Čtyřiatřicetiletý Tomáš Varga pochází ze slovenského města Zlaté Moravce. V minulosti se věnoval rozličným povoláním, prodával noviny, pracoval jako družinář, animátor a mnoho dalších. V současné době pracuje jako sociální pracovník, pomáhá obětem obchodu s lidmi. Psaní se začal více věnovat po návratu z cest. Později si sám vytiskl knížku "Paříž, iba on". Dostal ocenění v soutěži Poviedka 2010 a v roce 2013 vydal svoji knižní prvotinu "Grázel", která byla nominována na cenu Anasoft Litera 2014 za nejlepší slovenské prozaické dílo uplynulého roku. Tuto knihu autor představil na sedmém večeru Měsíce autorského čtení v divadle Husa na provázku.

Během svého života jste vystřídal mnoho rozličných povolání a profesí. Ve Vašem ilustračním videu pro Měsíc autorského čtení mluvíte o tom, že běžné věci, když je člověk správně popíše, dokáží nejvíce zaujmout. Do jaké míry se vaše kniha skládá z otisků reality?

Je pravda, že jsem vystřídal mnoho zaměstnání, ale to udělalo hodně lidí. Myslím, že žijeme v takové době, kdy je možná jednodušší vystřídat různé zaměstnání, než se udržet dlouho v jednom. Je to koneckonců i zajímavější. V průběhu života se člověk, který nějak umělecky zobrazuje skutečnost, určitě inspiruje i ze zaměstnání. 

Při psaní své knihy jsem se inspiroval životem. Jsou to historky, které jsou do jisté míry prožité, staly se. Komu, kdy a jestli přesně tímto způsobem, to je vedlejší, důležitý je text. Prostředí, které je zobrazené v mé knize znám ze svého okolí, i ze své práce. Tohle prostředí je přítomné všude, v tomto městě i každém jiném. Všude žijí lidé, kteří se nějakým způsobem protloukají životem a chtějí tu situaci co nejlépe zvládnout. To je život.

Jak byste knihu charakterizoval?

Těžko se charakterizuje, hlavně proto, že jsem o ní v poslední době řekl více slov, než do ní napsal. Je to novela, několik kapitol, které na sebe více či méně navazují, historky dvou hlavních postav, které jsou v rodinném vztahu a hledají si k sobě i ke světu cestu. Není to žádná rozjímavá literatura, spíš rychlé prudké dialogy, jazyk z ulice a více či méně humorné, dobrodružné nebo intimní zážitky lidí, kteří se v knize objevují.

Hlásil jste na žurnalistiku, neúspěšně. Jak jste se později dostal k psaní prózy?

Na žurnalistiku jsem se hlásil, protože jsem chtěl zaznamenávat dění kolem sebe. Nedostal jsem se. Potom jsem začal hodně cestovat stopem po světě. Na cestách jsem zažíval věci, které byly jiné než doma, tak jsem je chtěl zapsat. Když byly čteny s odstupem, četly se dobře. To už byla próza, dokumentaristický styl. Po návratu přišla krátká knížka "Paříž, iba on", kterou jsem si vytiskl sám. Tehdy jsem pochopil, že bych možná mohl psát. Od té doby jsem psal vždy, všude a o všem, co se mi dělo.

Váš knižní debut Grázel umístil mezi deseti knihami, které byly nominovány na cenu za nejlepší prozaické literární dílo Anasoft Litera 2014. Již dříve jste dostal ocenění v soutěži Poviedka 2010. Jak reagujete na tento úspěšný start možné spisovatelské kariéry?

Je to nějaká šance se teď blýsknout a prodat. Nejdůležitější ale je, jestli budu dál psát a jestli budu dál psát upřímně. Celý ten zájem o knihu je pěkný, těší mě, ale je možná trošku až nemístný a ještě toho musím spoustu podstoupit. Nedokážu nic nikomu slíbit, ani sobě, ale doufám, že se mi dále bude dařit vnímat věci po svém a zobrazovat je.

Berete knihu jako médium, skrze které můžete upozorňovat na určitou problematiku? Upozornit na osudy některých lidí?

Spíš je to naopak, nemám téma, pro které bych následně hledal děj. Spíš se dívám, co se okolo mě děje. Jako vy, jako každý jiný. A na základě toho vyvozuji závěr, ze kterého vznikne téma, které zpracovávám. 

