Když v roce 1963 vyšla v USA kniha psycholožky Betty Friedanové Ženská mystika, tehdejší americkou společností to silně otřáslo. Mohly bychom si připomenout, co ten otřes způsobilo?

Úspěch knihy Betty Friedanové spočíval v tom, že přesně formulovala, co tehdy cítily miliony amerických žen: že jim k životu nestačí být manželkami a matkami, jak jim bylo vtloukáno do hlav reklamou a médii, a ony to celá padesátá léta přijímaly jako jedinou cestu ženy ke štěstí. Když Friedanová svou Ženskou mystiku psala, ideál šťastné domácenky ale už dostával první trhliny a přibývalo žen s psychickými problémy.

Americký ekonom John Kenneth Galbraith to o šest let později popsal jako geniální tah neoklasické ekonomie proměnit ženy v třídu služebných a upozornil na to, že bezplatná práce žen v domácnosti umožňuje do této oblasti přenášet činnosti, které by jinak nebyly zaplatitelné — a kapitalismus se bez neplacené práce neobejde. Tradiční role ženy měla sice v té době i v západní Evropě silnou pozici a byla ideologicky speciálně v západním Německu podchycená, ale to, co popisuje Friedanová v Ženské mystice, byla typicky americká záležitost. Ovšem ženy v západní Evropě se v tom mohly také poznat, což se stalo.

Měla Betty Friedanová v Evropě nějaký protipól, nebo byl feminismus čistě americký import?

Feminismus nebyl v západní Evropě zdaleka americký import. Kniha Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové, základní dílo moderního feminismu, vyšlo už v roce 1949 ve Francii, kdy Američanky ještě s povinným pocitem štěstí umývaly nádobí a vozily děti do školy. Pojem „druhé pohlaví“ bylo to pravé osvobozující slovo, které rázem desetittisícům žen ozřejmilo situaci, v níž žily, a je dodnes ve svých explikacích aktuální.

Druhé pohlaví vyšlo u nás v roce 1966 s doslovem a v edici Jana Patočky a v Literárních novinách se o tom tehdy živě diskutovalo. A svého druhu žákyní de Beauvoirové se stala důležitá německá feministka Alice Schwarzerová.

Společenský pohyb ve směru větší rovnoprávnosti byl v západní Evropě od druhé poloviny 60. let v různých segmentech společnosti a různých zemích podle jejich tradic znatelný. V západním Německu se „druhé ženské hnutí“ zrodilo v souvislosti s hnutím studentským, konkrétně na zasedání studentských rad 13. září 1968, kdy se ukázalo, že levicoví studenti mají nakročeno k machoidním patriarchům a nejsou ochotni o otázkách diskriminace žen, jak ji formulovala Akční rada pro osvobození ženy, iniciovaná studentkami, diskutovat.

↗

Kniha Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové, základní dílo moderního feminismu, ozřejmila mnoha ženám situaci, v níž žily. Aktuální je dodnes. Foto brunorigolt.blog.fr

Na jejich aroganci reagovala Sigrid Rügerová hodem několika rajských jablíček na členy předsednictva. Po tomto sebeosvobozujícím aktu následovalo zakládání ženských akčních skupin na univerzitách, hnutí se rozrůstalo a šířilo do dalších a dalších společenských okruhů. V roce 1971 veřejně prohlásila řada významných Francouzek, že si nechaly vyhnat plod, což bylo tehdy trestné, a Němky se k tomu přidaly.

Přesto nelze americkému feminismu upřít silný vliv, zejména v teoretické rovině. Souhlasíte?

Ano, do teoretických základů feminismu ten angloamerický významně přispěl. Za všechny bych ráda jmenovala tři základní studie z prvních let druhého ženského hnutí v Evropě, které pomohly vymezit téma: Male and Female od Margaret Meadové, Sexual politics od Kate Millettové a Toward and new psychology of women od Jean Bakerové Millerové, která radikálně skoncovala s představou ženy jako deficitního slabého pohlaví.

