Vzduch ve společnosti houstne a napětí se zvyšuje. Posledním příkladem byla hektická volba rakouského prezidenta.

Přesto sebou vyhrocená situace přináší také příležitost.

Šovinisté se nově projevují jako šovinisté zcela otevřeně a jsou na to hrdi. Intenzivně se rozvíjející feministické myšlení přineslo během minulých dekád řadu konceptů a argumentů, o které je teď možné se opřít.

V Rakousku volili muži xenofobního Hofera výrazně více než ženy (60 procent ku 40 procentům), jež naopak preferovaly zeleného liberála Van der Bellena.

Nedávná studie Člověka v tísni zase ukázala, že nenávistné výpady na internetu nejčastěji píší muži mezi třiceti a padesáti lety se středoškolským vzděláním, většinou technického či ekonomického směru.

Na problém s maskulinitou dlouhodobě upozorňovaly feministky a sklízely za to příliš často především výsměch. A hle, „neexistující“ problém se nám promenáduje před očima v podobě holohlavců zakládajících domobrany bránících „naše“ ženy.

Peklo s Landou

Stále častěji se v tisku a médích mluví o krizi mužů jako o očividném faktu. Spekuluje o jejich přílišné změkčilosti a zženštilosti. Liga otevřených mužů vyzývá k opětovnému nalezení mužských archetypů krále, válečníka, kouzelníka a milovníka. Chtějí po nich pátrat v nevědomí, na dně mužské duše…

Český svaz mužů otevřeně hlásá, že nejdiskriminovanějším tvorem v současnosti je bílý heterosexuál ze střední třídy. Přední český šovinista, bývalý vysokoškolský pedagog, Josef Hausmann vydal knižně Základy mužského šovinismu. Tato anamnéza „mužské krize“ se dočkala mnoha vydání, prodalo se desetitisíce svazků. V podstatě jde o obhajobu otevřené nesnášenlivosti vůči ženám v každodenním životě.

Hausmann má celou řadu učenlivých žáků. Učebnicovým příkladem šovinismu bylo Zemanovo vypořádání se s příliš populární místopředsedkyní ČSSD Petrou Buzkovou prostřednictvím hanopisu Olovo. Podobného ražení jsou Zemanovy výroky na adresu dvou žen unesených v Pakistánu - Antonie Chrástecké a Hany Rumpálové:

„Kdybych byl jejich rodič, tak je pohladím, políbím, a pak je ohnu přes koleno,“ řekl na jejichadresu prezident a dodal, že se s děvčaty nesejde, protože udělala starosti jak své rodině, tak českému státu. Zahraniční pozorovatel by mohl lehce nabýt dojmu, že v České republice mají ženy z ústavy omezenou možnost cestování.

↗

V Rakousku volili muži xenofobního Hofera výrazně více než ženy, jež naopak preferovaly zeleného liberála Van der Bellena. Repro DR

Aby nebylo pochyb, že nejde o averzi jen vůči „Hanče a Tonče“, jak si česká veřejnost ženy překřtila, doplnil Zeman ještě výrok o burkách. Během návštěvy Zlínského kraje řekl: „Přijdeme o krásu žen, protože ty budou zahaleny v burkách od hlavy po paty včetně obličeje, kde máte jen takovou látkovou mřížku. No, tak dovedu si představit ženy, kde by to bylo zlepšení, ale takových žen je málo a zrovna tady nikoho takového nevidím.“

Dalším učedníkem je poslanec za KSČM Zdeněk Ondráček, ten se zaměřil na krizi mužství přímo a stěžoval si na nedostatek mužů-chlapů v ozbrojených složkách: „Myslím, že je už na čase začít diskutovat, co dál se zajištěním bezpečnosti. Nevěřím totiž, že se můžeme plně spoléhat jen na Policii ČR, popřípadě pomoc několika stovek vojáků. Bude jich málo… Kdo by se dnes chtěl válet v bahně, mít na nohou pevnou obuv tři a více dní a ještě k tomu poslouchat povely? Být mužem není in. Být in znamená mít řádně vyholené podpaží, hruď a další části těla nebo se veřejně hlásit mezi ‚bukvice‘.

Osekáme-li mužství o „archetypální balast“ zůstanou na stole vlastnosti provázané s fenoménem moci. V našem civilizačním kontextu je muž právě ten u moci a s mocí. Vykonává a využívá moc nad ženami i nad nemužnými muži. Jinak je nemužný, není dost dobrým mužem.

Muži totiž nejsou stejnorodá skupina. Aby jedni mohli být v pozici těch dominantních, musí si vedle žen podřídit též jiné muže. Historicky to byli muži jiného etnika, jiné sexuální orientace, nezaměstnaní, bezdomovci a podobně. Nyní jsou to uprchlíci, mladí muži s iphony v kožených bundách.

Vyhrocená veřejná debata se zároveň reálně snaží do kategorie „podřízení a nemužní“ nastrkat také intelektuály. Není tedy od věci připomenout, že v rakouských volbách Van der Bellena volilo 81 procent vysokoškoláků.

↗

Landův lék na krizi mužství je namíchán z posilování, thajského boxu, jízdy v Hummeru a neustálého velitelského komandování. Foto youtube.com

Jako houby po dešti se objevují projekty typu Liga otevřených mužů nebo Cesta pravého muže. Reagují na poptávku a asi jim nelze upřít snahu o pozitivní změnu. Výsledek je však žalostný. Stavění na pohádkové mytologii a nadřazování „mužského“ světa plodí výsledky jako pořad Peklo s Landou…

Landovsky typická reakce na „krizi mužství“ se úspěšně vysílala na internetové televizi Stream. Landův lék je namíchán z posilování, thajského boxu, jízdy v Hummeru a neustálého velitelského komandování. O co má Peklo s Landou dále k jakékoliv reflexi skutečných příčin znejistění mužů, o to blíže má k výcviku členů domobrany chránící nás před „nájezdníky“.

