Michal Hvorecký je jedním z nejúspěšnějších slovenských spisovatelů. Narodil se roku 1976 v Bratislavě. Vystudoval estetiku na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře. Jeho tvorba je velmi rozmanitá, na kontě má již devět vydaných knih, mezi nimiž najdeme povídky, romány i dramatické hry. Je velmi progresivním mladým autorem, který pohotově reaguje na současné dění s velkou dávkou seriozity, nadhledu, vtipu i sebeironie. Nejnovější dvě knihy „Naum“ a „Spämati“ představil divákům v Huse na provázku během literárního festivalu Měsíc autorského čtení.

Některé vaše knihy byly přeloženy do češtiny. Co si o česko-slovenských překladech myslíte, nejsou jistým způsobem zbytečné? Nemáte pocit, že překladatel nějakým způsobem dílo přetváří?

Otázka na překlady ze slovenštiny do češtiny je nejspíš určena hlavně knihkupcům a lidem, kteří pracují na knižním trhu. Mně stále lidé opakují, že slovenské knihy se na českém trhu neprodají. Když přijdete do pražského knihkupectví, najdete knihy v několika rozličných jazycích, ale ve slovenštině většinou ani jednu. Slovenské knihy se začaly překládat a stalo se to populárním. Minulý rok bylo Slovensko hlavním hostem veletrhu „Svět knihy“ v Praze a tehdy vyšlo, myslím, dvacet knih najednou. Dnes jsem v knihkupectví viděl, že vyšla kniha Jána Roznera „Sedm dní do pohřbu“, podle mě jedna z nejlepších knih dvacátého století. Je to také překlad, ale právě díky tomu se dostává do povědomí více čtenářů.

Překládat ze slovenštiny se zdá být lehké, ale opak je pravdou. Je velmi zrádné, když jsou dva jazyky tak podobné a blízké. I v mých knihách byly drobné chyby, které vznikly z domněnky, že určité slovo musí automaticky znamenat to stejné i v druhém jazyce, ale znamenalo trošku něco jiného.

Já sám se věnuji uměleckému překladu, a to hlavně z němčiny do slověnštiny. Jako při každém překladu by mělo platit, že překladatel zůstane co nejvěrnější originálu a snaží se ho čtenáři zprostředkovat co nejvěrněji.

Ve slovenských knihkupectvích je česká literatura bez překladu hojně zastoupena, ale v Česku tomu tak není. Jak si tento jev vysvětlujete? 

Tento trend byl na Slovensku vždycky, protože český knižní trh byl vždy větší než slovenský. V Československu české knihy na slovenském trhu dominovaly. Když Slovensko po rozdělení republiky prožívalo hlubokou krizi, dokonce se mluvilo o úplném zániku slovenského trhu. Říkalo se, že je zbytečné překládat do slovenštiny české texty, že je to nevýhodné. Dnes to ale už dávno neplatí.

Myslím, že velkým zlomem byl J. R. R. Tolkienův „Pán prstenů“. Když přišel film, objevil se i slovenský překlad knihy a byl to velký úspěch, který dokázal, že překlady do slovenštiny nejsou zbytečné. Také je to způsobeno tím, že po rozdělení krajiny české knihy na Slovensku dost zdražily, k ceně knihy se přidaly cla, přirážky a když byl zlý kurz. Vydavatelé zjistili, že se vyplatí koupit autorská práva a udělat vlastní překlad. 

V tomto směru jsem tedy optimistou. Myslím, že náš trh je dynamický, rozvíjí se. V poměru českých a slovenských knih je jejich počet v rovnováze. Samozřejmě, v lepších knihkupectvích je více českých knih a ta „jednoduchá“, masová mají hlavně slovenskou produkci.

„Spamäti“ je Vaším portrétem. V knize také hodně rozebíráte současné i minulé dění (nejen) na Slovensku. Sepsal jste svoje stanoviska, rozepsal a vysvětlil úhel pohledu, skrze který věci vnímáte. Jak si myslíte, že bude text vnímán neslovenskými čtenáři? Jak byl text přijat na dnešním brněnském čtení?

