Dopolední trénink skončil. Fotbalistky uklidily branky, daly si kolečko kolem hřiště a pečlivě vyčistily kopačáky od bláta. Cesta zpátky do penzionu v obci Mikulovice-Blato na Pardubicku, kde jsou ubytované, trvá přibližně deset minut. Jdeme pomalu, u toho posloucháme ukrajinskou hudbu, která se line z přenosného repráčku. Je zamračeno, svěží vítr hladí zpocené tváře dívek a žen.

„Ukrajinská hudba je krásná. U nás ale mladí poslouchají hlavně ruskou a anglicky zpívanou muziku. Škoda…“ konstatuje jedna z nich. Píseň má tesknou melodii. Zpívá se v ní o zklamané lásce. „Ukrajinské písničky bývají smutné. Jakpak by ne — s naší historií…,“ dodává dívka lakonicky.

Do Blata přijíždím brzy ráno autobusem. Nedaleko zastávky stojí penzion Blatenský dvůr, který od konce března poskytuje útočiště ukrajinským uprchlíkům. Desátého dubna se tu k ukrajinským maminkám s dětmi přidalo také osmnáct fotbalistek z FC Ateks Kyjev — jediného kyjevského ženského fotbalového klubu. „Vyzvedli jsme je na pardubickém nádraží a jsme moc rádi, že tady s námi mohou být,“ říká manažerka penzionu Monika Desenská.

Hráčky mají nahoře v budově pokoje, dole jídelnu a nedaleko hřiště, kam chodí dvakrát denně trénovat. „Jsou šikovné, ale moc nejí. Ještě jsou unavené z cesty a také samozřejmě prožívají, co se děje u nich doma,“ vypráví paní Jiřina, která se tu stará o stravování a hygienu. Přiznává, že má o dívky obavy. Profesionální sportovkyně potřebují dobře jíst. Paní Jiřina s kuchařkami z Ukrajiny se proto rozhodly, že děvčata potěší borščem.

Hráčky do jídelny doprovází trenérka Alla Vasilievna Gresová. Už od pohledu velice sympatická žena. „Ráno 25. února jsme se probudili do války. Rakety padaly kolem nás. Zničily kus sousedního domu. I vojáci žádali, aby civilisté opustili město. Nikdo neměl tušení, jak bude válka probíhat a jak dlouho bude trvat,“ líčí.

Fotbal pomáhá na chvíli zapomenout, co se děje doma

Fotbalistky pocházejí z různých částí Ukrajiny. V Kyjevě společně studovaly a trénovaly fotbal. Když začala válka, vrátily se nejprve domů. Posléze se potkaly znovu v Kyjevě a společně odjely pryč. Cesta do Pardubic trvala přes šestatřicet hodin. „Stihly jsme pobrat, co bylo po ruce, pár sportovních věcí. Něco se posílalo poštou. V týmu si navzájem pomáháme a hráčky si půjčují, co komu chybí,“ popisuje trenérka.

S cestou do Pardubic klubu Ateks pomohl Rotary club a iniciativa Železnice pomáhají. „Rodiče mi důvěřují, jejich děti trénuju už mnoho let,“ vysvětluje. „Klub, to je rodina, všichni se o sebe staráme, pomáháme si,“ říká. Rodiče některých dívek zůstali ve válce, někteří bojují, někdo odešel do oblasti, kde se neválčí, někdo je v Polsku.