„Ja neviem kradnúť. Ja nemôžem kradnúť,“ opakuje muž s pronikavýma očima postávající před východem z areálu, který mu byl po dobu tří týdnů útočištěm. „Děkuju, moc děkuju!“ mává již po několikáté na tým sociálních pracovnic, neschopen odlepit se z místa a nadobro odejít. Po obou tvářích mu pomalu stékají slzy. „Ja nemôžem kradnúť. Čo budem robiť?”

V České republice žije šestým rokem a vlivem koronavirové krize se dostal poprvé na ulici. Fabrika, v níž pracoval, se zbavila agenturních pracovníků, kteří tak přišli i o místo na ubytovně.

„Ten pán, co tu dezinfikoval každý den záchody, se taky rozplakal,“ podotýká sociální pracovnice. „Včera tu plakalo asi deset lidí,“ reaguje odevzdaně její kolegyně.

Lidé po naší pravici mezitím vměstnávají vojenské khaki stany zpátky do obalů. Někteří se pokoušejí sbalit celé své živobytí do batohu a pár nákupních tašek. Jiní se nechtějí ničeho vzdát a plní svými věcmi zapůjčené nákupní vozíky či krabice od banánů — jako by se stěhovali do nového bytu. Někteří si přitom dosud nerozmysleli ani to, v jakém lese dnes složí hlavu. 

Nad scenérií, odehrávající se na malém oploceném plácku střeženém policií, visí jako varování šedá obloha. „Snad si stihnou stany rozložit někde jinde dřív, než začne pršet,“ vzhlédne k nebi s obavou „paní sociální“, jak tu lidé sociálním pracovnicím říkají.

„Moc městu děkujeme, že to tady udělalo, byli jsme tu moc spokojení!“ prohlašují unisono postarší manželé. Zrzavá padesátnice s hodnýma očima si prý z manžela neustále tropí žerty, jaký je teď neostříhaný a zarostlý. I oni ztratili práci zprostředkovanou od agentury. I oni jsou na ulici poprvé. Teď prý budou chvíli v lese — dokud nebude práce. „Ale bylo to tu krásný!“ vydechne žena hlasem naplněným vděčností, zatímco opouští areál, jemuž zaměstnanci okolních firem přezdívají koncentrák.

Ochrana zranitelných znamená ochranu veřejného zdraví

Lidé bez domova představují jednu z nejzranitelnějších složek společnosti — a teď jejich zranitelnost prohloubila pandemie nového koronaviru. Na nutnosti chránit je, se shodli snad všichni — ochranou lidí bez domova před nákazou zároveň chráníme veřejné zdraví.

Praha to pochopila. V hlavním městě nejprve vznikla dvě provizorní stanová městečka doplněná o hygienické zázemí i sociální služby. Ale hlavně bylo tři sta čtyřicet lidí bez domova po vzoru ze zahraničí ubytováno v turisty opuštěných hotelech a hostelech.

Radní pro bydlení Adam Zábranský (Piráti) Radě města navrhne, aby bylo opatření prodlouženo až do konce zimy. A hlavně chce, aby se s ubytovanými lidmi dál pracovalo a dopomohlo se jim k získání stabilního bydlení. „Rád bych krizi využil jako příležitost k systémovému řešení,“ upřesňuje.

Plzeň ale zareagovala o poznání hůř. A to přesto, že následovat pražský příklad navrhoval člen plzeňské Komise pro bezpečnost Jiří Mertl (Strana zelených). „Od začátku jsem komisi předkládal náměty možných a důstojných řešení situace lidí bez domova. Nejsem sociální pracovník, proto jsem apeloval hlavně na to, aby město začalo situaci řešit, a to ve spolupráci s neziskovým sektorem. Odezva komise však byla téměř nulová,“ popisuje Mertl.

