Milena Bartlová, historička umění

Mezinárodní den žen je a bude potřebný, dokud se ženy nestanou rovnoprávnými v zákonech i ve skutečnosti. To, co režim diktatury KSČ oslintal a pošpinil, je MDŽ jako „oslava“ — buď údajně už prosazené rovnoprávnosti, nebo dokonce „ženskosti“. Co nám zůstalo a k čemu se konečně zase dokážeme vracet, je MDŽ jako příležitost k vyjádření mezinárodní solidarity a k připomenutí nutnosti vytrvalého, dlouhodobého boje. Ženy nejsou menšina a nejsou identitární skupina, přesto se k nim i v Evropě stále ještě dnešní společenský systém chová, jako kdyby menšinou byly. To bohužel znamená chování ponižující, nespravedlivé a vylučující, bez ohledu na to, že tím společnost ochuzuje sebe samu.

Všechna práva na svobodné sebeurčení na rovině těla, vztahů, seberealizace, práce a politické reprezentace si musely ženy vydobýt — nikoli na mužích, ale na patriarchálním mocenském systému. Ženy z elitních vrstev mohou být se svým postavením relativně spokojenější, je však třeba neustále připomínat sociální nerovnost možnosti emancipovaně jednat. U nás se bohužel demokracie a kapitalismus před čtvrt stoletím prosadily společně s intenzivní snahou znovu vytlačit ženy z pracovního trhu a veřejného prostoru. Při MDŽ bychom si tak měli připomenout naše dlouhé a cenné tradice úspěšné ženské emancipace, nezbytnost solidarity a banální, přesto však nesamozřejmé heslo: žena je taky člověk!

Eva Kantůrková, spisovatelka a scénáristka

MDŽ je zjemnělý pozůstatek dob, kdy ženy neměly volební právo a zobecnělá středoevropská norma je předurčovala ke třem K: Kinder, Kuche, Kirche. I moje maminka patřila k feministickým modrým punčochám, ale brala ten příklon spíš hravě: byla natolik nadaná, že na podporu své svébytnosti berličku feminismu nepotřebovala. Já už MDŽ zažila výhradně jako slavnost zaměstnaných žen, veselé večírky se konaly na pracovištích a na ulicích bylo možné zahlédnout dojemné muže s kyticemi zabalenými do papíru.