Od 90. let se v rámci slovenského nakladatelství Aspekt věnujete osvětě v oblasti feminismu. Uvědomujete si, jakým způsobem se feministické uvažování projevuje ve vaší vlastní literární tvorbě?

To je otázka, na kterou by měl odpovědět někdo zvenku, kdo moje knížky přečte a zpětně reflektuje. Můžu ale potvrdit, že kdybych se od roku 1993 přes Aspekt a práci s feminismem nedostala ke čtení světových a i slovenských a českých autorek, tak bych měla mnohem uzavřenější svět. Tímto způsobem mě to velmi ovlivnilo, rozšířilo mi to obzory.

K jakému konkrétnímu dílu nebo osobnosti se můžete vědomě vztáhnout? 

Těch je velmi mnoho a v různých obdobích se to mění. Velmi mě například zasáhla kniha Stěna od Marlen Haushofer nebo dílo loňské laureátky Nobelovy ceny Alice Munro. Bez zájmu o feminismus bych se také nedostala k americkým černošským autorkám, jako je Toni Morrison a další. Hůře bych se seznamovala s díly těchto ženských autorek, které přínášejí zcela jiné vnímání světa a problémů. Od té doby, co se věnuji feminismu, jsem přecitlivělá na machismus v mužské literatuře a některé knížky ani nedočtu. Jsou mužští autoři, které mám velmi ráda, např. Heinrich Böll. Ale někteří i světově uznávaní a Nobelovou cenou ocenění autoři, pokud mají takové to machistické gesto, tak už nejsem schopna to číst. 

Zdá se, že řada vašich románů má autobiografické rysy. Do jaké míry se v nich odráží váš vlastní život?

Zatím jsem žádnou vyloženě autobiografickou knihu nenapsala a ani se nechystám. Pokud jsou ovšem v knize dvě, tři absolutně protikladné ženské postavy, tak v každé z nich je něco ze mě, něco, co je ve mně samotné protikladné. Člověk čerpá ze svých zážitků, emocionality, prožívání i ze vztahů a toho, co si nažil. Je to tam určitě čitelné, nesnažím se ale vyloženě o autobiografické gesto.

Během diskuze po vašem čtení v Brně jste mluvila o tom, že impulz nebo myšlenku k napsání anebo vyjádření musíte zpracovat co nejdříve, než odplyne. Potřebujete si k tomu vytvořit něčím specifické prostředí?  

To ani ne, spíš pokud se to týká nějaké historické etapy, potřebuji si to období nastudovat. Bylo to tak v případě hry Misky strieborné, nádoby výborné  o Štúrovcích, když jsem psala o Hviezdoslavově manželce Ireně Országhové nebo u románu Orodovnice, kdy jsem studovala období Slovenského státu a následný komunistický režim. Když jsem se připravovala na knihu rozhovorů s Agnešou Kalinovou, tak jsem studovala 50. léta a podobně.  Pokud se dostanu k nějakým pramenům, které jsem před tím neznala a načtu si hodně věcí, tak je to pro mě nový svět  a je to velmi důležité při psaní té knihy, i když se tam nakonec dostane jen zlomek. Pak už jen bojuji s časem a prostorem, jako každý člověk, který chodí do práce a chce u toho ještě něco jiného dělat. 

Jak byste zhodnotila současnou situaci na Slovensku z hlediska dopadu a přijímání feminismu ve srovnání s 90. léty, kdy byl Aspekt založen?

Situace se velmi změnila. V 90. letech jsme otevřeli něco, co na Slovensku ani v Čechách nebo v Maďarku (a v Polsku jen v malé míře) do té doby nebylo. Bylo to přijímáno konfliktně i s velkou přízní, každopádně s velkými emocemi. Ty časy jsou pryč, dnes se to bere mnohem věcněji. Současná mladší generace mužů například přijímá velmi otevřeně a příznivě témata feminismů. Dnes je spíš problémem, že genderová témata jsou přinášena přes byrokratické mašinérie Evropské unie a je velmi složité naplnit obsahem něco, co je často jen politickou hantýrkou. Jsou to většinou velmi důležitá a potřebná témata, ale artikulovaná způsobem, který například mně není vůbec blízký. Takže my dnes v Aspektu cítíme potřebu reflektovat ty věci znovu citlivě nebo jiným jazykem, než je byrokratický, úřednický jazyk, a vracet je znovu do života. Dělat to, jako jsme to dělali v 90. letech, přes konkrétnější impulzy. Feminismus totiž není totéž, co rod či gender, který je takto mechanicky nastolován. Zároveň nelze jít úplně proti tomu, je to citlivá věc.

Když odhlédneme od základních témat feminismu, jako je domácí násilí, nebo od reformních snah, jako jsou kvóty, jaká témata jsou pro vás důležitá z hlediska žitého feminismu?

Žitý feminismus je většinou o sexismu v prostředí, ve kterém žijeme. Stále se běžně setkáváme, já i mně blízké osoby,  s nepříjemnými sexistickými reakcemi nejen mužů, ale i žen (častěji však mužů) a nebo s nepochopením podstaty feminismu. To se děje na každodenní bázi, je to nepříjemné, nedá se to vždy tak rychle vysvětlit v konkrétní situaci, často to zůstane nedopovězené, na úrovni vtipu, který není vtipem a podobně. A to nemluvím o sexistické reklamě ve veřejném prostoru. To jsou ty nejotravnější věci.

Která osobnost je pro vás v rámci feministického hnutí důležitá?

Je jich mnoho, ráda bych ale i v souvislosti se sexismem zmínila Bell Hooks, jejíž knížku jsem loni překládala a která vyšla v roce 2013 v Aspektu pod názvem Feminizmus do vrecka (orig. Feminism is for Everybody: Passionate Politics). Je to takový průvodce feminismem, zároveň však velmi kritický do vlastních řad, reaguje totiž na všechny současné pseudofeminismy. Zároveň je sama autorka černoška pocházející z dělnického prostředí, takže byla citlivá na takový ten středostavovský exkluzivní feminismus, a to mi na té knize bylo velmi blízké.