Ivana Myšková vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikace na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Pracovala jako rozhlasová redaktorka stanice Vltava, nyní je na volné noze a spolupracuje s neziskovou organizaci Post Bellum. Divákům Měsíce autorského čtení přečetla také ukázku ze své povídkové sbírky, kterou právě připravuje. Novela Nícení vyšla v roce 2012.

Studovala jste Literární akademii Josefa Škvoreckého. Udělala z Vás tato škola autorku?

Nevím, co ze mě škola udělala, ale díky ní jsem si uvědomila, jakým směrem mám v tvorbě jít. Nejdřív jsem se přihlásila na dramatické psaní k Milanu Uhdemu a k Daniele Fišerové. Tito mentoři tam už nepůsobí, bohužel. Škola byla dobrá v tom, že jsem si spoustu věcí uvědomila dřív, než bych na to přišla sama. Také byla výtečná v tom, že byla založená na osobních vazbách k autorům. Když jsem na ni přišla, byla v počátcích. Prostor školy byl na Spořilově v bývalé školce, debatovali jsme například na dětských pískovištích. Byla to mateřská škola tvůrčího psaní. Ráda vzpomínám právě na Milana Uhdeho, který nás chválil, podporoval. Dával nám zpětnou vazbu, byl otevřený všem experimentům, našla jsem u něj vždy pochopení. Absolvovala jsem s první verzí knížky Nícení.

Název Nícení evokuje nicotu, ničení… Žádné z těchto označeních bych však Vaši novelu necharakterizovala. Co tedy název obsahuje? Snad nícení tradiční formy vyprávění?

Novela obsahuje hodně ničení, ničení iluzí, naivního postoje ke světu. Na počátku byla představa rozjitřeného nitra, přístupu postavy k sobě samé, k druhým, je to takový přecitlivělý naivní přístup. Dnes bych byla o dost ironičtější a cyničtější. I když ironie tam trochu je, kdyby tam nebyla, knihu bych nevydala. Odstup je nutný a já vnímám i ironii a humor jako existenciální záležitost.

Anotaci knihy Vám napsala Alexandra Berková, která však zemřela v roce 2008 a kniha byla vydána o čtyři roky později. Nabízí se tedy otázka, jak dlouho novela vznikala?

Alexandra Berková anotaci napsala jako posudek diplomové práce, konečnou verzi nečetla. Na knize jsem pracovala už od roku 2003, pak po škole jsem se začala nějak živit. Dělala jsem v rozhlase, řekla jsem si, že budu dělat publicistiku, žádné psaní. Měla jsem pocit, že je to moc rozdychtěné. K dokončení došlo v roce 2010. Ke knize mě vrátila Milena M. Marešová, která si přečetla rukopis a řekla mi, že to musím dodělat, že je to pěkné a nechybí moc. Dokonce mi zajistila celu v jednom klášteře, kde jsem knihu doplňovala a redigovala. Zpětně si myslím, že to chtělo mít jasnou představu o kompozici, tak, aby se člověk vyhnul dlouhému redigování.

Jedním z motivů Nícení je podoba nesnesitelně obětavé rodičovské lásky. Znamená pro Vás psaní účtování se životem, s jeho epochami?

Ano, určitě. Myslím, že mládí je pryč. Někdo by se na to možná po těch letech vykašlal. Já myslela na to, že toto téma musím uzavřít nějakou publikací a chtěla bych, aby to bylo jednou pro vždy. Nemám ráda opakování, nerada se vracím k již řečenému. Brala jsem to jako úklid a osvobození. Opravdu, vydání knihy bylo martýrium, musela jsem to dát všanc, všem. Nebyla to ztráta, ale nadechnutí. Uložila jsem si tam zkušenosti, které jsem reflektovala. Mám je tam. Můžu se k nim vracet už jen s lehkostí v dialogu se čtenáři a jen žasnu, kolika způsoby to může být čteno.

V tzv. nemanifestu 12 odstavců o próze jste se spojila s dvěma dalšími mladými autory Janou Šrámkovou a Janem Němcem, abyste deklarovali, jak vnímáte nevděčnou pozici literatury na české scéně. Má tento nemanifest nějaký vývoj?

Ano, samozřejmě. Tím, kdo manifest rozhýbal byl Jan Němec, měl vůli dotáhnout to do konce. Sama jsem na společném textu takového ražení nikdy nepracovala. Prali jsme se o každou větu, to bylo příjemné. Je znát, že tento hlas chyběl. Ohlasů bylo strašně moc, v různé škále. Do dneška je nemanifest připomínán při debatách o stavu české literatury, vymezují se vůči němu kritici a recenzenti. My se vymezili vůči stereotypům, které panují v literárním provozu, jsou jisté tendence, které se opakují. Jan Němec chtěl, abychom se vyslovili jako autoři, protože autor většinou mlčí. To je takový úzus. Tím jsme tento stereotyp narušili. To je dobře, pořád to rezonuje a pořád to Janu Němcovi někteří nemohou odpustit. To právě autor má dělat. Jak ve svém autorském, uměleckém, tak občanském životě, narušovat  ty stojaté vody.

Jaké místo ve Vašem životě zaujímá psaní?

To je skutečná existence. Když píšu, tak opravdu existuji. Naplno žiji.