Jak MeToo dostihlo newyorského guvernéra

Petr Jedlička

Andrew Cuomo neodstoupil kvůli hlazení sekretářek či košilatým poznámkám, jak se může zdát z různých zpráv. Učinil tak po odhalení řady klientelistických kauz a pochybení. Přesto je na případu hezky vidět, v čem je MeToo tak důležité.

Andrew Cuomo stál v čele dvacetimilionového státu New York více než deset let. V rámci Demokratické strany patřil k nejvlivnějším členům establishmentu. Foto Diana Robinsonová, flick.com

Nejen covidovou situací — která je mimochodem znovu děsivá — žije dnes politiky chtivá část Ameriky. Ve dvacetimilionovém státě New York skončila před několika dny politická kariéra jednoho z druhdy nejvlivnějších demokratů Andrewa Cuoma — místního guvernéra a ještě loni člověka, o němž se uvažovalo, že by mohl nahradit v prezidentské kandidatuře Joa Bidena, pokud by tohoto osmasedmdesátiletého politika zradila hlava.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Čteme-li zprávy o Cuomově rezignaci, a to ne nějaké české paličkované, ale třeba na BBC, dozvídáme se, že Cuomo odstoupil kvůli obviněním z harassmentu, tedy obtěžujícího jednání se sexuálním podtextem. Ta proti němu vzneslo postupně devatenáct žen, jeho bývalých podřízených. Čtyři z nich měl přitom „políbit bez souhlasu“, sedmi se „nevhodně dotknout či chytit je“ a osm počastovat „urážlivými, povýšeneckými či sexuálními poznámkami“.

Politik vinu ve všech případech odmítá.

„Můj prvotní instinkt byl bojovat s touto kontroverzí, neboť věřím, že je politicky motivována (…) Současné směřování případu by ale (…) vedlo k vleklým sporům (…) a stálo daňové poplatníky miliony dolarů (…) Nejlepší, co mohu teď udělat, je ustoupit stranou (…) Hluboce se omlouvám každé ženě, jíž mohlo mé chování urazit (…) Vědomě jsem hranici (nepřijatelného) nikdy nepřekročil, ale nedošlo mi, jak moc se (v posledních letech) posouvá,“ vybírá z Cuomovy rezignační řeči právě BBC.

Že by zas někdo odstavený za lichotky, trochu vášně a pár pohlazení? „Další oběť politické korektnosti a MeToo,“ napadne jistě nejednoho českého pozorovatele.

Ve skutečnosti Cuoma nedohnala k rezignaci konkrétní obvinění z nevhodného jednání — ta byla známa ostatně už půl roku. Cuomo rezignoval pod vidinou reálně hrozícího impeachmentu, jehož nevyhnutelnost signalizovalo stále více vlivných newyorských poslanců, a to na základě:

  • oficiálního nezávislého vyšetřování, které potvrdilo důvodnost obvinění proti Cuomovi,
  • prošetřování obvinění, že loni během koronavirové epidemie spoluzavinil Cuomův úřad smrt mnoha seniorů chybným nastavením ochranných opatření v domovech důchodců,
  • obvinění, že údaje o zemřelých seniorech byly na Cuomův pokyn v oficiálních zprávách falšovány,
  • odhalení, že Cuomo se snažil v posledních týdnech využít svoji vlivovou síť v Demokratické straně a exekutivě k zastavení vyšetřování, a to místy i nezákonně,
  • odhalení, že Andrew Cuomo připravoval se svým bratrem Chrisem, který je známá tvář CNN, komunikační spin-strategii, která měla mediální výklad jeho skandálů posunout směrem příznivějším pro guvernéra,
  • hrozby znovuotevření jedné z Cuomových starých korupčních kauz,
  • celkové atmosféry, jež kolem jeho osoby a kauz postupně houstla,
  • vlny rezignací svých dalších podřízených a řady signálů od špiček Demokratické strany, včetně prezidenta Bidena.

Byl toho tedy celý ranec a v posledku je spíš s podivem, že Cuomo neodstoupil už dříve. I MeToo faktor nicméně newyorského guvernéra nakonec dostihl a je v jeho kauze důležitý, pouze jinak.

Kdyby šlo totiž o obvinění samotná, zřejmě by Cuoma zvládla podržet jeho klientská síť v politice a v médiích. Došlo by nejspíše na argumentaci „starou školou“, „kontaktním typem“ či jednáním v dobrém rozmaru — oním „neškodným poplácáváním po zadku“, jak o tom psala zde Gaby Khazalová. Avšak to se nestalo. Díky změněné senzitivitě.

MeToo poznamenalo americkou veřejnou debatu a politickou i obecně vztahovou kulturu v několika ohledech. Debata o potřebě měnit tradiční pravidla, nastavení vztahů a někde si pomoci třeba i zákazy, jež tolik popuzuje konzervativní pravici, je pouze jedním z nich. Jiným — a zde daleko podstatnějším — je právě změněná citlivost k podobným případům. U politiků, u autorit, v médiích a u veřejnosti obecně, samozřejmě z části.

V praxi to neznamená mediální lynč kvůli maličkostem ani požadavek sterilizace vztahů mezi muži a ženami, jak situaci karikují obhájci starých pořádků. Takové případy jsou naprosto vzácně. V drtivé většině situací znamená ona změněná senzitivita posun k atmosféře, v níž se výpověď oběti apriori nezlehčuje, kdy je zájem osvětlit všechno, co osvětlit jde, a případ neuzavřít, dokud se objevují nová fakta, výpovědi a kontextuální postřehy.

Cuomova kauza je zde ukázkovou ilustrací: první oběť vystoupila v prosinci 2020, další se přihlásily v týdnech po ní. Rozeběhlo se velké pátrání, v rámci něhož nejen promluvily další oběti, ale především se ukázalo, jak věci v Cuomově okolí chodily: atmosféra uctívání guvernérova osobního kultu, požadavek bezmezné oddanosti, soustavné stáčení konverzace k sexu a v případě nesouhlasu urážení, v případě veřejných stížností pak dehonestace publikováním citlivých informací o poškozených.

Prohřešky Andrewa Cuoma nebyly ani à la Weinstein, ani za způsob Dominika Ferriho. Kdyby bylo jen jich, pravděpodobně by neodstoupil. Je otázkou, zda by i bez MeToo promluvily všechny poškozené. Možná, že nakonec ano.

Ovšem právě díky MeToo byl mediální mainstream — jehož byl mimochodem Cuomo ještě před rokem miláček — ochoten trpělivě poslouchat, a poté systematicky zkoumat, všechny facety případu. A také díky MeToo se v zajímající se části USA dnes v souvislosti s případem spíše řeší, jaké je asi v podobném ovzduší vztahů pracovat, než kolik ta která žena z obvinění guvernéra vytřískala. Což není málo.

Bude záhodno jednou důkladně zanalyzovat, jestli a kolik kariér zničily výpovědi jednotlivců, kteří někoho obvinili z dávného prohřešku typu sáhnutí na koleno, jak MeToo soustavně podsouvají kritikové. Co je ale už nyní nesporným důsledkem MeToo, je jednak debata (ne diktát!) o žádoucí podobě vztahů v práci, škole či veřejném prostoru obecně. A pak to, co bylo hezky vidět právě v případu newyorského guvernéra: postiženým dodalo MeToo odvahu nemlčet, médiím ochotu poslouchat i důsledně popisovat a širší veřejnosti lepší možnost se vciťovat, lépe chápat.

Budoucnost ukáže, zda-li společnost dokázala díky MeToo i předané zkušenosti vstřebat a upravit podle nich vlastní chování.

Diskuse