"Stačí si zapamatovat jednoduché pravidlo: i kdyby si o okradení někdo sám svým chováním říkal, tak je velmi nepravděpodobné, že by si o to říkal zrovna od vás."

Mínění, že "existují případy, při kterých si ženy mohou za znásilnění samy nebo na nich minimálně nesou svůj díl viny" nebývá až tak hlasem pro přiznávání polehčujících okolností pro pachatele, nýbrž spíše názorem typu, že opatrnost je na místě, zatímco lehkovážnost se může vymstít. Na otázku, zda si lidé hlídají své peněženky před kapsáři, by obdobná odpověď nejspíš zněla, že některým týpkům kouká tlustá šrajtofle z kapsy u kaťat, jen ji čapnout. Podobné konstatování může být zajisté stereotypem, stejně tak ovšem i pravdou, stěží však výzvou, aby se "rozrajcovaný" kapsář nedočkal postihu.

Pokud bychom autorovo sdělení chápali jako vybízení žen k riskování s tím, že je hlavně třeba - když už se něco stane - nebát se to zveřejnit na internetu, pak se skutečně není možno vyhnout dojmu, že autorovi vůbec nejde o individuální osudy a o dobro pro každou jednotlivou ženu, ale právě naopak o využití toho špatného, co se těmto ženám přihodí, k politickým cílům. ("Pod tíhou stále se objevujících kauz musíme trvat na tom, že kampaň byla jen předzvěstí toho, co se teprve musí stát. Ať si říká kdo chce co chce, #MeToo je teprve začátek.")

Bude-li například mým politickým cílem diskreditace imigrantů v Evropě, soustředím se na poskytování publicity jejich kriminálním činům, nebo dokonce mohu uspořádat kampaň, ve které jejich údajné prohřešky budou jednotliví lidé přímo nahlašovat a zveřejňovat na internetu. A pak třeba napíšu jako Petr Bittner: "Pod tíhou stále se objevujících kauz násilí páchaného imigranty musíme trvat na tom, že naše kampaň byla jen předzvěstí toho, co se teprve musí stát(!).
Ať si říká kdo chce co chce, naše kampaň proti imigrantům je teprve začátek(!)."

Bereme-li autorovo sdělení jako vyjádření potřeby odstraňovat hluboko zažraný celospolečenský deficit v chápání sexuálního násilí /a jiný motiv v něm dle mého názoru nevidno/, je hned na příspěvcích pana Nusharta vidět, že je to obtížný úkol.
Už jenom proto, že pan Nushart smysl článku nehledá. Pokud by ho přesto vytušil, protože není hloupý, ignoruje ho.
"Vybízení žen k riskování" - to je skutečně duchaplná domněnka o podstatě textu pana Bittnera. O nehorázné paralele se záměrnou diskreditací uprchlíků je škoda mluvit. Jedině snad v tom smyslu, že pan Nushart dává překvapivě najevo, že si tuto manipulaci na rozdíl od mnohých jejích konzumentů uvědomuje.

Hlavní důraz by měl být kladen na celkovou změnu agresivní atmosféry na našich silnicích.
Stačí si zapamatovat jednoduché pravidlo: i kdyby si o vybrždění někdo sám
svým chováním na silnici říkal, je velmi nepravděpodobné, že by si o to říkal zrovna od vás.

Dobrá rada na závěr:
Bezpečnostní pásy si zapínat nemusíte, protože vy nejste ten, kdo dopravní předpisy porušuje. Vyžadovat bezpodmínečné použití bezpečnostních pásů, nebo dokonce pokutování za to, když je máte rozepnuté, je typickým projevem hluboce zakořeněné snahy přenášet vinu na oběť dopravní nehody. Až do vás nějaký agresivní řidič nabourá, bude to jeho vina a my těmto nebezpečným situacím chceme předcházet tak, že vaše oběť bude využita při výchově a veřejné skandalizaci potenciálních silničních pirátů.

(Chystaná příručka je nyní v připomínkovém řízení u BESIPu:-)

V lidské společnosti (a ovšem v přírodě) platí za žádoucí věnovat se prioritně a naplno perspektivním záležitostem. Naproti tomu „lidské, až příliš lidské“ je věnovat se nejusilovněji tomu, u čeho lze úspěch čekat velmi stěží.