Mám z dnešního čtení silný zážitek. Přišlo hodně lidí, kteří poslouchali a reagovali. Jak jim to připadalo, se musí vyjádřit oni. Byl jsem rád, že jsem zde mohl být a měl jsem velmi dobrý pocit. Čtení se velmi hodí do divadelního prostředí. 

Kniha je doopravdy taková, že i pro slovenského čtenáře budou některá místa nová — málokdo zná některé lokace, o kterých v knize píši, i v samotné Bratislavě. Myslím ale, že je v ní i určitá univerzálnost a přenosnost do nového kontextu a prostředí. Hodně se věnuji dětem a mladým lidem, což je v našich médiích přehlížená skupina. Říkal jsem, že se kniha hodně věnuje Slovensku, mým cestám po regionech, ale zároveň píši i o cestách do zahraničí. V knize je reportážní pasáž o putování po Afghánistánu, kde jsem se snažil najít nový úhel pohledu na krajinu. Zpravodajství je plné klišé, stále opakují to stejné — terorismus, radikální islám a podobně, přitom tamější problematika má i jiné rozměry. Snažím se psaní o cestování osvobodit pózy, kdy se spisovatel tváří jako objevitel, který přináší něco nového.  Žijeme ve světě, kde se velmi cestuje a lidé ví někdy víc než autoři. Snažil jsem se těmto textům z cest dát literárnější rozměr, můj úhel pohledu.

Vaše kniha obsahuje kritické texty, které určitým způsobem navazují na Váš blog. Dalo by se říct, že kniha je rozšíření blogu?

Určitě ano. Zhruba třetina knihy pochází přímo z blogu a zbytek jsem v podstatě doplnil, dopsal a přepracoval, ale stále jsem myslel na to, že píšu knihu a ne blog. Kniha má určitá specifika. Chtěl jsem, aby měla jednotnou linii — aby můj hlas nějakým způsobem spojoval rozmanité texty. Kniha má vlastně fragmentární strukturu, některé texty jsou půl stranové, jiné mají i deset stran, to jsou takové kratší povídky. I přes onu rozmanitost témat a přístupů věřím, že kniha vytváří jednotný celek.

Když se o knize „Spamäti“ řekne, že je Vaším portrétem, co je potom „Naum“?

„Naum“ je jedenáct povídek, které jsou velmi jemně propojeny pár postavami a motivy. Týkají se hlavních tří témat: lásky, umění a smrti. Hodně příběhů se točí okolo tvořivých a kreativních postav, kteří se snaží v dnešním světě umělecky vyjádřit. Velkou úlohu v knize hraje Bratislava, což je pro mě nejspíš něčím typické. Opět vyobrazuji místa, která považuji za osudová. Je to kniha, která si do jisté míry vyžaduje velmi pozorného čtenáře a také kontexty umělecké tvorby - v textu je mnoho odkazů na divadelní hry, výtvarné umění, hudbu - ale zároveň je text i mystifikací a hrou, protože ne všechna zmíněná díla doopravdy existují.

Co se snažíte čtenářům skrze tvorbu sdělit? Snažíte se v nich zanechat stopu nebo naopak, chcete diváka k něčemu podnítit?

Myslím, že snem každého spisovatele je zanechat ve čtenářích stopu. Každý text vyvolává v lidském vědomí něco jiného, velmi specifického. Každý čte text jiným způsobem. Více než záměrem je mojí touhou posilňovat na Slovensku kritické myšlení. Vést lidi ke kritickému, polemickému uvažování o vlastní identitě, zemi, postavení, o tom jaký jsme národ, co nás formuje. A dávat lidem prostor pro sebeironii, nadhled. Mnoho mých textu je zaměřeno sarkasticky i vůči mně samému, okolí a vnímání světa.

Ve svých knihách často narážíte na problematiku nových médií v rychlém tempu dnešní společnosti a na globalizaci. Vystudoval jste estetiku, zajímáte se tedy i o sociologii a teorii nových médií?  

