Znáte nějakého českého snowboardistu? Já ne. Zato znám českou snowboardistku, která je světovou jedničkou a na poslední olympiádě si jen tak mimoděk na vypůjčených lyžích odskočila pro zlatou medaili na sjezdovku. O to výstředněji působí výsledky žákovských snowboardových závodů Snowboard Zezula Tour, ve kterých chlapecký vítěz obdržel šestitisícovou odměnu, zatímco dívčí vítězka jen dva a půl tisíce. Oba vítězové závodili ve stejné disciplíně a ve stejné věkové kategorii, přesto se pořadatelé rozhodli rozdělit odměny mezi MEN a WOMEN.

Je mi jasné, že ne všechny společenské kruhy se zabývají otázkami rovností žen a mužů, za to se pořadatelům ani sponzorům ze sportovních potřeb nemíním posmívat. Přesto mě při pohledu na snímek obou vítězů udivuje, že někdo postrádá úplně obyčejnou intuici, která by mu řekla, že to vypadá prostě divně. Svou výmluvností až komická fotka se stala rychle virální.

„Tohle musí mít nějaké racionální vysvětlení,“ uklidňoval neprodleně situaci jeden z diskutujících. Ano, přesně toho jsem se obával. Přesně takhle totiž zní první otázka, která při pohledu na zjevnou nespravedlnost naskočí každému, kdo se odmítá smířit s tím, že existuje patriarchát. A skutečně i tentokrát následovala smršť „racionálních“ vysvětlení obhajujících nerovné odměňování mužů a žen…

„Na rozdělení prize money se organizátor nedívá podle rozdílu pohlaví závodníků, ale podle množství účastníků v dané kategorii. Tohoto závodu se zúčastnilo pět holek a patnáct kluků,“ reagoval hlavní pořadatel Czech Snowboarding. „Žádná nerovnost tu není. Kluků bylo v závodě daleko více, tudíž se vybralo více na startovném,“ neváhal doplnit jeden z diskutujících. Podle všeho se ale žádné startovné neodevzdávalo. Vše platili sponzoři, vše distribuoval pořadatel. Loni se navíc stejného závodu účastnilo stejně pět závodníků a pět závodnic a poměr odměn byl stejný. Těsně vedle, pane, ale chápu, že boj za snowboardovou přirozenost se nesmí nechat zviklat realitou.

A když už, kdyby dívek závodilo méně, byl to podle mě spíš argument, proč by měla vítězka dětského závodu dostat odměnu větší, protože se vyhrazená částka pro WOMEN se dělila mezi míň soupeřek. A když už jsme u toho úsilí, které bylo třeba k vítězství vynaložit, nebylo náhodou na straně dívky, která ve stejné věkové kategorii zvítězila jako o dva roky mladší?

Chlapci taky prý museli ujet delší trať — a jestli patnáctiletí kluci něco nesnáší, tak je to, když musí jezdit na snowboardu místo školy dýl něž někdo jiný… Ale vážně, odkdy je délka trati odrazem odměny? Sport není cesťák. Vítěz běhu na deset kilometrů zpravidla neinkasuje stokrát větší odměnu než sprinter.

Ale co je nejdůležitější, šlo o dětský event, který má úplně jinou funkci než vydělávání peněz. Finanční odměna je v obou případech samozřejmě jen symbolická. Není to podle mě zas tak špatný nápad, závodníci a závodnice jsou ve věku, kdy jim jednotky tisíc určitě bodnou. Daleko důležitější je ale širší ponaučení, které si děti z klání odnesou. A právě v tom je rozdíl v odměně nejhorší. Učí mladé kluky, že jejich výkony jsou vzácnější než dívčí — a malé dívky, že se s tím mají smířit, stejně budou mít brzo dítě, závratná kariéra tedy nejspíš nečeká, čili investovat je třeba především do chlapců.

Přivýdělek na lyžích

Jakmile jde o sportovní odměny mužů a žen, spouští se v hlavách mnohých diskutujících fantazie, ve které rozhodují o výši odměny za cokoli faktory jako délka trati potažmo „odpracovaný“ čas, kvalita konkurence nebo počet soupeřů. Sport se v takové fantazii stává ideologickou náhražkou za skutečný svět, ve kterém ani exaktně měřitelná, ani přibližná zásluhovost neexistuje: O většinu bytů ve vlastnictví mojí generace se zasloužili rodiče, moje kalhoty za osm stovek si bezpochyby víc odpracovaly děti v Bangladéši než já, a většina manažerů by se musela každý měsíc snažit asi tak tisíckrát víc než jejich zaměstnanci.

Pokud aktuálně závodí na snowboardu víc kluků než holek, měl by se každý soudný pořadatel zamyslet nad tím, jestli s tím nemůže něco sám aktivně udělat. Prize money je symbolickým krokem vstříc. Vyprávět by o tom mohla Billie-Jean Kingová, která stále v 70. letech u zrodu ženské tenisové asociace. Čelila při tom v podstatě stále stejným argumentům — o tom, jak na mužský tenis chodí víc lidí, je tam větší konkurence, ženy hrají míň setů… prostě všechno v podstatě přírodní živly, jejichž exaktní měření se zase spravedlivě odráží v následném tržním ohodnocení. Jen díky tomu, že všechny ty známé ideologické výmluvy odmítla, pomohla ženský tenis profesionalizovat a za pár dekád i dorovnat mužskému.

Pokud by se tehdy Billie-Jean podvolila všem těm „faktům“ o přirozené mužské nadřazenosti, její sport by se stěží posunul na dnešní úroveň. Pokud stále ty stejné argumenty budou vítězit dnes i v dalších sportech, nezbyde mladé snowboardistce, než se stát nejlepší snowboardistkou na světě a rozdíl v odměnách si přivydělat na klasických lyžích.