Dopolední trénink skončil. Fotbalistky uklidily branky, daly si kolečko kolem hřiště a pečlivě vyčistily kopačáky od bláta. Cesta zpátky do penzionu v obci Mikulovice-Blato na Pardubicku, kde jsou ubytované, trvá přibližně deset minut. Jdeme pomalu, u toho posloucháme ukrajinskou hudbu, která se line z přenosného repráčku. Je zamračeno, svěží vítr hladí zpocené tváře dívek a žen.

„Ukrajinská hudba je krásná. U nás ale mladí poslouchají hlavně ruskou a anglicky zpívanou muziku. Škoda…“ konstatuje jedna z nich. Píseň má tesknou melodii. Zpívá se v ní o zklamané lásce. „Ukrajinské písničky bývají smutné. Jakpak by ne — s naší historií…,“ dodává dívka lakonicky.

Do Blata přijíždím brzy ráno autobusem. Nedaleko zastávky stojí penzion Blatenský dvůr, který od konce března poskytuje útočiště ukrajinským uprchlíkům. Desátého dubna se tu k ukrajinským maminkám s dětmi přidalo také osmnáct fotbalistek z FC Ateks Kyjev — jediného kyjevského ženského fotbalového klubu. „Vyzvedli jsme je na pardubickém nádraží a jsme moc rádi, že tady s námi mohou být,“ říká manažerka penzionu Monika Desenská.

Hráčky mají nahoře v budově pokoje, dole jídelnu a nedaleko hřiště, kam chodí dvakrát denně trénovat. „Jsou šikovné, ale moc nejí. Ještě jsou unavené z cesty a také samozřejmě prožívají, co se děje u nich doma,“ vypráví paní Jiřina, která se tu stará o stravování a hygienu. Přiznává, že má o dívky obavy. Profesionální sportovkyně potřebují dobře jíst. Paní Jiřina s kuchařkami z Ukrajiny se proto rozhodly, že děvčata potěší borščem.

Hráčky do jídelny doprovází trenérka Alla Vasilievna Gresová. Už od pohledu velice sympatická žena. „Ráno 25. února jsme se probudili do války. Rakety padaly kolem nás. Zničily kus sousedního domu. I vojáci žádali, aby civilisté opustili město. Nikdo neměl tušení, jak bude válka probíhat a jak dlouho bude trvat,“ líčí.

Fotbal pomáhá na chvíli zapomenout, co se děje doma

Fotbalistky pocházejí z různých částí Ukrajiny. V Kyjevě společně studovaly a trénovaly fotbal. Když začala válka, vrátily se nejprve domů. Posléze se potkaly znovu v Kyjevě a společně odjely pryč. Cesta do Pardubic trvala přes šestatřicet hodin. „Stihly jsme pobrat, co bylo po ruce, pár sportovních věcí. Něco se posílalo poštou. V týmu si navzájem pomáháme a hráčky si půjčují, co komu chybí,“ popisuje trenérka.

S cestou do Pardubic klubu Ateks pomohl Rotary club a iniciativa Železnice pomáhají. „Rodiče mi důvěřují, jejich děti trénuju už mnoho let,“ vysvětluje. „Klub, to je rodina, všichni se o sebe staráme, pomáháme si,“ říká. Rodiče některých dívek zůstali ve válce, někteří bojují, někdo odešel do oblasti, kde se neválčí, někdo je v Polsku.

Pro Olenu, která pochází z charkovského regionu, byl odchod náročný. První dny války strávila u své kamarádky a spoluhráčky Jekateriny. Když se ukázalo, že má možnost s týmem odjet, rodina ji podpořila. Všichni byli rádi, že bude v bezpečí.

Dvacetiletou Jekaterinu v den války probudil mohutný výbuch. Nechápala, co se děje. Až z internetu zjistila, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu. „Čekali jsme, co bude dál. Jakmile zazněl druhý výbuch, popadli jsme co nejvíce věcí a utekli,“ připomíná první okamžiky války.

Obě dívky myslí na svou rodinu na Ukrajině. „Bojím se o svého bratra. Byl voják a má strach, že ho ruská armáda donutí bojovat za Rusko,“ vysvětluje ustaraně Olena.

„Ve tři ráno kontrolují zprávy. Hrávaly přímo na stadionu, který je teď zničený,“ líčí Gresová. Trenérka se snaží své svěřenkyně co nejvíce zaměstnat fotbalem a tréninkem. Na hřiště se jde každý den dopoledne i odpoledne, volný čas pak tým tráví na procházkách a výletech po okolí — navštívily například pardubický zámek a Prahu. Na pondělky připadá plavání, na úterky lekce češtiny.

„Samozřejmě ale v každém volném čase berou do ruky telefon a kontrolují, co se děje doma. Psychicky je to pro všechny velmi náročné,“ svěřuje se trenérka. „Fotbal nám pomáhá se aspoň na chvíli odreagovat,“ doplňuje ji Jekaterina.