Na konci března vláda nařídila krajům, aby zajistily lůžka pro lidi bez domova či lidi vykázané z domova, kteří mají nařízenou karanténu. Plzni, stejně jako většině obcí s rozšířenou působností, na něž kraje povinnost zpravidla přenesly, nezbylo než konat. Lidem bez domova však město nabídlo lůžka v olezlých starých kasárnách, agresorům vykázaným z domova přitom domluvilo hotelové pokoje.

Kdo dřív přišel, dostal stan

Na konci dubna na pozemku před kasárnami vzniklo městečko o pětadvaceti khaki stanech a čtyřech toi toikách. Místo nepřetržitě hlídala policie. „Jde o to ochránit lidi bez domova před jedinci ze společnosti, kteří je nemají rádi,“ vysvětluje přítomnost policistů koordinátorka prostoru Denisa Holá v narážce na skutečnost, že právě lidé bez domova jsou častými oběťmi násilí.

Sociální práci na místě zajišťovali zaměstnanci šesti neziskových organizací a dobrovolníci, kteří obyvatelům rozdávali denní příděl darů města: vepřovou konzervu, toustový chléb, instantní polévky a případně i roušky a dezinfekci. Toalety či kliky dezinfikovali čtyřikrát denně obyvatelé „městečka“. 

Sprchy se nacházely v karanténní části areálu — takže kdyby se někdo nakazil a musel do izolace, staly by se pro osazenstvo stanů nepřístupnými. Sociální pracovníci zároveň obyvatele ošetřovali, jelikož zdravotníka město nezajistilo. S jejich odchodem v osm večer se areál na noc zamykal. Areálem se proháněli potkani, přivábení nahromaděným komunálním odpadem, jehož svoz nikdo nezajistil.

Město přitom do úpravy areálu, který nadále připomíná spíš lágr než domov a který navíc hodlá příští rok prodat, investovalo více než milion korun — bylo zapotřebí napojit jej na vodu a elektřinu. Pro srovnání: Prahu stojí ubytování 340 lidí bez domova na hotelech dva miliony korun měsíčně.

Jiří Mertl se o zvoleném řešení dozvěděl až od neziskových organizací, s nimiž město diskutovalo o možnostech v rámci videokonferencí — alespoň to tvrdí ředitelé organizací. Někteří sociální pracovníci však mimo záznam přiznávají, že požadavky neziskových organizací se nebraly v potaz a že byly de facto postaveny před hotovou věc.

Na místě už to fungovalo tak, že kdo přišel dřív, ten dostal kód, stan i deky. Kapacita přibližně padesáti míst — ve městě, kde se už před koronavirovou krizí pohyboval počet lidí bez domova v řádu stovek — se naplnila během prvního týdne.

Paní, řekněte mi, proč nemůžeme zůstat někde za městem?

Ve středu 20. května se však stanové městečko po třech a půl týdnech provozu zavřelo. Zatímco jeho obyvatelé nepřestávají vůči „paním sociálním“ provolávat slova vděku, v internetovém plátku Krimi Plzeň, vydávaném xenofobním milovníkem zbraní a majitelem country salonu Michalem Kindlem, vyšel článek s neúplným titulkem Stanové centrum pro bezdomovce na Borech se již dnes. 

Píše se v něm, že městečko končí kvůli nechuti neziskovek dál s lidmi bez domova pracovat. „No jasně! Já s nimi pracuji osm let a najednou se mi nechce!“ komentuje článek sarkasticky koordinátorka prostoru Denisa Holá.

Ve skutečnosti končí předražený projekt z popudu města. „Nemáme personál. Městečko fungovalo jako alternativa ke službám denních center a nocleháren. Neziskové organizace se teď potřebují vrátit ke své činnosti,“ vysvětluje uzavření městečka radní pro bezpečnost a prevenci kriminality Martin Zrzavecký (ČSSD).

Přestože město utopilo v projektu více než milion korun, na podporu neziskových organizací a sociální práce neputovaly prostředky žádné. Sociální pracovníci areál spravovali v rámci pracovní doby — pokud jejich organizace své služby omezila — anebo dobrovolně po práci.

