Nachomýtla jsem se ve společnosti k rozhovoru o Pavlu Juráčkovi. Jedna jeho účastnice prohlásila, že ho považuje za oběť komunismu. To je ovšem přesně to, co Daňa Horáková svou knihou O Pavlovi popírá.

Její příběh lásky a soužití s Pavlem Juráčkem začíná svatbou 22.února 1979, zachycenou i v závěru Českého snáře Ludvíka Vaculíka. Už při četbě této knihy mě (jako mnoho jiných) překvapilo, že Ludvík Vaculík byl na této svatbě Daniným svědkem — není vzdálenějších uměleckých typů a životních postojů a stylů, než byl Vaculíkův a Juráčkův. Daňa Horáková ve své knize (při vší vyslovené úctě k Ludvíku Vaculíkovi jako spisovateli a vydavateli Edice Petlice) vyslovuje podezření, že jejímu přání tehdy vyhověl, aby měl materiál pro další kapitolu svého Českého snáře. 

A tak se to vine — jako by se události děly hlavně proto, aby byly zapsány. Ale proti tomu Daňa Horáková protestuje. Ona chce žít s perspektivou a zodpovědností za život, nejen za text.

Doktorka filozofie Daňa Horáková patřila k ženám, které si v disentu získaly a udržely respekt (nehledě na pomluvy, které teď nechme stranou). Zasloužil se o to i její profesor Milan Machovec, který v ní viděl naději české feministické filozofie. S Pavlem Juráčkem odjeli do Západního Německa, kde měla Horáková stipendium a Juráček pracovní nabídky. V této fázi to nebyla emigrace a Pavel Juráček se nakonec i do Československa vrátil. To už ale jejich manželství (stejně jako všechna filmařova předchozí i následující) ztroskotalo.

Daňa Horáková se v knize táže, zda vůbec má oprávnění o Juráčkovi psát, a dochází k závěru, že ano, že je potřeba uplatnit ženské „právo na výklad světa“ a nabídnout pandán k Juráčkovým Deníkům, které vstoupily do české literatury jako zvláštní a jedinečný případ literárního existencialismu. Byly dvakrát zdramatizovány, ještě dříve, než vyšly knižně doslova a komplet (vydání není dokončeno dosud, ale v nakladatelství TORST už připraveno). 

Obě inscenace, i ta, kterou vytvořili velmi mladí divadelníci souboru Tygr v tísni roku 2012 a hráli ji v Rock Café na Národní třídě ave Vile na Štvanici jako Deník 1959-1974, i ta, nastudovaná souborem brněnské Reduty roku 2013 a hrána tam a později a dodnes v Divadle Na zábradlí v Praze pod názvem Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J., vycházejí z výboru zápisů Deník 1959-1974 (Národní filmový archiv 2003). 

Ten zahrnuje zejména období, kdy Juráček byl hvězdou československé filmové Nové vlny, a končí nástupem normalizace a zhroucením vší filmové cti i slávy. Daňa Horáková se ovšem vztahuje k deníkům, které si její manžel psal v Německu (a ona o tom vůbec nevěděla, ačkoliv spolu žili v jedné místnosti). 

Dnes je celkem zřejmé, že Juráčkův Deník má přinejmenším stejný (spíš větší) význam pro českou kulturu jako jeho filmové scénáře a komplexní autorský film Případ pro začínajícího kata.

Daňa Horáková se nevyhýbá drastickým momentům v soužití s Pavlem, ale nezůstává jen u vyprávění o něm. Nabízí interpretace literárních i literátských příběhů, z nichž odvozuje stereotypy v intelektuálních partnerstvích mužů a žen: píše o Boženě Němcové (téma Černý myslivec), o Franzi Kafkovi, Mileně Jesenské a Doře Diamantové, kapitolu věnuje Madle Vaculíkové a Olze Havlové, Věře Chytilové. 

Píše také o mnoha mužích, kteří se během jejího života s Pavlem Juráčkem vyskytovali v její — či jejich — blízkosti, z nichž někteří byli oporou Daně, jiní Pavlovi (zejména ti, kteří mu vytrvale nabízeli práci a honoráře, přičemž on nikdy práci neodevzdal z nejrůznějších důvodů a s argumenty, jež byly spíše výmluvami). Píše i o těch, kteří byli spíše kumpány, i o filmařích spřízněných Novou vlnou a jejich různých lidských typech i přístupech k tvorbě a jejímu uplatnění. 

Snaží se dobrat podstaty Pavlovy osobnosti — naprostým objevem je v knize interpretace vlastního aktu Albrechta Dürera jako manifestace toho, že člověka tvoří jak spiritualita i animalita, snění i sex, jako emancipaci člověka skrze tělo, jako osvobození od falešného obviňování těla církví. Dürerův fascinující akt je v knize odrazovým můstkem pro úvahy o Pavlově posedlosti vlastní sexualitou, o jeho potřebě soulože jako sebepotvrzení v jakémkoli místě a stavu. 

Méně objevné, i když rozhodně ne povrchní, jsou interpretace kafkovské. S paralelou mezi Viktorčiným Černým myslivcem u Boženy Němcové a Pavlem Juráčkem nesouhlasím, ale tak či onak knihou prostupuje snaha a vůle dobrat se podstaty a tragédie vztahu cílevědomé intelektuálky, hluboce propadnuvší komplikovanému muži s velkým talentem a nicotnou vůlí i pochybným charakterem. 

