Letošní čtyřicáté výročí vzniku Charty 77 na jedné straně umožňuje zpřesnit a rozšířit, jak se o Chartě vypráví, na straně druhé už je odstup dostatečný, aby bylo možné Chartu zapojovat do širších evropských souvislostí.

Text Jacquese Rupnika z této třídílné publikace naznačuje místo Charty v evropských a světových dějinách. Deník Referendum tento podle našeho názoru zásadní text poprvé zpřístupňuje na internetu. Dokumenty Charty 77 vyšly v souborném vydání před deseti lety. Ohlédněme se za Chartou 77 v širších souvislostech, protože detailů z jejího života zaznívá v posledních dnech dost.

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě

Uvolňování napětí. Kdo alespoň trochu zažil československou normalizaci, pamatuje si tato dvě slova z novin a televize. Sovětský blok v roce 1966 inicioval jednání s nepřátelským Západem. Diplomacie sovětského bloku se soustřeďovala na potvrzení stávajícího stavu věcí, na to, aby železná opona trvala na věky.

U jednacího stolu měli sedět silní a sebevědomí hráči světové politiky. Socialistické státy měly zájem na ekonomické spolupráci, věděly ale, že je těžké ji oddělit od otázek bezpečnosti a otázek humanitárních.

V roce 1972 rokovali diplomaté, po dalších jednáních byl 1. srpna 1975 podepsán nejvyššími představiteli třiatřiceti evropských států, Kanady a USA Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Proces rozhovorů mezi dvěma bloky se po pádu komunistických režimů transformoval v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Princip dialogu, namísto války nebo silové konfrontace, zakotvený v Helsinkách, se velmocenským protagonistům po roce 1975 vymkl z ruky. Když dialog, pak pro všechny.

Václav Malý o Chartě 77 zpětně řekl: „Charta měla význam v tom, že nastolila jistá témata, která byla tabu. Například téma drog, téma ekologie, situace ve zdravotnictví, a mohli bychom jmenovat další a další. To bylo důležité, že vůbec nastolila tato témata k veřejné diskusi. A moc na to reagovala ne tím, že by řekla, chartisté říkají to, my říkáme ono. Ale začaly se objevovat různé komentáře, články v některých časopisech, dokonce někdy i v Rudém právu.“ Dokumenty Charty 77 se týkaly také Romů, mládeže, náboženství, studia dějin, absolutní přednosti v jízdě policejních vozidel, dění v Polsku, mírového hnutí, a samozřejmě stále znovu státních represí.

↗

Václav Havel: „V roce 1976 byli uvězněni členové a spolupracovníci

rockové skupiny The Plastic People of the Universe. Moc tím nezaútočila na své politické protivníky jako počátkem sedmdesátých let, ale přímo na sám život..." Repro DR 

Charta 77 pokrývala témata, která se postupně osamostatňovala v dalších a dalších iniciativách, jež postupně vznikaly. Charta 77 sdělila vládě, že má občany. Každá vláda potřebuje průběžně dostávat tuto informaci. Lepší vlády světa podporují občanské aktivity, které takové informace poskytují.

Helsinky zdola byly občanským, nejen československým, vynálezem, který změnil svět. Vilém Prečan napsal, že „Příběh Charty je příběhem činu, který se zrodil z pohnutek morálních a stal se činem politickým.“ Se zkušeností arabského jara je možné o Chartě 77 uvažovat také jako o záruce pokojného předání moci po revoluci v roce 1989.

Vyprávění o Chartě 77 v širších souvislostech se teprve rodí. Zkusme ale přiblížit některé jeho orientační kameny.

Dvě opory na začátku: undergroung a myšlení Jana Patočky

O první opoře napsal Václav Havel: „V roce 1976 byli uvězněni členové a spolupracovníci rockové skupiny The Plastic People of the Universe. Moc tím nezaútočila na své politické protivníky jako počátkem sedmdesátých let, ale přímo na sám život, totiž na jeho vůli svobodně, po svém, svéprávně a autenticky se projevit.“

Ivan Martin Jirous promyslel druhou kulturu jako alternativu ke kultuře oficiální: „Za jeden z největších zločinů současného establishmentu považuji informační blokádu, kterou obklopuje mladé lidi v tomto nejdůležitějším věku šestnáct až devatenáct let. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment.“

Druhou oporou je myšlení a osud Jana Patočky. Jako žák Edmunda Husserla patřil do jiných časů. Jeho filosofie se třemi životními pohyby byla oporou těm, kdo chtěli vidět ten třetí Pohyb průlomu a pravdy — k dosažení celku světa. Poté, co filosof Jan Patočka zemřel po policejním výslechu 13. března 1977, staly se věty z jeho posledních textů programem.