↗

„Jsme hozeni do vody. Inspiraci jsme hledali na webových stránkách, na Facebooku, měli jsme porady, protože nevíme, jak se má desetileté, jedenáctileté dítě z Ukrajiny učit češtinu, jak správně postupovat. Děláme to intuitivně,“ přibližuje ředitelka jednotřídky ve středočeském Zbečně. Foto pixabay

Ukrajinské děti, které vyhnala válka, se nevzdělávají jen ve velkých městech. Přišly i do menších vesnic, kde se někde ještě stále vyučuje v takzvaných malotřídkách. Jsou to školy, kde se dvě a více tříd učí pohromadě v jedné učebně. Údaje Ministerstva školství z roku 2020 uvádějí, že jich je v České republice tisíc tři sta čtyřicet dva.

Ve středočeském Zbečně stojí taková škola hned vedle historického Hamousova statku. Zvoním u vchodu, otevírá mi energická žena. Ředitelka Dagmar Nováková mě od vchodu vede přímo ke dveřím své pracovny, jedinému místu ve škole, kam se může ukrýt a v klidu úřadovat. Sborovna tu není vůbec, když potřebují něco společně probrat, využívají některou ze tříd.

Cestou do místnosti potkáváme pár dětí, všechny nás zdraví a zvědavě pokukují. „Říkám tady tomu kutloch,“ povídá mi ředitelka bezprostředně poté, co za námi zaklapnou dveře. Do místnosti se vejde tak akorát stůl s počítačem, dvě židle, menší skříňka a police na šanony.

Do podmínek, které ne všichni musí nutně považovat za standardní, přibyly nyní ještě tři ukrajinské děti. Vyhnala je k nám válka. Mají chodit do školy stovky kilometrů od domova, v cizí zemi, jejímuž jazyku zatím nerozumí. Z protější třídy slyším přes dveře šum typický pro přestávky, hodina ještě nezačala.

Na výuce se podílejí všichni

„Snažíme se na ně mluvit česky. Máme výhodu, že tady máme i ukrajinské děti, které jsou místní. Chodí sem už od první třídy a teď nám dělají překladatele. Jedna učitelka zase umí rusky,“ říká ředitelka. Ve škole se snaží všichni, větší podporu by ale Dagmar Nováková čekala od ministerstva školství.

Kvůli malému počtu ukrajinských dětí totiž škola nedosáhne na žádný z dotačních programů, které s příchodem ukrajinských žáků ministerstvo spustilo. „Ze strany ministerstva je podpora především papírová: dokumenty, materiály, které pomáhají se začleňováním dětí, slovníčky. Uvítali bychom ale, kdyby byly třeba i v ruštině, protože děti, co přišly k nám, mluví rusky a podle toho, co nám říkaly, mají někdy trochu problém porozumět ukrajinským textům.“

Zaplatit asistenta by si škola z vlastních prostředků nemohla dovolit. Ředitelka říká, že školu zachránili malí ukrajinští tlumočníci a rusky hovořící kolegyně. Škola zkrátka dosud dokázala nějak improvizovat. Věří ale, že by jim v případě nutnosti pomohl zřizovatel.

Ředitelka dále vypráví, že prvňáček, kterého učí, zná latinku jen díky tomu, že se mu intenzivně věnuje jeho maminka. „Pracuji s ním stejně jako s ostatními dětmi. Všechno si vysvětlujeme, význam jednotlivých slov mu však popisují i děti. Samozřejmě ne vždycky se ho podaří do hodiny zapojit, protože zkrátka nerozumí.“ Dagmar Nováková se tak v hodinách musí popasovat i s malou slovní zásobou nového žáka. Dítě ji totiž kromě školy nemá na vesnici kde získat.

Nejbližší kurzy českého jazyka jsou ve velkých městech jako je Kladno, Beroun nebo Rakovník. „Lze se tam dostat vlakem, ale to je dojíždění. Byli bychom rádi, kdyby i malé školy dosáhly na nějakou finanční podporu. Určitě to není jen problém Zbečna,“ uvažuje Nováková nad tím, proč by měly zdejší děti cestovat patnáct nebo dvacet kilometrů, když by se mohly češtinu učit ve škole.

„Potřebují ji. Pokud zde zůstanou i nadále, je nutné, aby se jí věnovaly intenzivně. S kolegyněmi se domníváme, že by bylo dobré, aby se děti češtinu učily v rámci výuky a měly takové hodiny jen pro sebe. Jsme malotřídka, máme spojené vždy dva ročníky, a i když k nim přibude například jen jedno ukrajinské dítě, tak je to jako kdyby tam byly tři třídy,“ vysvětluje specifickou situaci Nováková.