Nenávist a úzkost

Genderový rozměr uprchlické vlny také demonstruje násilí páchané na ženách-migrantkách ze strany pašeráků lidí i příslušníků policie jednotlivých států. Gender se projevuje také zakládáním mužských domobran připravených bránit „naše“ ženy, náhlým zjevením ochránců rovnoprávnosti žen a mužů s botami vysoko zavázanými. Ve všech případech plní ženy roli objektů, kterých muži využívají k dosažení vlastních cílů.

Ilustrativním příkladem byl nátlak části české veřejnosti na ředitele Teplického gymnázia, aby vyloučil studentku Eman Ghaleb, protože nosí do školy šátek. Že žádný právní předpis nošení šátku do školy nezakazuje? Nezájem. Jestli se totiž násilní fundamentalisté z „Islámského státu“ s našimi obránci „evropských hodnot“ na něčem shodnou, tak je to požadavek, aby dívka s muslimskou vírou nemohla studovat.

Autorita a jistota muže je zkrátka otřesena. Můžete být klidně i manažer s astronomickým platem, ale stejně jste v moci osudu: nevíte dne ani hodiny, kdy v rámci proměn ve firmě přijdete o místo. A co víc, může se stát, že vás nahradí žena nebo migrant… Pak je úzkost skoro hmatatelná.

Ani do jisté míry pochopitelná úzkost však není v souladu s našimi představami o mužství. Muž musí být ten všemocný, ale také ten, co má sebe pod kontrolou a kontroluje i své okolí. Přípustná mužská emoce je agrese, ve kterou se úzkost snaží transformovat. Vzniká nenávist. Proces je dobře vidět na videích, která zveřejňuje „obyčejný český muž“ Jiří Jiskra.

Stud — zapomenuté umění

Intelektuální přístup zdůrazňující nečernobílou povahu diskutovaných problémů a schopnost vůbec pochybovat se v očích veřejnosti stává změkčilým, pasivním, nemužným a zženštile zbabělým. Je požadovaná přímá a tvrdá akce. Moc lidí si neláme hlavu s tím, že právě tyto „tvrdé akce“ provedené v Afghánistánu a Iráku jsou samy jednou z příčin uprchlické vlny…

Muži se musí opět naučit „nestydět se zastydět“. Dokáže si snad někdo představit Václava Klause, Miloše Zemana, Milana Chovance, Tomia Okamuru, Martina Konvičku, jak upřímně a nikoliv pod nátlakem přiznávají, že se v něčem pro ně zásadním mýlili? Michal Hašek to nedokázal, ani když byl usvědčen ze lži v přímém televizním přenosu.

Bodem obratu, který může „odmaskulinizovat“ politiku, je přiznání:

Pánové, máme problém a ten problém jsme my. Přesněji, problémem jsou naše vlastní představy o mužství, se kterými se ztotožňuje většina mužů, mnoho žen, ale profitují z nich jen někteří muži.

↗

Špidla si v českém mainstreamovém tisku za svou snahu o genderovou rovnost vysloužil především pověst nebezpečného introverta se zálibou v obludnostech. Repro DR

Ač to tak na první pohled nevypadá, z této kolektivní terapie by těžili ženy i muži. V patriarchálním systému jsou muži kolektivně mocní, ale osobně — ve vztahu k sobě samým — dost bezmocní. Co je to za svobodu, když nemůžete ani pochybovat nebo přiznat chybu?

Problém je, že se to zatím nevyplácí. Nenormálním a tudíž i nevolitelným se zdá být ten, kdo je schopný kritické sebereflexe a nesplňuje žádanou představu alfa-samce. Jedním z našich nejlepších premiérů byl Vladimír Špidla. Není za ním žádný korupční skandál a pořádal vládní porady v sedm hodin ráno, aby se stihlo více práce, vypověděl z principu nedemokratickou opoziční smlouvu a tak dále.

Otevřeně hájil rovná práva žen a mužů ještě v době, kdy to nebylo „populární“. Později jako eurokomisař ještě intenzivněji, protože měl genderovou rovnost ve své gesci. V českém mainstreamovém tisku si za to vysloužil především pověst nebezpečného introverta se zálibou v obludnostech. Široká veřejnost se hravě shodne na tom, že snahy o genderovou rovnost jsou nebezpečným sociálním inženýrstvím.

Důvěra v politiku je u nás velmi nízká. V žebříčcích oceňovaných profesí se politici umísťují až na úplném chvostu a přirovnat někoho k politikovi se téměř rovná nadávce. Zároveň bedlivějšímu pozorovateli nemůže uniknout, jak moc je v České republice politika maskulinní záležitostí.

Vzrušené kritické debaty o maskulinitě však nevedeme. Namísto toho neustále „sbíráme odvahu“ odstřelovat feminismus ze všech možných stran. Dokud nám tento paradox nedojde, nebudeme si umět vybrat lídry ani lídryně, kteří vědí, že zpětná vazba je v případě řízení státu zvláště zásadní.

Rakušanům se to se štěstím povedlo. U nás má alfa-samčí mentalita pevnější pozici. Je třeba si to uvědomit, připravme se na to, změňme to. Jinak propásneme aktuální příležitost a čeká nás peklo s libovolným Milošem, Andrejem či Martinem.