Některé věci budeme budoucím generacím vysvětlovat jen stěží. Jak mohl být ve 21. století tak populární Martin Konvička? Proč zemřelo tolik uprchlíků na hranicích vznešené Unie? Kdo povolil pořady o vaření s Jiřinou Bohdalovou? A jak mohly být ženy tak okatě znevažovány v práci i v žáru rodinného krbu?

V roce 2014 byl plat žen v Evropské unii v průměru o 16 procent nižší než plat mužů. V České republice se tento rozdíl ovšem pohybuje dokonce kolem 20 procent! Výsledkem jsou i nižší důchody, takže riziku chudoby čelí více žen nežli mužů.

Na chlapy jste malý páky!

Ne, že by se politici nesnažili — v úmluvách a listinách páchají dobro opravdu zarputile. Už v Římské smlouvě z roku 1957 si Evropská unie vytkla za cíl odstranit platovou nerovnost mužů a žen. Dnes je základem pro tuto misi Lisabonská smlouva a Listina základních práv. Existuje také „Evropský pakt pro rovnost mužů a žen“ nebo „Akční rámec pro rovnost žen a mužů“. Na papíře máme zkrátka tu spravedlnost podchycenou parádně.

Stejně tak jednotlivé státy vymýšlí, jak vyzrát na šovinistické firmy. Podle švédského zákona z roku 2009 musí zaměstnavatelé provést každé tři roky speciální přezkum. Měl by kontrolovat, jestli nedochází k nesmyslnému šmelení s platy jen na základě genderových rozdílů. Dorovnávat by se měly i pracovní podmínky.

A Francouzi to berou ještě více z gruntu. Zákon o rovném odměňování z roku 2006 stanovuje dokonce povinné kolektivní vyjednávání. A samotné podniky musí podávat zprávy o platech a plánech na jejich spravedlivé dorovnání. A co čeká podniky, které za stejnou práci odmítají platit muže a ženy rovnoměrně? Takoví vykukové musí čelit sankcím. V roce 2013 byly úplně poprvé dva takové podniky odsouzeny.

Podobné prostředky zavedla i Belgie, Rakousko, Portugalsko, Německo a další. Jenže smlouvy míní a chlapi s límečky mění.

Tady máš kytku a vař dál!

Stále platí, že v odvětvích, kde převládají ženy, jsou platy nižší nežli tam, kde dominují muži. Také za fyzickou práci jsou ženy placeny mizerněji: pokladní si nevydělá tolik jako skladník, přestože třeba hákují pod stejnou střechou a vedle stejných plakátů s rozhihňanými pracanty.

A běda, pokud jste žena a vykonáváte povolání, které je tak nějak přirozeně ženské! Třeba taková zdravotní sestra — jasná facha pro ženskou! A vlastně to taková dřina ani není, protože žena je od přírody utěšitelka a pečovatelka, čili jí to jde samo a nejspíš jí to i dost baví. Vydělá si proto méně než třeba zdravotní technik, přestože kvalifikace je srovnatelná.

A jedeme dál! Jako žena skončíte šichtu, vyzvednete si řádně osekanou výplatu a zamíříte domů. A tady vás čeká druhá směna — neplacené domácí práce. Starost o domov, o dítě, o nemohoucí babičku nebo hendikepovaného příbuzného.

Tohle dobrovolničení zabere českým ženám víc času než mužům — dvě třetiny domácích prací vykonávají ony. Stráví jimi dokonce delší dobu než placeným zaměstnáním. Ale nedostanou často ani korunu, samozřejmě. Jak by mužský svět vůbec mohl tyhle babské záležitosti ocenit honosným titulem „práce“!

Úspěšný muž ale musí být „nakrmen, ošacen, spokojen a milován“. Na neviditelné domácí robotě tak vlastně stojí celý systém kapitalismu. O to urputněji tenhle základ zakrýváme. Tváříme se, že to ženy vlastně baví, že tak byly stvořeny. Jako by jim Bůh vložil do nitra malou kuchyňku a žehlící prkénko. Tak je blahosklonně necháváme vyblbnout, zatímco muži dobývají svět.

V oblasti Persie kolovalo příhodné úsloví: „War nam nihadan“ — zabít, pohřbít tělo a na něm vypěstovat květinu, aby vše zakryla. Ženy jsme nahrnuly do masových jam slouhovství a otročiny a s cynickým úsměvem gentlemanů jim nosíme pugéty. Jsou to takové naše přihlouplé, ale rozkošné květinky. Hlavně, ať pokračují a nemluví!

Zkrátka: bohatství úspěšných mužů je často jen nezaplacená ženská práce.

Společný hlas z periferie

Sexismus tak pohání a udržuje nerovný systém. Jenže odstranění sexismu samo o sobě nestačí. Rozpolcení společnosti totiž nevede pouze po ose žena — muž. V osudí neúspěšných losuje neviditelná ruka trhu i další „výherce“: Romy, „příliš staré“ nebo třeba bílé muže, kteří udělali tu hloupost, že se narodili do chudého regionu nebo trapně nesehnali práci.

Prosazení ženy do vedoucí pozice tak nezaručuje vůbec nic. Bez komplexních změn se jedná pouze o individuální výtah na vrchol nefunkčního systému. Nad uklízečkou a uklízečem s minimální mzdou nebude dohlížet manažer, ale manažerka a mocenský rozdíl zůstane.

Proměnu je třeba vzít od podlahy. A to doslova — lidé na dně musí „požadovat nemožné“ jednotným hlasem. A právě ženy — vytlačené na okraj — mají potenciál radikálních kroků. Hladová periferie totiž nabízí střízlivý odstup od přesyceného celku.

Jak shrnuje socioložka Nicole Aschoff (ano, i ženy se věnují vědě): cílem by mělo být rozšíření kolektivní a demokratické kontroly nad důležitými institucemi. Těmi, které ovlivňují naše domovy, školy, banky, pracoviště a místní i nadnárodní politiku. To by mohlo předat více moci, autonomie a také důstojnosti mezi širokou vrstvu žen i mužů.

Už je načase. Příliš mnoho let mohly ženy společný svět spíše pozorovat. Teď jej ale musí změnit.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.