Jak to probíhá v praxi mi přibližuje učitelka Dagmar Nováková (ano, ve škole jsou dvě ženy téhož jména). „Když přišly ukrajinské děti, musela jsem hodiny trochu upravit, ale není to na úkor českých dětí, to v žádném případě. Když potřebuju hovořit s ukrajinskými, tak české píší, nebo dělají nějakou samostatnou práci. Mám trošku výhodu, že umím rusky, takže se s nimi domluvím. Snažím se říkat jim to, co českým dětem. Nejprve jim to povídám rusky, a potom česky.“

Potíž ale novým dětem dělá čtení českých slov, o čemž se později přesvědčím při návštěvě hodiny. Znají latinku, avšak neumí tak dobře spojovat hlásky do slabik a slov. Učitelka ale věří, že i když jde čtení teď ze začátku pomalu, podobně jako psaní, časem půjde oboje lépe.

„Mám výhodu, že jsou ve třídě dvě ukrajinské děti, které už umí česky. Ostatní se jich ptají, jak se to řekne rusky a nové děti se zase ptají na česká slova. České děti se od těch ukrajinských učí rusky, ale já jim říkám, že jim víc pomůžou, když na ně budou mluvit česky,“ popisuje Dagmar Nováková jazykovou výměnu mezi žáky. Právě ji čekají dvě hodiny u druháků a třeťáků. Jdu s ní.

Příliš malí

Třída je barevná, na stěnách plno učebních pomůcek, děti si připravují věci a některé se mezi sebou baví. Představení návštěvy zabere učitelce sotva pár vteřin a začíná se. Zadává druhákům práci, pak novému žákovi rusky vysvětluje, že bude pastelkami vybarvovat obrázky. Když práci dodělá, řekne mu, jak se jednotlivé věci řeknou česky. S třetí třídou se pak věnuje vyjmenovaným slovům a opakování pádů.

Do této aktivity zapojuje i dalšího ukrajinského žáka. Má za úkol číst nahlas některá slova, která děti před ním napsaly na tabuli. Učitelka nejprve požadavky vysvětluje rusky, pak opakuje zadání v češtině. Žák čte potichu, u některých písmen si není jistý, a ona mu proto pomáhá.

Ve čtení pokračuje i v momentě, kdy už třeťáci pracují samostatně a druháci u tabule procvičují bě, pě, vě a mě. Zvonek neslyším, už je ale konec hodiny. Některé děti se usazují na koberci. Žák, který dostal za úkol vybarvovat, se o přestávce učí nová česká slovíčka — on je podle obrázku říká rusky a učitelka vzápětí česky.

Další hodinu třída čte. Učitelka posílá jednoho z žáků, aby si přisedl k ukrajinskému, aby i ten mohl sledovat alespoň jednotlivá písmena. Dítě ale podle všeho nestíhá, a tak si místo brouzdání v textu lehá na lavici.

Na ustavení samostatné skupiny, v níž by se vyučovala čeština pro cizince, nemá škola dost ukrajinských žáků. Nedosáhne ani na prostředky, které jsou určené k financování adaptačních skupin, v nichž by si děti měly základy českého jazyka osvojit. Škola opět nevyhovuje počtem, a i kdyby, o peníze nesmí požádat ona, ale musel by to udělat buď zřizovatel, který takovou povinnost ovšem nemá, nebo nezisková organizace. Ta by však musela fungovat alespoň dva roky a ideálně se pohybovat i v oblasti vzdělávání a volnočasových aktivit.

Vilémov

Jak bez jazykové podpory vzdělávat ukrajinské děti řeší i ve více než dvě stě kilometrů vzdáleném Vilémově. Také tady totiž funguje malotřídka, do níž nedávno přibily dva žáci z Ukrajiny.

Do školy přicházím brzy ráno. Začínám rovnou návštěvou výuky. Vcházím do třídy a poté, co mě učitelka představí dětem, usedám na volnou židli ke klavíru. Prvňáčci si povídají o tom, co je kilogram a snaží se přijít na to, jestli se deska měří nebo váží. Třeťáci mezitím samostatně počítají a podle výsledků vybarvují pracovní list. Žák z Ukrajiny také něco počítá.

