Je tma. Schovaná v zimním kabátu a čepici, stojím u středové čáry hřiště s umělou trávou a sleduji rozcvičku party holek. Deset fotbalistek si protahuje končetiny, střídají cviky na zahřátí a připravují se na hru. Baví se a vtipkují. „Kvůli tobě teda dneska zkrátíme rozcvičku a začneme hrát, abys nás viděla v akci,“ houkne jedna z nich na mou adresu.

Fotbalistky se rozdělí do dvou týmů po pěti a pouštějí se do hry. Jako milovnice fotbalu cítím pýchu, ale taky trochu žárlím. Zahrála bych si. Děvčata kličkují, vymýšlejí akce, útočí, brání. Chvílemi by to i stálo za komentář Petra Svěceného nebo Milana Štěrby s jejich elektronickou tužkou.

Amatérský ženský fotbalový tým SK Trefa založila devětadvacetiletá producentka podcastů Hana Kuncová. „K fotbalu mě přivedl můj přítel,“ vypráví. Zpočátku vztahu se jí prý ostýchal přiznat, že fandí fotbalu, konkrétně britskému týmu FC Liverpool. „Postupně jsme se ale spolu začali dívat na zápasy, vyprávěl mi o osudech lidí kolem Liverpoolu — příběhy fotbalistů a klubu. Brzo jsem fotbalu také propadla,“ líčí. 

Od té doby sleduje každý zápas, zná všechny fotbalisty a jejich technické přednosti. Objevila v sobě novou vášeň a brzo začala také sama hrát. Zjistila při tom, že navazuje na dlouhou a v řadě momentů pohnutou tradici ženského fotbalu.

Okradeny o půl století příležitostí

Od počátku devatenáctého století byl ženský fotbal velmi oblíbenou hrou v Anglii. Působení žen ve fotbale, potažmo ve sportu obecně tehdy kopírovalo vývoj postavení žen ve společnosti. Z počátku byl fotbal hrou vyšší a střední třídy, později se stal oblíbeným sportem třídy dělnické. 

Svou roli v popularizaci fotbalu mezi ženami odvedla také první světová válka. Muži museli narukovat, ženy nastoupit do továren. Šlo o těžkou práci. Mnoho žen pracovalo za strašlivých podmínek uprostřed nebezpečných strojů a škodlivých chemikálií. Když tehdy britská vláda vyslala zdravotnické a sociální poradce, aby zhodnotili jejich stav, došli k závěru, že bude nejlepší, když si oddechnou a odreagují se u sportu. 

V roce 1917 se na zápas v anglickém Prestonu přišlo podívat deset tisíc diváku, o tři roky později sledovalo zápas Evertonu fascinujících třiapadesát tisíc diváků.

Prudce rostoucí popularita ženského fotbalu se bohužel nelíbila zarputilým zastáncům mužské nadřazenosti, kteří se začali obávat o svou převahu. Fotbal činil dle slov kritiků dívky nepřitažlivými, méně ženskými, a to pak zejména když na úkor fotbalu zanedbávaly ostatní činnosti běžného společenského života.

Popularita ženské kopané tak nakonec paradoxně vedla k tomu, že anglická fotbalová asociace v prosinci roku 1921 označila fotbal za sport pro ženy nevhodný, načež musel zmizet ze všech hřišť, která mají co do činění s fotbalovou asociací. Ženský fotbal byl tedy v Anglii — v té době nejvlivnější fotbalové zemi světa — až do sedmdesátých let prakticky odsouzen k záhubě. 

V roce 1969 byla založena Ženská fotbalová asociace a Unie evropských fotbalových asociací doporučila, aby každá národní asociace zřídila také ženský tým. Nicméně až mnohem později — v roce 1991 — se uskutečnilo první mistrovství světa žen. Ženy-fotbalistky byly okradeny o padesát let zkušeností, zápasů a sportovního vývoje.

Loňské mistrovství světa ve Francii ukázalo, že dnes je ženský fotbal opět na dobré cestě. Čím dál více žen jej sleduje i aktivně hraje. Ke zlepšení ženského fotbalu také pomáhají různé amatérské lokální kluby. Jedním z nich je právě SK Trefa.

Chtěla hrát, tak založila tým

Na jaře 2018, tehdy ještě coby externí reportérka Českého rozhlasu, šla zakladatelka klubu SK Trefa Hana Kuncová natáčet reportáž z akce Fotbal proti turismu. Šlo o happening, který se snažil upozornit na to, že vinou turismu se z centra Prahy stává pro místní obyvatele svého druhu neobyvatelná no go zóna.

