Chránit evropské hodnoty
Ivan ŠtampachÚčastníci sobotních protestů se dovolávali evropských hodnot. Jedni je ovšem chápou jako dialog, další je chtějí bránit ostnatým drátem a někteří zápalnými lahvemi. Je proto třeba ujasnit, že evropským dědictvím je demokracie, nikoli despocie.
V sobotu proběhlo v Praze několik demonstrací a všechny se nějak dotýkaly tématu uprchlíků. Navíc se ještě proplétaly a mísily s masopustními průvody. Aby to zvládla, aby držela znepřátelené strany od sebe, pořádala policie v Praze manévry nevídaných rozměrů.
Xenofobním, rasistickým a fašistickým organizátorům z Bloku proti islámu, Úsvitu - Národní koalice, Pegidy a Národní demokracie se podařilo shromáždit tisíce demonstrantů. Na jednom z jejich protestů se střílelo, snad z poplašné pistole. Po cestě na svou demonstraci někteří z nich fyzicky napadali druhou stranu. Muži v maskách pod velením nezamaskovaného muže v civilu házeli lahvemi a dlažebními kostkami. Údajně tam byly i dělbuchy.
Rovněž napadli přenosový vůz Českého rozhlasu a policisté podle prvních informací nebyli ochotni na místě médium veřejné služby ochránit. Skupiny vytlačené policií shodou okolností do okolí staronové synagogy a sídla Federace židovských obcí pokřikovaly kromě dnes oblíbených antiislamistických též stará protižidovská hesla.
Tři jiné demonstrace se vyslovovaly, že nenávist není řešení. Tradičně vítaly utečence, ale v některých proslovech se nezastíralo, že mohutná migrační vlna je pro všechny zúčastněné problém. Že přistěhovalci nemusí najít v Evropě blahobyt a bezpečí a že střet archaické, patriarchální a autoritativní společnosti se současnými západními postmoderními, vyhroceně liberálními poměry může vést k nedorozuměním. Volalo se po intenzivním hledání modelu transkulturní integrace. Zaznamenal jsem v proslovech kritiku protivníků, ale ani stopu nenávisti k nim.
Jedna z demonstrací svolaná do ulice U bruských kasáren blízko Úřadu vlády se chtěla formou humorného protestu vyslovit proti bonmotu prezidenta republiky, který si pohrával s myšlenkou atentátu na předsedu vlády a při jiných příležitostech se vyslovoval agresivně a nenávistně o přistěhovalcích a o muslimech. Dramatická situace v těch místech nakonec demonstraci téměř zmařila. Mnoho občanů se nedostalo do ulice, kam byla demonstrace řádně oznámena. Státní orgány nezajistily jejich ústavní shromažďovací právo.
Demonstrace na Malostranském náměstí pod heslem Solidarita bez hranic, akční den proti pevnosti Evropa, byla už předem označována za radikálnější. Ale zrovna na ní se jeden z řečníků pokusil odlišit protiimigrační demonstranty od fašistů. Byla to chvályhodná snaha zmírnit rozjitřené nálady.
Asi je opravdu třeba šetřit silným výrazivem. Zvlášť je třeba odlišit radikální, násilné, autoritativní a konzervativní nacionalisty od občanů, jejichž sociální situace je nevalná, kteří jsou špatně informováni o náboženských a politických směrech, o kterých se jedná, a již nedůvěřují politikům bez ohledu na politický směr a přáli by si mít pocit bezpečí. Iluze silného nepolitického či nadpolitického vůdce se jim nabízí.
S lidmi typu Tomáše Vandase, Adama B. Bartoše a Martina Konvičky asi nezbývá než polemizovat a spolehnout se na státní orgány a jejich schopnost a ochotu hájit demokracii. Dezorientovaným občanům je třeba situaci vysvětlovat. Vím o případech, kdy klidný výklad pomohl překonat obavy z islámu a z migrantů.
Přesto však vývoj situace předběhl klidné řečníky. Fyzické útoky při demonstracích a po nich vyvrcholily kolem půl osmé večer žhářským útokem na legální komunitní centrum Klinika v Praze na Žižkově, které mimo jiné poskytuje pomoc uprchlíkům. Sbíraly se tam například potřeby pro ně, především ošacení. Jeden z přítomných vevnitř byl zraněn a musel být ošetřen v nemocnici.