Mně osobně se zdá, a to cítím i ve vaší předchozí otázce, že český feminismus, jak se formoval po roce 1989, se příliš jednoznačně orientoval na ten angloamerický a jeho teorii. Má to praktický důvod: většina českých feministek čte jen texty v angličtině, protože znalost němčiny nebo francouzštiny jim chybí, a často tak mají část za celek, i když o této „části“ jsou velmi dobře informovány.

Druhý problém spočívá v tom, že se český polistopadový feminismus v rámci paušálního antikomunismu prakticky odřízl ode všeho, co se u nás v oblasti rovnoprávnosti ženy a muže stalo před rokem 1989, a historie českého feminismu pro něj končí rokem 1948. Ztrácí se tak smysl pro tradici, kontinuitu i zlomy ve vývoji české ženské otázky, empirické studie ze 60. let jsou dnes prakticky nejen neznámé, ale nikoho nezajímají. Člověk má někdy pocit, že na docela dobře vyvinuté tělo byla nasazena cizí teoretická hlava, která teď zkouší tím tělem pohybovat.

Lze říct, že jedním z důsledků emancipace byl masivní nástup žen do zaměstnání a že od té doby se kapitalistický svět potýká s vysokou nezaměstnaností?

Myslím, že tady je třeba diferencovat. O nějakém masivním nástupu žen do zaměstnání na Západě mluvit nemůžeme, ale jistě o trendu postupného zvyšování počtu zaměstnaných žen, ovšem v různých zemích v různé míře. Jiná situace byla v západním Německu, kde žily statisíce žen, které ztratily na frontách druhé světové války své potenciální partnery.

Tady proto byla značná část zaměstnaných žen svobodných, dětská zařízení skoro neexistovala, provdané mladé ženy zaměstnané byly, ale většinou jen do narození prvního dítěte. To už bylo ve Švédsku, které vsadilo na poloviční úvazky pro ženy, a ve Francii, která měla velkorysou rodinnou politiku a celodenní školy, jiné; v obou zemích šlo převážně už o vdané ženy s dětmi.

A zase musíme uvážit, že ekonomicky činné byly ženy vždycky — v zemědělství, v dělnických vrstvách jako posluhovačky, uklízečky, všelijaké pomocné, špatně placené síly. Pro dělníka to byl dlouho pokrok, když jeho žena nemusela pracovat. Mluvíme-li o růstu zaměstnanosti žen, pak tu jde o ženské „bílé límečky“, ženy středního stavu se slušnou kvalifikací.

Argument, že od doby nástupu žen do zaměstnání roste nezaměstnanost, neobstojí, už z hlediska lidských práv ne. V Německu se to v diskusích také nikdy neozvalo.

Německý sociolog Ulrich Beck ve své knize Dálková láska emancipaci kritizoval: tvrdil, že zrovnoprávnění západních žen je dosaženo díky tomu, že tyto ženy „využívají světové nerovnosti žen za účelem své vlastní soukromé emancipace“. Měl tím na mysli, že ženy ze zemí třetího světa pracují jako služky u žen ve vyspělých zemích, které si právě díky tomu mohou užívat emancipace. Dá se to takto zúžit?

Otázku, jestli v emancipačním proudu nejde jen o emancipaci bílých žen vyššího středního stavu využitím pracovní síly žen barevných, si kladlo i ženské hnutí samo, s tím nepřišel až Ulrich Beck. Beckův pohled je ale příliš úzký; že emancipace bylo dosaženo jen tím, že bílé ženy se emancipovaly na úkor barevných, pravda není, Beck vždycky velmi rád pointoval. Může to ovšem ve větší míře platit pro USA.

