Několik posledních týdnů se zdá, že česká média objevila novou senzaci: (trans)gender. Není den, kdy by nevyšel alespoň jeden článek zabývající se tímto tématem. Částečně se zdá, že se jedná o reakci na světové dění, koneckonců otázka genderu a toalet rezonovala jako jedno z velkých témat i v průběhu amerických prezidentských voleb.

Z velké části je ale patrné, že tato genderová hojnost je způsobena tím, že česká média zkrátka ráda sdílejí „kontroverzní témata“, nad kterými se dá „dobře pohádat“. A po virtuálních přestřelkách ohledně básně Jiřího Žáčka — „K čemu jsou maminky na světě“ —, či po pokusu o tematizaci právě negenderovaných toalet (nejen) na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a dalších genderových mikroválkách vedených skrze sociální sítě, zkrátka po tom všem se dalo očekávat, že média sáhnou po tématu, které aktuálně rezonuje napříč takzvaným západním světem.

A s příznačností sobě vlastní budou hledat taková podtémata a fabulace, aby — pokud možno — české čtenářstvo od genderové problematiky odehnalo a zahnalo do ještě větší opozice, než ve které se už nalézá. Z genderu se pomalu stávají noví uprchlíci. Téma, které nedostává konkrétní podoby. Je anonymizované, nevysvětlené, ale konstruované tak, aby ve čtenářstvu vzbuzovalo negativní emoce. Zkrátka něco, na co si jde dobře a bez výčitek zanadávat.

Není ale snadné komunikovat genderová témata v zemi, kde panuje absolutní oddanost medicínskému diskurzu, který těla důsledně rozlišuje na mužská a ženská a nepřipouští jakýkoliv kulturní aspekt těchto rolí. Humanitní vědy, jež by mohly medicínský diktát kriticky vyvažovat, jsou marginalizované a ponižované.

I běh na dlouhou trať musí někde začít

Důvodů je ale samozřejmě víc. Za lokální specialitu se dá považovat ono věhlasné „nejsem rasista (sexista, homofob...), ale... “. Příznačná česká tolerance končí tam, kde Češi začínají mít pocit, že by se jich to mohlo týkat. Často se také zdá, že například právy leseb a gayů se oháníme jen ve chvílích, kdy chceme prokázat, jak jsme třeba oproti katolickému Polsku moderní a pokrokoví. Pak se za lidská práva rádi postavíme. Tedy samozřejmě pokud splňují určitá heteronormativní pravidla.

Způsob, jakým se dnes hovoří o otázkách týkajících se transgender osob či komunity, často připomíná hon na senzaci. Přestože spolek Trans*parent vydal mediální příručku k reprezentaci trans osob v médiích (některá z doporučení jsou na stránkách spolku), většina plátků dál sází na osvědčenou šokující notu „unisex toalet“, „těhotných osob“ a „drastických operací“.

Trans* lidé se bohužel tak trochu svezli na aktuálním mediálním „protigenderovém“ naladění. Takže hovoří-li se už o trans tématech, vybírají se záměrně „bizarní“ kauzy, které mají čtenářstvo odradit od politické korektnosti.

Jedná se v podstatě o stejný mechanismus, jaký byl kdysi veden proti Evropské unii. Česká média tehdy nepsala o pozitivních opatřeních, ale pečlivě vybírala mikrotémata, která by mohla českého čtenáře popudit, a především vzbudit dojem, že nám zase někdo chce „omezovat svobodu“.

Problémem je především neschopnost zprostředkovat čtenářům a čtenářkám možnost se vcítit do kůže těch, jejichž genderová identita je od té, která jim byla, jak se říká, „přidělena při porodu“. Články obvykle dávají nepoměrně menší prostor pro vyjádření transgender osobám na úkor sexuologické odborné veřejnosti. Rétorika článků tak působí exotizujícím dojmem a vytváří zdání, že se jedná o vzácnou úchylku. Neposkytuje prostor pro pochopení, naopak staví na odcizení.

Přitom (myšleno s velkou nadsázkou) trans jsme tak trochu všichni. Každý jsme se někdy ocitl v situacích, ve kterých se trans osoby nacházejí denně. Přestože většině z nás tělo víceméně rezonuje s mentálním nastavením muž/žena, pravděpodobně jsme někdy byli v situaci, kdy jsme se nechovali podle předepsaných stereotypů, coby „typický muž“ či „typická žena“.

Mnoho z nás má také jistě zkušenost z dětství, kdy si nás okolí pletlo a zaměňovalo za holčičku nebo chlapečka. Někdo nad tím mávl rukou, někomu to způsobovalo pocit nedostatečnosti, který si nese dodnes. Dohání pak genderové role do extrému, aby ubezpečil sebe i okolí. Nastavený genderový řád totiž není výhodný pro nikoho z nás, jelikož neustále nutí dokazovat ten správný gender. Před sebou, a hlavně před ostatními.

Každý či každá jsme také pravděpodobně někdy zažili pocit, že naše tělo není „dost dobré“. Příliš vysoké, malé, hubené, tlusté, chlupaté, holé. A chtěli jsme, aby bylo jiné, než jaké je, a bylo nám nepříjemně z toho, že s tím nemůžeme nic udělat. V případě trans lidí je tento „nesoulad“ s tělem genderově podmíněný a zpravidla vzniká z těch částí těla, jež jsou reminiscencí takzvaného přiděleného pohlaví.

Každý ale máme ke svému tělu jiný vztah, a proto je také velmi individuální míra této takzvané genderové dysforie (úzkosti). Některé trans osoby se spokojí s hormonální terapií, jiné chtějí operaci jednu, jiné všechny a některé nestojí ani o jedno z uvedeného.

V ideální České republice by bylo vyhověno požadavkům na změnu pohlaví v občance, aniž by bylo nutné podstoupit sterilizaci. V ideální České republice by také pohlaví v občance nebylo buď žádné nebo nabízelo alespoň tři varianty. A v ideální České republice by lidé nemuseli předstupovat před komisi v případě, že by se rozhodli podstoupit operaci stvrzující pohlaví.

V některých zemích (a pomalu se přidávají další) se už nekonají opatření, která by legitimizovala existenci osob, které vnímají svůj gender „jinak“. Velkým krokem k odejmutí stigmatu z trans osob je také deklasifikace diagnózy takzvané transsexuality, coby duševní poruchy. K tomu se nyní chystá Světová zdravotnická organizace.

Lokálně je to ale ještě běh na dlouhou trať. Stát existenci trans lidí buď zcela ignoruje jakožto marginální nebo klade překážky, a ztěžuje tak každodenní fungování trans lidí. Činí tak skrz matriky, které odmítají měnit jména, skrze sexuologickou obec, před kterou je často potupně nutné obhajovat svůj gender, skrze nedobrovolné operace a sterilizace, skrze nutnost dokazovat svůj gender před společností. Formální změny v systému umožní snad až nová generace sexuologů a snad i postupný mezinárodní tlak na možnost sebeidentifikace.

Na neformální úrovni ale něco udělat lze. A v tomto ohledu nejsou vyhlídky tak pesimistické. I v České republice se totiž vytváří poměrně silná a progresivní trans*komunita, která se pomalu dostává ke slovu. A to je první krok na cestě k autonomii.