Kromě učitelčina výkladu se ozývají jen fixy pohybující se po třeťáckých papírech. Pak se opakuje násobilka, učitelka ukazuje ukrajinskému žákovi násobky na tabulce s čísly a zbytek třídy čísla mezi tím odříkává nahlas. Jak se později dozvídám, paní učitelka nemá jinou možnost, než s žákem komunikovat za pomoci gest a překladače, povinná ruština už ji ve škole minula, angličtinu se zas nový žák neučil tak dlouho, aby v ní dokázal komunikovat.

Přejdu chodbu a ocitám se v páté třídě. Tady si právě vysvětlují, jak se pozná souvětí. Ukrajinský žák mezitím píše do písanky. Když je hotov, přichází na řadu tablet, který se učitelce konečně podařilo zprovoznit.

Sadám si vedle do lavice a pozoruji, jak se dítě pere s češtinou. Občas zaváhá, některá cvičení jsou ale vyloženě intuitivní, a tak na jejich řešení po pár vteřinách přijde. Učitelka se zatím věnuje zbývajícím dvěma třídám. Potíž nastává, když se ukrajinskému dítěti objeví na obrazovce české zadání „Poslechni si a napiš.“

Kouká na cizí slova a nerozumí, co se po něm chce. Učitelka si posteskne, že bez pomoci druhého člověka nefunguje aplikace na sto procent. Ona sama u něj sedět nemůže, protože musí vyučovat. Dítě se tak jednoduše ocitá v situaci, kdy neví jak dál, a není, kdo by mu to vysvětlil.

Na rozdíl od Zbečna je Vilémov v ještě složitější pozici. Není tu žádný učitel, který by mluvil alespoň rusky, a dokázal tak nové žáky lépe zapojit do výuky a přiblížit jim i český jazyk. Češtinu se tady děti zkrátka pořádně učit nemohou. Nejbližší kurzy probíhají v asi dvacet kilometrů vzdálené Olomouci, což by znamenalo absolvovat více než hodinovou cestu veřejnou dopravou s doprovodem dospělého. Což není dost dobře proveditelné.

Děti potkávám ještě odpoledne, hrají si s dalšími ve vesnici ubytovanými ukrajinskými kamarády, prolnutí s českými spolužáky zatím do té míry, aby se scházeli i po škole, zjevně nenastalo.

Dagmar Zapletalová, která zdejší školu vede, mi vysvětluje, že materiály, jež ministerstvo školství zveřejnilo na stránkách edu.cz, se pro malotřídky nehodí. „Jsou vhodné spíše pro výuku češtiny v jednotlivých samostatných skupinách, s nimiž někdo pracuje a leccos může dětem i dovysvětlit. My v malotřídce žádnou takovou skupinu nemáme. A pro dvě děti ji zřídit nemůžeme.“

Hozeni do vody

I ředitelka z Vilémova stejně jako její kolegyně ze Zbečna naráží na skutečnost, že se s výukou češtiny na školách s malým počtem dětí s odlišným mateřským jazykem zkrátka nepočítá. „Za prvé nemáme učitele navíc, zadruhé nemáme nikoho, kdo by tady češtinu pro cizince vyučoval. A kdo by toho člověka zaplatil?“ posteskne si Zapletalová.

„Kromě toho, sem do Vilémova se těžko někdo kvalifikovaný shání. Nevím, kdo by sem dojížděl na jednu nebo dvě hodiny denně. Navíc jsme letos při plánování rozpočtu s novým místem nepočítali a ministerstvo nám nic nepřidalo,“ říká Zapletalová.

Podobně jako už ve Zbečně jsem měla možnost vidět snahu se se situací vypořádat, jak nejlépe to jde. Hořkou pravdou ale je, že se jedná o vyloženou improvizaci. A to nikoli vinou samotných škol. „Jsme hozeni do vody. Inspiraci jsme hledali na webových stránkách, na Facebooku, měli jsme porady, protože nevíme, jak se má desetileté, jedenáctileté dítě z Ukrajiny učit češtinu, jak správně postupovat. Děláme to intuitivně,“ přibližuje ředitelka malotřídky ve Vilémově, Dagmar Zapletalová pozici, v níž se ona i její kolegyně ocitly.

Škola stojí nedaleko kostela, vedle kterého je menší hřiště. Právě takové místo představuje na vesnici vedle školy jedinou možnost, jak zapadnout mezi místní děti a učit se česky. I tento způsob má ale své limity, ne vždy je na hřišti živo.