Češi kritizují #MeToo, protože nechápou sexuální násilí

Petr Bittner

Kauza tantrického guru Richarda Vojíka ilustruje, proč se oběti zdráhají promluvit o znásilnění. Bodejť, když si za ně podle nadpoloviční většiny veřejnosti můžou samy.

Deník Právo se už dva týdny věnuje kauze známého českého new age guru, tantrického lektora a duchovního učitele Richarda Vojíka, který měl systematicky zneužívat a dokonce znásilňovat své klientky ve svém salonu na pražských Vinohradech.

Kauza se otevřela až nyní, přestože na Vojíka bylo podáno trestní oznámení již před čtyřmi lety. Pražská policie tehdy případ bez zájmu uzavřela s tvrzením, že ohlašovatelka měla s Vojíkem sex dobrovolně. Existovali přitom další svědkové ochotní vypovídat, vyšetřovatelé se o ně však nezajímali.

Až nyní se policie a státní zastupitelství rozhodly jednat. Deníku Právo se totiž svěřila jedna z žen, kterou měl Vojík znásilnit. Z traumatu se prý dostávala několik let. Hlavním motivem Vladany Augstenové, proč coby jediná ze tří přihlášených obětí vystoupila z anonymity, je snaha dodat odvahu dalším ženám. Tedy tak, jako tomu bylo v kampani #MeToo.

Jak je možné, že má veřejnost tendence obestírat tento veskrze šlechetný motiv vybájeným hávem temných postranních úmyslů?

O co si říkají muži?

Podle průzkumu Amnesty International je nadpoloviční většina Čechů schopná tvrdit, že existují případy, při kterých si ženy mohou za znásilnění samy nebo na nich minimálně nesou svůj díl viny: byly opilé, vyzývavě se oblékaly, chovaly se koketně, navštěvovaly tantrické masáže, nebo dokonce prostě byly známé tím, že měly víc sexuálních partnerů.

Jak je možné, že je někdo schopen v takovém chování vidět spolupodílení se na vlastním zneužití? Říká si muž po svých pěti kouscích na cestě domů o to, aby ho někdo na cestě přiškrtil a vrazil mu do zadku železnou tyč? Ne. Stejně tak si žena po lahvi vína neříká vůbec o nic, kromě kocoviny — možná se chtěla prostě opít, dokáže se s tím široká česká veřejnost smířit?

Pokud se cizí žena vyzývavě oblékla a vám přijde, že „si o to říká“, stačí si zapamatovat jednoduché pravidlo: i kdyby si o to říkala, tak je velmi nepravděpodobné, že by si o to říkala zrovna od vás. Touto poučkou by měla začínat první adekvátní příručka s názvem „Jak předejít znásilnění“, která bude všechny tipy a triky směřovat výhradně na potenciálního pachatele, nikoli na oběť, jako tomu dosud bývá.

Vyšetřovaný Richard Vojík pořádal českými muži hojně vyhledávané seance hledání pravého mužství. Raději se nedomýšlet, co má oním mužstvím na mysli. Foto richardvojik.cz

#MeToo je teprve začátek

Pokud se někteří doposud ptají, proč se mnohé oběti sexuálního obtěžování nebo znásilnění zdráhají o svém zážitku promluvit, odpovědi mají přímo před očima:

  1. Veřejné mínění prokazatelně klade aspoň část viny na oběť. Vynést svůj zážitek na světlo znamená otevřít dlouho scelovanou ránu a nastavit ji lidem, kteří jsou stále ještě připravení sypat do ní sůl.
  2. Instituce, které by měly oběti sjednat spravedlnost, jsou pasivní, až lhostejné, a jejich úředníci dávají svými rozhodnutími najevo, že si o tom pod vousy taky myslí svoje.

Pokud se někteří dosud s ironickým úšklebkem táží, jak je možné, že si některé oběti obtěžování „vzpomenou“ na svůj zážitek až po letech, měli by se sami nad sebou zamyslet. Na spouštěcí moment svého dlouho a bolestně léčeného traumatu se oběti „nerozpomenou“ zničehonic po několika letech — taková formulace je sama součástí začarovaného kruhu sexuální násilnosti ve společnosti.