Dnes lze ovšem mluvit o trochu jiném fenoménu, který je znepokojující. V mnoha německých rodinách se stárnoucími rodinnými příslušníky, kteří potřebují péči, pracují Polky. Vydělávají míň, než by vyžadovala Němka. Zařizuje to už celá řada agentur. Jsou to často vzdělané ženy, které ale potřebují pro rodinu vydělat peníze. A těch vydělají v Německu touto prací víc než v Polsku.

↗

Naše babičky a prababičky chodily sloužit do Vídně, vyhnané sudetské Němky často začínaly jako posluhovačky, a dnes jsou to Polky, které v Německu opatrují staré lidi. Foto Tvar

Pracují obvykle tři měsíce, v té době jejich děti opatruje babička, a za tři měsíce se vystřídají s jinými. Oblast služeb je tradiční oblastí vykořisťování ženské pracovní síly a na tom se dosud málo změnilo. Vezměte si jen ženy u pokladen v samoobsluze, ty vykořisťuje bílý zaměstnavatel, ne bílé feministky. A do této oblasti služeb patří mimochodem i prostituce.

Naše babičky a prababičky chodily sloužit do Vídně, vyhnané sudetské Němky často začínaly jako posluhovačky, a dnes jsou to Polky, které v Německu opatrují staré lidi. Dřív to byla povinnost dcer a manželek, patřilo to k ženské roli a požadavku obětovat se pro rodinu.

Dnes jsou ženy, které péči vyžadující příslušníky ve své rodině mají, většinou zaměstnány a ve věku kolem padesátky. Ze zaměstnání, zvlášť jde-li o vysoce kvalifikované, kvůli péči o staré rodiče odejít nechtějí, ale ani nemohou, protože potřebují penzi.

Žena Ulricha Becka, Elisabeth Beck-Gernsheimová, je mimochodem feministická teoretička. Její kniha Genderově specifický pracovní trh z roku 1976 byla pronikavou teoretickou studií, o tom, jak se vydělané peníze proměňují v domácím hospodářství v hodnotu užitnou, bez níž by kapitalistický systém nemohl existovat. Od ní pochází také pojem „rodinná práce“ namísto „práce v domácnosti.“

Také vy jste v 70. letech vydala v Německu knihu Die Frau im Sozialismus — Beispiel ČSSR (Žena za socialismu — například v ČSSR). Co vás přimělo k otevření právě tohoto tématu?

Tehdy ženy, které byly v západním Německu aktivní v ženském hnutí, pošilhávaly po socialistických zemích. Zdálo se jim, že postavení žen je v nich daleko lepší. Když se vrátily z návštěvy Československa, vyprávěly, jak jsou české ženy sebevědomé a jak se chovají zcela jinak, než bylo obvyklé pro ženy na Západě. (Mimochodem jinak se chová i Angela Merkelová, prošla v NDR socializací ženské rovnoprávnosti a je to na jejím suverénním chování vidět. To není náhoda, že první německá kancléřka vyrostla v NDR.)

A to jejich pošilhávání mě přimělo napsat o ženě v socialismu. Byla to těžká práce, protože jsem musela prosté, ale kvalitní empirické studie, které se teprve osvobozovaly od ideologie, pozvednout na úroveň západoněmecké sociologie a feminismu. Prostudovala jsem tehdy všechny odborné práce, které u nás do té doby vznikly, přečetla řadu článků v novinách, o ženské otázce se u nás v šedesátých letech hodně psalo. Brzy tato kniha vyjde i česky.

Inspirovala vás něčím také Božena Komárková, která se brala za lidská, a tedy i ženská práva?

To je zajímavé, že se zmiňujete o Boženě Komárkové… Ona byla typ emancipované intelektuálky první generace, která neznala solidaritu s ostatními ženami. Mladí intelektuální muži, to byli „její chlapci“, ale k nám, mladým ženám, zvláštní vztah neměla. Tak jsem to aspoň s ní zažila. Teprve později našla společnou řeč s Milenou Šimsovou a Jiřinou Šiklovou.