Daňa Horáková v rozhovorech i v knize připomíná, že se musela odvážit sdělit o sobě i Pavlovi to nejhorší, co se dá o člověku v nějaké situaci říci, opakuje, jak i ona, stržena chorobným soužitím, byla hnusná, sprostá, dryjáčnická. Musím však říci, že mi v knize taková nepřipadá, z vyprávění o drastických scénách stále cítím přítomnost lásky, v nejvypjatějších momentech pak obav a zoufalství z toho, že láska, jak jí normální člověk rozumí, s Pavlem není možná. 

V knize O Pavlovi čteme obraz muže — umělce, jaký si koneckonců při pozorné četbě jeho Deníku vytvoříme i sami: Juráček je k sobě (i ke světu) nesmlouvavý, nepřikrášluje se. Což ovšem neznamená, že je poctivý, protože ostatní lidi nahlíží z úhlu sebe sama setrvale negativně. A okolnosti světa, pokud se ho přímo nedotýkají, prostě ignoruje. 

Co je na knize O Pavlovi zajímavější — i když méně „senzační“ — je obraz ženy, její autorky. 

První věta knihy Dani Horákové zní „Všichni ho měli rádi“. To je samozřejmě výraz jejího okouzlení v době, kdy se za něj vdává: všichni ho prostě rádi mít nemohli. A jistě neměli. „Všichni“ se vztahuje na okruh lidí, na kterých Daně záleží. A sama si koleduje o neštěstí tím, že chce mít, koho „všichni“ chtějí taky. Rovná se tím do řady s ženami, které „chtěly“ Vaculíka, Havla, Jirouse.

Aby to nebylo neúnosně dlouhé, řeknu jen stručně, že kniha se čte jedním dechem a mnohé objasňuje i o poměrech, do kterých přicházeli emigranti na evropském západě v 70. a 80. letech; doplňuje to, řekla bych, že otevřenějším způsobem, co víme od Pavla Kohouta, Jiřího Gruši, Oty Filipa, abych jmenovala jako příklad jen ty, kteří se dokázali etablovat. 

Připomíná také až neuvěřitelně patriarchální poměry v tehdejším Československu (přístup jejích rodičů k osobním záležitostem Pavla Juráčka je až neuvěřitelně vstřícný vzhledem k tomu, jak on se chová). 

Při uvádění knihy v Knihovně Václava Havla řekla autorka, že stále trvá rozdíl mezi přijímáním mužského pohledu na realitu života, tvorbu i vztahů, a pohledu ženského. Ten ženský bývá odsouván a odsuzován mezi stesky a žaloby, sentimentální dezinterpretace, kuchyňská účtování. 

Řekla bych, že tento svůj dojem odvozuje od doby, kdy se odehrává její příběh s Pavlem Juráčkem, že už to tak dnes do tehdejší míry není. 

Už v roce 1992 vyšel klíčový román Smolná kniha Lenky Procházkové, v níž autorka poskytuje paralelní obraz vztahu s Ludvíkem Vaculíkem, než jaký on podal ve své knize Jak se dělá chlapec. Je tu kniha Voda, která hoří Jitky Vodňanské, v níž autorka s láskou, ale také s bolestí píše (mimo jiné) o Václavu Havlovi. A máme knížku Mága od Františky Jirousové a Jany Bauerové, které, podobně jako Daňa Horáková, se opírají o vlastní zápisky a nabízejí vlastní pohled na Ivana Martina Jirouse.  

Ženský pohled na mytizované ikony tedy nechybí, jakkoli nepřevažuje. Jeden typ portrétní literatury ovšem chybí — a nevím, jestli jen u nás, nebo i ve světě: je to případ, kdy muž — manžel, milenec, partner v práci i v umění, napíše otevřenou a hlubokomyslnou knihu o veřejně známé ženě, s níž žil. 

Možná by ho pro začátek mohla napsat žena, která se do postavy manžela obsadí, aby tak mohla o sobě „říct to nejhorší“, tak, jak to udělal v opačném gardu Bohumil Hrabal v Prolukách. 

Anebo nemáme dost literárně zajímavých veřejně známých žen?

Dívala jsem se a pozorně poslouchala Daňu Horákovou v Knihovně Václava Havla a v rozhlase. Ženu, která nezapřela svou intelektualitu a nakonec se, už bez Juráčka, prosadila v Německu přímo skvěle. Nemůžu říct, že ve všem souhlasím s jejími názory a závěry, ale to nic nemění na tom, že před sebou vidím jiskrnou osobnost, vzdělanou, ale také neobyčejně pracovitou, sebevědomou a nesmím přehlédnout, že obětavou, se zřejmým systémem hodnot, které umí nejen vyznávat, ale i prosadit.

A neubráním se lítosti, že režim, který sám vůči sobě dospěl k pitomému označení „reálný socialismus“ ženy takových vlastností (a nebyly všechny z prostředí disentu) zahnal s pomocí tanků a represí do emigrace (i vnitřní) a českou společnost o ně připravil. 

Důsledky jsou horší, než jsme schopni si připustit, ženy ve větší míře chybějí jako příklady a vzory, jako protektorky a inspirátorky svých duchovních „sester a dcer“. Které ostatně ve veřejném prostoru chybějí také.