Oběti si totiž na svůj traumatický zážitek „vzpomenou“ každé ráno a pak několikrát denně, každý den, celých deset nebo klidně dvacet let. Až do chvíle, kdy se pomalá a strastiplná léčba jejich osobní integrity sejde s alespoň trochu příznivějšími okolnostmi. Pak možná nastane okamžik, kdy se cítí aspoň o něco méně zranitelné, o něco silnější, anebo pociťují o něco větší podporu od svého okolí či podstatnější části veřejnosti.

V tomhle tkví podstata hnutí #MeToo a v ničem jiném. Všechno ostatní, co se o kampani navykládalo, je návrat do začarovaného kruhu, z něhož teprve sama kampaň dokázala vysvobodit alespoň pár duší. Snažit se je teď znovu obvinit — z postranních úmyslů, z vymýšlení, z touhy zviditelnit se nebo pomstít — je projev nebetyčného cynismu, vůči němuž by se měl každý normální člověk nahlas distancovat.

Statistiky Amnesty International stvrzují absolutní opodstatnění kampaně a znovu odhalují hluboko zažraný celospolečenský deficit v chápání sexuálního násilí. Ocitáme se „po kampani“ a někteří jí vyhodnocují jako „přehnanou“. Pod tíhou stále se objevujících kauz naopak musíme trvat na tom, že kampaň byla jen první viditelnější a slyšitelnější předzvěstí toho, co se teprve musí stát.

Ať si říká kdo chce co chce, #MeToo je teprve začátek.

    Diskuse (20 příspěvků)
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 12, 2018 v 20.15
    "Jak předejít okradení"
    "Stačí si zapamatovat jednoduché pravidlo: i kdyby si o okradení někdo sám svým chováním říkal, tak je velmi nepravděpodobné, že by si o to říkal zrovna od vás."
    IH
    Ivo Horák
    November 12, 2018 v 21.28
    Mínění, že "existují případy, při kterých si ženy mohou za znásilnění samy nebo na nich minimálně nesou svůj díl viny" nebývá až tak hlasem pro přiznávání polehčujících okolností pro pachatele, nýbrž spíše názorem typu, že opatrnost je na místě, zatímco lehkovážnost se může vymstít. Na otázku, zda si lidé hlídají své peněženky před kapsáři, by obdobná odpověď nejspíš zněla, že některým týpkům kouká tlustá šrajtofle z kapsy u kaťat, jen ji čapnout. Podobné konstatování může být zajisté stereotypem, stejně tak ovšem i pravdou, stěží však výzvou, aby se "rozrajcovaný" kapsář nedočkal postihu.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 13, 2018 v 1.1
    Zdá se, že autorovi článku skutečně nejde o nějakou ryze praktickou prevenci sexuálního násilí na ženách.
    Pokud bychom autorovo sdělení chápali jako vybízení žen k riskování s tím, že je hlavně třeba - když už se něco stane - nebát se to zveřejnit na internetu, pak se skutečně není možno vyhnout dojmu, že autorovi vůbec nejde o individuální osudy a o dobro pro každou jednotlivou ženu, ale právě naopak o využití toho špatného, co se těmto ženám přihodí, k politickým cílům. ("Pod tíhou stále se objevujících kauz musíme trvat na tom, že kampaň byla jen předzvěstí toho, co se teprve musí stát. Ať si říká kdo chce co chce, #MeToo je teprve začátek.")

    Bude-li například mým politickým cílem diskreditace imigrantů v Evropě, soustředím se na poskytování publicity jejich kriminálním činům, nebo dokonce mohu uspořádat kampaň, ve které jejich údajné prohřešky budou jednotliví lidé přímo nahlašovat a zveřejňovat na internetu. A pak třeba napíšu jako Petr Bittner: "Pod tíhou stále se objevujících kauz násilí páchaného imigranty musíme trvat na tom, že naše kampaň byla jen předzvěstí toho, co se teprve musí stát(!).
    Ať si říká kdo chce co chce, naše kampaň proti imigrantům je teprve začátek(!)."
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    November 13, 2018 v 9.2
    Bereme-li autorovo sdělení jako vyjádření potřeby odstraňovat hluboko zažraný celospolečenský deficit v chápání sexuálního násilí /a jiný motiv v něm dle mého názoru nevidno/, je hned na příspěvcích pana Nusharta vidět, že je to obtížný úkol.
    Už jenom proto, že pan Nushart smysl článku nehledá. Pokud by ho přesto vytušil, protože není hloupý, ignoruje ho.
    "Vybízení žen k riskování" - to je skutečně duchaplná domněnka o podstatě textu pana Bittnera. O nehorázné paralele se záměrnou diskreditací uprchlíků je škoda mluvit. Jedině snad v tom smyslu, že pan Nushart dává překvapivě najevo, že si tuto manipulaci na rozdíl od mnohých jejích konzumentů uvědomuje.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 13, 2018 v 10.0
    Jak v silničním provozu předejít tzv. vybrždění
    Hlavní důraz by měl být kladen na celkovou změnu agresivní atmosféry na našich silnicích.
    Stačí si zapamatovat jednoduché pravidlo: i kdyby si o vybrždění někdo sám
    svým chováním na silnici říkal, je velmi nepravděpodobné, že by si o to říkal zrovna od vás.

