Co se tady děje? Ptá se mě anglicky mladý pár turistů na Hradčanském náměstí. On vypadá jako Arab, ji tipuju na Jihoevropanku. Působí zmateně a trochu vyděšeně. Právě jsem si koupila lahvičku s vodou, na které je logo Bloku proti islámu a poslouchám projev Evy Hrindové. Náměstí je z velké části zaplněno několika tisícovým davem. Stojíme v rohu, kde je trochu volněji a možnost pohybu.

Vysvětluju jim, co je to za demonstraci a mladý muž s obavami v hlase říká: „Jsem izraelský křesťanský Arab, je to pro ty lidi problém?“ Koukám na něj a nevím, co mám odpovědět. Vidím, že má na krku křížek. Přemýšlím, co říct. Po krátké odmlce dodává: „Důležité ale asi je, že jsem Arab a vypadám tak. Chápu.“

Stydím se a snažím se celou situaci přiblížit. Taky jim říkám, že jim akutní nebezpečí nehrozí, že je lidé na demonstraci spíš nenapadnou, ale ať si dávají pozor později v ulicích, zejména na neonacisty a ukazuju jim, jak možní agresoři vypadají. Děkují a odcházejí pryč.

Čeho se bojíte? Ptá se reportérka lidí v první řadě pod pódiem. Vedle ní stojí kolega s kamerou. Oba stojí pro jistotu za červenobílou páskou „vstup zakázán“, kterou hlídají pořadatelé ve žlutých vestičkách. Nejen oni, ale i celá řada dalších novinářů nevychází z páskou ohraničeného prostoru kolem pódia, kam účastníci demonstrace nesmějí.

Nacionalisté všech zemí, spojte se!

Na rozdíl od demonstrace Adama B. Bartoše, na které jsem byla před chvílí, má dnešní shromáždění Bloku proti islámu jasný mezinárodní rozměr. Podobné demonstrace jako v Praze jsou v tu chvíli v mnoha dalších městech, z některých přenášejí projevy, nebo aspoň záběry na velkoplošnou obrazovku. Náměstím se tedy linou různé jazyky. Když německy hřímá zakladatel švýcarské Strany pro přímou demokracii (DPS) Ignaz Bearth, vidím jasně, že se lidé kolem mě trochu ošívají. Někdo v davu to okomentuje: „Vždyť vypadá jako Hitler.“

V projevech zaznívá dokola stále totéž. Musíme se chránit před náporem barbarských přistěhovalců. Nechceme, aby znásilňovali „naše ženy“. Řečníci představují Evropu jako ostrov kulturních národů, který se musí ohradit a oplotit před celým světem. A pokud se to nepodaří na evropské úrovni, v čemž mají řečníci už dopředu jasno, musíme to udělat na úrovni našeho státu. „Když nemůže být pevnost Evropa, budeme mít pevnost Česko,“ tvrdí Martin Konvička z pódia. A ptá se lidí v davu, zda jsou ochotní postavit se na hradby místo toho, aby seděli v kavárně. Jsou a nadšeně tleskají. „Postavíte se proti vlastním elitám?“ Postaví, a dávají to radostně najevo.

Prostřednictvím velkoplošné obrazovky promluvila k demonstrantům také estonská poslankyně Maríja Karljustová. Její krátký projev je v angličtině. Opakovaně zdůrazňuje, že jsme svědky nástupu konzervativní Evropy. I toto prohlášení se setkalo s nadšeným potleskem.

Atmosféra na náměstí je jen těžko popsatelná. Na jednu stranu je cítit sounáležitost a  atmosféra solidarity lidí, kteří mají společný cíl. Na stranu druhou je v davu poměrně dost mladých mužů, kteří podle oblečení působí jako neonacisté, jsou vyholení a chovají se agresivně. Jeden z nich do mne strčil tak, že jsem málem upadla. Byla jsem přitom pro něj jen jednou účastnicí, nebylo v tom nic politického.

Lidé si mezi sebou hodně povídají i během projevů. Řeší, co bude dál. Padají různé návrhy na vytvoření domobrany, vystoupení České republiky z EU. Plány jsou bohaté, jen není zcela patrné, jak je budou realizovat.

Sluníčka, kolaboranti, fašisti leví

Někteří příznivci Bloku proti islámu na demonstraci nejsou, protože je blokují podle slov Martina Konvičky ta „pojašená“ sluníčka. „Jsou to kolaboranti,“ dodává. A nejen oni, ale i česká vláda. Ve srovnání s projevem Adama B. Bartoše, který zazněl hodinu před tím na Loretánském náměstí, působí Konvička umírněně. Bartoš vládu označil za vlastizrádce. Mluvil také o tom, že je národ ozbrojený a policie na straně národa. Prý se pak přidají. Zmínil i to, že vlastizrada se vždy trestala trestem nejvyšším. To Konvička jen naznačuje, že možná není čas čekat do příštích voleb, ale k násilí proti vládě ani nepřímo nevyzývá.