Chápu, když šanci větří především ti, kteří ji mají a v tom, v čem ji mají, a usilují dostat svou věc co nejdále, třeba i za cenu jistého tlačení na pilu. Takhle nějak usilují ženy i někteří muži o (další) vyvážení a přiblížení vzájemného přístupu a chování.

Cítím v tom „chytání příležitosti za pačesy“, určitou konformitu a novou chuť ideologizovat a přepínat, ale nejsem proti. Ani proti Istanbulské smlouvě, ani proti „Me too“. Nepřestávám ovšem proto vnímat nemalou signifikantnost toho, co naše doba právě přináší.

Za mých mladých let byly vztahy k ženám, třeba na pracovištích, zajisté jiné a podobně např. přístup ke kouření. Já jsem tehdy „předbíhal dobu“, takže celkem nemám důvod litovat hodně odlišné jedince. Zároveň však mám smysl pro míru a nemalou nechuť k „odškarpykeškarpismu“.

Je skutečností, že když je násilí opravdu mnoho, jako třeba ve válce, většinou se o něm mluví málo, nebo vůbec ne. Podobně v době bojového nasazení ustává šikana, typická pro vojnu. Naopak v době, kdy vládne mír, si udržujeme odolnost proti stresu, takže ochotně konzumujeme násilí, v tom i sexuální. Vzácné jevy nás ovšem přitahují obecně, nejen o „divokou“ přírodu roste zájem, když jí v reálu ubývá.

Stávající vývoj je důsledkem jistých nastavení lidské psychiky za mocného povzbuzování bulvárními médií. Nejdůležitějšími zprávami pak jsou jednou jehly v jahodách v Austálii, podruhé případy sexuálního obtěžování v Americe, jindy přečiny imigrantů v Německu nebo pomlázka v Česku.

Plodem doby poněkud spřízněným s fenoménem „Me too“ je také neutuchající zájem o (většinou dávnější) případy zneužívání dětí specificky především kněžími. Nepřijatelnost zmíněných skutků nebrání tomu, aby hlavní téma doby ohledně našeho vztahu k Církvi, teologii a víře nemělo značnou vypovídací schopnost.

Je záhodno vnímat, že nutkavý zájem soustředěný na jeden zpopularizovaný fenomén nám umožňuje zůstat netečnými vůči jinému, třeba podstatnějšímu a rostoucímu problému. V tom spočívá vážné nebezpečí, do světla kritických reflektorů se zdánlivě náhodou nedostávají záležitosti z hlediska kapitalismu podstatné.

Nějak mi přijde, že pozornost věnovaná všemožnému násilí nějak aktuálně nepřeje pozornosti věnované třeba korupci (ve všech podobách). Cítím, že boj o hlavní téma dneška nedopadá dobře.

Je problém souhlasit s použitými prostředky.

Chlápek vyjde z bordelu, venku plno majáků, zásahovka............ nasadí mu želízka.
"Co jsem udělal?"
"Máme hlášeno, že jste před chvílí surově zbil místní dominu."
"Ale ona si začala..."

"A tak bráním vývoji ve velkém, když se nepohybuji v malém." - Tato slova napsala německá šamanka a básnířka Ruth Fischer-Fackelmannová ve své sbírce básní "Volání ticha" (ostatně jedněch z nejlepších, které jsem kdy četl).

Co tímto - napohled poněkud záhadně znějícím - konstatováním či apelem chtěla vyjádřit? Ona totiž - jakožto aktivní účastnice esoterické scény - věděla dobře o tom, jak velice mnoho nadšenců se zde upíná ke "kosmické moudrosti", k "božským energiím" atd.atd.; a pro tato vrcholná témata ztrácejí nakonec nezřídka schopnost žít a racionálně řídit svůj vlastní život. To jest, oni se naprosto utopí v tom zdánlivě "velkém", a opomíjejí pro něj to "malé", tedy záležitosti života vezdejšího, zdánlivě profánního.

Přičemž ona sama - jakožto činná šamanka - samozřejmě nepopírá principiální jsoucnost toho "velkého"; ale ona sděluje těmto extatikům: nedosáhnete žádného pokroku v těch vysokých sférách, dokud nebudete schopni a ochotni řešit i problémy zdánlivě malé a bezvýznamné. Tedy problémy bezprostředního vezdejšího bytí.

