Několik posledních týdnů se zdá, že česká média objevila novou senzaci: (trans)gender. Není den, kdy by nevyšel alespoň jeden článek zabývající se tímto tématem. Částečně se zdá, že se jedná o reakci na světové dění, koneckonců otázka genderu a toalet rezonovala jako jedno z velkých témat i v průběhu amerických prezidentských voleb.

Z velké části je ale patrné, že tato genderová hojnost je způsobena tím, že česká média zkrátka ráda sdílejí „kontroverzní témata“, nad kterými se dá „dobře pohádat“. A po virtuálních přestřelkách ohledně básně Jiřího Žáčka — „K čemu jsou maminky na světě“ —, či po pokusu o tematizaci právě negenderovaných toalet (nejen) na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a dalších genderových mikroválkách vedených skrze sociální sítě, zkrátka po tom všem se dalo očekávat, že média sáhnou po tématu, které aktuálně rezonuje napříč takzvaným západním světem.

A s příznačností sobě vlastní budou hledat taková podtémata a fabulace, aby — pokud možno — české čtenářstvo od genderové problematiky odehnalo a zahnalo do ještě větší opozice, než ve které se už nalézá. Z genderu se pomalu stávají noví uprchlíci. Téma, které nedostává konkrétní podoby. Je anonymizované, nevysvětlené, ale konstruované tak, aby ve čtenářstvu vzbuzovalo negativní emoce. Zkrátka něco, na co si jde dobře a bez výčitek zanadávat.

Není ale snadné komunikovat genderová témata v zemi, kde panuje absolutní oddanost medicínskému diskurzu, který těla důsledně rozlišuje na mužská a ženská a nepřipouští jakýkoliv kulturní aspekt těchto rolí. Humanitní vědy, jež by mohly medicínský diktát kriticky vyvažovat, jsou marginalizované a ponižované.

I běh na dlouhou trať musí někde začít