Souběh obou událostí nemohl být výmluvnější a působí takřka jako dějinný žert. V den, kdy do Berlína přijel Janis Varoufakis, řecký myslitel, ekonom a charismatický ministr financí ve vládě Syrizy vloni rozdrcené evropským neoliberálním establishmentem, ohlásit vznik svého politického hnutí Demokracie v Evropě — DiEM 25, největší německá banka Deutsche Bank se podle zpráv tamějšího tisku ocitla na pokraji kolapsu.

Ač se o tom přímo nezmínil, Varoufakisovi taková kulisa nutně musela lahodit. Otřesná řecká zkušenost s reálným fungováním evropských institucí obnažila v plné nahotě jejich povahu: technokraticky pojaté zásady ekonomického provozu, ačkoli páchají škody i podle svých vlastních kritérií, v dnešní EU stojí nad veškerými legitimními a demokraticky formulovanými zájmy občanů. Právě Německo, při všem obdivu, jejž k němu z dobrých důvodů dnes můžeme chovat, má bohužel na takto hrozném stavu EU lví podíl.

Janis Varoufakis je zřejmě největší současný evropský politický disident. Jeho osobní prožitek radikálně nedemokratické podstaty současného fungovaní evropského politického provozu se promítá do konstrukce ustavujícího manifestu DiEM 25; leží v jeho základu. Je imponující, že se nevrátil do akademického prostředí, kde by mohl žít pohodlně v ústraní, ale pokračuje dál v politickém zápase.

Asi v nejsilnějším momentu svého úvodního vystoupení v Berlíně se obrátil na své politické odpůrce. „Když jsem se stal řeckým ministrem financí, dozvěděl jsem se nedaleko odsud, v úřadu kolegy Schäubleho, že nelze dovolit, aby výsledky voleb změnily fungování ekonomiky. A tak se ptám vás, liberálů, křesťanských demokratů, sociálních demokratů, zda jste s takovým způsobem fungování Evropské unie srozuměni? Zda pokládáte za demokracii systém, v němž je scestná ekonomická ortodoxie nadřazena výsledkům svobodných demokratických voleb? My ne, a proto jsme dnes tady.“

Pokus zachránit Evropu před přízraky z minula

Varoufakisovo politické hnutí Demokracie v Evropě 25 (DiEM 25) by snad mohlo získat přízeň osvícenějších ze svých odpůrců přinejmenším v tom, že to, co všichni příznivci loňského řeckého jara prožívali jako střet s radikálně nedemokratickou praxí Evropské unie, nepřetavuje v její břitké odmítnutí. Naopak: jedná se o hnutí vědomě a explicitně navazující na tradice evropského humanistického universalismu.

Evropskou integraci, ani Evropskou unii nezavrhuje, ale volá po principiální proměně jejího obsahu. DiEM 25 se kromě rytmu svého názvu podobá Chartě 77 i v tom, že bere kritizovanou instituci za slovo: tak jako Charta chtěla po československé komunistické moci, aby dodržovala podepsané mezinárodní závazky, DiEM 25 po Evropské unii požaduje, aby se chovala dle toho, co o sobě sama — jako nositelka Nobelovy ceny míru — prohlašuje.

↗

Chtít po někom, aby se choval dle svých vlastních slov, je vyzkoušená, revolučně subversivní a mimořádně účinná technika. Foto Jakub Patočka, DR

To se dnes očividně neděje. Vinou slabosti a vpravdě historického selhání evropské demokratické levice v čele s Evropskou sociální demokracií se jako základní politická alternativa ke krachujícímu neoliberalismu dnes v Evropě nabízí katastroficky reakční regres ke xenofobii, k eskalaci nenávisti, k noční můře Evropy navzájem soupeřících nacionalismů.

Bojíme se vzestupu v minulosti dávno již na hlavu poražených ideologií, jejichž nositeli jsou Marie Le Penová či česká reinkarnace Mussoliniho Martin Konvička. Přízraky krysařů z minula, těžící z krize demokracie v Evropě, zvyšují hlas na domnělé či svévolně zkonstruované nepřátele, stupňují ve společnosti nenávist a šíří strach, jejž se pak snaží ke svému prospěchu mocensky osedlat.