Útočníci asi většinou nemají fašismus, tak je popisován v politologii, v programu. Součástí jejich programu je však násilí. Už několikrát v nedávné minulosti se vyhrožovalo smrtí muslimům, přistěhovalcům a spoluobčanům, kteří chtějí potřebným pomáhat.
Dráty, nebo dialog
Politici se snad konečně vzchopili a zdá se, že přestanou hnědý mor rozmáhající se v české společnosti bagatelizovat a ignorovat. Vyslovil se premiér Sobotka a ministryně Marksová Tominová. Spojení protiislámských akcí s klasickým antisemitismem probudilo židovské obce. Jednotlivci hlásící se k judaismu, například Fedor Gál, již dříve aktivně podporovali humanistický program. Jiní však, z nich nejsilněji Benjamin Kuras, se projevují nenávistně, ba rasisticky, což je při tragické historické zkušenosti Židů zvlášť paradoxní.
Je úctyhodné, že Pražská židovská obec vydala prohlášení podepsané předsedou Janem Munkem, kde se mimo jiné říká: „Žádáme policii o důkladné vyšetření všech incidentů, které se staly při protiislámských demonstracích v Praze, a také těch incidentů, které následovaly po jejich ukončení.“
Antiislamističtí aktivisté se odvolávají na potřebu chránit tradiční evropské hodnoty. V tom bych s nimi vřele souhlasil. Hájí je někteří členové vlády, obhajuje je reprezentace judaismu, rovněž někteří křesťané (vyslovili se třeba římskokatolický biskup Václav Malý nebo synodní rada Českobratrské církve evangelické). Připojují se i publicisté, kteří by neměli důvod — vzhledem ke svému politickému přesvědčení — hájit Kliniku (například Jiří Peňás).
Na sobotní demonstraci na pražském Pohořelci a pak v Loretánské ulici jeden z demonstrantů držel ceduli s textem, který hodnoty konkretizuje: Bráním evropské hodnoty, otevřenost, solidaritu, dialog.
Snad to nejsou hodnoty jen evropské. Snad se k nim hlásí i obyvatelé Ameriky a Austrálie a různých dalších částí světa. Snad mají obdobu i v asijských tradicích. Ale má-li Evropa co nabídnout celku lidstva jako inspiraci, pak právě tyto hodnoty je třeba prosazovat a hájit. Tradiční otevřenost Evropy však neobhájíme tím, že obnovíme ostnaté dráty na hranicích. Evropu koneckonců po staletí utvářelo náboženství importované z Asie, konkrétně z Blízkého východu. Jmenuje se křesťanství.
Evropské pojetí sociální solidarity těžko obhájíme tím, že budeme od svých dveří odhánět potřebné. Po temných historických zkušenostech s inkvizicí a náboženskými válkami jsme rozpoznali jako naši hodnotu dialog, a ten neobhájíme, když budeme mít pro jinak smýšlející na prvním místě připravenu represi.
Systém stavící na uzavřenosti, autoritářství a názorové nesnášenlivosti se (historicky ne příliš výstižně) dříve označoval jako orientální despocie.
A on na to: „Ono to vypadá, že nejvíce dokáže lidi mobilizovat nenávist“.
Bohužel, zdá se, že má pravdu.
Petr Pospíchal píše ve svém dnešním článku: „Lidská práva jsou především práva těch druhých.“
Já za sebe s tímto pojetím souhlasím. Ale musím se zeptat, zda není příliš velká utopie očekávat takovýto postoj od většiny společnosti. Není to nakonec podobná utopie jako komunismus, myslet si, že úplně všichni lidé pochopí, že „lidská práva jsou především práva těch druhých“?
Žádné řešení jsme s kolegou bohužel nenašli. Jenom mi ještě napsal: „Až se z ČR stane poloautoritářský stát, tak možná část lidí se náhle "probudí z letargie" a bude možno nastartovat nějaký emancipační odboj - kdo ví. Ale bez duchovního rozměru, nejsem si jistý, že by to mohlo fungovat.“
V té druhé větě s ním stoprocentně souhlasím, protože jsem během posledních několika let došla k témuž názoru. Myslím si, že by se nad tím měla zamyslet celá levice.
Levice v minulosti ještě docela nedávné tak ráda bořila, víc se starala o to, jak rozvalit stávající než o to, jak vytvořit budoucí. Teď snad je to už lepší.
Levice si donedávna myslela, že stačí rozbít to staré, společnost přeorganizovat, změnit majetkové poměry, tu a tam o něčem hlasovat a bude to fungovat. Myslela stejně technokraticky jako pravice i stejně liberálně. Fakt, že člověk a jeho chování je určováno jeho duchovní náplní, jí zcela unikal. Zdá se mi, že se to v poslední době dost zlepšuje.