Chtěla jsem být lepší něž kluci

Jekaterina začala hrát fotbal už jako malá holka. Fascinovalo ji sledovat ho v televizi. „Chtěla jsem být lepší než kluci,“ líčí s úsměvem. Ve škole založily s kamarádkami dívčí tým. Od té doby s fotbalem nepřestala.

Olena začala hrát jako malá se svým starším bratrem. Když si pak učitel tělocviku všiml, jak jí hra jde, doporučil jí, aby začala trénovat.

Jekaterina by se fotbalu ráda věnovala profesionálně. Uvědomuje si ale, jak je to těžké. V ženském fotbalu chybí potřebné peníze. „Několik let tvrdě trénují a když pak mají začít hrát profesionálně, nejsou na to prostředky,“ stěžuje si na situaci v ženském fotbalu trenérka Gresová. Stejný problém se však netýká zdaleka jen Ukrajiny.

Ateks nemá sponzora a finanční problémy ho doprovázejí již několik let. V roce 2008 kvůli tomu na rok nemohl hrát. „Když teď vyhrajeme válku, bude všechno — i sponzor. Důležité je vyhrát,“ vzhlíží k budoucnosti Alla Gresová. Ateks je v nejvyšší ženské ukrajinské lize. Letos klub oslaví dvacet let od svého založení. V týmu jsou fotbalistky ve věku od 15 do 22 let. Tým A má třicet hráček.

Holky a kopačák na Ukrajině

Na Ukrajině se sportovní veřejnost začíná o ženský fotbal teprve pomalu zajímat. V minulých letech to nebyla žádná sláva. Některé rodiny nechtěly, aby jejich dcery hrály — nebo to dokonce tajily. „Teď už to naštěstí neplatí,“ líčí s potěšením trenérka.

Sama začala s fotbalem v dětství. „Musela jsem si zakrýt vlasy čepicí. Jinak jsem jako holka hrát nemohla,“ vzpomíná Alla Gresová. Fotbalu se věnovala i v dospívání. V sedmdesátých letech kopala za amatérský klub Nadšenci-Kyjev. „To byl začátek ženského fotbalu u nás,“ vzpomíná.

S ženským fotbalem se na začátku sedmdesátých let začínalo po celé Evropě. Vznikaly profesionální ženské kluby. Na Ukrajině hru ale ženám a dívkám zakázali. „Říkali, že je nemorální, abychom běhaly po hřišti. Gymnastika ano, fotbal ne,“ směje se.

Alla Gresová se poté začala věnovat pozemnímu hokeji. Byla úspěšná. Třináct let strávila v Bělorusku, kde trénovala ženský pozemní hokej. Po návratu na Ukrajinu se ale vrátila i ke své staré fotbalové lásce.

V roce 2002 se stala trenérkou prvního ženského fotbalového klubu v Kyjevě. Ateks je ale současně jedním z nejstarších ženských fotbalových klubů na Ukrajině vůbec. „Za těch dvacet let jsem vychovala čtyři generace fotbalistek,“ říká s hrdým úsměvem.

O Ateksu svět slyšel už v roce 2017. Dokument „Home Match“ vypráví příběh dvacetileté fotbalistky z Ateksu Aliny Šilové, která je rozpolcená mezi láskou ke hře a starostmi v rodině.

Šilová vyrůstala na kyjevském předměstí s matkou alkoholičkou a dvěma mladšími nevlastními sourozenci, o které se musela starat. Fotbal se naučila hrát v dětství venku na ulici, kde hledala únik od rodinných problémů. „Dnes bydlí v polské Poznani, stále se stará o sourozence — a hraje fotbal,“ prozrazuje Alla. „Fotbal je skvělý i proto, že na hřišti mizí sociální rozdíly,“ dodává.

Alla také ráda mluví o tom, co se nám zdá samozřejmé — že fotbal je především férová hra. „Všichni jsou jeden tým, jedna velká rodina, starají se o sebe navzájem. Jednotlivec se ve fotbale moc neprosadí. A právě tohle na Ukrajině hrozně moc let chybělo — držet pospolu,“ vysvětluje.

Vláda se snažila podporovat individuální sporty, jako je plavání nebo gymnastika. Skupinové sporty měly menší podporu. „Putin teď dokázal jedinou velkou věc: spojit Ukrajinu jako nikdy. Udělal z nás všech jeden tým. Tahle zkušenost může Ukrajině pomoc do budoucna,“ myslí si. „Teď je nejdůležitější, abychom vyhráli. Když skončí válka, bude všechno,“ opakuje znovu s pohledem upřeným do dálky.

Fotbal je v jádru velmi skromný sport. Hrát mohou všichni a všude. Jen ve válce ne. I když se v Blatě fotbalistkám dostalo vlídného přijetí, přejme si, aby se co nejdříve mohly vrátit na domácí hřiště.