V té rovině, kterou zde předložil pan Horák, se tedy tato záležitost jeví takto: máme se věnovat více problematice sexuálního násilí, anebo vlastní problematice kapitalismu, tedy například korupci?

Tady odpověď opravdu není nijak jednoduchá. V každém případě má pan Horák pravdu: tyto - už vlastně donekonečna prolongované - polemiky ohledně genderových záležitostí vůbec mají nesporně tendenci odvádět pozornost od podstatných problémů kapitalismu. Na straně druhé - naše šamanka nám dává zřetelný poukaz na to, nezanedbávat témata zdánlivě méně podstatná pro témata napohled "velká".

Tak tedy: co s tím? Opustit me too a zabývat se jenom korupcí? Anebo přece jenom setrvat u me too, s tím že přece každé téma je důležité?

Asi jediným skutečným řešením by bylo to, dokázat spojit obojí dohromady. Tedy - postavit se čelem problematice sexuálního násilí, ale přitom a zároveň doložit, že toto (zdánlivě zcela specifické) násilí bytostně souvisí právě s existencí kapitalismu. Tedy - že kapitalismus je přinejmenším do určité míry jeho spoluviníkem.

Právě toto spojení, tuto příčinnou souvislost prokázat, nebo přinejmenším učinit pravděpodobnou, je krajně obtížné. Neboť vzdálenost mezi ekonomicko-společenským systémem na straně jedné, a mezi vposledku pudově motivovaným jednáním lidského samce je skutečně hodně velká. Právě na to znovu a znovu narážel marxismus - který tuto konjunkci, toto spojení mezi kapitalismem a sexuálním násilím sice tvrdil, ale ve svých výkladech tohoto fenoménu v praxi vždy znovu sklouzával k příliš lineárním, mechanickým způsobům argumentace.

Položme si tedy znovu otázku: co hovoří pro to, že kapitalismus sexuální násilí buďto přímo zapříčiňuje, anebo přinejmenším pro něj vytváří příznivé rámcové podmínky?

Za prvé: kapitalismus principiálně hledí na člověka jako na o b j e k t. Pro kapitalismus člověk neplatí jakožto lidská bytost v autentickém, humánním slova smyslu; pro kapitalismus je člověk principiálně jenom n á s t r o j pro dosahování jeho vlastních účelů, to jest pro maximalizaci zisku. To není pouhá ideologická fráze; v naprosto běžné, každodenní praxi a vlastní životní zkušenosti se ukazuje znovu a znovu, že člověk zde má skutečnou platnost a význam jenom potud, pokud někomu může přinášet zisk. Pokud ne - pak sice nebudeš utracen (jako třeba práceneschopný otrok); ale jinak nemáš žádný další význam.Tato degradace člověka na pouhý objekt v kapitalismu pak plně odpovídá postoji sexuálního predátora, který ve své oběti také nespatřuje lidskou bytost, nýbrž jenom objekt pro uspokojené svého sexuálního chtíče.

Za druhé: kapitalismus sugeruje člověku pocit, že má právo na všechno. Pokud na to má peníze. Že si za své peníze může opatřit všechno po čem zatouží; a že si tedy může koupit i druhého člověka. Ne sice tak bezprostředně, čistě tělesně jako v otroctví nebo ještě i ve feudalismu; ale může si ho koupit jako někoho, kdo bude vykonávat služby podle jeho vlastní vůle. Tedy, dalo by se říci - kdo mu bude po vůli.

Ne náhodou ostatně Marx píše, že prostituce (ženská) je jenom speciálním případem v š e o b e c n é prostituce za kapitalismu. Kdy se tedy konec konců musí prodávat k a ž d ý (námezdně pracující).

Za třetí: dalším podstatným znakem kapitalismu je n e m í r n o s t. Jestliže vyjdeme z centrálního Aristotelova postulátu, že základním principem jakéhokoli správného jednání je dodržování s p r á v n é m í r y, pak naopak nejvlastnějším rysem kapitalismu je překonání, prolomení, probití jakékoli (rozumné) míry. Kapitalismus, to je právě tato naprostá utrženost ze řetězu, neustálá maximalizace zisku, zcela bez ohledu na vše ostatní. Tato nemírnost, neuměřenost kapitalismu se pak nutně promítá i nemírnosti, neuměřenosti žádostí a žádostivostí lidského individua. Dá se říci, že v tomto smyslu podstatou kapitalismu je n e n a s y c e n o s t; a to vposledku ve všech oblastech života. Tedy i v té sexuální.

