Pravda o současné řecké krizi je nakonec relativně prostá. Tsiprasovo Řecko stojí za nejryzejšími zájmy demokracie a představuje naději na poklidnou transformaci Evropské unie v soustátí, které bude především hájit zájmy svých občanů. Německo, bruselský establishment a Mezinárodní měnový fond usilují o udržení statu quo, který principiálně před zájmy občanů upřednostňuje zájmy finančního kapitálu.

Nejedná se o konflikt mezi komunisty a demokraty, jak se jej dnes snaží v kuriozní shodě líčit Robert Fico i Martin Šimečka (Řecko totiž své komunisty klasického střihu má a ti jsou i díky Syrize v opozici), jedná se o konflikt mezi sociálně-ekologickou demokracií, reprezentovanou Syrizou, a její kapitalistickou karikaturou. Když si slovenský ministr financí Kažimír posteskl, že mu a jeho kolegům jeho řecký protějšek Varoufakis dává přednášky, lze mu odpovědět prostě: přestaňte sloužit zájmům J&T, Penty a spol., začněte sloužit zájmům slovenských lidí a můžete přednášet s Varoufakisem.

Řecko se na své dnešní obdivuhodné trajektorii neocitlo náhodou. Ocitlo se v hluboké krizi (κρίσις), z níž se pokouší vymanit katarzí (κάθαρσις): optimálním a pro celou evropskou demokracii (δημοκρατία) užitečným východiskem. I jeho kulturní výbava je k tomu jakoby předurčuje.

Ve dnešní dluhové pasti se Řecko ocitlo ze tří příčin. První jistě spočívá v desetiletích fatálně nekompetentních zkorumpovaných řeckých vlád, které před zájmy svých voličů upřednostňovaly zájmy místní oligarchie a nadnárodních korporací. To by nás mohlo zajímat.

Druhá spočívá v bezstarostném a nezodpovědném počínání mezinárodních finančních institucí, které řeckým vládám půjčovaly, a to i v době, kdy už dávno věděly, že to obnáší značné riziko. I ony by měly dnes nést část odpovědnosti a především ztrát.

Třetí důvod řecké krize spočívá v pěti letech katastrofálně nekompetentních ekonomických reforem, které Řecku naordinovala tzv. Trojka zahraničních institucí: Evropské centrální banky, Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu. Devadesát procent z takzvané pomoci putovalo na splácení toxických úvěrů zahraničních věřitelů, z velké části německých: šlo tedy především, jako obvykle v podobných situacích, o pomoc soukromým bankám, tíhu převzaly veřejné rozpočty.

A jako obvykle v podobných situacích ochranu zájmů finančního kapitálu provázely brutální sociální škrty zdůvodňované příslibem zvýšení ekonomického výkonu, který Řecko znovu postaví na nohy. Jenomže nic takového se nedělo a z tisíckrát popsaných důvodů ani dít nemohlo. Škrty nefungují. Situace v Řecku se tak prakticky ve všech ohledech dál zhoršovala.

MMF takhle škodil vždy a všude

Nikoho, kdo je obeznámen s metodami Mezinárodního měnového fondu, to nemohlo překvapit. Jeho reformní programy nefungovaly dle deklarovaných účelů nikdy nikde na světě. Je to nesčetněkrát popsáno a ví se také, že deklarované účely, to jest „zvýšit konkurenceschopnost“ ekonomiky, jsou pro popis reálné praxe politických doporučení MMF v nejlepším případě nemístným eufemismem.

Principiálně jde o to, že se státy pod kuratelou MMF reformují tak, aby byly ekonomicky zranitelnější a poddajnější zájmům nadnárodních korporací a finančního kapitálu. Ve třetím světě se přesně toto děje od konce kolonialismu, už v sedmdesátých letech to precizně popsala americká ekonomka působící v pařížském Transnational Institute Susan Georgeová v bestselleru How the Other Half Dies.

Pokud se některým zemím podařilo rozvinout své hospodářství, bylo to přesně opačným způsobem nežli MMF doporučoval, nikoli liberalizací, privatizací a zeštíhlováním státu, nýbrž úzkostlivým protekcionismem a masivními státními investicemi do strategických odvětví. MMF potřebuje radikální reformy naléhavěji než Řecko.

Takové vědomí se šíří i proto, že Řecko 2015 není Mexiko 1982. Čím dál více Evropanů vidí, že neoliberální model kapitalismu selhal a Evropskou unií prostupuje poznání, že stávající poměry nejsou udržitelné.

A tak, když Řekové viděli, že v žádném ze stanovených kritérií tak zvaná léčba cestou škrtů nefunguje, že se namísto slibovaného oživení ekonomiky celá společnost propadá do čím dál větší bídy a marasmu, vyměnili v lednových volbách politické síly, které se chovaly loajálněji k zahraničním věřitelům nežli k vlastním občanům. Díky Syrize měli kým.