Je pravda, že mě zajímají věci jistého charakteru víc. Jak napsal Bukowski, „bylo by hezké napsat, že duše mé matky je jako zahrada plná sedmikrásek, ale já to prostě psát nebudu.“ Popisovat krásné, klidné a harmonické věci, je velké umění.

Tomáš Mrva na serveru Inaque.sk hodnotí Vaši prvotinu jako plytkou, postrádající „kombinaci čerstvého větru a jisté osobní vyzrálosti“. Barbora Belovická na book.review.sk píše pravý opak. Jak se k těmto závěrům stavíte? Čtete vůbec recenze svého díla?

Recenze čtu, proč by ne. Možná, že kdyby nebylo nominace na Anasoft Litera, tak by jich nebylo tolik. Přečtu si je a vezmu to. Kolik lidí, tolik chutí. Potěší mě pozitivní recenze, ale že bych z ní skákal a bral to extrémně vážně, to ne. A stejným způsobem vnímám i negativní kritiku - dokážu si představit, proč si to může recenzent myslet. Nikdy jsme spolu nemluvili, pro mě i pro něj je ve vztahu autor recenzent důležité, co je napsané. Respektuji jeho názor.

Opět se odkážu na Vaši video upoutávku. Ke konci berete do rukou svou knihu a začínáte ji číst. Jestli po sobě knihy opravdu znovu čtete, vnímáte je s odstupem? Hledáte v nich spíše chyby jako autor, nebo se necháte pohltit jako čtenář?

Jasně, že čtu. A abych řekl pravdu, "Grázla" jsem četl mnohokrát. Opravdu jsem v textu vychytával mouchy, spravoval malé detaily, i na popud vydavatele, který mi do toho dost zasáhl a hodně věcí jsme museli vybojovat. Hrál jsem si s každým slovem. Potom je těžké se dostat do textu jako čtenář. 

Trvalo velmi dlouho, než jsem si dokázal tento text přečíst, nebo alespoň část z něj, z pohledu čtenáře a možná, že to nikdy úplně nepovede. Občas si při čteních uletím a tehdy jsem v tom textu. Nevím, jestli se mi to podaří v Brně nebo v Košicích, ale doufám, že ano. Ale že bych si z knihovny vytáhl Grázla a začal listovat, to jsem udělal jednou. Asi měsíc po vydání, kdy jsem si řekl: „no dobře, teď se na to podívám, co jsem vlastně udělal.“ Ale jinak to nedělám. To asi nikdo.

Je pravda, že někteří autoři po vydání knihy si z ní už nečtou vůbec, nebo jen velmi výjimečně právě na čteních. Na druhou stranu, kdybych si tu knihu pročítal hodně, tak bych zjistil, že má svoje mouchy a s tím už se teď stejně nedá nic dělat.

Baví Vás bezprostřední kontakt se čtenáři na akcích, jako je Měsíc autorského čtení?

Baví. Baví mě bezprostřední kontakt s jakýmikoliv lidmi. Někdy mám na čtení takovou náladu, že se chci s diváky bavit, někdy mě zas přepadne taková nálada, že mám chuť se raději schovat. Ale neschovám se, protože je to sběr materiálu. A je zajímavé slyšet od čtenářů něco, co má smysl. Jednou se mi na čtení stalo, že jsme se s jedním divákem bavili o celkem zásadních životních věcech a celé to vzešlo z mého čtení. Bylo to příjemné.

Připravujete nějakou další knihu, chystáte se dál psát a publikovat?

Rád bych, ale nemůžu to nikomu slíbit. Ale samozřejmě, psal jsem doteď, tak budu psát i dál. Ale nemám teď v plánu nějaký přesný projekt, mám jiné životní radosti a starosti, rodinného typu a charakteru. Napsal jsem pár povídek, kde vystupuje postava Pepíka, který se objevuje i v knize "Grázel". Tam je víc historek, víc příběhů. Bylo by to stejně úderné jako "Grázel", jen to téma už musím nějak obměnit, on ten motiv vztahu otec syn je velmi silný, že to už asi jen stylem nepředčím. Mám hodně starších textů i jeden další nápad, o kterém zatím pomlčím. To se ještě musí stát, prožít, potom napsat.