Jako třetí možnost pro Evropu — vedle neoliberalismu, jejž jeho vlastní rozpory ženou ke kolapsu či k autoritářství, a vedle úpadku k nenávistí prostoupenému světu navzájem soupeřících nacionalismů — se nabízí ještě jedna cesta: sociální a ekologické, živé demokracie, která obnoví robustní redistribuci příjmů i majetku a nekompromisně podřídí finanční zájmy sociálním, ekologickým, kulturním i dalším politickým prioritám společnosti.

Tento druh ušlechtilého populismu, vyrůstající z emancipačních tradic evropské radikální demokracie, stál u volebního vítězství Syrizy v Řecku, promítá se do politického vzestupu hnutí Podemos ve Španělsku, stojí v podtextu politických změn v Portugalsku a je základním zdrojem síly, která přivedla k moci v britské Labour Party Jeremyho Corbyna a která učinila konkurenceschopného kandidáta v amerických prezidentských primárkách z Bernieho Sanderse.

Jedná se o politické myšlení, které se od konce studené války tříbilo po celém světě v prostředí sociálně-ekologických hnutí odmítajících ekonomickou globalizaci, prohlubovalo se na Světových sociálních fórech, stalo se základem nové levice, která v posledních dvou desetiletích slavila úspěchy v Latinské Americe, prosadilo se postupně jako hlavní proud světové zelené politiky, sytilo sociální hnutí „rozhořčených“ všeho druhu od amerických Occupy až po rozmanitá evropská hnutí proti politice škrtů a osekávání sociálního státu, jejichž tuzemským výrazem bylo hnutí ProAlt. A dnes tedy tvoří jádro snah o obnovu demokratické levice v západním světě.

Patrně základní smysl a užitek Varoufakisova podniku spočívá v tom, že se pokouší všem občanským iniciativám, sociálním hnutím, novým i starým politickým formacím působícím na půdě parlamentní politiky poskytnout společnou platformu či prostor, díky němuž se mohou navzájem posilovat a inspirovat; a především účinněji přesvědčovat evropskou politickou veřejnost, že jiná, lepší Evropská unie je skutečně možná. Zda a nakolik se to bude dařit, se teprve uvidí.

Přehlídka intelektuální a organizační síly evropské levice

Právě proto, že se jedná spíše než o nový politický subjekt o platformu, která si klade za cíl spojovat všechny, kdož se dnes pokoušejí principiálně navazovat na evropské emancipační tradice, stojí za to dobře si povšimnout volby osobností, jimž se dostalo pozvání vystoupit na pódiu berlínského divadla Volksbühne. Dramaturgie byla promyšlená. Po Varoufakisově úvodu následovala vystoupení čtyř žen, političek působících na parlamentní půdě, dvou reprezentantek radikální demokratické levice a dvou zelených.

A zřejmě nebylo náhodou ani to, že jejich kvartet zastupoval největší západoevropské národy. Mluvily tu postupně Němka, Francouzka, Angličanka a Španělka, dvě z nich přes telemost: Katja Kippingová předsedkyně Die Linke, Ada Colauová, fenomenálně progresivní starostka Barcelony, první a dosud jediná zástupkyně zelených v britském parlamentu Caroline Lucasová a francouzská zelená politička Cécile Duflotová, která opustila Hollandovu vládu, když se ukázalo, že nebude provádět tak zásadovou politiku, jakou původně slibovala.

Obsah vystoupení všech čtyř žen se ve všech základních důrazech shodoval s úvodním projevem Janise Varoufakise a de facto odpovídá duchu zakládajícího prohlášení DiEM 25. Stručně shrnuto: současný způsob fungování Evropské unie je neudržitelný a směřuje ke krachu, protože staví mocenské zájmy korporací a finanční oligarchie nad demokratický způsob života, nad sociální soudržnost a nad ekologickou udržitelnost.

↗

Akce ve velikém divadle Volksbühne byla beznadějně vyprodaná. Repro DR