#MeToo na Slovensku: titulná stránka SME je prelom. Sama o sebe ale nestačí
Laura KovácsováSlovenský deník SME provedl přelomový čin pro hnutí za ženská práva na Slovensku, když zveřejnil dvaadvacet svědectví veřejně známých osobností o sexuálním obtěžování či násilí. Autorkou jednoho textu je prezidentka Zuzana Čaputová.
Slovenský denník SME priniesol v piatkovom vydaní tému sexuálneho obťažovania. Dvadsať dva prevažne známych žien prehovorilo o nechcenom sexuálnom obťažovaní či nevyžiadaných poznámkach na ich osobu. Prezidentka Zuzana Čaputová, líderka hnutia Progresívne Slovensko Irena Bihariová či neznáme študentky. Všetky spája jedno: so sexuálnym násilím sa v rôznej forme stretla každá, často už v mladom veku.
Zistiť už v mladom veku, že rezolútne odmietnutie je málo oproti často fyzickej i psychickej prevahe mužov je nesmierne ťažké. Spomínam si na toľko otrasných momentov, no najmä na ten pocit bezradnosti, ktorý niekedy vedie až ku nenávistným myšlienkam voči vlastnému telu. Ruka, čo vie chytiť tak silno, že modrina ešte týždeň pripomína tú moc a silu protistrany. Myšlienky, ktoré nemožno zastaviť. Neustále byť v pozore a hľadať únikovú cestu a z každej strany počúvať: „Buď ticho, neprovokuj, nekrič, aj tak nemáš na výber, takto to proste chodí.“
Stalo sa tak po necelom mesiaci od kedy sa na obrazovke Televízie JOJ odvysielal zábery herca Maroš Kramára ako obchytkáva maskérku na zadku, ktorá mu stála chrbtom. Namiesto toho, aby sa ospravedlnil, nevidel vo svojom konaní žiadny problém. Argumentoval skutočne ukážkovým spôsobom v zmysle, že mu maskérka „Mala dať facku“ alebo ozrejmil, že jediné, koho urazil, sú „frigidné feministky“.
To, prečo Maroš Kramár namiesto ospravedlnenia či možno radšej mlčania dokázal všemožným spôsobom obhajovať svoje správanie vychádza z jeho mocenského postavenia v spoločnosti.
Preto sú svedectvá také dôležité. Vďaka nim, dodáva „tej ďalšej“ okrem pochopenia a odvahy, tiež akúsi predstavu toho, ako sa so situáciou možno vyrovnať. Nie každá z nás stojí na rovnakej štartovacej čiare, spoločne však pomenúvame, aký dopad na naše životy má patriarchálna spoločnosť. „Bez ohľadu na vek, profesiu a postavenie,“ uvádza tému denník SME.
Okrem dvadsiatich dvoch svedectiev žien, priniesli novinárky a novinári denníka SME prípad jedného z najuznávanejších neurológov Pavla Traubnera. Viaceré z jeho pacientiek sa po rokoch ozvali, že spôsob jeho vyšetrenia prekračoval hranice.
Pavel Traubner je na Slovensku známy nielen ako profesor a skvelý odborník, ale aj ako osobnosť slovenského antifašizmu. Ako dieťa prežil holokaust. V prípade Traubner nejde o spochybňovanie jeho odborných kvalifikácií, ale o to, ako sa správal k pacientkam, hovorí novinár denníka SME Ján Krempaský.
Konečne aj u nás?
KULTURA ZNÁSILNĚNÍ A KULTURA PŘEPADENÍ
Pokud by se na sociálních sítích začaly zveřejňovat například zkušenosti, kdy byl někdo přepaden Romy, jistě by se takových zkušeností objevilo také dost (pokud by nebyly smazány). Ale stejně jako není správné generalizovat tyto subjektivní zkušenosti s přepadením a vyvozovat z nich obecné závěry o určité skupině lidí, stejně tak není správné generalizovat subjektivní zkušenosti se sexuálním násilím. V obou případech to vede k těm (z období socialismu dobře známým) "lidovým soudům", k mediálnímu lynčování, k novému druhu "hilsneriád", k "pokrokovému rasismu".
V obou případech jde o posluhování perverzní ideologii. Pokud se té ideologii nakonec podaří ovládnout diskurz, není pak už navenek vnímána negativně a ten nový rasismus se stává předmětem nové víry - slouží jedincům k "intelektuální" prezentaci, mohou jím dávat najevo svůj "humanismus".
Obviněný má ale mít vždy právo na posouzení svého případu nezávislým soudem - soudem, který neslouží žádným nátlakovým skupinám ani veřejné poptávce po trestu, soudem, který neslouží preferované ideologii.
Zde by bylo již skutečně na místě upozornit na obecně velmi rozšířený nerovný přístup k mužům a černochům [diskusní příspěvek je míněn ironicky].
Například v USA představují Afroameričané zhruba 12 nebo 13 % obyvatelstva, ale v roce 2018 zároveň i 33,7 % zatčených za závažné napadení, 54,2 % zatčených za loupež, 53,3 % zatčených za vraždu.
Počet mužů a žen je v USA přibližně stejný, ale mužů bylo v roce 2018 za závažné napadení zatčeno 302 410 (zatímco žen jenom 93 390), za loupež 74 810 (žen jen 13 320), za vraždu či zabití 10 510 (ale žen jen 1 460). Tato tvrdá data tedy zcela přesvědčivě dokumentují systémový rasismus a misandrii americké policie. V Evropě ovšem situace není o nic lepší, například i v ČR značný nepoměr mužů a žen ve věznicích přesvědčivě odkrývá skrytě bující systémovou misandrii.
Tenhle článek (a jiné podobné) mi tak trochu připomíná má dětská léta a prázdninové tábory: Na každém tom táboře se vždycky našla nějaká parta, která iniciovala útoky na vybraného jedince. Cílem byla stigmatizace a vyloučení tohoto jedince z dětského kolektivu. Bez ohledu na to, zda si to ten jedinec "zasloužil" či "nesloužil", považoval jsem takovéto jednání, vedoucí jen k vytvoření oběti a k její stigmatizaci, za odporné. Považoval jsem vždy za nutnost se takovému jednání postavit na odpor. Tím se nevyjadřuji k vině ani k nevině dotyčného člověka, říkám tím jen to, že vyvolávání kolektivní šikany v jakékoliv její podobě je odporné, odporné tím více, když šikanisté sami sebe považují za "humanisty".