Jan Němec debutoval básnickou sbírkou První život (2007), po které následoval soubor devíti povídek Hra pro čtyři ruce (2009). V roce 2013 mu vyšel román Dějiny světla, za který byl nominovaný na cenu Magnesia Litera v kategoriích próza a kniha roku a za který obdržel ocenění Česká kniha. Jan Němec je redaktorem měsíčníku Host a externím pisatelem pro týdeník Respekt. Jako dramaturg se podílí na podobě televizního literárního magazínu U zavěšené knihy. 

Kniha Dějiny světla je historický román o fotografovi Františku Drtikolovi. Byl prvotním impulsem k psaní zájem o vývoj fotografie, nebo přímo osoba Františka Drtikola?

Spíše osoba Františka Drtikola. Ale je pravda, že právě na jeho příběhu se dějiny fotografie, nebo aspoň určitého období, dají velmi pěkně ukázat. Drtikol byl prvním uměleckým fotografem, alespoň tedy mezinárodně známým českým. Začínal s fotografií v době, kdy ještě nebyla brána jako umění, spíše jako řemeslo. Status toho, že jde o umění, musel Drtikol vybojovat. Takže z dějin fotografie je tam vlastně dost. A nejen z dějin fotografie, ale vůbec z dějin umění — secese, avantgarda, atd. 

Titul Dějiny světla zní velmi silně a vzhledem k tomu, že jde o světlo, paradoxně tajemně. Můžete ho osvětlit?

Ten titul je pro mě paradoxní, protože pokud něco žádné dějiny nemá, tak je to právě světlo, které je tu od začátku a bude tu nejspíš do konce. Čili je v tom paradox. Zároveň si název pohrává s tím, že zní podobně jako dějiny světa a dějin světa je spousta. Dějiny světla nejsou žádné.

Při psaní jste se rozhodl pro tzv. du-formu, tedy vypravěčský způsob oslovování postavy. Dovoloval Vám takto pojatý narativ užší spojení s hrdinou románu?

Určitě ano. Je to pocitová věc, člověk není blíž ani dál tomu, o kom píše, ať už píše v ich-formě nebo du-formě, ale pocitově to je něco jiného. Simuluje to situaci rozhovoru, to je vždy intenzivnější než jen o někom vyprávět. Dokonce myslím, že to je i intenzivnější, než se do postavy snažit vcítit v ich-formě.

Před románem Dějiny světla Vám vyšla sbírka „málem milostných povídek“. Jak se liší psaní kratších prozaických útvarů od psaní románu? Co Vám vyhovuje více?

Hlavní rozdíl je v čase. Povídku člověk může napsat za víkend a přemýšlet o ní v tramvaji, kdežto román vyžaduje větší koncentraci, větší časovou plochu a samozřejmě větší přípravu. A co mi vyhovuje víc? To si řekne téma. Nějakému nápadu vyhovuje víc povídka, protože to je například anekdota, ale v případě Drtikola si nedokážu představit, že by téma mohla obsáhnout povídka.

Jaké místo ve Vašem životě zaujímá psaní?

Nedokážu si představit, že bych nepsal, protože nevím, čím bych psaní nahradil. Je to nějaký jiný způsob komunikace s lidmi i se světem, který se liší od normálního rozhovoru. Nebo psaní dopisů, to je zkrátka jiná kvalita vypovídání a svědčení. Je to pro mě možnost navíc, které bych se nerad vzdával.