Internet, sociální sítě i psaní blogu jsou věci, které silně formovaly to, kým jsem se stal jako autor i jako člověk. Otec byl informatik, prakticky jsem s počítači vyrostl. Zažil jsem průkopnické roky, kdy počítače byly obrovské a primitivní, až po dnešek, kdy jsou mikroskopické a fantasticky výkonné. Na internetu jsem zažil mnoho věcí, které mě inspirovaly i děsily. Zažívám hodně haterství, nenávistného trollovaní, ale i velmi plodné debaty a výměny informací. Jednak mě tato problematika zajímá, inspiruje mě, ale zároveň je něčím, co mě změnilo jako člověka. Nadále jsem techno-optimistou, ale zároveň mě děsí, že se obsahy dají zneužít na každou možnou ideologii, která se objeví, je to takový živná půda zla. Velmi málo lidí se vůči tomu dokáže bránit a zachovává si zdravý rozum a odstup od média.

Máte prý doma velkou sbírku knih…

Přiznám se, že mám velmi rád klasické knihy. Vlastním obrovskou knihovnu a další knihy už ani nemám kam dávat. Ale zároveň jsem si celkem zvykl na elektronickou podobu knih. V této podobě čtu hlavně takové, co si ještě fyzicky nemůžu koupit, většinou zahraniční.

Některé Vaše knihy jsou zdarma online ke stáhnutí. Jak se díváte na pirátství a ilegální šíření nejen literatury, ale tvorby obecně?

K pirátství mám rozporuplný vztah. Rád opakuji, že mám daleko větší strach z toho, že přijde svět, ve kterém se nečte, než z ilegálního stahování literatury. V tomto směru mi nepřekáží. Sám jsem se před nějakým časem knihu „Lovci a sběrači“ poskytl zdarma na stáhnutí. Lidé to přijali velmi pozitivně, tisíce z nich si ji stahovali a děkovali mi za to, možná byla reakce přehnaná — vždyť kniha není zase tak drahá. Lidé to brali jako milé gesto, skrze které se autor otevírá publiku a souhlasí s touto novou tendencí. Například moji němečtí kolegové to vnímají jinak, daleko kritičtěji. Na jejich knižním trhu se pohybují ve větších finančních rozměrech a pak jde o větší peněžní ztráty, kdežto na Slovensku je to jinak. Neživím se z honorářů, které dostávám za prodané knihy a to mi do jisté míry dává větší svobodu. Musím říct, že můj vztah k pirátství se vyvíjí, mění a vnímám to jako věc, která bude velmi silně formovat to, čím je knižní trh a jaký bude za pár let.

Tahle situace mi přijde určitou analogií k hudebnímu průmyslu, kde tato „revoluce“ už proběhla a stále se vyvíjí…

To je velmi dobrý postřeh. Naštěstí, že se se knihy nedají kopírovat jako CD, ačkoliv s příchodem elektronických knih se to už také pomalu mění. Komu stačí samotný text, najde si ho na internetu, kdy chce a nemusí si nic kupovat. Dost rychle doháníme hudební trh, který se skutečně radikálně změnil. Kdo ví, jestli se také dočkáme něčeho podobného, jako jsou streamy typu Spotify a Deezer, že bude nějaká „stream audiobook“ nebo informační dálnice plná e-books. Nyní už něco podobného existuje, já například používám německý způsob legálních elektronických výpůjček v knihovnách. Platím kolem osm euro ročně, mohu si knihu stáhnout a po dvou týdnech se mi automaticky vymaže z tabletu. Je to velmi chytrý a šikovný způsob. Autoři a autorky se ale musí připravit na to, že honoráře budou ještě nižší než v současnosti.

Za poslední dva roky byly vydány dvě Vaše knihy. Jak dlouho Vám trvá knihu napsat? Chystáte se na další?

Kniha „Spamäti“ vznikala téměř pět let, ale je jiná, než ostatní. Texty přibývaly postupně a až po pěti letech jsem si sedl a asi půl roku jsem věnoval přípravě rukopisu — dopisoval, rozšiřoval, upravoval, redigoval části, takže dohromady to bylo minimálně pět let. Povídky ze sbírky „Naum“ jsem psal dohromady dva roky, román o Dunaji také okolo dvou let, to je asi taková moje průměrná rychlost.

Mám nápad na utopický román o Slovensku - co by bylo, kdyby Slovensko nikdy neexistovalo. Ale nechci to nějak uspěchat, poslední dvě knihy vznikly poměrně rychle po sobě, tak nemám, kam bych pospíchal.