„Mohla si za to sama!“ — jak se bavíme o znásilnění
Blanka Vosecká VeseláOběti násilí se vinou médií často stávají oběťmi ještě jednou, a to v momentě, kdy média o jejich utrpení informují necitelně, bulvárně, uvedou jejich identitu nebo si libují v drastických podrobnostech.
Policejní statistiky mluví jasně: letos bylo v České republice nahlášeno nejvíce znásilnění za posledních deset let. Podle expertního odhadu jde přitom pouze o zhruba 5 až 7 % ze všech znásilnění. V konečných číslech to znamená, že je u nás denně znásilněno 30 až 43 žen.
Že ženy nahlašují znásilnění více než kdy dříve, je zpráva veskrze pozitivní. Důvody mohou být různé, počínaje kampaní #MeToo, která otevřela téma veřejné diskusi. Obětem je dnes také nabízena profesionálnější pomoc, i díky nedávným legislativním změnám. Smutnou realitou přesto zůstává, že znásilnění je v české společnosti stále bagatelizováno. Informovala o tom například i zpráva Muži a násilí v České republice, vydaná Úřadem vlády v roce 2016.
Nemusíme ale ani pročítat odborné zprávy, vždyť je to očividné. Bohatě stačí otevřít si diskuzi pod článkem nebo na Facebooku. Kolikrát jsme to už všichni četli, kolikrát jsme to dokonce i osobně slyšeli? „Hele, ale ona si za to tak trochu mohla sama, vždyť se na ty holky dneska podívejte, jak to chodí oblíkaný, minisukně, výstřihy až k pupíku. To není divu, že se ten chlap neudrží!"
Místo, abychom přiznali plnou vinu agresorovi, hodíme trochu taky na ženu. Znásilnění normalizujeme, zavíráme před ním oči, příliš úzce ho vymezujeme, případně o znásilnění nemluvíme nebo se tváříme, že se neděje. Pro takovou atmosféru ve společnosti se vžil termín „rape culture“, který se začal používat už během druhé vlny feminismu v 70. letech. Takový přístup ubližuje nejen ženám, obětem, ale vlastně i mužům, protože je redukuje na pudová zvířátka, která se nedokáží ovládat a nechápou význam slova NE. Pro spoustu českých mužů je i v 21. století sex povinnost, a žena majetek.
Medializace sexuálního násilí je bezesporu potřebná — o čem by se nemluvilo, jako by nebylo. Oběti násilí (případně jejich příbuzní) se však vinou médií často stávají oběťmi ještě jednou, a to v momentě, kdy média o jejich utrpení informují necitelně, bulvárně, kdy uvedou identitu oběti, případně si ještě, jak bývá zvykem, libují v drastických podrobnostech.
Nejčerstvější takový případ je z minulého týdne. Slovenská média informovala, že v bratislavském přístavu byla nalezena znásilněná a těžce poraněná žena, která při převozu do nemocnice na následky svých zranění zemřela. Článek sice neuvedl celé jméno oběti, její identita je však snadno dohledatelná z následujícího popisu ženiny profese a toho, co v minulých dnech dělala. Autoři si rovněž neodpustili podrobné detaily o charakteru jejího poranění.
Nelze si představit, jak se rodina oběti musí při takto necitlivém přístupu cítit. Jakoby to nestačilo, ještě si na ni všichni mohou ukázat prstem, a v hospodě si zašpekulovat, copak asi pod tím bratislavským mostem v noci dělala a jestli ona náhodou neměla krátkou sukni. V diskuzi pod článkem už se koneckonců stihlo objevit, že to přece byla modelka, a… to je přeci jasné, že vás znásilní, když jste modelka.
Ironie? Opravdu vynikající způsob, jak mluvit o znásilnění…
Ani ironie ale není v takových případech vůbec na místě. Nedávno jsem se zúčastnila konference Bezpečnost ve veřejném prostoru z hlediska rovnosti mužů a žen. Byla to akce pořádaná Úřadem vlády a Ministerstvem vnitra, jejíž záštitu převzala zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková, která měla také úvodní slovo…
Její přednes byl od začátku trochu chaotický a ne zcela souvislý, takový ten esencialistický koktejl — jak jsou ženy narozdíl od mužů „přirozeně nekonfliktní“ a „nehádavé“, „ustupující“. Takovéto výroky jsou pochopitelně dětinsky zobecňující, nicméně my genderistky a genderisté jsme na to zvyklí, je to prostě takový český kolorit.