    Dobrá rada na závěr:
    Bezpečnostní pásy si zapínat nemusíte, protože vy nejste ten, kdo dopravní předpisy porušuje. Vyžadovat bezpodmínečné použití bezpečnostních pásů, nebo dokonce pokutování za to, když je máte rozepnuté, je typickým projevem hluboce zakořeněné snahy přenášet vinu na oběť dopravní nehody. Až do vás nějaký agresivní řidič nabourá, bude to jeho vina a my těmto nebezpečným situacím chceme předcházet tak, že vaše oběť bude využita při výchově a veřejné skandalizaci potenciálních silničních pirátů.

    (Chystaná příručka je nyní v připomínkovém řízení u BESIPu:-)
    IH
    Ivo Horák
    November 13, 2018 v 16.10
    Pokus o formulaci motivů mého odstupu od podobného "houšť a větší kapky"
    V lidské společnosti (a ovšem v přírodě) platí za žádoucí věnovat se prioritně a naplno perspektivním záležitostem. Naproti tomu „lidské, až příliš lidské“ je věnovat se nejusilovněji tomu, u čeho lze úspěch čekat velmi stěží.

    Chápu, když šanci větří především ti, kteří ji mají a v tom, v čem ji mají, a usilují dostat svou věc co nejdále, třeba i za cenu jistého tlačení na pilu. Takhle nějak usilují ženy i někteří muži o (další) vyvážení a přiblížení vzájemného přístupu a chování.

    Cítím v tom „chytání příležitosti za pačesy“, určitou konformitu a novou chuť ideologizovat a přepínat, ale nejsem proti. Ani proti Istanbulské smlouvě, ani proti „Me too“. Nepřestávám ovšem proto vnímat nemalou signifikantnost toho, co naše doba právě přináší.

    Za mých mladých let byly vztahy k ženám, třeba na pracovištích, zajisté jiné a podobně např. přístup ke kouření. Já jsem tehdy „předbíhal dobu“, takže celkem nemám důvod litovat hodně odlišné jedince. Zároveň však mám smysl pro míru a nemalou nechuť k „odškarpykeškarpismu“.

    Je skutečností, že když je násilí opravdu mnoho, jako třeba ve válce, většinou se o něm mluví málo, nebo vůbec ne. Podobně v době bojového nasazení ustává šikana, typická pro vojnu. Naopak v době, kdy vládne mír, si udržujeme odolnost proti stresu, takže ochotně konzumujeme násilí, v tom i sexuální. Vzácné jevy nás ovšem přitahují obecně, nejen o „divokou“ přírodu roste zájem, když jí v reálu ubývá.

    Stávající vývoj je důsledkem jistých nastavení lidské psychiky za mocného povzbuzování bulvárními médií. Nejdůležitějšími zprávami pak jsou jednou jehly v jahodách v Austálii, podruhé případy sexuálního obtěžování v Americe, jindy přečiny imigrantů v Německu nebo pomlázka v Česku.

    Plodem doby poněkud spřízněným s fenoménem „Me too“ je také neutuchající zájem o (většinou dávnější) případy zneužívání dětí specificky především kněžími. Nepřijatelnost zmíněných skutků nebrání tomu, aby hlavní téma doby ohledně našeho vztahu k Církvi, teologii a víře nemělo značnou vypovídací schopnost.