Omlouvám se, nechtěl jsem se dotknout lidí, kteří smýšlí levicově a jde jim ze srdce o svět lepší pro všechny. Takoví lidé na levici jistě jsou a není jich málo. Omlouvám se za generalizaci. Bez jistého stupně zevšeobecňování se však o pojmu jako levice/pravice mluvit nedá. Omlouvám se všem, kteří se takto zjednodušenému chápání vymykají.
Na levici je cenné především to, že myslí na ty malé. Měla by však vědět, že zdrojem tohoto cítění, této touhy po sociální spravedlnosti, není žádný rozpor uvnitř lidské společnosti, ani palčivý protiklad chudoby a bohatství, ale lidská důstojnost daná každému člověku samotným Bohem. Tady by měla levice se svojí politikou začínat.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Váš pocit, že ta církev si podává ruku s pravicí, by mohl vystihovat českou situaci. Zdejší vedení této církve je ostře konzervativní. Do jisté míry výjimku tvoří snad jen biskup Václav Malý.
Ale vezměte např. ředmnulého papeže Jana Pavla II. Doporučuji přečíst jeho encykliku Laborem exercens, jejíž český překlad je volně přístupný na internetu. Zjistíte tam, že je kritický ke kapitalismu, že stojí za primátem ráce nad kapitálem a ž připouští společenské vlastnictví výrobních prostředků. Tento významný reprezentant římskokatolické církve je tedy výrazně jinde než čeští biskupové.
Ale v každém případě by levicově orientovaní politici nebo aktivisté měli hledat nějaká spirituální východiska, nějaký vyšší smysl pro své aktivity. Ptát se například sami sebe, proč vlastně chceme, aby si lidé byli rovni, aby byli navzájem solidární, dá se to vysvětlit rozumem nebo z čeho to vlastně vyplývá? Přemýšlet eticky o svém jednání...
Hlavně mladí by se neměli spokojovat například se zdůvodněním: jsem levičák, protože kamarádi jsou taky a mě to k nim táhne, apod.
Pokud jde o vztah katolické církve k pravici nebo ke kapitalismu, myslím že pan Štampach vysvětlit tuto záležitost dost přesně.
Já bych jenom dodal, že katolická církev u nás má s levicí opravdu strašné zkušenosti. Mohli bychom si myslet, že pronásledování církve ze strany levice, tak, jak jej prováděla levice komunistická, se už nikdy nebude opakovat. Jenže ČSSD, která jako jediná u nás představuje levici schopnou získat rozhodující politickou moc, občas vyšle takové signály, že nenechá nikoho na pochybách o kryptokomunismu, který v ní dřímá. Viz např. Zaorálkův plakát z roku 2012, na němž světská ruka předává ruce církevní měšec s penězi.
Pokud budou u nás levici před katolickou církví reprezentovat lidé, kteří něco tak odporného a nenávistného jsou schopni stvořit a ohromovat tím veřejnost, jako je plakát ve stylu komunistické propagandy padesátých let, nelze se divit, že se katolická církev od takové levice distancuje. Pak je ovšem otázka, zda by se spíše než o podávání si ruky s pravicí nemělo mluvit o nahánění církve levicí do náruče pravice.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Pokud jsou ovšem levicí myšleny konkrétní politické strany, pak to asi lze. Ale s tímto pojetím levice já se neztotožňuji. Mám takový dojem, že ten pojem už dohrál svou roli. Každý si pod ním představuje něco jiného.
Ale buďme optimisté. Třeba se pojmům ten smysl ještě vrátí. Nebo se možná nevrátí pojmům, ale vrátí se v každém případě.
Spravedlnost a sdílení:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23244
vezmeme-li v úvahu roli církve, kterou jí určil Ježíš Kristus, tak tuto roli církev určitě nedohrála.
Církev založil Ježíš a pověřil ji úkolem, aby co nejvíce lidí přivedla k Pánu Bohu. Toto její poslání platí do chvíle Ježíšova druhého příchodu. Protože Ježíš ještě podruhé na naši zem nepřišel, role církve stále trvá.