Co už ale nadzvedlo i větší část publika v sále, bylo následujících několik vět o tom, že z jakési americké kriminalistické studie ze 70. let vyplývá, že za znásilnění si ženy mohou většinou samy, protože chodí v noci bez doprovodu po parku a nosí krátké sukně a celkově prostě provokují. Ostatní v sále nedostali možnost reagovat — než se někteří z nás vzpamatovali z šoku, spěchala již zmocněnkyně na další akci.
Následovaly rozpačité pohledy, sama jsem si neodpustila rychlý, stručný a rozezlený facebookový komentář.
Má kritika se ke zmocněnkyni dostala ještě týž den. Od lidí z její blízkosti jsem dostala zpětnou vazbu, že to přece nebylo míněno vážně, že to byla jen „nepovedená ironie“. Zmocněnkyně si prý určitě nemyslí, že by si ženy za znásilnění mohly samy. Špatně jsme to prý pochopili.
Takový popis událostí mě ale z rozpaků rozhodně nevysvobodil. Jsem ochotná připustit, že to tak nakonec i mohlo být, přesvědčená o tom ale stále nejsem — a nejsem sama. Video z akce bohužel neexistuje a řeč, kterou Helena Válková předem zaslala organizátorkám, pátrání nepomůže, neboť zmocněnkyně nakonec mluvila spatra. I kdyby nakonec mluvila ironicky, bylo by na pováženou, že někdo zvolí ironii takto nevhodně, v takto závažném tématu, z takto významné pozice a na velmi formální akci. Ironie je humorná řečnická forma, musí se s ní ale nakládat vkusně — snadno totiž může vyznít arogantně. A nemá cenu spekulovat, jestli něco takového riskovat na konferenci o čtyřiceti znásilněních denně.
Když už o znásilnění informujeme, a snažíme se tu naši kulturu znásilnění kousek po kousku rozbourat, měli bychom se vyvarovat jak ironie, tak necitlivě specifických obrazů či krvežíznivých detailů. Těch čtyřicet obětí denně si lacinou ironii nezaslouží, a ani necitlivý detailní veřejný popis toho, jak moc a jakým předmětem jim někdo poranil různé intimní části těla, společenské klima k lepšímu nezmění.
Všechny zmíněné zprávy se vyznačují velmi precizním zpracováním. Je třeba vyjádřit velký dík všem humanisticky orientovaným rasistům i církevním hysterikům za náročnou práci pro společné blaho nás všech.
A tak holt musíte pokorně přijmout i tu nelichotivou statistiku. Muž je muž je muž. Nemůžete drze prohlásit jako nějaký cikán, že jste Čech. Když navíc jste opravdu Čech.
Nenápadný půvab progresivního (neo)liberalismu [co to je - viz Nancy Fraserová] se prostě jaksi nebezpečně začíná blížit oslnivému půvabu nacismu.
Jak jistě víte, jsem odpůrcem gender mainstreamingu. Z této skutečnosti ale bohužel vyvozujete zcela mylné závěry o mém údajném nepochopení pro odlišné cítění identity. Docela mě to mrzí - zase se mi snažíte podsunout postoj, který nezastávám a vycházíte přitom z podobně lživé zkratky, jako kdybychom například tvrdili, že Karel Čapek neměl pochopení pro dělníky, protože byl odpůrcem komunismu.
Slova o "lehkém vyvlékání z etnické příslušnosti" můžete zkusit zopakovat lidem, jejichž rodinní příslušníci zahynuli během holocaustu.
"Na autobusové nádraží se nedostanete, do problémů se dostanete! S těmi vašimi batohy daleko nedojdete, za prvním rohem vás přepadnou. Pokud nejste blázni, ustelte si tady v hale na zemi a ráno pokračujte kam chcete," povídá paní pokladní.