„Z počátku jsme s tím úplně nesouhlasili, měli jsme pocit, že se město chce lidí bez domova zbavit. Teď ale vidíme, jak je pro ně stanové městečko důležité. Jsou zklamaní z toho, že musí odejít. Zvlášť důležité to bylo pro ty, kteří se ocitli na ulici poprvé,“ hodnotí třítýdenní zkušenost Denisa Holá. „Zavírá se to tu ve chvíli, kdy se chod usadil a mohli jsme s klienty lépe a více dělat sociální práci,“ doplňuje jedna z jejích kolegyň.

„Paní, řekněte mi, proč nemůžeme zůstat někde za městem? Nepotřebujeme dostávat jídlo, to si můžeme jezdit obstarávat do centra,“ ptá se mě mladík s lesklýma očima, zatímco se se mnou dělí o bezradnost další dvojice lidí podvedených pracovními agenturami. Nevědí, co mají dělat. Nic podobného ještě nezažili a netuší, jak to na ulici chodí, jak se o sebe postarat.

Muž s propadlými tvářemi a temnýma očima hořícíma rozhořčením zase lamentuje: „Ten starosta, ten se asi jmenuje Blbec, ne? Že teď vyhodí padesát lidí jen tak na ulici! Jak se má člověk zvednout ze dna — zvlášť teď, když je krize? Já neříkám, kdybychom byli v centru — jasný, vadíme — ale tady? Komu vadíme tady?“

Někteří z odcházejících obyvatel stanového městečka během svého vyprávění mávnou rukou ve směru jedné z fabrik v okolí: „Tamhle jsem pracoval!“ Asko, Reus, Panasonic, Škoda… Právě Borská pole jsou teritoriem továren, které do Plzně skrze agentury zahraniční dělníky ve velkém zvou. „Prvních pár měsíců je vytěžují, pak je vyhodí a nikdo se o ně není schopen postarat. Sociální služby ve městě vůbec neodpovídají tomuto typu klientely,“ doplňuje Mertl. 

Vysokým podílem někdejších zahraničních dělníků se plzeňská komunita lidí bez domova vyznačuje dlouhodobě. Většina přítomných i přes své zkušenosti nadále doufá, že se pro ně práce přes agenturu najde znovu. Pokud již na ni nejsou příliš staří — agentury zpravidla přijímají výhradně lidi mladší padesáti let.

Nikdo nás neposlouchá

Samozřejmě se ve stanovém městečku neusadili pouze novopečení bezdomovci, ale i lidé, kteří žili na ulici před pandemií. „Předtím jsem byla na Charitě, ale tam to bylo ještě horší než tady. Platíte čtyřicet korun za noc a každý den musíte do dvanácti odevzdat povlečení a odejít. Večer se vrátíte, dostanete jiné povlečení, jinou postel, nikdy dopředu nevíte, kde si ustelete. Tady jsem aspoň pořád v jednom a tom samým stanu,“ popisuje svůj předkoronavirový život Míša, blonďatá Slovenka ve středním věku. 

Noclehárna Městské charity o kapacitě pár desítek lůžek je — i v zimě — jediným zařízením svého druhu v Plzni. Další dvě zařízení, azylový dům a Dům u sv. Zdislavy, se zaměřují výhradně na ženy, potažmo matky s dětmi.

V noclehárně žil i muž, který na počátku dubna vyšel z vězení a který si nepřestává stěžovat na ‚starostu blbce‘ nebo mladý pár, který před rokem vyhodila z domu mužova matka. „Ale brzo už mi bude devatenáct,“ dodává rychle dívka se sněhobílou kůží a tvářemi růžovými od mládí, když se podivuji jejímu věku. „A proč nás město nenechá žít v tamhletěch domech?“ ukazuje její partner na budovy kasáren. „My bychom za to klidně platili, kdyby nám dalo práci tady ve fabrice.“

„Vy jste novinářka? A jste investigativní?“ přibíhají za mnou ukrajinští manželé ve středním věku s obličeji skrytými za slunečnicovými rouškami. „Žila jsem i v Itálii. Nikde jinde jsme nezažili to, co tady. Jenže nás nikdo neposlouchá,“ naléhá na mě slovensky žena s pečlivě namalovanými řasami. 

