Narodila jste se v Brně, nyní žijete v Berlíně. Jaké to je sžívat se s kulturně odlišným prostředím? Sžíváte se? 

Dlouho jsem se nesžívala, protože jsem měla pocit, že tam jsem turistkou. To byl první rok, kdy jsem okouzleně chodila ulicemi. Zvolnila jsem pracovní tempo, na které jsem byla zvyklá v Čechách a současně jsem byla trochu handicapovaná tím, že jsem vůbec neuměla německy. Nasávala jsem jazyk, bylo to intenzivní, osvobozující a v něčem i komplikované. Naše dcera měla čtyři roky. Ale byla to vzrušující doba. Původně jsme do Berlína přišli na dva roky, pak jsem tam otěhotněla, takže jsme v Berlíně zůstali a já nemám vůli se vracet. S manželem jsme oba na volné noze a pracujeme spíše pro Čechy. Vnímáme Berlín jako ozdravné závětří. V něčem je samozřejmě město ambivalentní, člověk naráží na jiný druh energie, či přímo agresivity, která není v Praze nebo v Brně patrná. Většina českých intelektuálů si Berlín idealizuje, ale on to zas takový ráj není. Ale je tam pořád vzduch a prostor. Dýchá se mi tam lépe, člověk necítí tak velký tlak. Život tam nabízí mnohem více alternativ včetně nejistého, ale možného pobývání na volné noze. Jsou tam sympatické možnosti, které si hledám a snažím se je nabalovat. Funguje to a to se mi na Berlíně moc líbí.

Vnímáte německé literární prostředí jako otevřenější pro manévrování mezi populární literaturou a alternativním proudem?

Myslím si, že ano. Autoři si tam žijí jako v bavlnce v porovnání s tím, jak živoří čeští spisovatelé. Mají tam naprosto jiný grantový systém. Já německy nepíšu, ale znám to zprostředkovaně z první ruky. Například Tanja Dűkers je autorka, která je zařazená do midkultu, ale současně chodí předčítat do klubů. Nefungují tam elitářské skupiny. Spíše je každý samotář a snaží se přežít, což mu německý systém umožňuje. 

Zimní kniha o lásce je reakcí na knihu Pétera Esterházyho Jedna žena. Ta je plná odlišných podob lásky, odlišných podob ženství. Co Vás přimělo k odezvě v podobě Zimní knihy o lásce? 

Já vlastně ani Esterházyho nedočetla. Zimní knihu jsem začala psát jako dopisy jednomu muži a stal se z toho milý zvyk. Napadlo mě, že by bylo hezké si s tím pohrát a udělat z toho čtivou zábavnou knihu, která by mohla být i experimentem. To, co jsem zachovala, je pouze formát. Ale vtipné je, že jsem vloni říkala jen tak z legrace, že jsem to celé napsala proto, že chci mít s Esterházym čtení v Budapešti v lázních. A překladatelka Esterházyho pracuje ve Slovenském institutu v Budapešti a říkala, že tedy ano. Takový absurdní žertík. Z toho jsem měla radost.

Jak jste se vlastně jako dokumentaristka dostala k literární tvorbě?

Každý den jsem psala a přežila jsem tak zimu. Já nikdy nechtěla psát knihy. Vždycky jsem se chtěla věnovat spíše dokumentu a obejít možnost psaní, protože mě to trochu děsilo. Zimní knihu jsem si začala psát pro sebe, vlastně jsem to ani nechtěla vydat. Knihu v podstatě objevil nakladatel Pavel Jungmann, pro kterého jsem psala recenze. Chtěl po mně i nějaký můj vlastní text a když jsem mu ukázky poslala, hned napsal, že knihu vydá. Osvobodila jsem se tím od nějakých strachů, nesmyslných ohledů. Je to literatura, ne dokument. Zjistila jsem, že mě to baví, že to je něco, co chci dělat.

Do blogu pro Martina Reinera ale píšete pravidelné zápisky. Jak vznikla Vaše spolupráce?

On mě zná jako dokumentaristku, jako literární kritičku, tak mi to nabídl. Vždy oslovuje pět autorů a mě to začalo bavit, takže jsme se domluvili na další spolupráci. A nyní to od září pro něj budu psát znovu.

Píšete si deník?

To ne, já jsem docela líná. Mě baví ta interakce, můžu to dát na facebook a mám na to okamžitou reakci. Bojím se tomu moc podléhat, ale ta životnost mě baví. Z novin jsem byla zvyklá psát pravidelnou glosu, krátké útvary mě uspokojují. Ale po Zimní knize o lásce mám chuť napsat novelu. Chtěla bych, aby měla příběh.

Jaké místo ve Vašem životě zaujímá psaní? 

To je taková čirá radost. Nutnost to není. Musí to mít řád a výsledek, pak mě to baví. Píšu ráda, ale nepíšu nějak moc.