Bohužel, Deník Referendum tehdy ještě vůbec nebyl, kdybychom ho ale už tenkrát mohli číst, věděli bychom, že "si za to nemůžeme" a klidně bychom se do nočního Mukačeva vydali. Takhle jsme ale čekali jak blbci až do rána na tom nádraží, protože jsme si hloupě mysleli, že "bychom si za to mohli". O svých zážitcích z naší cesty jsme pak informovali ve zprávě "Ukrajinci a násilí".
Mezi Vámi v jedné řadě uvedeným je ovšem podstatný rozdíl. Muži tvoří zhruba polovinu lidstva a příslušnost do této kategorie je velmi zřejmá, zjistitelná z osobního dokladu a statisticky průkazná. Snad ve všech historických společnostech je doloženo podstatně násilnější chování mužů než žen a převaha jiných jeho forem. Podstatná je zde např. také závislost na věku, takže i ta může být předmětem zúžené tematizace. Zabývat se problematikou omezenou na muže je (stejně jako na ženy) mnohdy přirozené a funkční.
Naproti tomu příslušnost k Romům je daleko spornější a soukromější věcí. Navíc, jestliže jsou jisté typy trestné činnosti páchány častěji Romy, jiné, třeba společensky nebezpečnější, právě naopak. Lze tedy nejvýše připustit, když v rámci pojednání o kriminalitě formou krádeží najde místo např. kapitolka o kapsářství, tradičně provozovaném dětmi a ženami Romů a dalších skupin ve specifickém sociálním postavení. Navíc je třeba být si vědomi skutečnosti, že příslušníci většiny mohou i korektních zjištění snadno vysloveně zneužívat.
V případě Židů je světové spiknutí chimérou, jak již řečeno výše, a v seriózním diskursu je možné zkoumat dějiny Židů v diaspoře a jejich převážně z ní plynoucí sociální specifika. Že vzájemná podpora hraje v podobných podmínkách podstatnou roli a že se rozvíjí, je nabíledni.
Na závěr ještě podotknu pouze, že muži, na rozdíl od Romů a Židů, se nikdy nestali obětí krutého pronásledování ani genocidy ze strany "nemužů".
Váš pokus o vedení paralely, pane Nusharte, není tedy podle mě pro nevhodnost zvolených analogií přínosný. Argumentovat v tomto smyslu však dá určitou práci, takže leckdy snadná "moudra" zůstanou bez komentáře.
Podobně si za to nemůže ten muž v drahém obleku s rolexami a ten policista dělá dobře, když polkne své námitky. Malér je v tom, že v případě znásilněné ženy anebo okradeného člověka, kterého identifikoval jako sociálně slabšího ty námitky nejen nepolkne, ale někdy i zkusí šikanovat oběť, aby s případem neměl práci.
b) Ano, možná byste dostal přes hubu a přišel o batoh. Ale nebyla by to Vaše vina, jen Vaše neopatrnost.
Jde o to, že nikdo nemá právo vinit oběť za újmu, kterou jí protiprávně způsobil někdo jiný, nejméně pak ten, kdo má za vymáhání práva odpovědnost.
"Chovali jsme se tedy obezřetně, nevystavovali jsme se riziku a je to tak dobře", když jsme dali na radu paní pokladní - nebo (společně s ukrajinskou pokladní a Martinem Profantem) "patříme k těm, kteří se domnívají, že žena je spoluzodpovědná za své přepadení (znásilnění?) pokud se prochází v Mukačevu za tmy"?
Vy si myslíte, že žena, která se prochází v parku v oděvu, jenž násilník považuje za vyzývavý, je volně k sexuálnímu použití, říká si o to a je od ni krajně nevhodné, pokud pak obtěžuje policii a tváří se jako oběť. Může si za to sama.
Máme svobodu slova a smýšlení, je to Vaše věc. co ke ale moje věc, je možnost poslat lháře, který mi podsouvá něco, co jsem neřekl, tam kam patří . Proto: Nushare, jsi do háje a ať tě tam sežerou velký červený mravenci.