Dále: kapitalismus podemílá lidské s v ě d o m í. Vyplývá to opět z nejvlastnější logiky kapitalismu: svědomí je záležitostí výlučně lidskou, niternou, duševní - ale v kapitalismu platí jenom svět věcí, platí jenom hodnoty ryze materiální respektive finanční. Princip neustálé maximalizace zisku za kapitalismu se nachází v přímém protikladu k principu svědomí. Svědomí, to jsou pochybnosti; ale kdo chce uspět v kapitalistické konkurenci, ten se nemůže zdržovat žádnými pochybnostmi o tom, zda jeho úsilí o jeho vlastní prospěch je naprosto legitimní a ničím nezpochybnitelné.

A nakonec: kapitalismus je principiálně n á s i l í. Je to strukturální násilí institucionalizovaného systému nadvlády věcí (zboží) nad člověkem. Člověk se buďto musí naprosto podřídit tomuto světu věcí, peněz, zisku - anebo podlehne, je přinejmenším vytlačen na samotný okraj společnosti, do sféry materiálního nedostatku a osobní bezvýznamnosti.

Ve výsledném součtu nám tedy vychází, že je sice krajně problematické chtít postulovat nějakou bezprostřední, lineární kauzalitu mezi kapitalismem a sexuálním násilím; ale že na straně druhé ty nejzákladnější systémové rysy kapitalismu jsou takového druhu, že pro toto násilí vytvářejí příznivé rámcové podmínky, a principiálně jsou s ním v plném souladu.

Takže využít téma sexuality k revoluci proti kapitalismu?

Jedna policejní psycholožka říká, že sexuální obtěžování je vlastně vynechání fáze dvoření při navazování vztahu. Ona se domnívá, že to dvoření může být přeskočeno ze dvou důvodů: z důvodu vztahové nešikovnosti nebo z důvodu moci nad obětí.

A jak to souvisí s kapitalismem? Vynechávání fáze dvoření při navazování vztahu začalo být považováno za normální v době uvolnění sexuální morálky koncem šedesátých let. Nová sexuální morálka byla tehdy programovou součástí boje proti kapitalismu. Na pařížských zdech roku 1968 bylo možno číst třeba i takovouto studentskou revoluční poezii: "Sex je skvělý, řekl Mao, ale ne často.“ O nějakém citovém vztahu, který by tomu sexu předcházel, o odpovědnosti za partnera nebo za dítě ani slovo. To by pak totiž byla tradiční kapitalistická morálka.

Sexuální násilí nespočívá ve vynechání fáze dvoření. Taková představa se Vám ovšem hodí pro obvinění mládeže revoltující kdysi proti kapitalismu. Jednání sexuálního násilníka spočívá v zásadě v tomtéž jako každého jiného násilníka, totiž v násilí, ať už je dáno jakýmkoli druhem moci a převahy.

že kampaň #MeToo (která je tématem tohoto článku) je zaměřena jak proti sexuálnímu násilí, tak proti sexuálnímu obtěžování. Významový posun nastává mezi těmito dvěma pojmy - souhrnně se pak vše zjednodušeně označuje jako sexuální násilí. Sáhnutí na koleno (kvůli kterému odstoupil britský ministr) je ale sexuální obtěžování, nikoliv sexuální násilí.

upřímně řečeno, v případě skutečně jen sáhnutí na koleno bych nehovořil ani o sexuálním obtěžování, nýbrž, podle situace, spíš jen o faux pas nebo určité neomalenosti.

Musím říci, že mě leccos dost obtěžuje, třeba hluk nebo reklama. Není to tedy sexuálně, nevím však, zda je to lepší. Mohu si tím pádem stěžovat pouze na příslovečném hlavním nádraží.

"Policejní psycholožka: Sexuálně obtěžuje ten, kdo vynechá dvoření


Harassement neboli sexuální obtěžování rozhodně nelze považovat za projev zdravé sexuality. Spíše souvisí s tím, že někteří lidé ztrácejí dovednost navazovat vztahy, říká v rozhovoru pro Lidovky.cz policejní psycholožka Ludmila Čírtková. Věří také, že současná vlna zveřejňování případů sexuálního napadení pomůže všem obětem.