Přímo v jádru Prahy, na Staroměstském náměstí, proto pořadatelé happeningu položili provizorní branky a děti, muži i ženy se pustili do hry. „Poté, co jsem měla všechny zvuky, lidi a organizátory nahrané, jsem schovala diktafon do batohu a stoupla jsem si do brány. Šíleně mě to začalo bavit!“ vzpomíná s nadšením Hana.

Mladá reportérka má už přitom jednu sportovní dráhu za sebou. Od svých čtyř let do pětadvaceti se vrcholově věnovala krasobruslení. Dvakrát reprezentovala Českou republiku na mistrovství světa. Myslela si, že už k žádnému sportu tolik nepřilne. Stalo se. V ten den v centru Prahy zažila podobné pocity, jako když se vracívala domů utahaná, zpocená, ale šťastná z tréninku krasobruslení. 

„Soustředila jsem se pouze na hru a na míč. Fotbal mě pohltil. Nemyslela jsem na nic jiného. Odreagovala jsem se. Říkala jsem si: Co teď, když mě to tak baví?“ líčí svoje vzpomínky. 

Nejprve zkoušela chodit hrát s klučičím týmem. Nebylo to ale ono, nestačila jim a taky si jako jediná holka na hřišti připadala nepatřičně. „A tam jsem si řekla, že to udělám sama a líp,“ připomíná svůj start. 31. března 2018 napsala na svůj facebookový profil rozhodný status: „Zakládám ženský fotbalový tým, pokud nic neumíš, nevadí, naučíme. Vrcholem sezony bude účast v turnaji Proti rasismu.“

„Chtěla jsem založit tým, který bude poskládaný z fajn lidí, jejichž hlavními hodnotami při hře budou rovné zacházení se všemi, solidarita a fair play,“ popisuje Hana. 

Bývalé krasobruslařce je ale organizování lidí a aktivit vlastní. V minulosti „měla na svědomí“ například Čtvrtou vlnu, nezávislou feministickou skupinu, která šířila po Facebooku krátká povzbuzující videa a filmy se zaměřením na práva žen. Pořádala také velkou demonstraci proti rasismu. „Tentokrát jsem ale chtěla čistě sobecky pouze hrát a nikomu nevysvětlovat, proč to dělám,“ vysvětluje svůj záměr.

Na počátku se obávala, že na její výzvu nikdo nebude reagovat. „Myslela jsem, že budu holky prosit, aby se mnou šly zakopat,“ vzpomíná. Založila soukromou skupinu na Facebooku a čekala. Během pár týdnů se přihlásilo více než tři sta žen. Na prvním trénink dorazila třicítka zájemkyň o hru. Po zbytek roku přicházely další a další. Některé zůstaly, jiné se vytratily nebo nechodily tak často. „Funguje to moc příjemně. Některé holky přivedly své kamarádky,“ říká Kuncova.

Traumata z hodiny tělocviku léčí fotbalem

Důvody, proč s kopanou fotbalistky SK Trefy začaly, jsou jednoduché. Líbí se jim dynamika hry, fotbal umí být velmi akční. Oceňují přístupnost fotbalu — lze ho hrát skoro kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv. Na hřišti je jedno, jestli jste černí, bílí, nebo zelení. Hráčky také radši sledují ženský fotbal.

Většina hráček by ale na tréninky nepřišla, kdyby to byly otevřené i mužům. Nikdy dříve totiž fotbal nehrály, v hodinách tělocviku jim byl prakticky zapovězen. „Měla jsem tělocvikářku, která měla jediný cíl: naučit nás hrát volejbal. Proč? Abychom si na Priglu — brněnské přehradě — našly kluka… Jednou, když nám hra opravdu výjimečně nešla, se dokonce rozbrečela. Bála se, že zůstaneme na ocet a nikdo si nás nevezme,“ líčí své hodiny tělocviku na střední škole Hana Kuncová. 

Některé ženy ale mají trauma z individuálních i kolektivních sportů. Hana Kuncová popisuje atmosféru v krasobruslení jako až nezdravě soutěživou. SK Trefa naopak podle hráček vytváří prostředí, kde můžou dát sportovkyně do hry všechno, ale soutěživost není nepříjemná, atmosféra není napjatá. Spoluhráčky se respektují a nenadávají si. Spoustě z nich hraní fotbalu pomáhá uvědomit si sílu kolektivu. 

