Milena Bartlová, historička umění

Mezinárodní den žen je a bude potřebný, dokud se ženy nestanou rovnoprávnými v zákonech i ve skutečnosti. To, co režim diktatury KSČ oslintal a pošpinil, je MDŽ jako „oslava“ — buď údajně už prosazené rovnoprávnosti, nebo dokonce „ženskosti“. Co nám zůstalo a k čemu se konečně zase dokážeme vracet, je MDŽ jako příležitost k vyjádření mezinárodní solidarity a k připomenutí nutnosti vytrvalého, dlouhodobého boje. Ženy nejsou menšina a nejsou identitární skupina, přesto se k nim i v Evropě stále ještě dnešní společenský systém chová, jako kdyby menšinou byly. To bohužel znamená chování ponižující, nespravedlivé a vylučující, bez ohledu na to, že tím společnost ochuzuje sebe samu.

Všechna práva na svobodné sebeurčení na rovině těla, vztahů, seberealizace, práce a politické reprezentace si musely ženy vydobýt — nikoli na mužích, ale na patriarchálním mocenském systému. Ženy z elitních vrstev mohou být se svým postavením relativně spokojenější, je však třeba neustále připomínat sociální nerovnost možnosti emancipovaně jednat. U nás se bohužel demokracie a kapitalismus před čtvrt stoletím prosadily společně s intenzivní snahou znovu vytlačit ženy z pracovního trhu a veřejného prostoru. Při MDŽ bychom si tak měli připomenout naše dlouhé a cenné tradice úspěšné ženské emancipace, nezbytnost solidarity a banální, přesto však nesamozřejmé heslo: žena je taky člověk!

Eva Kantůrková, spisovatelka a scénáristka

MDŽ je zjemnělý pozůstatek dob, kdy ženy neměly volební právo a zobecnělá středoevropská norma je předurčovala ke třem K: Kinder, Kuche, Kirche. I moje maminka patřila k feministickým modrým punčochám, ale brala ten příklon spíš hravě: byla natolik nadaná, že na podporu své svébytnosti berličku feminismu nepotřebovala. Já už MDŽ zažila výhradně jako slavnost zaměstnaných žen, veselé večírky se konaly na pracovištích a na ulicích bylo možné zahlédnout dojemné muže s kyticemi zabalenými do papíru.

Dnes bych se spíš optala, který druh žen stojí o to MDŽ slavit. Genderovsky korektní vymítačky Žáčkovy něžné básničky o maminkách z dětských učebnic? Blbka z reklamy na dámské vložky, která předvádí muži rovný výkon v zápasu kopané i ve dnech krvácení? Nebo zas naopak blbku druhově jinou, co se dala vyfotografovat, jak jí vyklouzla prsa z přejícného výstřihu, právě když posílala vzdušný polibek? Nebo udřené nemocniční sestřičky s malým platem, vděčný to refrén soupeření politiků? Či v počtu převažující učitelky základních škol, nemající před drzými spratky ochranu mužských kolegů?

Obecně, zdá se mi, když se rozhlédnu, feminismus přerostl sám sobě přes hlavu. V něčem, například ve volebním právu, ztratil svůj původní osvobodivý náboj, někde zas naopak, například v bublině gender studies, rozumářským porovnáváním zbavil muže jeho přirozené ochranitelské funkce a ženu připravil o ženské půvaby. Takže co slavit? Namísto dnes už rozplizlého březnového MDŽ květnový Den matek? Jednu dobově příhodnou funkci by ten svátek měl: mohl by být varováním, zda naše civilizace nemá i v přerostlém feminismu nakročeno na to, rozplynout se z nedostatku maminek v pavučině dravého globálu.

Eva Svobodová, Čtvrtá vlna, studentka politologie

Účelové využívání Mezinárodního dne žen se během minulého režimu redukovalo tento svátek na vágní oslavu ženství a rozdávání karafiátů. Vytratil se ale duch boje za rovnost. Po roce 89 pak MDŽ ztělesňovalo smutnou karikaturu zpátečnického režimu. Masové ženské organizace fungující pod hlavičkou nedemokratického státu vytvořily odpor ke spolupráci a kolektivitě. Feminismus a rovnost mužů a žen pro mě není synonymum pro naplňování individuálních potřeb — já mám volební právo, kariéru a bazén — ale zejména solidarity a vzájemnosti.

Často převládá pocit, že jistá nerovnoprávnost mezi muži a ženami existovala, ale dnes je již vše vybojováno. Ženy mají volební právo, smí svobodně cestovat, vlastnit majetek. Před zákonem jsme si rovny. Když se ale podíváme kolem sebe, každá třetí žena v ČR zažila domácí násilí, matky samoživitelky a seniorky často žijí v chudobě, 70 % lidí žijících pod hranicí chudoby jsou ženy. Adjektivum mezinárodní má také ukázat, že tato solidarita se má odehrávat i za hranicemi národních států, kde ženy za svá práva a rovnost před zákonem ještě bojují. Je třeba přestat slavit, a naopak naplnit tento den bojem za rovnoprávnost.

Alena Wagnerová, spisovatelka a publicistka

Františka Plamínková považovala ženskou otázku za nejsložitější otázku sociální, protože vztahy obou pohlaví se projevují na všech úrovních společenského a individuálního života. Její řešení je během na dlouhou trať, protože se také na všech úrovních pojí s otázkou moci. A tu mají ještě stále v rukou muži, jak nám to ti nejmocnější z nich, stále víc podobni šaškům, denně předvádějí.

Mezinárodní den žen je takovým nutným okamžikem oddechu na této dlouhé trati, uvědoměním si dosaženého i kontinuity ženského hnutí, které od svého počátku bojuje o totéž: o rovnoprávnost, sociální spravedlnost, lidskou důstojnost a mír. Dnes jsou všechny tyto hodnoty víc než kdy ohroženy brutálním vykořisťováním bohatství naší planety, přírody, žen a mužů za cenu co nejvyšších zisků. V této situaci, věren své tradici, by se MDŽ měl stát i dnem mobilizace vůči neomezené moci finančního kapitálu. Cožpak i tento král není nahý? A není výsměch tou nejlepší zbraní bezmocných?

Lucia Zachariášová, právnička, Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády

Mezinárodní den žen bychom si nejen měly, ale dokonce i musíme připomínat. Od roku 1908, kdy právě 8. března povstaly newyorské dělnice v boji za lepší pracovní podmínky a volební právo, není naše úsilí u konce. Ani osmadvacet let po listopadu 1989 se tohoto významného dne nelze vzdát. Zatímco newyorské šičky bojovaly za lepší pracovní podmínky, dnes v České republice ženy berou o 22 % méně peněz než muži, často pracují v nízko ohodnocených odvětvích. Péče o druhé, ať už formální, či neformální, kterou většinou vykonávají ženy, není finančně ani symbolicky oceněna.

Newyorské šičky bojovaly také za volební právo. To jsme už získaly. Nicméně i dnes se do české vysoké politiky dostává pouze 20 % žen, a přitom vyvíjíme dvojité úsilí, abychom se v ní prosadily. Dokud budeme žít ve světě, který ovládá patriarchát, ve světě, v němž kultura sexismu a znásilnění redukuje ženská těla na pouhé objekty a legitimizuje násilí na nich, nelze na MDŽ zapomenout. Oslava je asi silné slovo. Osmý březen však zůstává dnem, kdy budeme nadále hlasitě bojovat za svá práva.