První generace intelektuálek viděla často emancipaci jako svou osobní zásluhu. Ženská otázka pro ně neexistovala. Pro mě byla ženská solidarita, možnost pracovat v týmu se ženami, velký zážitek — v mládí jsem byla, třeba mezi šestatřicátníky, obklopena jen intelektuály-chlapci, kteří brzy vycítili, že se jejich mužskému myšlení nepřizpůsobuji.

Vy jste se ale ve svých studiích zabývala i mateřstvím, rozvodem či adoptováním dětí. I tato témata jste nahlížela ve srovnání se socialismem, nebo jste se soustředila výlučně na západoněmeckou realitu?

Moje kniha Mutter, Kind, Beruf (Matka, dítě, zaměstnání) z roku 1976 byla velice aktuální, protože tenkrát v západním Německu vzniklo velmi represivní tažení proti zaměstnaným matkám malých dětí, že své děti psychicky poškozují. De facto tu byly psychology proti ženám využity výsledky Spitzerových studií o deprivaci dětí v podmínkách amerických dětských domovů.

V totalitním Československu hlavně díky Zdeňku Matějčkovi, který se psychickou deprivací u dětí zabýval, tato recepce probíhala zcela jinak, s ohledem na ženu a její potřeby. Je-li spokojená matka, je spokojené i dítě, říkal Matějček. A tyto argumenty a výsledky jsem ve své knize použila.

Co bylo důvodem toho represivního tažení?

Nesmíme zapomenout, že německá společnost za sebou měla zkušenost nacionálního socialismu, který z ženy udělal druhořadého tvora. Německá společnost má silnou autoritativní a konzervativní tradici, takže ji radikalita druhého ženského hnutí doslova šokovala.

↗

Zákon o rodině, uskutečňující absolutní rovnost obou pohlaví, se začal připravovat už před únorem 1948 a podílela se na něm Milada Horáková. V západním Německu vstoupil srovnatelný zákon v platnost až o třicet let později. Foto Tvar

No a ta represivita při uplatňování výsledků studií o psychické deprivaci, to byl takový psychology vedený „poslední výkřik“ mužů deprivovaných emancipací ženy. Ale znejistil tisíce žen. Jaký paradox: v demokratickém západním Německu byla psychologie velmi represivní, a v totalitárním Československu velmi humánní.

Jak vůbec formoval ženu a její postavení ve společnosti socialismus? Oč ji obohatil a co jí naopak vzal?

Osvobození ženy bylo v marxistické teorii neodmyslitelnou součástí osvobození člověka a podmínkou úspěchu socialistické revoluce. Uskutečnění rovnoprávnosti muže a ženy součástí politického programu socialismu. A v poválečné situaci u nás byla nálada ve společnosti výrazně proemancipační. Například nový zákon o rodině, uskutečňující absolutní rovnost obou pohlaví, se začal připravovat už před únorem 1948 a podílela se na něm Milada Horáková.

Srovnatelný zákon vstoupil v západním Německu v platnost o třicet let později, teprve v roce 1977! Socialismus otevřel ženám široké možnosti kvalifikace a vzdělání, otevřel jim řadu povolání, v tom socialistické země o dobrých dvacet let předběhly západní Evropu; žena získala hospodářskou nezávislost na muži, vlastní status, ženino tělo nebylo veřejným majetkem a žena sexuálním objektem, pokud to sama nechtěla.

Model socialistické emancipace byl značně rigidní, žena byla spíš jeho objektem než subjektem, víc než o osvobození ženy tu šlo o osvobození ženské pracovní síly, v tomto smyslu to byl typicky industriální model. Ale nebyl bez vývoje. Výsledkem byla jakási žitá rovnoprávnost, ale teorie zůstávala pozadu v obklíčení Bedřichem Engelsem. (Ve východním Německu na Humboldtově univerzitě ale od roku 1983 existovala pracovní skupina žen z humanitních oborů, které se teoretickými aspekty socialistického modelu emancipace zabývaly).

