Doc. PhDr. Milan Uhde je významný český dramatik, disident a chartista, autor legendární Balady pro banditu, učitel na Janáčkově akademii múzických umění. Vystudoval češtinu a ruštinu na FF Masarykovy univerzity, získal docenturu na JAMU. Člověk, pro kterého je rodina stejně důležitá jako svobodný režim. Říká, že bez manželky by svých úspěchů a správných rozhodnutí nikdy nedosáhl.

Vystudoval jste češtinu a ruštinu. Jaký byl impulz věnovat se divadlu?

Od dětství jsem patřil k vášnivým návštěvníkům divadla. Už jako děcko jsem si od rodičů, kteří měli předplatné, vybrečel, že mě vezmou s sebou, i když šlo o hry, kterým jsem absolutně nemohl rozumět a taky nerozuměl. Po celou dobu studia na Filozofické fakultě jsem pilně navštěvoval všechny tehdejší brněnské divadla. Měl jsem velké pokušení přihlásit se na JAMU, no maminka mi vysvětlila, že se tam dělá talentová zkouška — to bych musel mít talent! A já mám pouze znalosti, s kterými se jde na filosofickou fakultu. 

Milan Uhde a jeho Rozpomínky v Divadle Husa na provázku           Foto David Konečný

Kterými spisovateli jste se za mládí inspiroval? Máte nějakou literární nebo dramatickou ikonu, díky které jste vůbec začal psát?

Začal jsem, jako většina spisovatelů, pokusy o básničky. Měl jsem to štěstí, že v brněnské pobočce Svazu spisovatelů, kam jsem zásluhou své češtinářky zabloudil jako velmi mladý student, jsem našel dobré patrony — v Oldřichu Mikuláškovi, Josefu Kainarovi, dalším pak byl Ludvík Kundera a dokonce i Milan Kundera. Patronů jsem měl víc než dost! Ti mě velice pomáhali, zvláště Oldřich Mikulášek, s kterým jsem pak nějakou dobu sloužil v redakci Hosta do domu. Byl mým pravidelným guru a učitelem mimo škamny a Filozofickou fakultu. Těm všem za mnohé děkuji.

Po dramaticích jsem se začal rozhlížet až daleko později. Objevil jsem Eugena O'Neilla, hlavně jeho znamenité rodinné drama Cesta dlouhým dnem do noci — to je do dneška hra, kterou si pustím, když mám pocit, že jsem něco docela slušného napsal a pochopím, že mám do svého velkého vzoru hodně daleko.    

Píšete už téměř půl století. Když se ohlédnete zpátky, vidíte ve své tvorbě určitý formální nebo obsahový posun?

Doufám, že tam posun je a k lepšímu. Začínal jsem typickým studentským básněním a typickou studentskou literaturou, to znamená pokusy, které byly podloženy literárními znalostmi, četbou a studiem. Zážitků, které bych do té tvorby vložil, bylo minimum a ty, které jsem zažil, jsem nedokázal v tvorbě odrážet, to trvalo velmi dlouho, naučit se. Takže posun tady byl.

Druhý zlom nastal, když jsem na vlastní kůži pocítil to, co jsem do té doby znal jenom teoreticky — útlak komunistického režimu, zaměřen proti všem, které pokládal za své nepřátelé. To se dobře čte v dějinách tzv. sovětské literatury, ale není nad to, pocítit to na vlastní kůži. To byl silný a určující zážitek.  

Vaším posledním dramatem je MOC ART aneb Amadeus v Brně pro Divadlo Husa na provázku, který je druhým dílem projektu Géniové a podvodníci. Jste autorem libreta. Jak vznikal námět zasazení události Mozartova života do prostředí Jižní Moravy?

To je myšlenka a příspěvek Miloše Štědroňa, který celou tu historii o panu Hofdemelovi, vídeňském soudním úředníkovi a členovi zednářské lóže, ve které byl společně s Mozartem, prostudoval.

Jeho ženu, talentovanou zpěvačku a houslistku Mozart učil hudbě tak intenzivně, až ona počala. Když Mozart předčasně zemřel, paní Magdaléna v prudkém pohnutí prozradila manželovi, který nic u této záležitosti netušil, že dítě, které v tu dobu mělo asi rok, není jeho, ale Mozartovo. Pan Hofdemel podřízl svou ženu a sebe zastřelil. Podřízl jí špatně, lékaři zakročili včas a ona to přežila. Dožila se vysokého věku a dokonce i pokračovala v zpěvu. Sebe pan Hofdemel zastřelil dobře. Císař pak vydal dobrozdání, že nic takového nebyla pravda, že paní byla věrná žena a pan Hofdemel sešel ze světa přirozenou cestou. Kdo by o tom pochyboval, nebo šířil jiný výklad, bude potrestán.

Mělo to takový typický příkrov — nad skutečnou událostí se rozestřela císařská vůle, aby se nic z toho nedostalo ven. To je praxe, která se do dneška používá, i když už nemáme císaře.

Miloš Štědroň přinesl tuto historii do Divadla Husa na provázku, kde Vladimír Morávek pro ni vzplál, a oba mi uložili, abych napsal na to téma libreto. To jsem udělal v čtyřstopém trocheji, rýmovaném osmislabičném verši, sdruženým rýmem aa bb cc. Miloš Štědroň to zhudebnil, Divadlo Husa na provázku hraje. Byla to objednávková práce.     

Hra MOC ART je veselohrou, která zatím byla uváděna jenom několik měsíců. Jaké máte zatím ohlasy?

Na mé překvapení byli spíše příznivé. Ne úplně nadšené, zazněli i některé výhrady, především k režii, ale to pojetí jaksi našlo pochopení. Nepopírám, že bych si to ztvárnění představoval poněkud jinak.

