↗

„Jsme hozeni do vody. Inspiraci jsme hledali na webových stránkách, na Facebooku, měli jsme porady, protože nevíme, jak se má desetileté, jedenáctileté dítě z Ukrajiny učit češtinu, jak správně postupovat. Děláme to intuitivně,“ přibližuje ředitelka jednotřídky ve středočeském Zbečně. Foto pixabay

Ukrajinské děti, které vyhnala válka, se nevzdělávají jen ve velkých městech. Přišly i do menších vesnic, kde se někde ještě stále vyučuje v takzvaných malotřídkách. Jsou to školy, kde se dvě a více tříd učí pohromadě v jedné učebně. Údaje Ministerstva školství z roku 2020 uvádějí, že jich je v České republice tisíc tři sta čtyřicet dva.

Ve středočeském Zbečně stojí taková škola hned vedle historického Hamousova statku. Zvoním u vchodu, otevírá mi energická žena. Ředitelka Dagmar Nováková mě od vchodu vede přímo ke dveřím své pracovny, jedinému místu ve škole, kam se může ukrýt a v klidu úřadovat. Sborovna tu není vůbec, když potřebují něco společně probrat, využívají některou ze tříd.

Cestou do místnosti potkáváme pár dětí, všechny nás zdraví a zvědavě pokukují. „Říkám tady tomu kutloch,“ povídá mi ředitelka bezprostředně poté, co za námi zaklapnou dveře. Do místnosti se vejde tak akorát stůl s počítačem, dvě židle, menší skříňka a police na šanony.

Do podmínek, které ne všichni musí nutně považovat za standardní, přibyly nyní ještě tři ukrajinské děti. Vyhnala je k nám válka. Mají chodit do školy stovky kilometrů od domova, v cizí zemi, jejímuž jazyku zatím nerozumí. Z protější třídy slyším přes dveře šum typický pro přestávky, hodina ještě nezačala.

Na výuce se podílejí všichni

„Snažíme se na ně mluvit česky. Máme výhodu, že tady máme i ukrajinské děti, které jsou místní. Chodí sem už od první třídy a teď nám dělají překladatele. Jedna učitelka zase umí rusky,“ říká ředitelka. Ve škole se snaží všichni, větší podporu by ale Dagmar Nováková čekala od ministerstva školství.

Kvůli malému počtu ukrajinských dětí totiž škola nedosáhne na žádný z dotačních programů, které s příchodem ukrajinských žáků ministerstvo spustilo. „Ze strany ministerstva je podpora především papírová: dokumenty, materiály, které pomáhají se začleňováním dětí, slovníčky. Uvítali bychom ale, kdyby byly třeba i v ruštině, protože děti, co přišly k nám, mluví rusky a podle toho, co nám říkaly, mají někdy trochu problém porozumět ukrajinským textům.“

Zaplatit asistenta by si škola z vlastních prostředků nemohla dovolit. Ředitelka říká, že školu zachránili malí ukrajinští tlumočníci a rusky hovořící kolegyně. Škola zkrátka dosud dokázala nějak improvizovat. Věří ale, že by jim v případě nutnosti pomohl zřizovatel.

Ředitelka dále vypráví, že prvňáček, kterého učí, zná latinku jen díky tomu, že se mu intenzivně věnuje jeho maminka. „Pracuji s ním stejně jako s ostatními dětmi. Všechno si vysvětlujeme, význam jednotlivých slov mu však popisují i děti. Samozřejmě ne vždycky se ho podaří do hodiny zapojit, protože zkrátka nerozumí.“ Dagmar Nováková se tak v hodinách musí popasovat i s malou slovní zásobou nového žáka. Dítě ji totiž kromě školy nemá na vesnici kde získat.

Nejbližší kurzy českého jazyka jsou ve velkých městech jako je Kladno, Beroun nebo Rakovník. „Lze se tam dostat vlakem, ale to je dojíždění. Byli bychom rádi, kdyby i malé školy dosáhly na nějakou finanční podporu. Určitě to není jen problém Zbečna,“ uvažuje Nováková nad tím, proč by měly zdejší děti cestovat patnáct nebo dvacet kilometrů, když by se mohly češtinu učit ve škole.

„Potřebují ji. Pokud zde zůstanou i nadále, je nutné, aby se jí věnovaly intenzivně. S kolegyněmi se domníváme, že by bylo dobré, aby se děti češtinu učily v rámci výuky a měly takové hodiny jen pro sebe. Jsme malotřídka, máme spojené vždy dva ročníky, a i když k nim přibude například jen jedno ukrajinské dítě, tak je to jako kdyby tam byly tři třídy,“ vysvětluje specifickou situaci Nováková.