Komentáře a výroky na škále od úplného prasáctví až po konzervatismus se nevyhnuly ani zahraniční debatě v zemích, kde kampaň #metoo skutečně probíhá. Na rozdíl od České republiky je ovšem vyvažuje řada textů, které se nebojí zodpovídat zpochybňující otázky, aniž by se zpronevěřily emancipačnímu étosu a především respektu k obětem.

Z nepřeberného množství takových článků vybíráme šest, které zásadním způsobem ovlivnily probíhající debatu nejen v anglosaském prostředí, pronikavým způsobem zanalyzovaly společenské podmínky a okolnosti sexuálního násilí či se trefně popasovaly s výtkami, které se na kampaň #metoo nejčastěji snáší.

Čekání na české vzedmutí kampaně si tak prozatím můžete ukrátit čtením toho nejlepšího, co v angličtině vyšlo a v češtině tak zoufale chybí.

Harvey Weinstein je i moje stvůra (Harvey Weinstein Is My Monster Too)

Salma Hayek, The New York Times

Slavná herečka sama sebe přesvědčovala, že pravda o Harvey Weinsteinovi už byla odhalena jinými a že na jejím příběhu nesejde. Ve skutečnosti ale nemohla sebrat odvahu čelit znovu příběhu, který vytěsnila a odhalit jeho detaily, za něž se tak styděla.

Její příběh — a s ním kořeny její slabosti — začíná v době, kdy bylo pro mexickou herečku „nepředstavitelné vydobýt si místo v Hollywoodu“. A přestože Salma Hayek prokázala opak, byla podle svých slov stále nikdo. Své veškeré úsilí tehdy vložila do produkce snímku Frida, pro niž chtěla získat to nejlepší studio, Weinsteinův Miramax. Nakonec řekl ano. Ona tehdy ještě netušila, kolikrát bude muset říct ne.

Z příběhu plného karierního vydírání, psychického nátlaku, ponižování a sexuální objektifikace vychází obraz nejisté a vyděšené ženy, za nímž si lze stěží představit slavnou herečku, natožpak malířku Fridu Kahlo, kterou v té době ztvárňovala. Mrazivá zpověď Selmy Hayek ukazuje, jak snadno se může silná žena, k níž miliony dalších vzhlíží, octnout v zajetí mocné stvůry a mlčet o tom.

Harvey Weinstein a ekonomie souhlasu (Harvey Weinstein and the Economics of Consent)

Brit Marling, The Atlantic

„Nemůžou za to zlí muži. Ani zkažený filmový průmysl. Na vině je nelidský ekonomický systém, na němž se všichni podílíme.“ Zpověď Brit Marling míří hlouběji, za hranici popisu osobní zkušenosti a k jádru mocenského nerovnováhy ve filmovém průmyslu.

Dnes především scénáristka zanechala slibné kariéry investiční bankéřky poté, co se nadchla pro herectví. Záhy však zjistila, že ženy jsou v Hollywoodu spíše než lidskými bytostmi těly na prodej pro příběhy vyprávěnými bílými heterosexuálními muži.

Lidé typu Weinstein mohli svým obětem nabídnout slávu, navždy rozhodnout o jejich kariéře nebo o tom, zda budou mít z čeho zaplatit nájem. Dobře to věděl a věděly to i ony. Souhlas s čímkoli, co vyžadoval, proto nebyl otázkou síly říct „ne“, ale otázkou moci říct „ne“.

Brit Marling ukazuje, že skutečný souhlas nedáváme svobodně. Je podmíněn mocenskou nerovností, která má ekonomickou povahu. A v rámci ní jsou ženy znevýhodněny, nejen ty v Hollywoodu.

↗

Weinsteinovi vadilo hereččino obočí v roli Fridy. Nebyla dost sexy. Repro DR

Nechápal jsem, že může být znásilnění tak rozšířené. Pak mi to ale došlo (I didn't understand how widespread rape was. Then the penny dropped)

David Graeber, The Guardian

Je levicový akademik zběhlý ve feministické teorii, a přesto se mu to nezdálo: že by bohatí a mocní muži skutečně běžně sexuálně zneužívali ženy? David Graeber ve svém komentáři vystihl nedůvěřivé pocity mnoha dalších, nejen mužů. „Jistě, stává se to a nemělo by, ale opravdu jde o běžnou praxi?“ ptali jsme se sami sebe po vypuknutí skandálu Harveyho Weinsteina.

Graeber si podobnou otázku položil už v roce 2011: tehdejší šéf Mezinárodního měnového fondu byl zatčen za sexuální útok na pokojskou v jednom z luxusních newyorských hotelů. Zhruba týden nato se objevil takřka identický případ.

Stěží by si druhý útočník řekl: „To byl dobrý nápad napadnout pokojskou, udělám to taky“. Nabízela se jediná logická odpověď: zaběhnutou praxi porušila druhá oběť, která si uvědomila, že čin opravdu „může“ nahlásit. Nebýt první pokojské, ani by ji to nenapadlo — ví, co by si o ní všichni říkali a ví, že by to nemělo smysl.

