Některé věci budeme budoucím generacím vysvětlovat jen stěží. Jak mohl být ve 21. století tak populární Martin Konvička? Proč zemřelo tolik uprchlíků na hranicích vznešené Unie? Kdo povolil pořady o vaření s Jiřinou Bohdalovou? A jak mohly být ženy tak okatě znevažovány v práci i v žáru rodinného krbu?

V roce 2014 byl plat žen v Evropské unii v průměru o 16 procent nižší než plat mužů. V České republice se tento rozdíl ovšem pohybuje dokonce kolem 20 procent! Výsledkem jsou i nižší důchody, takže riziku chudoby čelí více žen nežli mužů.

Na chlapy jste malý páky!

Ne, že by se politici nesnažili — v úmluvách a listinách páchají dobro opravdu zarputile. Už v Římské smlouvě z roku 1957 si Evropská unie vytkla za cíl odstranit platovou nerovnost mužů a žen. Dnes je základem pro tuto misi Lisabonská smlouva a Listina základních práv. Existuje také „Evropský pakt pro rovnost mužů a žen“ nebo „Akční rámec pro rovnost žen a mužů“. Na papíře máme zkrátka tu spravedlnost podchycenou parádně.

Stejně tak jednotlivé státy vymýšlí, jak vyzrát na šovinistické firmy. Podle švédského zákona z roku 2009 musí zaměstnavatelé provést každé tři roky speciální přezkum. Měl by kontrolovat, jestli nedochází k nesmyslnému šmelení s platy jen na základě genderových rozdílů. Dorovnávat by se měly i pracovní podmínky.

A Francouzi to berou ještě více z gruntu. Zákon o rovném odměňování z roku 2006 stanovuje dokonce povinné kolektivní vyjednávání. A samotné podniky musí podávat zprávy o platech a plánech na jejich spravedlivé dorovnání. A co čeká podniky, které za stejnou práci odmítají platit muže a ženy rovnoměrně? Takoví vykukové musí čelit sankcím. V roce 2013 byly úplně poprvé dva takové podniky odsouzeny.

Podobné prostředky zavedla i Belgie, Rakousko, Portugalsko, Německo a další. Jenže smlouvy míní a chlapi s límečky mění.