LN: Může kauza kolem hollywoodského producenta Harveye Weinsteina a kampaň #metoo („já také“) na sociálních sítích obětem sexuálního obtěžování skutečně pomoci?..."

i u toho p případu britského ministra, který rezignoval kvůli stáhnutí na koleno. ("Britský ministr obrany rezignoval, před lety sahal novinářce na koleno.")

Pane Poláčku, vycházíte ze špatných informací. Motivem znásilnění nebývá chtíč, ale touha po nadvládě. Podle mě se tohle často v pragmaticko-racionálních analýzách kapitalismu vynechává. Potřeba zisku je podřízena potřebě nadvlády. Kapitalismus není jenom mechanický stroj na zisk.

mi zní dost účelově. Přece kvůli svrhávání toho proklatého kapitalismu nepopřeme sexuální pud a nebudeme ho nahrazovat touhou po moci?

Pane Karene, touha po nadvládě se může ventilovat mnoha různými způsoby; zdaleka ne pouze sexuálním útokem. Zkrátka, bez té sexuální motivace by k těm sexuálním atakům asi sotva docházelo.

Je samozřejmě fakt, že například ohledně pedofilních ataků se uvádí, že ve většině případů pravým motivem útočníka nebyl samotný (deviantní) sexuální pud, nýbrž právě ta touha po ovládání (bezbranné) oběti.

Ale to všechno jsou specifické sexuologické záležitosti; tady se jedná o to, že kapitalismus sám sice nezapříčiňuje sexuální ataky, ale je s nimi v principiálním souladu, vytváří tedy pro ně svým charakterem příznivé prostředí.

Co se toho vztahu kapitalismu a touhy po nadvládě týče: ano, v zásadě souhlas, víceméně to samé tvrdím sám už celá léta, pokud vyjdeme z přírodní podmíněnosti člověka, pak už v těch základních zvířecích tlupách nacházíme ten fenomén touhy po nadvládě.

Na straně druhé: právě tato nadvláda je nerozlučitelně spojena se zcela reálnými, materiálními výhodami pro toho, kdo v oné skupinové hierarchii stojí výše.

Tady se pak opravdu staví otázka, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Tedy zda je primární touha po nadvládě, anebo touha po požitcích z této nadvlády plynoucích. (Musíme si navíc uvědomit, že už samotná nadvláda přináší požitky - pocit všeobecného uznání, respektu.)

Co se pak toho týče, jestli kapitalismu je nebo není "mechanický stroj na zisk": jak se to vezme. Na jedné straně samozřejmě není možno celý ten komplex vztahů, který obvykle zahrnujeme pod celkovým pojmem "kapitalismus" redukovat právě a pouze na ten zisk.

Na straně druhé: pokud se podíváme na samotné jádro respektive podstatu kapitalismu, tak tuto podstatu vytváří sám kapitál.

A kapitál - jak přesvědčivě ukázal Marx, nejzákladnějším rysem kapitálu (například na rozdíl od thesauru, pokladu) je právě toto, produkovat zisk. A to sice neustále více a více zisku, bez ohledu na všechno ostatní.

V tomto smyslu tedy je skutečně možno právem tvrdit, že kapitalismus je právě toto: totiž "mechanický stroj na zisk".

Právě to bylo jedním z hlavních dvou bodů Marxovy kritiky kapitalismu. Nehumánní charakter kapitalismu nespočívá jenom ve fenoménu onoho proslulého "vykořisťování"; to je jen jedna stránka věci. A dokonce ta stránka, která dnes už (alespoň ve vyspělých sociálních státech Západu) relativně ustupuje do pozadí.

Ale stále zůstává ta stránka druhá, totiž to, že všechno lidské, že člověk sám je polapen v tomto ryze strojovém, mechanickém dění, v tomto odlidštěném a člověku samotnému odcizeném molochu produkce pro produkci a pro zisk.

se mi spíše než "touha po nadvládě" opravdu jeví jen neschopnost vytvářet vztah, ve kterém přirozené intimní sblížení bude akceptováno oboustranně.