Od velkých celosvětových shromáždění, jakým byl i pekingský kongres žen (mimochodem v pořadí čtvrtý, na což bychom neměli zapomenout) nelze očekávat konkrétní praktické výsledky. Jejich smysl je povýtce symbolický, světové setkání žen vytvořilo vlnu silných pozitivních emocí a solidarity, která nesla dál.

Podařilo se také, a to byl vlastní úkol a cíl konference, pojmenovat (znovu a po kolikáté už) problém a etablovat vědomí o něm ve světové veřejnosti. Otázka rovného postavení žen ve společnosti (a to ve světovém měřítku) patří k aktuálním kontroverzně diskutovaným a stále ještě nevyřešeným problémům.

Skutečnost, že zlepšení v určitých společenských segmentech je vzápětí „vyrovnáno“ zhoršením v oblasti jiné, je jistě dán i tím, co si často neuvědomujeme: že totiž vztah ženy a muže je základním vztahem od člověka k člověku (Marx), vztahem neobyčejně komplexním, který se prolíná prakticky všemi životními oblastmi a ovlivňuje je, od vztahů soukromých a intimních, až po vztahy společenské, politické a ekonomické, jak to již před léty formulovala Františka Plamínková.

V pekingské platformě byly samozřejmě konkrétní cíle v podobě dvanácti bodů vytyčeny. A v tomto smyslu pekingská platforma ještě svou platnost neztratila. Některé body by však měly být dnes konkrétněji formulovány. Například násilí vůči ženám má mnoho podob, od násilí v manželství a v rodině, přes znásilnění ve veřejném prostoru, vraždy žen, jež se odchýlily od tradičních způsobů života, redukci embryí ženského pohlaví, prostituci, jejíž problematiky se Peking v podstatě nedotkl, až po násilí ve válečných obdobích, kdy se ženy stávají kořistí vítězů, které bylo konečně uznáno za válečný zločin.

↗

Skutečnost, že zlepšení v určitých společenských segmentech je vzápětí „vyrovnáno“ zhoršením v oblasti jiné, je jistě dán i tím, že vztah ženy a muže je základním vztahem od člověka k člověku. Repro Status quo

V minulých letech všech podob násilí vůči ženám přibylo, jako kdyby jím muži v některých společnostech reagovali svou stupňující se agresivitou na měnící postavení žen v jejich společnostech, jak jsme tomu byli svědky při demonstracích v Kahiře nebo při brutálních formách znásilnění v Indii.

Zjištění, že cíle platformy byly v posledních dvaceti letech naplněny v nejlepším případě jen zčásti (a že v některých bodech například pokud jde o otázku chudoby a to nejen specifické chudoby ženské, je situace dnes ještě daleko horší, než byla před dvaceti lety), by nás nemělo svést k pohodlnému depresivnímu závěru, že Peking 1995 k ničemu nevedl.