Neviditelný penis trhu

Petr Bittner

ODS si zvolila výhradně mužské vedení. Předseda Petr Fiala, byť politolog, prý neví, proč se to stalo. Petr Bittner rozhodně nechce radit, ale nabízí možné vysvětlení.

„Jsme si vědomi tohoto nedostatku. Nevíme, čím to je. Rozhodli tak delegátky a delegáti kongresu,“ komentoval znovuzvolený předseda ODS Petr Fiala fakt, že nové vedení strany tvoří samí muži. Kdykoli si pravice nasazuje přes oči klapky, aby nemusela vidět strukturální příčiny nežádoucích jevů, odevzdává zodpovědnost neviditelné ruce trhu, této příčině i řešení všech problémů, prvotnímu neregulovanému regulátorovi. Je to jasné — při volbě předsednictva naší nejstarší pravicové strany musel úřadovat sám neviditelný penis trhu.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Netuším, čím Petra Fialu tento výsledek tak překvapil. Vždyť výkonnou radu ODS, která „projednává politické otázky, koordinuje celostátní činnost strany, organizaci politických kampaní a iniciativ strany, výměnu informací mezi centrální úrovní a regiony a schvaluje pravidla pro výběr kandidátů a pro sestavení kandidátních listin“ a která se skládá z předsednictva a zástupců jednotlivých krajů, tvoří dvacet mužů a jediná žena. Tento „poměr“ zůstává pevně zachován i ve stosedmičlenném republikovém sněmu ODS, kde sedí žen přesně šest.

Jedinou kandidátkou na post první místopředsedkyně ODS byla obhajující Alexandra Udženija. Ani absence soupeře však nestačila, Udženija nedostala dostatek hlasů a svou kandidaturu za potlesku delegátů stáhla. Nemá cenu spekulovat, nakolik by strana svůj „párkový problém“ zmírnila, kdyby měla v předních řadách zrovna Udženiju. Její styl, názory a charakter jsou totiž samy o sobě projevem strukturální nepřívětivosti organizace vůči ženám.

Když Petr Fiala ubezpečuje, že „ženy mají v ODS své místo“, má tím ve skutečnosti na mysli doslova „své místo“, tedy zpravidla místo mimo nejvyšší funkce. Pokud chce v takovém prostředí některá prorazit tento skleněný strop a stanout na nejvyšších postech, musí být papežštější než papež — v tomto případě „mužštější než muž“: ještě pravicovější, ještě nekompromisnější, ještě průraznější, ještě asociálnější, ještě konfliktnější, ještě hlasitější. A tento syndrom Margaret Thatcherové se v éře pravicového populismu projevuje právě ženami typu Alexandra Udženija.

Ne snad že by taková žena nemohla být. Jenže v politických důsledcích takové političky — než že by kultivovaly a obohacovaly pánskou politiku — spíš stvrzují systém, ve kterém tuplem nemohou uspět ženy, které takové nejsou a být nechtějí. A pak postrádá smysl, aby se v takovém systému ženy vůbec snažily „prosadit“. Bude totiž v důsledku ještě nehostinnější vůči tématům, která by tam mohly a měly přinášet. A o politická témata jde nakonec v politice víc než o identity.

Koneckonců usilovat bychom měli nejen o lepší statistiky, ale proměnu politiky jako takové, která by umožnila nejen ženám, ale také mužům vystoupit z mantinelů maskulinity.

ODS je otevřená všem ženám. Na momentku se však nevešly, neboť zrovna ve foyer dodělávaly jednohubky. Foto Facebook ODS

Ani propagátorům rovného zastoupení ve skutečnosti nejde jen o nějaké tabulkové počty, které by měly instituce vykazovat, aby dostaly pomyslné progresivní razítko. Jde o to, že bez žen ve výběru priorit absentuje perspektiva poloviny společnosti vůbec, anebo se tam promítá jen zprostředkovaně. Aniž by pro to přitom byl nějaký jiný objektivní důvod, než že „se to tak samo šteluje“.

Prý kvóty na ženy upozaďují měřítko kvality ve prospěch genderové korektnosti. Při pohledu na nové vedení ODS — nebo na převážně mužskou Sněmovnu — by se už tomuhle argumentu měl každý smát. Je to evidentně úplně obráceně. Pokud jakákoli instituce dokáže aktivně otevírat svoje struktury ženám, funguje líp.

Je s podivem, že si v otázce zastoupení žen nevezme zrovna tak byznysová strana příklad — v byznysu. Kdyby si pánové z nejvyšších stranických orgánů zaplatili seminář nějaké světové firmy, bylo by jim polopaticky vysvětleno, že když svou instituci aktivně otevřou ženám, spustí stavidla nových podnětů, rozpoutají úplně nové formy oné blahodárné konkurence, a hlavně za pár let zjistí, že měli celou dobu nevyužívanou zásobárnu nového politického talentu.

Pokud jakákoli politická strana půjde do sebe a zaměří se na ženskou otázku, v jejím stranickém vedení se po čase začnou objevovat nové hvězdy z řad „té druhé půlky“ společnosti, která si doposud svou politickou kariéru odpracovávala v roli spolehlivých úřednic střední úrovně, této podpůrné síly rok od roku průměrnějších chlapů, kteří prostě tak nějak vplouvají do ředitelských kanceláří magickým samospádem a svým reálným schopnostem navzdory.

A co se týče argumentu „ony nechtějí“, ona taková systematická strukturální vstřícnost samozřejmě funguje i na opačnou stranu. I ženy najednou uvidí, že není důvod, aby setrvávaly na nižších a středních pozicích až do konce svých politických dní. 

    Diskuse
    JN
    January 20, 2020 v 15.54
    To je na mě moc filozofické, pane Bittnere:
    "Ne snad že by taková žena nemohla být. Jenže (...) takové političky [tedy "ženy"?] (...) stvrzují systém, ve kterém tuplem nemohou uspět ženy, které takové nejsou..."

    -------------------------------------

    Je tedy, pane Bittnere, Alexandra Udženija ženou, nebo ženou není? A nejde vlastně nakonec z Vaší strany o jakési podlehnutí genderovému stereotypu?

    A je to vlastně vůbec důležité, nebo to důležité není, když sám tvrdíte, že "o politická témata jde nakonec v politice víc než o identity"?

    A jak vůbec může "bez žen ve výběru priorit absentovat perspektiva poloviny společnosti", když každá žena má tu perspektivu jinou? Pokud bychom totiž předpokládali, že všechny ženy mají tu "ženskou perspektivu" stejnou, šlo by přece nutně zase opět jen o genderový stereotyp.