Český spisovatel a překladatel Ivan Binar se narodil roku 1942 v Boskovicích. Vystudoval češtinu, výtvarnou výchovu a dějepis. Na konci šedesátých let se stal redaktorem časopisu Tramp, ve kterém se poté stal i šéfredaktorem. Publikoval v řadě dalších časopisů. Jeho první kniha „Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá“ byla vydána roku 1969 v nakladatelství Profil. V únoru 1972 byl odsouzen za pobuřování a nepřátelství proti socialistickému zřízení na rok nepodmíněně. Roku 1977 emigroval do Vídně a o pár let později se přestěhoval do Mnichova, kde mu bylo nabídnuto místo redaktora v rádiu Svobodná Evropa. S rádiem se roku 1994 vrátil do Prahy. 

Vaší první vydanou knihou byla kniha pro děti, které píšete dodnes. Proč se zaměřujete právě na dětského čtenáře?

Já už knihy pro děti nepíšu. Nejdřív jsem psal pro syna, který se v té době narodil. Potom jsem dlouho pro děti nepsal, neměl jsem k tomu důvod. To až když přišli na svět vnukové.  Možná je ještě budu psát,akorát si říkám, že už nemám čtenáře. Měl jsem jich jistých pět, a i kdyby kniha nevyšla, pořád bych je měl. Jenže vnukové už jsou taky velcí.

Ve Vaší nejnovější knize „Jen šmouha po nebi“ se prolínají tři dějové linie: příběhy současné, vzpomínky a sny. Kniha tak působí velmi intimně. V recenzi na serveru art.ihned.cz Klára Kubíčková napsala, že: „číst tuhle knihu je jako ležet na zahradě za mírného počasí s vědomím, že jsou věci v pořádku.“ Jak ji vnímáte Vy?

Ona to zase takové idylka není. Ale záleží to od čtenářova úsudku, jak knihu vnímá. Slečna Kubíčková je také jedním z čtenářů a já s ní v žádném případě nehodlám polemizovat.

Takže tak sám knihu nevnímáte?

Ale ano. Jen je těžké mluvit o věci, která se rodila dlouho a těžce.  „Cosi“ z toho vzniklo a ono vzniklé předkládám čtenářům. Co si z toho čtenáři vyberou, je jejich volba. Mě už se to teď netýká.

Už z obalu knihy vidíme, že v příběhu hraje nějakou roli kočka jménem „Mňau“. Jak důležitá je její přítomnost v knize?

Ta je nejdůležitější! Já jsem ji vlastně celou psal pro kočku. V knize to dokonce deklaruji. Ona je taková moje vrba.

V knize se velmi mírným a vlídným způsobem účtuje s minulostí. Má její název „Jen šmouha po nebi“ konkrétní význam vyplývající z kontextu, nebo je jen vzletným pojmenováním?

To je zajímavé, protože původně se kniha měla jmenovat „Modrý smíšek“ podle lodi, která v knize hraje určitou roli. Ale paní redaktorka Eva Lorencová, která knihu redigovala, říkala, že jí to nepřipadá jako název pro dětskou knihu, a jestli bych nevymyslel něco jiného. Tak jsem z textu, zcela formálně, vytáhl větičku „Jen šmouha po nebi“.

Od Vašeho knižního debutu uběhlo pětačtyřicet let. Na svém kontě máte čtrnáct knih, z toho pět pro děti. Jak se změnil Váš přístup k tvorbě? 

Pořád něco při psaní hledám. Když začínám knihu psát, vím někdy jen v hrubých rysech, jak by měla dopadnout. Během práce - onoho „tvůrčího procesu“ - postavy, které v knize vystupují, začínají žít vlastním životem a mně nezbývá nic jiného, než se jim podřídit.

Pořád píšu jednu knihu, akorát trochu jinak. Podle toho jak se vyvíjím, jak jdu životem. A už se blížím na konec, tak pomalu uzavírám.