Ženy se emancipovaly podél modelu, využívaly jeho možností a snažily se minimalizovat jeho nedostatky jako přetížení žen dané nedostatečnými službami a neflexibilní pracovní trh orientovaný na osmihodinovou pracovní dobu. Žily jakousi reálnou rovnoprávnost.

Paradoxem je, že na jedné straně byly sice socialistické režimy autoritativními diktaturami, na druhé straně byl ale normativní charakter mužských vzorů chování a jednání neobyčejně oslaben zespolečenštěním výrobních prostředků. Mužská dominance je vždycky vázána na hospodářskou moc.

A socialistická společnost byla společností egalitární, vyrovnání sociálních rozdílů přispívalo i k rovnému postavení ženy. A co socialismus ženám vzal? To, co všem občanům: svobodu slova, svobodu shromažďovací, svobodné volby, zkrátka demokracii.

Co ženám v socialistických zemích přinesl opětovný návrat kapitalismu? Dokázaly se s tímto společenským skokem vůbec vyrovnat?

Návratem kapitalismu proběhl v praxi experiment, že kapitalismus ženu osvobodit nemůže. Postavení muže ve společnosti se návratem jeho starých lovišť v obchodě a podnikání neobyčejně posílilo, ženino se zhoršilo, marginalizovalo, na tom se začalo něco měnit až díky přistoupení do EU.

Privatizace řady veřejných služeb včetně rušení školek a jeslí ženy výrazně poškodila. A ženino tělo se opět stalo veřejným majetkem, žena sexuálním objektem, a to postavení a důstojnost ženy ve společnosti negativně ovlivňuje stejně jako prostituce. A ženské časopisy propagují ideál ženy, jejímž životním cílem je líbit se muži, být sexy.

Formální a občanská rovnoprávnost zachována sice je, ale, jak to krásně vyjádřil Mirek Vodrážka, ženy se pohybují v mužské zahrádce, jejíž mantinely stavějí muži. Za socialismu to bylo jinak: my všichni, ženy i muži, jsme se pohybovali v zahrádce, jejíž mantinely určovala strana.

↗

Neoliberální ekonomie nemůže potřebovat ženu jako člověka, ale jako zdroj kapitálu. Repro DR

S postkomunistickou razantní formou neoliberálního kapitalismu se nevyrovnala celá česká společnost. V pořadí je to už třetí celospolečenská frustrace, kterou od roku 1918 zažíváme, třetí „druhá republika“ se svými typickými rysy z kanálů vylézající extrémní pravice.

První byla frustrace Mnichovem, který zdevalvoval všechny hodnoty demokracie a republikanismu, druhá násilným koncem Pražského jara, které v následující normalizaci demontovalo víru v možnost demokratického socialismu, a třetí po roce 1989 — demontovala víru v kapitalismus jako skutečnou demokracii, která lidem vrátí lidskou důstojnost. A v tom hodnotovém vakuu, které u nás už potřetí vzniklo, vystrkuje růžky primitivní populistický nacionalismus a xenofobie, protože jiné hodnoty jako by už neexistovaly. Jen moc peněz.

Jak se vyrovnáváte s vědomím tohoto vakua vy osobně?

První vakuum, tedy rok 1938, sice reflektuji, ale není to můj osobní zážitek. Zabývala jsem se jím, až když jsem mapovala činnost odbojové organizace Předvoj a osudy lidí narozených ve 20. letech včetně mladých německých antifašistů.

Pozdější 60. léta — to byla naděje. Vyrůstali jsme v 50. letech s vědomím, že nebudeme mít možnost aktivně se podílet na vývoji společnosti. Myšlenka socialismu mne sice strhovala, ale praxe odpuzovala. Socialistická revoluce měla všechno vyřešit a nám zbylo poslouchat a žít v rámci, který předchozí generace vytyčila.