Tvrzení, s nímž mi radní Zrzavecký vstup do areálu povolil — totiž že lidé bez domova vnímají média negativně — bere za své. Lidé bez domova touží po tom, aby je někdo vyslechl a pokusil se jim porozumět. Jen jim přirozeně vadí, pokud si je někdo bez svolení natáčí a obírá je tak o soukromí. Stejně tak rozhovory s lidmi v městečku dokládají, že stereotyp „oni tak chtějí žít“ není ničím jiným než lživým odrazem naší pragmatické lhostejnosti — což koneckonců vyplývá i výzkumu Západočeské univerzity v Plzni.

Stanové městečko jsem si odmakal

„Stanové městečko byla improvizace, která trvala krátce a měla super PR. Přitom v Plzni dlouhodobě chybí služby, které by stovky lidí bez domova obsloužily. Každý rok tu umrzají lidé na ulici. Sociální politika závisí na neziskových organizacích, proti nimž vedoucí sociálního odboru brojí. A typickou odpovědí města na problém bezdomovectví je posílení represivního aparátu,“ shrnuje situaci člen plzeňského kolektivu Food not Bombs, který si nepřál zveřejnit své jméno.

Právě členy plzeňské Food not Bombs hned během prvního výdeje jídla v době nouzového stavu přijelo legitimovat desetičlenné komando státní policie, jehož člen v ruce třímal samopal. O lecčem svědčí i skutečnost, že otázku bezdomovectví řeší v Plzni odbor bezpečnosti a prevence kriminality namísto odboru sociálního…

„Nesmíte mně spojovat s tím, že jsem nějaký ‚nácek‘. Stanové městečko jsem si odmakal,“ reaguje Zrzavecký na otázku, proč bezdomovectví v Plzni řeší jeho odbor namísto odboru sociálního. Právě Zrzavecký poté, co se stal v roce 2014 plzeňským primátorem, prohlašoval, že lidé bez domova žijí, jak žijí, protože tak žít chtějí. A že problém bezdomovectví vyřeší „do roka a do dne“.

„Jednou z možností je vyvážet je za město. Ne do okrajových částí, protože to bychom jen problém přesunuli jinam, ale úplně mimo Plzeň. Vyvezete je několikrát a oni si třeba potom rozmyslí, jestli se do Plzně vrátí,“ vysvětloval ještě před volbami stranickou příslušností sociální demokrat serveru Aktuálně.

„To zase vytahujete něco, co se řešilo v rámci kampaně,“ zlobí se, když mu jeho někdejší slova připomínám. Dodává ale, že i projekt oploceného stanového městečka mimo centrum města přispěl k pocitu bezpečnosti občanů, kteří kvůli lidem bez domova trpí zvýšeným pocitem ohrožení. A že město pracuje spolu s Armádou spásy na projektu takzvaného Mokrého domu, který bude otevřený lidem bez domova závislým na návykových látkách — ti totiž do noclehárny Městské charity nemají přístup.

Plzeň přitom rozjela i projekt sociálního bydlení. „Jenže to je cíleno na populaci líbivou pro voliče: rodiny s dětmi či seniory. To je samozřejmě správně, ale neměli by z toho vypadávat lidé závislí na návykových látkách či lidé bez domova,“ vysvětluje Jiří Mertl.

Specifickým problémem města jsou pak pracovní agentury, jejichž problém Zrzavecký taktéž sliboval vyřešit do roka a do dne. Bez změny na celostátní legislativní úrovni s tím ale sám těžko pohne. Město navíc rozpuk agentur podnítilo rozšiřováním průmyslové zóny, díky níž nabídka nekvalifikované práce převýšila počet místních uchazečů o zaměstnání.

