Bylo feministické hnutí ve střední Evropě během třiceti let od pádu komunistického režimu úspěšné? Je odpor vůči feminismu zapříčiněn zklamaním z výsledků transformace? Tyto a další otázky se pokoušely zodpovědět odbornice z České republiky, Polska, Slovenska, Maďarska a Německa na debatě Feministické cíle před třiceti lety a dnes, kterou pořádalo české zastoupení Friedrich Ebert Stiftung.

Úvodního slova se chopila socioložka a spisovatelka Alena Wagnerová, která v šedesátých letech ze socialistického Československa emigrovala do západního Německa — a emigrace pro ni znamenala v otázce rovnosti žen a mužů „kotrmelec vzad".

„U nás v roce 1950 vešel v platnost nový zákon o rodině, který rušil veškeré nerovnosti mezi ženami a muži. Naopak v západním Německu, kde byl podobný zákon přijat až o sedmadvacet let později, mohly ženy pracovat pouze za předpokladu, že to nenaruší její práci v rodině a manželství," upozornila.

Ve východním bloku tak byla — poněkud — paradoxně míra rovnosti žen a mužů vyšší než na demokratickém západě. „Podle marxistické teorie se dělnická třída nemůže osvobodit, dokud se neosvobodí i žena. Takže bylo nutné ženy znovu zařadit do práce a osvobodit je od závislosti na mužích. (...) Západní feministky po výdobytcích socialismu často závistivě šilhaly," vysvětlila Wagnerová.

Později se dočkala zhodnocení i mateřská role ženy, která šla ruku v ruce se snahou zapojit do rodičovství i muže a výstavbou kolektivních zařízení péče o děti.

„Mužská dominance je vždy vázána na jejich hospodářskou moc. Znárodňovací opatření proto měla opomíjený důsledek. Zasáhla muže jakožto vlastníky a s tím i podstatu jejich identity. (...) Před třiceti lety však muži znovuobjevili svá někdejší loviště a kapitalismus si přivlastnili, což dokazuje, jak moc je komunismus ponížil," zdůraznila s tím, že dnešní antifeminismus má kořeny v odmítání všeho, co souvisí s komunistickým panstvím - včetně úspěchů dosažených ve věci rovnosti pohlaví.

Revoluce umožnila mužům splnit si americký sen

V první části debaty se hovořilo především o cílech feministického hnutí ve střední Evropě a jejich naplňování. „Posledních třicet let je z hlediska feminismu jednoznačně porážka," řekla česká dokumentaristka Apolena Rychlíková s tím, že ženy, zvláště důchodkyně a matky samoživitelky jsou v České republice nejčastěji ohroženy chudobou.

„Slovo třída jsme zavrhli, ale společnost třídní je. Chudoba se považuje za selhání jednotlivce. Kapitalismus neoceňuje péči. [...] Revoluce umožnila mladým mužům splnit si americký sen, přerozdělili si majetek a posty," uvedla.

Že nerovnost dopadá na ženy ve střední Evropě právě v ekonomické rovině se shodly všechny panelistky. „Pokusili jsme se včlenit do světového hospodářství skrze levnou práci. Na ženy z východu spadlo dvojí břímě - zaměstnání i práce v domácnosti," upozornila maďarská socioložka Emília Barna.

„Ve východním Německu přišlo v devadesátých letech o práci dva a půl milionu lidí, přičemž nejvíce se to dotklo právě žen. Noví šéfové byli často ze západu a nebyli na pracující ženy zvyklí, očekávali, že se vrátí do domácnosti. Moje matka přišla o práci v technickém oboru a jelikož je žena, rekvalifikovali ji na kuchařku," dodala německá feministická aktivistka Elise Gutsche.

Polská novinářka Agata Pyzik upozornila, že mnoho žen žijících v blízkosti polsko-německých hranic se stalo prostitutkami. „Ztratily jsme svá reprodukční práva. Svobody a liberalismus se změnily v komoditu, právo konzumovat. Modernizace byla zaměněna za pozápadnění. Popřeli jsme sami sebe. K některým výdobytkům socialismu, třeba ke komunitní péči o děti, bychom se měli vrátit," shrnula.

Transformace se podle panelistek dále negativně projevila v objektivizaci ženského těla, která za socialismu běžná nebyla. „Muži ze západu se na východní Němky dívali jako na sexuální objekty — ženy se proto raději stáhly. Všechny ženské časopisy se dostaly do západních rukou," vysvětlila Wagnerová.

Gutsche v této souvislosti upozornila na tendenci „exotizovat" ženy z východu jako ty, které jsou více sexy a otevřené a méně upjaté než ženy ze západu.

Gender zpopularizovali až jeho odpůrci

Řečnice v druhém panelu se věnovaly otázce, zda je dnešní vlna antifeminismu důsledkem transformace. „Když jsem české kolegy upozorňovala na začínající válku s genderem na Slovensku, říkali, že s v České republice něco podobného nestane, neboť zdejší společnost je převážně ateistická,“ uvedla slovenská filosofka žijící v ČR Ľuba Kobová s tím, že útoky na agendu rovnosti žen a mužů jsou i tady nyní poměrně běžné.

„Pocházím ze země, kde na gender útočí přímo vláda. Hovořím s lidmi na venkově a ti se domnívají, že gender zkrátka znamená možnost vybrat si své pohlaví bez ohledu na tělo. Kladu si tak otázku, jaký máme na tomto stavu podíl," navázala maďarská politoložka Eszter Kováts.

Podle ní je gender v očích lidí jedním ze symbolů bohatého západu, který vykořisťuje východ, diskurzem elit, jehož jazykem je zpravidla postmoderní angličtina plná termínů jako „konstrukt" a „diskurz".

„Gender zpopularizovali až ti, co ho naplnili fantastickými domněnkami, dobrým mobilizačním nástrojem se stal až pro reakcionářskou protistranu. Je třeba přemýšlet o jeho konkrétním obsahu, naplnit jej pojmy, které budou politicky fungovat," dodala Kobová.

Rychlíková shrnula, že je zkrátka potřeba, aby se feministické hnutí postavilo na stranu slabších obecně, na gender nehledě. „Systém útlaku dopadá na všechny. Feministické hnutí by proto mělo akcentovat i témata zkrácení pracovní doby, zvýšení minimální mzdy, ohodnocení péče. Až získáme důstojnost, můžeme se bavit o svobodě," uzavřela.

Text vychází v rámci spolupráce s českým zastoupením Friedrich Ebert Stiftung.