Po svém odchodu do Německa jsem měla dlouho problém získat důvěru k těm divokým svazákům, našim uzurpátorům z 50. let, jako byli Jiří Pelikán nebo Zdeněk Hejzlar. S Jiřím Pelikánem jsem se ale nakonec velice sblížila, byl to také jeden z mála, kdo své chyby viděl a trpěl jimi. V době normalizace jsem v českých zemích už nežila, ale ten zmar byl pro mne hrozný.

Neoliberální kapitalismus, který nastoupil po roce 1989, jsem sice znala už z Německa, ale ne v tak vyhrocené podobě jako u nás. Je to nekrofilní systém, který rozkládá lidské společenství a prohlubuje nerovnost mezi lidmi. A to je pro mne i jako pro křesťanku neakceptovatelné.

Ale vytvořit novou, lepší společnost, demokratickou a sociální, nejde naráz, je to, jak už dnes víme, proces snad nekonečného přibližování se k tomuto cíli, ale vize to je. A stovky pomocníků máme i v evropských dějinách.

Jak si v tomto kontextu stojí feminismus?

Ženy vždy žijí v reálném životě se svými dětmi, mají silné sociální cítění a větší smysl pro komunitu. Tedy přesně to, co neoliberální ekonomie nemůže potřebovat. Ta objevila ženin humánní kapitál, tedy ženu nikoli jako člověka, ale jako zdroj kapitálu.

Jestliže feminismu šlo o novou kvalitu života, o právo na vlastní výklad světa, o uznání fenoménů, jako je péče a reprodukce člověka, o emancipaci hodnoty užitné vůči vševládnoucí hodnotě směnné, pak dnes se ženina biografie už zase přizpůsobuje mužské, aby se využil její humánní kapitál.

Jenže svět mimo pracovní proces má svou nezastupitelnou funkci jako jeho protějšek, refugium hodnot, jako místo, kde člověk může zůstávat sám sebou aspoň na chvíli mimo proces akumulace pracovní síly a přizpůsobení člověka potřebám kapitálu.

Proč vlastně byl a je v Čechách feminismus tak vlažný a neoblíbený?

Na konfrontaci se západním feministickým hnutím po roce 1989 nebyly české ženy připraveny právě pro samozřejmost, s níž svou reálnou, nereflektovanou a nesystematickou rovnoprávnost v každodennosti socialistického systému žily. Rovnoprávnost také dostaly shora, nemusely o ni usilovat, zatímco ženy na Západě si ji krok po krůčku vybojovávaly. To jim dalo sílu a zároveň si to vynutilo vznik teorie.

Na začátku 90. let se k nám nahrnuly hlavně americké feministky a začaly hlava nehlava bez znalosti prostředí kázat, co svoboda ženy je.

↗

Dívky ze studentského hnutí už v roce 1968 na znamení protestu s odhalenými ňadry obstoupily profesora Adorna a docela jej vyděsily. Foto thecharnelhouse.org

A dřív po nás Západ pošilhával. České ženy se díky paušálnímu antikomunismu a slabé teorii neměly nač odvolat, o co opřít. Všechno, co přinesl socialismus, bylo znehodnoceno.

Ale radikální koncepce západního feminismu v té podobě, v jaké byl kázán, byla českým ženám cizí. Mluvila jsem tehdy s několika chartistkami, které krátce před tím vyjely poprvé na Západ a byly přímo vyděšeny, když tam zažily feministický pochod, v němž ženy nesly oběšené penisy. I mně s mou českou socializací bylo západoněmecké druhé ženské hnutí příliš radikální. Čím déle jsem ale v německé společnosti žila, tím víc jsem se sama radikalizovala.

U nás byla situace jiná. Socialistická společnost nebyla společností mužů. Muži a ženy měli společného nepřítele, a tím byl funkcionářský establishment. Utlačovala partaj, ne muž.