Ještě k tomu „nahánění“ církve do náruče pravice. Je-li někdo někam „naháněn“, ještě to neznamená, že je tam - případně je vůbec někam - „nahnán“. Já si nemyslím, že katolická církev u nás je nějak pravicová nebo s pravicí sympatizuje. Vím však, že pravice se k ní chová lépe a také slušněji. Nicméně se nedomnívám, že to pravice dělá proto, že význam církve pro společnost chápe a že by sama usilovala o politiku, která snese měřítka evangelia. (Takové politice je, myslím, daleko blíž politika současné levice.)
Pravice totiž na rozdíl od levice (minimálně té levice, jíž reprezentuje ČSSD) pochopila význam symbolického kapitálu. Dobře ví, že nejvíce je ho k mání právě v katolické církvi. Co je symbolický kapitál, popisuje krásně Jan Keller ve své knize „Tři sociální světy“. Je to bohatství tradice, kontinuita vývoje trvajícího staletí až tisíciletí, výjimečné prostředí, v němž si živá minulost podává ruku s přítomností. Něco tak symbolicky cenného si pochopitelně nelze koupit. A to i navzdory horám peněz a majetku, pro které je na pravici tolik slabosti. Proto se pravicoví politici (ne všichni), samozřejmě podnikatelé a také oligarchové (nejvíce je to patrné na těch ruských) tak rádi ukazují v blízkosti oltáře. Jenom tam se mohou těšit z odlesku něčeho, co by rádi měli, protože nejraději by měli všechno, avšak mít nikdy nemohou.
Že jim to někteří i vrcholní představitelé církve trpí, není nikterak potěšující, ale pořád to není důvod domnívat se, že si katolická církev podává ruku s pravicí. Katolická církev má totiž tolik stránek, přičemž se v ní prolíná současnost s minulostí i budoucností, že ji nelze hodnotit jenom podle některých z nich. Tím méně z jediné.
Dobrou noc a vše dobré přeje, Jiří Vyleťal
Ke zmatku v pojmu přispívají některé osobnosti, například Zeman, který se myslím jednou označil za levicového prezidenta, nebo Duka, který před několika lety mluvil o fašismu jako o levici.
Největší zmatení pojmu levice však přináší dnešní realita, například problém uprchlíků, který levici definitivně rozštěpil na ty, co jsou pro a co jsou proti.
Prostě s levicí to dnes vypadá bledě.
Oni sice politologové často dělí levici na liberální a konzervativní, ale k čemu to je, když liberální levice stejně neuznává konzervativní levici za levici a ta konzervativní za levici zase neuznává liberální levici. Z toho vyplývá, že neexistuje žádný jejich průnik, tedy nic, co by je spojovalo, a proto levice jako taková v podstatě neexistuje.
Krásný den přeje, Jiří Vyleťal
Já chápu levici jako snahu o větší mocenskou (politickou a ekonomickou) rovnost ve společnosti, naproti tomu pravici je toto v lepším případě lhostejné. Jenže to samozřejmě předpokládá, že se shodneme na tom, co to ta společnost je, a kdo do ní patří. Dělení levice/pravice tedy předpokládá tu stejnou členskou skupinu.
Naproti tomu dělení liberalismus/konzervativismus se týká definic těch skupin samotných. Liberálové obvykle do té členské skupiny zahrnují všechny lidi na planetě, u konzervativních názorů se to liší případ od případu a může to mít různé formy - národnostní, náboženské, ideologické atd.
Takto může být třeba Jan Keller konzervativním (jeho členská skupina zahrnuje primárně Čechy) levičákem (je pro rovnost Čechů navzájem).
To jistě není, pokud jsme pro rovnost před zákonem (který všichni, nebo aspoň většina těch, na které se vzahuje, respektují).
Ale pokud jsme pro sociální rovnost, tam nestačí pouze vyhlásit: "všichni lidé jsou si rovni" a tím to končí. To vyžaduje i aktivní spoluúčast na vytváření skutečné rovnosti. A nakonec i dostatek materiálních prostředků, které musí být k dispozici.
(Nutno definovat pojem kultura . “Kultura” je způsob jakým se věci dělají. V tomto smyslu má každá rodina či firma svoji kulturu.)
Dědek dědka se přistěhoval do města. Před třiceti lety se rodina chtěla vrátit zpátky na vesnici, nepovedlo se to. Vesnice se proti nim sjednotila, městskou přivandrovaleckou verbež nechtěla. Nebudou ctít den boží, budou sekat trávu sekačkou a ne jako slušný člověk kosou.