„V dnešní uspěchané době, která klade velký důraz na individualitu, je příjemné se potkávat v šatně, povídat si a po fotbalu si zajít na jedno,“ popisuje fotbalistka Anežka. Přestože se ne všechny hráčky vzájemně znají, atmosféra v týmu je velmi uvolněné. Po tréninku se řeší i osobní věci, hráčky se taky svěřují, co jim fotbal přináší. „Jsou chvíle, kdy se mi vůbec nechce jít hrát, když se ale přemůžu a moje vůle vyhraje, po fotbalu je mi vždycky líp,“ říká Lenka.

Hráčky v týmu jsou převážně mladšího věku. Některé stále studují, některé už pouze pracují. „Jsem unavená z práce, ale na tréninky se snažím chodit, pomáhá mi to se odreagovat,“ líčí Kateřina. Tréninky SK Trefa se konají jednou týdně po celý rok. Hraje se hodinu a půl, jednou ročně bývá soustředění, naposled byly v Benešově, kde kromě učení se nových technik a taktického uvažování hráčky chodily podpořit místní fotbalový tým. „Chceme se taky naučit něco od mistrů okresního přeboru,“ glosuje to s lehkým úsměvem Kuncová. 

Fotbalistky mají také svého trenéra: sociologa a novináře Vojtěcha Ondráčka, který sám dlouhodobě hraje fotbal a má s trénováním zkušenosti. „Vojta nás učí, jak zpracovat balony, jak hrát takticky, jak se nebát a jít do přímého souboje,“ popisuje tréninky Hana Kuncová. 

Vojtěch Ondráček spolupracuje s týmem SK Trefa od jeho vzniku. Sleduje posun hráček a celkovou hru a atmosféru v týmu. Mnohé z fotbalistek neměly s balonem u nohy žádné zkušenosti. Za zhruba dva roky se podle trenéra posunuly hodně vpřed. „Když vidím, co ve hře s balónem dělají, jsem nadšený. Jsou schopné úplně úžasných střel a řešení fotbalových situací. Všechno ale přebije kolektivní duch, který je tam neustále přítomný a je otevřený novým lidem,“ říká.

Nečuč, i holky hrají fotbal

Reakce lidí na dívčí fotbalový tým se různí. Jedním slovem je lze ovšem popsat jako údiv. Zakladatelka SK Trefa Hana Kuncová má v době našeho setkání zrovna zlomenou nohu — z fotbalu. S lítostí ve tváři mi líčí, že jí nikdo nechce věřit, jak k úrazu přišla. Lékaři se opakovaně ujišťují, zda správně slyšeli. Následují komentáře jako: „Na fotbalistku teda nevypadáte.“

Své bohaté zkušenosti dokládá dalším příběhem. Předloni, v roce 2018, šlo asi patnáct fotbalistek SK Trefa po tréninku do hospody sledovat mistrovství světa ve fotbale, které se v Rusku zrovna konalo. Přímý přenos se promítal na plátně. Některé holky ještě měly štulpny na nohách a v rukou držely míče.

Sedly si před plátno, objednaly si pivo a sledovaly zápas. „Celá hospoda se na nás chodila dívat jako na přírodní úkaz. Připadaly jsme si jako nějací mimozemšťani. Buchty jdou z fotbalu koukat na mistrovství, popijí u toho pivo a ještě s sebou nemají kluky!“ líčí Hana. 

S podobným typem reakcí se hráčky setkávají často. Další z nich se stala při sledování finále Ligy mistrů v roce 2018. O trofej bojovaly týmy Liverpool a Real Madrid. Hana tehdy pracovala v centru Prahy. Po konci pracovní doby se přesouvala na Žižkov, kde měla s přáteli sledovat finálový zápas.

Během cesty přes Václavské náměstí a Můstek si přehodila přes krk liverpoolskou šálu. „Celý ten pochod byl jako nějaký flashmob. Všichni se na mě dívali, pořvávali, byli zkrátka asi nervózní z toho, že vidí holku, která si kráčí sama, bez kluka a s fotbalovou šálou kolem krku,“ vypráví. 

Trenér Vojtěch Ondráček zase vytahuje vzpomínku, jak musel požádat asi padesátiletého tenistu, který poté, co skončil na kurtu, zůstal přilepený u plotu tak, až to holkám začalo vadit, aby se odporoučel. „Zíral s otevřenou pusou, že holky hrají fotbal,“ popisuje…

Navzdory organizovanému potlačování ženského fotbalu v historii i dalším stereotypům, které popisují hráčky z SK Trefa, je fotbal mezi ženami čím dál populárnější. V mnoha zemích také fotbal pomáhá k emancipaci žen ve společnosti. Ať je to Írán nebo válkou zničený Afghánistán. Nejen v České republice by ale fotbalistkám pomohlo, kdyby se sportovní novináři soustředili víc na jejich techniku a výkon, než na jejich vzhled.