Jistě řada mužů i v českých zemích ženy utlačovala, ale ve společenském pohybu muži jako třída utlačovatelů, proti níž je třeba bojovat, neexistovala. No a nástup mužů do starých pozic samozřejmě slovo feminismus degradoval.

Problémem je, že neexistuje moderní z vlastních zdrojů rostlý český feminismus, většina toho, na čem se u nás staví, je převzato ze Západu, je to import. Ale co u nás bylo čtyřicet let žito, není zanedbatelné.

Ve dvou zemích, které si prošly podobným vývojem jako my, se objevily skupiny mladých žen, které se vrhají do střetu s politickou, po zuby ozbrojenou mocí a morálně vyhrávají — mám na mysli ruské Pussy Riot a ukrajinské Femen. Jak je vnímáte?

U ruských Pussy Riot jde více o punk než o feminismus a jejich aktivity jsou cílené provokace, které jsou orientovány především na Západě na mediální echo, se kterým počítají. Jestli to je morální výhra, o tom bych pochybovala. Taky hovořit o ozbrojené moci je poněkud přehnané.

Myslím si ovšem, že jejich radikalita je velmi povrchní a že tímto způsobem se feminismus právě v Rusku spíš degraduje a dává politice do ruky argumenty. A politická moc se zase blamuje tím, že je zavírá a odsuzuje.

Ukrajinské Femen jsou pro mne vážnějším protestem, už třeba heslem „Ukrajina není bordel“, součástí je i odhalená horní polovina těla jako provokace, opět mediálně zacílená. Ale při protestech proti prostituci nebo erotickým veletrhům je to asi na místě, protože je to protikladné použití nahého těla ne jako objektu, ale jako bojového prostředku. A je to i projevem osobní zasaženosti a znamená to odvahu riskovat, protože postihy policie jsou v Německu, kde Femen mají určitý ohlas, značně nepříjemné.

Provokace je jako prostředek jistě účinná, ale někoho i odrazuje. Mimochodem v Německu dívky ze studentského hnutí už v roce 1968 na znamení protestu s odhalenými ňadry obstoupily profesora Adorna a docela jej vyděsily.

Dnes už se levice posunula a k feminismu se hlásí. Například americký aktivista David Graeber ve své knize Revoluce naopak píše, že feminismus dokázal „vyvrátit tisíce let zasutý genderový útisk dřímající v našem podvědomí“. Podle něj i korporátní kultura polevila ve svém sexismu a vrhla na trh feministické knihy, filmy a další výrobky. Není to ale jen obvyklý kapitalistický trik?

Druhé ženské hnutí a feminismus je vedle hnutí ekologického druhým nejvýznamnějším hnutím, které po válce na Západě vzniklo. Ve své nejhlubší dimenzi mu šlo o právo ženy na vlastní výklad světa. Právo definovat svět je otázkou mocenskou a je na čase, aby se muži a ženy ve svém pohledu na svět doplňovali. Jinak žijeme v mužské monokultuře — kapitalismus jí ještě pořád je.

Moderní feminismus výrazně pomohl k odhalení velkého, dosud zamlčovaného podílu žen na evropské kultuře a umění. O těchto objevech v literatuře, umění, hudbě by se dalo povídat hodiny. Jednou věcí se ovšem feminismus zabýval a zabývá naprosto nedostatečně, a to problematikou technokracie a utilitárního technokratického pohledu na svět jako na surovinu, protože to je velmi výrazně mužský vztah ke světu.

Ovšem kapitalismus má ohromnou schopnost nové subverzivní ideje — a ženské hnutí takovou subverzivní idejí bylo — si přivlastnit, zbavit je jejich subverzivního charakteru, obsahově rozředit, integrovat do systému a tuto ideovou břečku využít pro udržení mocenského systému. To se stalo jak ekologii tak ženskému hnutí — a to je ten kapitalistický trik, na který jste se ptala. Za socialismu by vás byli zavřeli, v kapitalismu si vás ochočí.

SVATAVA ANTOŠOVÁ

Galerie (6)