    Je záhodno vnímat, že nutkavý zájem soustředěný na jeden zpopularizovaný fenomén nám umožňuje zůstat netečnými vůči jinému, třeba podstatnějšímu a rostoucímu problému. V tom spočívá vážné nebezpečí, do světla kritických reflektorů se zdánlivě náhodou nedostávají záležitosti z hlediska kapitalismu podstatné.

    Nějak mi přijde, že pozornost věnovaná všemožnému násilí nějak aktuálně nepřeje pozornosti věnované třeba korupci (ve všech podobách). Cítím, že boj o hlavní téma dneška nedopadá dobře.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 13, 2018 v 23.6
    Není problém souhlasit s obecně formulovaným cílem kampaně #MeToo.
    Je problém souhlasit s použitými prostředky.

    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    November 14, 2018 v 9.25
    Chlápek vyjde z bordelu, venku plno majáků, zásahovka............ nasadí mu želízka.
    "Co jsem udělal?"
    "Máme hlášeno, že jste před chvílí surově zbil místní dominu."
    "Ale ona si začala..."
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 14, 2018 v 11.23
    Témata podstatná a nepodstatná
    "A tak bráním vývoji ve velkém, když se nepohybuji v malém." - Tato slova napsala německá šamanka a básnířka Ruth Fischer-Fackelmannová ve své sbírce básní "Volání ticha" (ostatně jedněch z nejlepších, které jsem kdy četl).

    Co tímto - napohled poněkud záhadně znějícím - konstatováním či apelem chtěla vyjádřit? Ona totiž - jakožto aktivní účastnice esoterické scény - věděla dobře o tom, jak velice mnoho nadšenců se zde upíná ke "kosmické moudrosti", k "božským energiím" atd.atd.; a pro tato vrcholná témata ztrácejí nakonec nezřídka schopnost žít a racionálně řídit svůj vlastní život. To jest, oni se naprosto utopí v tom zdánlivě "velkém", a opomíjejí pro něj to "malé", tedy záležitosti života vezdejšího, zdánlivě profánního.

    Přičemž ona sama - jakožto činná šamanka - samozřejmě nepopírá principiální jsoucnost toho "velkého"; ale ona sděluje těmto extatikům: nedosáhnete žádného pokroku v těch vysokých sférách, dokud nebudete schopni a ochotni řešit i problémy zdánlivě malé a bezvýznamné. Tedy problémy bezprostředního vezdejšího bytí.

    V té rovině, kterou zde předložil pan Horák, se tedy tato záležitost jeví takto: máme se věnovat více problematice sexuálního násilí, anebo vlastní problematice kapitalismu, tedy například korupci?

    Tady odpověď opravdu není nijak jednoduchá. V každém případě má pan Horák pravdu: tyto - už vlastně donekonečna prolongované - polemiky ohledně genderových záležitostí vůbec mají nesporně tendenci odvádět pozornost od podstatných problémů kapitalismu. Na straně druhé - naše šamanka nám dává zřetelný poukaz na to, nezanedbávat témata zdánlivě méně podstatná pro témata napohled "velká".

    Tak tedy: co s tím? Opustit me too a zabývat se jenom korupcí? Anebo přece jenom setrvat u me too, s tím že přece každé téma je důležité?

    Asi jediným skutečným řešením by bylo to, dokázat spojit obojí dohromady. Tedy - postavit se čelem problematice sexuálního násilí, ale přitom a zároveň doložit, že toto (zdánlivě zcela specifické) násilí bytostně souvisí právě s existencí kapitalismu. Tedy - že kapitalismus je přinejmenším do určité míry jeho spoluviníkem.

    Právě toto spojení, tuto příčinnou souvislost prokázat, nebo přinejmenším učinit pravděpodobnou, je krajně obtížné. Neboť vzdálenost mezi ekonomicko-společenským systémem na straně jedné, a mezi vposledku pudově motivovaným jednáním lidského samce je skutečně hodně velká. Právě na to znovu a znovu narážel marxismus - který tuto konjunkci, toto spojení mezi kapitalismem a sexuálním násilím sice tvrdil, ale ve svých výkladech tohoto fenoménu v praxi vždy znovu sklouzával k příliš lineárním, mechanickým způsobům argumentace.