Ovšem to je osud autorů, kteří neumějí režírovat. Pokud režírují, tak své hry režírují špatně. Tudíž jsem rád, že se mých prací režiséři ujímají. Dopadá to tu k mé spokojenosti, tu k menší spokojenosti. Takový je život a já už nejsem mladý. V mladém věku jsem s režiséry strašně hádal, dnes to už nedělám.   

Zaujali vás někteří mladí čeští dramatici?

Samozřejmě sleduju českou dramatickou tvorbu a snažím se, pokud mi jazykové znalosti dovolují, sledovat, co píšou mladí Němci, Rusové, Poláci, případně mladí Francouzi. Díky velmi pohotovým a dobrým překladatelům z angličtiny, vím, co se píše v Anglii. A to i ve střední a mladé generaci.

Výborným českým autorem je David Drábek. Je to nesmírně plodný a nápaditý autor, člověk kouká, kde bere ty nápady a energii! Je impozantní. Samozřejmě jsem všechny jeho hry viděl a četl. Z mladých autorů sleduju tvorbu Petra Kolečka. Velmi plodný autor, jak televizní, tak divadelní. Pracuje i na objednávku, což je u mladého autora velmi vzácné. Ještě Martin Františák, režisér, ale také autor, upoutal mou pozornost několika vesnickými hrami. On je venkovan, tam je doma a z toho prostředí napsal několik silných textů.

Takový náfuka, který se nezajímá o to, co píšou mladí a mladší kolegové, myslím, nejsem. Snažím se být orientován a být informován.  

Jak vnímáte a hodnotíte celkovou kvalitu a podmínky dnešní kultury v Česku?

Jsem přesvědčen, že svoboda, která se na nás usmála po roce ´89, jde kultuře k duhu. Svobodná kultura je na tom líp než kultura omezovaná a utlačovaná. Někteří říkají, že navzdory svobodě se nevyskytla díla, která by vstoupila do evropského kontextu, nad kterými by jásala celá Evropa. Myslím si, že přímá úměra mezi svobodou a kvalitou tvorby neexistuje. Ve svobodě můžou vznikat dobrá díla, ale nikoli geniální! Ale i tady vznikla díla, která svědčí o tom, že česká kultura je na tom dobře.

Samozřejmě by stálo za to, mluvit o tom, zda je ze strany státu podporována, tak jak by si zasloužila. To je věc, která je podle mě hrubě zanedbaná. Veřejnost, kulturní veřejnost, vládní a zákonodární sbory a orgány čeká zásadní rozhovor na toto téma. V tom kulháme nejenom za Evropou, ale i tou její částí, která podobně jako Česká republika, nebo Československo, se osvobodila od komunistických režimů. Ale celkově česká kultura je podle mě na tom dobře.    

V rozhovoru pro Deník KNIHY s Vladimírem Sůvou jste litoval situace Státního fondu kultury, který se podle vás nepodařilo dostatečně postavit na nohy, což přetrvává dodnes. Jak by se situace s SFK kultury mohla vylepšit?

Byl jsem gestorem návrhu zákona o Státním fondu kultury. Nebylo lehké ho prosadit, protože tehdejší ministr financí Václav Klaus byl ostře proti zakládání jakýchkoliv státních fondů. Byl to první zápas, který jsem s ním vybojoval, a o pár poslaneckých hlasů se podařilo zákon prosadit. Ale ten zákon velmi omezoval finanční zdroje. Proti mé vůli dokonce vycházel z toho, že se státního rozpočtu nemá do fondu plynout nic! Byl plně odkázán na loterii, tzv. Lotinku, která byla špatně vykalkulovaná. Byla jedinou stírací loterií v Evropě, která nejenže nevydělávala, ale byla i prodělečná. Způsobila dluhy, ty pak šly před soud a Státní fond kultury tím utrpěl na své pověsti. Dodneška ji nenapravil, takže se uvažovalo o jeho zrušení a dodneška ty úvahy jsou na stole.

Doufám, že fond nebude zrušen, až podstoupíme tu zásadní diskuzi o tom, jaká je státní kulturní politika a jak vlastně stát dává najevo, že mu na výsledcích živého umění záleží. Pak bude podle mě možnost tento zákon upravit a postarat se o to, aby kultura měla takové finanční zdroje, aby Státní fond kultury byl funkční přinejmenším tak, jako Státní fond pro rozvoj české kinematografie. Ten začal také ze skromných zdrojů, ale byl opraven, takže ty zdroje, ne že by byly horentní, ale jsou slušné.

Máte nějaký konkrétní návrh, jak situaci řešit?

Už dávno nejsem poslancem a zákonodárcem. Návrh by měl vycházet z toho, jak se na to dívá vláda, poslanecká sněmovna a kulturní veřejnost. Připravuje se zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, který opraví to, co jsme zanedbali. Zatím je v platnosti čtyřiadvacetiletý zákon o příspěvkových organizacích, který říká, že státní správa nebo samospráva řídí kulturní instituce přímo, proto tam dochází k takovým třenicím, sporům, skandálům.

Celá Evropa přitom svěřuje právo kulturních institucí odborným správným a dozorčím radám, nikoliv úředníkům. To nás čeká a já jsem přesvědčen, že z diskuze o tomto zákoně, který už je na ministerstvu kultury připravován, vzejde i zásadní rozprava o tom, jaké zdroje financí mají do fondu plynout. A jakým způsobem má vůbec stát projevovat, že má zájem na výsledcích současné živé kultury. Zatím je ten projev v tomto směru chatrný, i přes závazek, že jedno procento státního rozpočtu půjde na kulturu. Ten závazek není plněn, v současnosti má ministr kultury k dispozici ani ne půl procenta.