Narazil jste při zpracovávání zdrojů a samotném psaní informace, které Vás překvapily? Nebo jste prohluboval své vědomosti a utvrzoval v názorech?

V tom hlavním názoru jsem se utvrdil. A to, že se populace chová za každého režimu i za demokratického zřízení úplně stejně. To znamená, že v populaci je obrovské procento lidí, kteří chtějí hlavně přežít a žít své běžné životy. Slovo„běžné“ neberte jako nějakou dehonestaci. Chtějí prostě jít večer do hospody nebo do biografu, přes den do práce. Já neříkám, že je to špatně, takových lidí je, zcela pochopitelně, většina. A potom, na obou okrajích té dejme tomu křivky, jsou lidé buďto velmi stateční, kteří bohužel protektorát velmi často nepřežili, ale také lidé nestateční, kteří jsou ochotni spolupracovat s každým režimem. Většinou pro peníze, někdy z ideologických důvodů. Právě ona ideologie se v nich velmi často mění podle toho, kdo je u moci. Tohle mě nepřekvapilo, ale rozhodně jsem se v tom utvrdil.

Myslíte si, že je to rys typický pro Čechy?

Ono se dokonce říká, že Češi měli za války nejvíc udavačů z celé okupované Evropy. To je samozřejmě úplný nesmysl. Lidí podobného ražení je, pokud se budeme bavit o Evropě a západní civilizaci, dle mého názoru všude zhruba stejné procento. A pokud někdo řekne, že Češi měli nejvíce udavačů, já s ním budu vždy hluboce nesouhlasit.

Já si myslím, že literatura je věc velmi intimní. To, že čteme, je určitý dar. Obávám se, že v dnešní populaci - a teď nemluvím o tom, jestli staří, mladí, vzdělaní, nevzdělaní - je řada lidí, kteří nejsou vlastně už vůbec schopni vnímat tištěné slovo. Žijeme spíše v době obrazu, v době vizuální informace a je to škoda, protože tištěné slovo je něco, co by se vnímat mělo. Knihy by se měly číst. A doufám, že se číst budou. Ale, jak říkám, je to vždy otázka spíše menšiny. To, jestli lidé knihy kupují, není přesný obraz toho, jestli čtou nebo nečtou. Například před rokem 1989 se knihy kupovaly více, ale kolik z nich zůstalo asi neotevřených. A naopak, nyní se knihy kupují méně, ale více se využívají knihovny a internetové zdroje.

Za „Průvodce protektorátní Prahou“ jste byl oceněn cenou Magnesia Litera 2014 za knihu roku i za literaturu faktu. Když byla kniha nominována, napadlo Vás, že byste mohl vyhrát hlavní cenu?

To mě rozhodně nenapadlo. Přiznám se, velice pyšně, že jsem trošku doufal v Literu za literaturu faktu, byť třeba paní prof. Lenderová je velmi důstojný soupeř a její kniha je také nesmírně kvalitní. Teď už říkám pyšně také. Ale v hlavní cenu jsem rozhodně nedoufal, protože Magnesia litera je soutěží především pro prózu. Možná měl pravdu jeden novinář, který napsal, že jsem vyhrál jen proto, že v próze byly tento rok „slabší tituly“, což já si nemyslím (Ivan Hartman na serveru art.ihned.cz, pozn. red.). Průvodce vyhrál zásluhou těch, kteří pro něj hlasovali. A já jsem samozřejmě rád, protože knize to pomáhá jak v propagaci, tak, to přiznávám, i v prodeji, což je strašně dobře. Je to pro mě spíš výzva k další práci, než k pověstnému usnutí na vavřínech.

Kniha je velmi obsáhlá, čítá přes 800 stran a čerpá z četné řádky zdrojů. Jak dlouho Vám trvalo knihu sepsat?

Ono je to skutečně spíše sestavování než sepisování. Přes usilovné archivní bádání kniha obsahuje i informace, které nebyly publikovány knižně, to je pravda, ale je v ní řada věcí, které byly publikovány jinde, jen jsou sebrány dohromady. Samotná práce na rukopisu trvala včetně sběru fotografií tři a půl roku.

Vaše nejnovější kniha, Průvodce protektorátní Prahou je, stejně jako Cesty s Karlem Hynkem Máchou, místopis. Plánujete i další průvodce?

Ano. Já jsem původním povoláním geodet, takže k místopisu i ke krajině mám skoro stejně silný vztah jako k tištěnému slovu. Když tyhle dvě věci fungují dohromady, tak je to podle mě skvělé. Jsem rád, pokud si tolik lidí už koupilo průvodce, což si koupilo, tak že ho spojí s konkrétními místy. Dokonce jsem měl tu čest vidět na ulici čtenáře, jak hledí jedním okem do Průvodce, druhým okem na chodník a evidentně se snaží zjistit, co se tam za protektorátu stalo. Takže i další knihy budou místopisné.

Rád bych, aby další kniha vyšla k sedmdesátému výročí konce druhé světové války příští rok v květnu. Bude to kniha s prozatímním pracovním názvem „Krvavé jaro 1945“. Bude opět popisovat jednotlivá místa a události od března do května 1945, kdy německá branná moc ještě páchala násilnosti na českém obyvatelstvu i na vězních, nicméně mimo bojové situace a mimo místa k tomu určená. Zajímám se o takové tři hlavní proudy. Jednak o vypalování vesnic, během protipartyzánských akcí na Valašsku a vůbec na Moravě; pak to jsou místa povstání, kde došlo k jejich potlačení a následně k popravám jejich účastníků. A pak to jsou místa především v západních Čechách, spojená s transporty a pochody smrti, což jsou asi nejtemnější místa celé knihy. Počet mrtvých je tak obrovský, až si myslím, že kdekterého čtenáře opravdu překvapí, co všechno se na území České republiky stalo.

Druhá kniha, na které pracuji zvolna, protože tu předchozí bych chtěl velmi rychle dokončit, navazuje na „Průvodce protektorátní Prahou“ a bude to „Průvodce stalinistickou Prahou“, zpracovaný opět stejným způsobem, byť více zaměřený na kulturu a politiku, protože třetí odboj v Praze bohužel téměř žádný nebyl.

A když jsem mluvil o „Krvavém jaru“, tak se, aby to bylo spravedlivé, nabízí udělat i velmi podobného průvodce „Krvavé léto“, to znamená divoký odsun německého obyvatelstva.