„Sluníčka“ je jen hezčí název pro všechny možné negativní příměry, kterými své názorové odpůrce lidé na Hradčanském náměstí častují. Když demonstrace v poklidu končí, lidé se rozcházejí. Všichni však musí jít jednou úzkou ulicí, protože jinde blokují různí antirasisté cestu. Stejně jako na začátku demonstrace, kdy se měli účastníci problém se na náměstí vůbec dostat, to vzbuzuje pohoršení. „My jsme normální lidi, proč musíme chodit tudy?!“ Ozývá se kolem mě. „Jak to, že nezasáhnou spíš proti těm extremistům?“, rozčiluje se jedna mladá žena. „Zasraný fašisti leví“ Chtějí se prát, nebo co?“, komentuje situaci starší muž.

Dav z náměstí dochází na Jelení ulici, kde se začíná dělit. Lidé postupně odcházejí na metro a tramvaje, část z nich však míří dolů na Klárov a před Úřad vlády, kam měl původně jít z Hradčanského náměstí průvod. Plány se ale změnily právě kvůli protidemonstracím a organizátoři od průvodu upustili. Průvod řídne a řídne, až za Letohrádkem královny Anny jsem najednou sama. Ale jen na pár okamžiků.

Úprk a úder neonacistů

Během několika vteřin se ocitám ve skupině zakuklených mužů v černém. V ohybu silnice vedoucí dolů na Klárov se objeví policejní anton a my se dáváme do klusu. Přebíháme přes můstek a muži kolem mě se shýbají pro kameny na zemi. Přemýšlím, mám-li to udělat také, abych nebudila pozornost, ale protože jsem spíš slabším článkem skupiny, napínám síly k rychlejšímu klusu. Dobíháme nad úřad vlády, ale je jasné, že nás dolů k němu nepustí. Kdosi navrhuje, že by se tam daly házet kameny, ale místo toho utíkáme dál. Sbíháme k Čechovu mostu a přes něj spěcháme na náměstí Jana Palacha.

V tu chvíli mi píše kolegyně, která stojí na Klárově, že k nám jedou antony policistů. Neonacisté se rozbíhají do Židovského města a těžkooděnci, kteří na místo skutečně dorážejí, se rozbíhají za nimi. V uličkách je zadržují. Je už tma a situace je nepřehledná. Vracím se tedy přes Mánesův most zpátky na Klárov.

Přemýšlím o tom, co se právě stalo. Proč právě v tuto chvíli policie zasáhla proti neonacistům. Jaký byl důvod toho, že je zadrželi. Z krátké scénky, kdy se skupina asi pěti lidí, které jsem považovala za neonacisty, zastavila na Palachově náměstí a jeden z nich ukázal těžkooděncům, kam neonacisté utekli, jsem vyrozuměla, že s námi celou cestu běželi také policejní agenti.

Na konci Mánesova mostu na levém břehu se sešly zbytky účastníků všech demonstrací. Trochu si nadávají, ale vypadá to, že už se nic nestane. S kolegy z redakce si jdeme sednout do kavárny, kde dopisujeme zprávu. Dozvídám se o různých potyčkách, jichž byli svědky, a postupně si skládám obrázek událostí celého sobotního odpoledne. O útoku na reportéry rozhlasu nevíme, to se dozvídám až později v noci.

Najednou nám začnou všem chodit esemesky, že je nutné přijet na Kliniku. „Mířej tam plešky, je tam málo lidí,“ píše se ve zprávě z neznámých čísel. Později přichází zpráva, že „náckové útočí na Kliniku. Uvnitř málo lidí. Policie o tom ví,“ To už je část mých kolegů na cestě tam. My ostatní zůstáváme, aby nám podali zprávu.

Po chvíli z místa volají, že dva lidé skončili se zraněním hlavy v nemocnici. Neonacisté kromě kamenů hodili oknem zápalnou láhev. Bylo jich prý zhruba třicet. Na místo přijeli jak policisté, tak hasiči, situaci už měli pod kontrolou.

Den končí. Uvažuju nad tím, kdo čeho chtěl vlastně ten den dosáhnout. Kdo všechno se považoval za oběť policejního násilí, nebo alespoň nespravedlnosti. S jakými pocity usínají lidé, kteří přišli vyjádřit svůj názor, a hlavně, zda má smysl přemýšlet nad tím, co se stalo a pokoušet se o analýzu událostí. A zda vůbec existují slova, která by mohla přinést jasno do rozjitřených emocí.