„Sexuální násilí je zvláštní formou šikany, která ovšem funguje jako každá jiná: ničí subjektivitu oběti,“ píše Graeber. Oběť si tak zvnitřňuje nedůvěru, kterou od okolí očekává. Podobně si zvnitřňuje pocit méněcennosti, který v ní útočník záměrně vyvolává. Takovým pocitem, jak Graeber pochopil až v pozdějším věku, trpěla po celý život jeho matka. Autor ve své osobní zpovědi odhaluje, proč dostal po odhalení skandálu chuť „chytnout Harveyho Weinsteina pod krkem“.

Sexuální obtěžování jako cena za práci (When Harassment Is the Price of a Job)

Bryce Covert, The Nation

V českém prostředí si mezi všemožnými způsoby, jak zlehčit problém sexuálního obtěžování, získal oblibu argument o „výstřelku bláznivého Hollywoodu“. Ten je podle některých samostatným světem, plným excentrických umělců a zvrácených sexuálních vztahů. Mezi obyčejnými lidmi problém sexuálního násilí zkrátka neexistuje.

Organizace pracující s oběťmi násilí a řady akademických studií přitom ukazují, že jde o problém celospolečenský, nehledě na status nebo prostředí. Samostatnou kategorií je potom pohostinství, jak ukazuje reportáž Bryce Coverta. Snášet sexuální obtěžování mají barmani a barmanky, číšníci a servírky prakticky v popisu práce, nikdo se ho ani nepokouší zamlčovat.

Příklad restauračního byznysu odhaluje, že čím slabší postavení a ochrana zaměstnanců, tím je složitější se bránit. „Většina z nás je závislá na dýškách. Přestože se vám chování některých zákazníků nelíbí, nemůžete je zkrátka odpálit nebo vyhodit,“ popisuje servírka zkušenost, kterou zná zřejmě každá žena, která kdy pracovala v kavárně nebo hospodě.

„Správný oděv a vzhled“ také mnohdy vyžadují sami nadřízení, provozní či majitelé. Zaměstnanci jsou navíc lehce nahraditelní, v byznysu pracují hlavně mladí nezkušení lidé s vidinou rychlého výdělku. Kampaň #metoo nyní dává ve Spojených státech naději na změnu, přestože to prý bude těžké. „Některým přijde sexuální podtext jako přirozená součást naší práce, bez toho by to nebylo ono,“ říká jedna z barmanek.

↗

Catherine Deneuve v tehdy skandálním filmu Belle du jour. Kam se posunul boj za ženskou emancipaci?

Cena ženy za uspokojení muže (The female price of male pleasure) 

Lili Loofbourow, The Week

Zašla kampaň #metoo příliš daleko? Právě tato otázka trápí nejvíce lidí, přestože byl dosud odhalen zřejmě jen zlomek odsouzeníhodných činů. Na síle získala poté, co se mladá žena svěřila americkému webu Babe.net s příběhem, jak ji známý komik Aziz Ansiri dohnal nevhodným chováním k slzám.

Někteří její zpověď o nevydařeném rande, které nechala zajít dále, než by chtěla, považovali za definitivní důkaz toho, že už se to opravdu přehání. Podle komentátorky Lili Loofbourow se vyplnilo, čeho se obávala: „kampaně jako #metoo jsme ochotni tolerovat jen dokud se týkají mužů, kteří jsou opravdové zrůdy jako Weinstein“.

Vyrovnat se musíme i s jinými, řekněme hraničními případy, a právě tato autorka tak činí poctivě a důkladně. V mnoha studiemi podloženém komentáři analyzuje rozdílný přístup muže a ženy k sexuální slasti, aby v závěru textu odpověděla na otázku: Proč proboha ona žena zkrátka neodešla, jakmile se začala cítit nepohodlně?

Tak to v patriarchátu chodí: Jak sexuální osvobození žen vedlo k nároku mužů na sex (That's patriarchy: how female sexual liberation led to male sexual entitlement)

Van Badham, The Guardian

O kampani #metoo se vedou živé polemiky také uvnitř feministického hnutí. Pochyby některých feministek je třeba brát se vší vážností, přestože se jich často účelově chytají konzervativní proudy. Největší ohlas v posledních měsících vyvolal rozhovor se známou australskou feministkou Germaine Greer, která kampaň označila za „fňukání“. Mezinárodní pozornost si získal také otevřený dopis některých francouzských umělkyň v čele s Catherine Deneuve, která zase hovoří o „novém puritánství“.

Obě vyjádření vyvolala ostrou reakci a některé komentátorky se proto ptají: jsme svědky generačního sporu mezi „starými“ a „mladými“ feministkami? Mají vůbec stejné cíle a dokáží si vzájemně porozumět? Z řady komentářů na toto téma snad nejpřesněji argumentuje Van Badham, sloupkařka australského Guardianu.

Ženy podle ní čelí patriarchální struktuře stejně jako v 60. letech. „Zatímco dříve však patriarchát ženskou sexualitu ve filmu, umění a literatuře cenzuroval, dnes je kulturní produkce naopak příliš sexualizovaná.“