Paul Sniderman dělal výzkum v Nizozemí a v Dánsku. Zjistil, že prvotním zdrojem nepřátelství k přistěhovalcům je kultura. Říká:
“Pravidla, která představují předivo kultury, ztrácejí svoji sílu. Nadále se nedá spoléhat na to, že lidé budou jednat, tak jak mají jednat a ctít to, co bávalo ctěno. Důvěra, která dříve tvořila přirozené pojítko je narušena. Jak je možno věřit někomu, o kom nevíme, jak bude reagovat, že bude jednat podle zavedených pravidel, že bude respektovat společenské konvence? Krátce, to co je důvodem strachu, že jejich kultura je ohrožena je strach, že lidé už nadále nejsou ochotni jednat podle ustanovených pravidel na norem.”
Kdysi jsem slyšela (BBC?), že existuje empirická hranice (12%) po jejíž dosažení, vypuká konflikt mezi námi a těmi druhými. Autoři ji nevysvětlovali. Moje vysvětlení je, že je to hranice, kdy přestávají platit zaběhaná pravidla. Pokud se do vesnice přistěhuje několik neznabohů, když najdou několikrát za sebou na zemi čerstvě vyprané prádlo, brzy zpravidla pochopí, že takové dobytčárny jako praní (!) v neděli se v slušné společnosti prostě netolerují a tolerovat nebudou. Pokud je takových přivandrovalců najednou ve vesnici polovina, je těžké něco takového vynucovat. A to už nemluvím o tom, že od takových neznabohů se dá očekávat, že pokud vůbec přijdou do kostela, přijedou tam vozem, jako by nevěděli o zákazu používání povozu v den sváteční. Navíc tím, že se budou dívat na televizi, používat počítač a dokonce nosit oblečení v jiných barvách než jenom v černé a bílé, půjdou dětem špatným příkladem.
Čím větší důraz na dodržování pravidel, tím větší nechť k přivandrovalcům.
Druhá osa konfliktu je boj o zdroje. Sociální dávky, pracovní místa, zdravotní péče, bydlení. Podle jedné studie, pokud nepropukne konflikt o zdroje, konflikt mezi námi a jimi nepropukne. Náš problém je, že momentálně v Evropě nemáme pracovní místa, dostupné bydlení, se zdravotní péčí a sociálními dávkami je to také často nahnuté.
Tam kde se protnou obě osy konfliktu (a to se týká především představitelů konzervativní levice) vzniká třeskutá nenávist.
Klasický konzervativec bude spíše zámožnější, s přistěhovalci o zdroje nebude soutěžit, bude se moci od nich izolovat. Příslušník pražské kavárny/neoliberál si bude pochvalovat jídlo v nových etnických restauracích, levné chůvy a levné paní na úklid. Jeho děti, ale samozřejmě do školy, kde budou mít přistěhovalci většinu nepůjdou. Pokud se někdo z pracující chudiny ozve se stížností, že ve škole, kam jeho děti docházejí, polovina žáků nemluví oficiálním jazykem, úroveň výuky tomu odpovídá a budoucnost jeho dětí je tedy ohrožena, dostane se mu od příslušníků obou skupin poučení, že je odporný rasista, který nechápe jakou výhodou multikulti vzdělávání pro jeho děti představuje. Ve Švédsku prý byly před dvaceti lety tři vyloučené komunity, dnes je jich údajně 186. A už nemluvím o tom, že mnohé evropské systémy zřejmě poskytují více přistěhovalcům, kteří do systému nic nevložili, než domácím, kteří do něho léta přispívali. Není divu, že pak lidé volí různé varianty konvičkovců.
(Ono to není nic nového, část levicových elit vždy nenáviděla pracující chudinu, s eugenikou nezačali fašisté, tu propagovala dávno před nimi levice)
Buďme proto otevření dobrým idejím (dobrým pro všechny). Nechme je, ať se zabydlí v našem srdci namísto strachu, co s námi bude.
Ideu lze uskutečňovat jen tak, že se s ní vnitřně ztotožním a budu podle ní žít.
Myslím, že strach není totéž co rozpoznání nebezpečí. Nebezpečí tedy mohu vnímat, mohu před ním varovat, ale skličující strach v srdci mít přitom nemusím.
Například obchodníků, výrobců reklam, bankéřů nebo politiků a jiných osob....
Neznásilňují nás ti všichni aspoň trochu?
Já osobně se čím dál tím víc přikláním k tomu nemít žádné plány.
Ona vlastně i úporná snaha nebýt součástí ničích plánů může člověka znásilňovat a dělat ho nesvobodným.