    Položme si tedy znovu otázku: co hovoří pro to, že kapitalismus sexuální násilí buďto přímo zapříčiňuje, anebo přinejmenším pro něj vytváří příznivé rámcové podmínky?

    Za prvé: kapitalismus principiálně hledí na člověka jako na o b j e k t. Pro kapitalismus člověk neplatí jakožto lidská bytost v autentickém, humánním slova smyslu; pro kapitalismus je člověk principiálně jenom n á s t r o j pro dosahování jeho vlastních účelů, to jest pro maximalizaci zisku. To není pouhá ideologická fráze; v naprosto běžné, každodenní praxi a vlastní životní zkušenosti se ukazuje znovu a znovu, že člověk zde má skutečnou platnost a význam jenom potud, pokud někomu může přinášet zisk. Pokud ne - pak sice nebudeš utracen (jako třeba práceneschopný otrok); ale jinak nemáš žádný další význam.Tato degradace člověka na pouhý objekt v kapitalismu pak plně odpovídá postoji sexuálního predátora, který ve své oběti také nespatřuje lidskou bytost, nýbrž jenom objekt pro uspokojené svého sexuálního chtíče.

    Za druhé: kapitalismus sugeruje člověku pocit, že má právo na všechno. Pokud na to má peníze. Že si za své peníze může opatřit všechno po čem zatouží; a že si tedy může koupit i druhého člověka. Ne sice tak bezprostředně, čistě tělesně jako v otroctví nebo ještě i ve feudalismu; ale může si ho koupit jako někoho, kdo bude vykonávat služby podle jeho vlastní vůle. Tedy, dalo by se říci - kdo mu bude po vůli.

    Ne náhodou ostatně Marx píše, že prostituce (ženská) je jenom speciálním případem v š e o b e c n é prostituce za kapitalismu. Kdy se tedy konec konců musí prodávat k a ž d ý (námezdně pracující).

    Za třetí: dalším podstatným znakem kapitalismu je n e m í r n o s t. Jestliže vyjdeme z centrálního Aristotelova postulátu, že základním principem jakéhokoli správného jednání je dodržování s p r á v n é m í r y, pak naopak nejvlastnějším rysem kapitalismu je překonání, prolomení, probití jakékoli (rozumné) míry. Kapitalismus, to je právě tato naprostá utrženost ze řetězu, neustálá maximalizace zisku, zcela bez ohledu na vše ostatní. Tato nemírnost, neuměřenost kapitalismu se pak nutně promítá i nemírnosti, neuměřenosti žádostí a žádostivostí lidského individua. Dá se říci, že v tomto smyslu podstatou kapitalismu je n e n a s y c e n o s t; a to vposledku ve všech oblastech života. Tedy i v té sexuální.

    Dále: kapitalismus podemílá lidské s v ě d o m í. Vyplývá to opět z nejvlastnější logiky kapitalismu: svědomí je záležitostí výlučně lidskou, niternou, duševní - ale v kapitalismu platí jenom svět věcí, platí jenom hodnoty ryze materiální respektive finanční. Princip neustálé maximalizace zisku za kapitalismu se nachází v přímém protikladu k principu svědomí. Svědomí, to jsou pochybnosti; ale kdo chce uspět v kapitalistické konkurenci, ten se nemůže zdržovat žádnými pochybnostmi o tom, zda jeho úsilí o jeho vlastní prospěch je naprosto legitimní a ničím nezpochybnitelné.

    A nakonec: kapitalismus je principiálně n á s i l í. Je to strukturální násilí institucionalizovaného systému nadvlády věcí (zboží) nad člověkem. Člověk se buďto musí naprosto podřídit tomuto světu věcí, peněz, zisku - anebo podlehne, je přinejmenším vytlačen na samotný okraj společnosti, do sféry materiálního nedostatku a osobní bezvýznamnosti.

    Ve výsledném součtu nám tedy vychází, že je sice krajně problematické chtít postulovat nějakou bezprostřední, lineární kauzalitu mezi kapitalismem a sexuálním násilím; ale že na straně druhé ty nejzákladnější systémové rysy kapitalismu jsou takového druhu, že pro toto násilí vytvářejí příznivé rámcové podmínky, a principiálně jsou s ním v plném souladu.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 14, 2018 v 11.55
    Takže využít téma sexuality k revoluci proti kapitalismu?
    + Další komentáře