Politika „lepší než nic”

Dlužno dodat, že asociálnost komunální politiky ve vztahu k lidem bez domova nevynikla během pandemie ani zdaleka pouze v Plzni. Města napříč republikou na dotazy, jak se postarala o lidi bez domova, odpovídají, že „zajistila karanténní lůžka“. Nejde však o nic víc než o uposlechnutí vládního nařízení. Navíc má karanténa pro lidi bez domova zpravidla podobu stanů doplněných o hygienické zázemí.

Ve většině měst se zkrátka počítá s tím, že i v napjaté době se o lidi bez domova postarají neziskové organizace, aniž by se jim navýšila finanční podpora. „Ale Ostrava vždycky téma bezdomovectví komunikovala tak, že od toho jsou tady neziskovky,“ namítá bezelstně Tomáš Hruška z ostravské Armády spásy, když se ho ptám, zda se město snažilo zajistit lidem bez domova zázemí. Jednání s městem o poskytnutí dalších prostor prý nedopadlo.

Vedení Ostravy, kde žije třetí největší počet lidí bez domova v republice, se mezitím hájí poukazováním na poskytnuté potravinové balíčky.

Stanové městečko pro zájemce bez domova stejně jako v Praze či Plzni vzniklo i v Českých Budějovicích či Brně, kde žije druhý největší počet lidí bez domova v zemi. Respektive: v Brně nejprve vzniklo iglú městečko. Diecézní charitě Brno, která areál u pavilonu Antrophos, kde je stálá expozice věnovaná historii lidstva, spravuje, se totiž nedařilo vedení města přesvědčit, že je třeba nakoupit stany.

Brno namísto stanů dodalo takzvaná iglú, tedy miniaturní přístřešky, v nichž se člověk ani neposadí a které vznikly v rámci participativního rozpočtu jako nouzová ochrana lidí bez domova před nejmrazivějšími zimními nocemi. Iglú už se rozpadla a charitě se mezitím naštěstí podařilo získat stany od sponzora.

„Jsme schopni provoz městečka udržet nejméně do konce srpna. Vnímáme ale, že to není řešení a chceme po městu sociální byty. V bytech máme zatím čtyři klienty a teď už jednáme o navýšení počtu,“ doplňuje Oldřich Haičman, ředitel Diecézní charity Brno.

Brno na rozdíl od Plzně alespoň — leč neúspěšně — jednalo i s hotely a obyvatelům městečka zajišťuje magistrátní jídelna třikrát denně ve všední dny teplou stravu. Kromě toho vznikla dvě nová kontaktní centra, která měla vykrýt přerušení provozu denních center. „Teď je to spíš humanitární pomoc než sociální služba,“ vykresluje jedinou větou jádro problému Jindřich Vobořil, ředitel organizace Podané ruce, která provozuje centrum ve Vlhké a která se primárně věnuje lidem se závislostmi.

O víkendu vaří pro městečko a centrum ve Vlhké namísto města brněnský spolek Food not Bombs, jehož dobrovolníci městečko přes noc zároveň hlídají. „Vše funguje z velké části na solidaritě desítek dobrovolníků. Brno projekty využilo ke zběsilému PR, ale podpora města je ve skutečnosti minimální,“ komentuje situaci v největším moravském městě člen Food not Bombs, který si říká Rob. „Ale pro lidi bez domova je samozřejmě něco neuvěřitelného, že mají, kde být. Město má stovky bytů a lidi klepou kosu ve stanu — ale pořád je to lepší než nic,“ dodává.

„Vždyť víte, že stanové městečko nic nevyřeší,“ namítl po mém dotazu na jeho předčasně ukončený provoz i plzeňský radní Zrzavecký. A tentokrát měl naprostou pravdu. 

Stanová města zapadají do dlouhodobé politiky udržování lidí bez domova naživu, občas najedených, občas i osprchovaných, ale pořád bez domova — v duchu hesla „lepší než nic“. A to přesto, jak moc je tato nic neřešící politika v konečném součtu náročná na veřejný rozpočet a že rostoucí počet lidí stojí tato politika fyzické a psychické zdraví. Ale tak hlavně, že se na ní dobře leští PR…

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.