Míříme se třemi přáteli v sobotu 6. února po šesté večer tramvají devítkou na žižkovskou Kliniku. Z Brna jsme přijeli ráno vlakem, spolu s několika desítkami účastníků „zájezdu“ na demonstraci „Solidarita bez hranic: proti pevnosti Evropa“, již v Praze pořádala iniciativa Ne rasismu. Podle „umírněných“ usmiřovačů, jako je Cyril Höschl a Petra Hůlová, prý patříme k jednomu ze dvou stejně zavrženíhodných pólů konfliktu o interpretaci současné migrační krize, který již po víc než rok otřásá českou společností. Dovolujeme si totiž zastávat zhola neuvěřitelný, kacířský názor, že lidé jsou si rovni, že lidská práva mají platit stejně pro všechny a že poskytnout útočiště uprchlíkům z války je morální imperativ natolik samozřejmý, že jej nelze zpochybňovat.

Na Kliniku míříme proto, že ji máme rádi a jelikož obýváme kout republiky vlastní klinikou dosud neobdařený, nedostaneme se tam často. Těšíme se na to, jak si v samoobslužném baru za dobrovolnou cenu dáme pivo či limonádu a v družném ovzduší rozptýlíme napětí, jež nám po vypjatých událostech celého dne lpí na kůži. V České republice totiž, i přes teplý únor, přituhuje společensky. Sem tam již mrazí až do morku kostí. Po maketách šibenic se začíná lynčovat doopravdy: muslim, pobodaný za neutuchající pomoc lidem prchajícím z války, žil v naší zemi čtrnáct let, než někoho napadlo jej napadnout nožem. Kde se vzaly takové nápady?

Všichni víme, kdo tu lidem chce upírat práva: na Hradčanském náměstí řečnil Konvička o „vlastizrádcích“ a „kolaborantech“. Adam B. Bartoš nechal na svém mítinku střílet neonacistu do vzduchu, zatímco prohlašoval, že „možná nepůjde počkat až do voleb“. Konvičkovci obviňovali minulý týden své odpůrce z toho, že chtějí „vyvolat občanskou válku“, rozuměj: dovolují si nesouhlasit s hlásáním mnohokrát vyvrácených lží. Jediného násilí během demonstrací se ale dopustila třicítka maskovaných neonacistů, kteří antirasistický průvod napadli dlažebními kostkami a lahvemi.

Jakmile na kliniku dorazíme, přichází hláška, že zřejmě právě tito nevítaní návštěvníci teď míří na Žižkov, vyřídit si to s nenáviděným sociálním centrem, jež se provinilo pořádáním sbírek šatstva pro prochladlé syrské rodiny na srbských hranicích. Namísto vytouženého klidu nastupují obavy a dokola se točící debaty „co dělat, až to přijde“. V domě nás není víc, než dvacet. Bdělí kluci, kteří jsou tu „domácí“, jdou hlídkovat ven a chystají si pepřové spreje. Ty si pořídili na podzim po prvních roztříštěných okenních tabulkách. Navzájem se uklidňujeme, že jsme paranoidní. Pak ale přichází hláška druhá. A třetí. Po ní už není na klid ani pomyšlení. Vzrušeně pobíhám od okna k oknu a vypisuji první zprávy kamarádům, kteří se zdrželi jinde ve městě. „Pojďte na Kliniku, jdou sem prej náckové.“

A pak, najednou a strašně rychle, to přijde. „Alarm, alarm,“ křičí z předsíně hlídka. Později kluci povídají, jak se na ně po přístupové cestě řítil shluk postav v bílých kuklách. Ve chvíli, kdy zamykají dveře a přirážejí k nim nábytek, vlétnou do oken předsíně první kameny i kusy betonu velké jako půllitr. Všechno je najednou hrozně zpomalené. Vbíhám do baru varovat ostatní, sbíráme se a domlouváme, že zůstaneme v klidu a ve skupině. V tu chvíli před mýma očima exploduje okno. Pak do místnosti vlétá druhý kámen a třetí. Jedno okno po druhém. Někdo ječí leknutím. Vbíháme do chodbičky mimo dosah kamenů.

Zmateně pobíháme, kamarád volá policii, křičí „Jeseniova 60, přijeďte, útočí na nás neonacisti“. Stále ještě čekáme, že se někdo pokusí dostat dovnitř. Popadnu poblíž ležící lopatu a po zbytek paniky chodím po domě s ní — později si připadám směšně: že bych ji dokázal použít, jsem nepřesvědčil ani sebe. Kolem mne probíhá statečnější obránce, z obličeje se mu řine krev. Všechno netrvá déle, než deset minut. Dopadnou poslední kameny a v nastávajícím tichu oddechujeme a čekáme, až se rozptýlí dým.

Teprve po půlminutě nám dochází, že dým houstne a line se z přízemí. Poplach číslo dvě — požár, vzniklý ze světlice či zápalné lahve, se do přízemí řítí hasit opět zkrvavený hrdina dne. Pálí nás oči, slzíme a kašleme, dýcháme přes namočené kapesníky. Ještě drahnou chvíli se ale neodvážíme vyjít na vzduch — ne dokud neuslyšíme dostatečně blízko hasičské sirény.

Otupěle sledujeme zasahující hasiče, vymlácené a ožehnuté průčelí domu. Zraněného frajera odváží „na zašití“ sanitka — později se ještě vrátí zametat střepy. Pak přijíždí konečně i policie. A v neuvěřitelné rychlosti neuvěřitelné množství lidí, jež ukazuje, jakou má Klinika spontánní podporu.

↗

Klinika den poté. Foto Ondřej Mazura, DR

Poprvé v životě jsem byl terčem politicky motivovaného násilí, dvakrát v průběhu téhož dne a pravděpodobně ze strany jednoho a téhož komanda. Poprvé ten den odpoledne během demonstrace blízko Malostranského náměstí. Znovu se jasně ukazuje, že bát se nepotřebujeme fanatiků a násilníků islamistických, ale především těch vlastních, českých. Viním policii z toho, že maskovaným neonacistům dovolila volně se pohybovat po městě a ani po prvním útoku neučinila zřejmě žádná opatření k tomu, aby se nemohl opakovat. Viním šovinistické hlupáky z Bloku proti islámu, bojující proti vlastním fantaziím, že vytvořili atmosféru strachu a nenávisti, v níž se zbabělí vrahouni neštítí usilovat lidem o život. A viním českou vládu, že již přes rok davové psychóze ustupuje, místo aby jí čelila. Na vlastním jednání nebudu ale měnit vůbec nic.

Cílem všech fanatiků a teroristů světa, ať už českých nebo muslimských, je své odpůrce zastrašit, paralyzovat strachem. Mám proto pro útočníky z Kliniky i všechny Konvičky a Hamply nepříjemnou zprávu: nebojíme se vás! Zastrašit se nenecháme a ustupovat nebudeme. V tvářích stovek lidí, kteří včera přišli svou přítomností a prací Kliniku podpořit, byste našli veselí, vážnost, přátelství i odhodlání. Strach ale ne. Násilí a nenávist vždycky nakonec prohrají. Vydržme a zvítězíme.