Zvolili si progresivní sociálně-demokratickou formaci Syriza s nadějí, že dokáže nalézt způsob, jak uchovat Řecko v Evropské unii, ba dokonce i v eurozóně, a současně ukončit zhoubné škrty. Tsiprasova strana s tímto programem kandidovala, protože je bytostně proevropská: cítí odpovědnost k Evropě a chce ji reformovat jako celek; na rozdíl od řeckých komunistů, kteří jsou proti Evropské unii, proti euru a snad by i namísto vyhlašování referend zvažovali vyhlášení diktatury — možná by se o nich mohl Martin Šimečka poučit, než bude znovu o tématu psát.

Věci stojí totiž přesně naopak, než se je český i evropský neoliberální establishment pokouší líčit. Důvod, proč se nyní jednání ocitla v kritickém bodě, spočívá v tom, že reformní plány Syrizy jsou příliš dobré: velkorysé, hluboce zodpovědné a zohledňující zájmy všech Evropanů, nikoli jen Řeků. Předáci Syrizy se totiž nijak netají tím, že Řecko pokládají za model, který může ukázat směr dalším evropským zemím.

Jejich sny jsou ale nejtemnější černou můrou evropských politických elit spřažených s finančními zájmy, jimž se nyní daří kontrolovat Evropskou unii podobně jako kontrolují nejpozději od šedesátých let MMF. Syriza doplácí na to, že přecenila demokratickou povahu Evropské unie. Zmýlili jsme se v tom mnozí. Tsipras a spol. věřili, že Evropská unie si nedovolí jednat tak, aby ústředním motivem jejího počínání byla změna demokraticky zvolené řecké vlády.

Jenomže přesně to se stalo. O tom, že tomu tak je, dnes nebude pochybovat nikdo, kdo průběh jednání od nástupu Tsiprasovy vlády podrobně sledoval. Když totiž Tsiprasův kabinet v závěru jednání v hluboké časové a existenční tísni nakonec navrhl reformy, jejichž mnohé parametry oprávněně pokládal za nesmyslné, ale splnil jimi požadavky svých věřitelů, ti odmítli návrh, poněvadž škrtal jinde, než si představovali. Tsiprasovi jinou možnost než vyhlásit referendum vůbec neponechali. A nyní se snaží brutálním tlakem ovlivnit jeho výsledek.

V kostce jde o to, že aténská vláda hodlala požadované prostředky získat především zvyšováním daní korporacím, a nikoli dalším podkopáváním sociálního státu. Odmítnutí tohoto návrhu okořeněné spoustou arogantních poznámek šéfky Mezinárodního měnového fondu Christiny Lagardeové a německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, který se chová vůči Řekům s drzou povýšeností, jakou by si snad žádný představitel Německa už snad dnes ani neměl dovolit, obnažilo podstatu současného mezinárodního politicko-ekonomického režimu v nahotě, v jaké se před zraky Evropanů dost možná ještě nikdy nevyjevila.

↗

Tsipras je komunistou asi tak jako papež František. Názory mají podobné a představují to nejprogresivnější v současné světové politice. Foto The Toc

Ze všech selhání nejhorší je selhání Sigmara Gabriela

Ukázalo se, že instituce, které vcelku s lehkým srdcem, čili bez jakýchkoli podstatnějších strukturálních podmínek, nedávno darovaly soukromému bankovnímu sektoru, jakmile se vlastní vinou ocitl v krizi, bilion (tedy tisíc miliard) eur z veřejných rozpočtů, odmítají jednat s demokratickým mandátem vybavenými zástupci suverénní členské země Evropské unie jen proto, že představuje principiální politickou alternativu. Merkelová a spol. tím ovšem ohrožují samu existenci Evropské unie.

Motivace evropských vyjednavačů je podobná té, jakou měly západní země v roce 1968, když odmítly pomoci Sovětským svazem ohroženému Československu. Novinář Jiří Vančura v knize Naděje a zklamání: Pražské jaro 1968 se zmiňuje o indiciích, podle nichž se Západ bál takřka ve stejné míře jako Sovětský svaz, že by československý pokus o sňatek demokracie a socialismu mohl příkladně fungovat, že by tu vznikl model, který by mohla chtít veřejnost v západních zemích kopírovat. Obdobný typ obav dnes pohání bytostně nedemokratické chování evropské politické elity vůči Řecku.

Dnes se to děje ovšem něžněji, ale princip imperiální ochrany neudržitelného systému je totožný. Zatímco Brežněv poslal na Dubčeka tanky, Merkelová na Tsiprase banky. Přesto je tu ale ještě mnohem horší role nežli ta, jíž obsazuje Merkelová. Po ní jako představitelce konzervativní německé politiky snad ani nemůžeme chtít, aby hájila jiné zájmy nežli zájmy německého kapitálu.

Skutečně tragickou, a ničím neomluvitelnou úlohu v případu sehrávají evropské sociální demokracie, v čele s předákem německé SPD Sigmarem Gabrielem. Jeho výrok, že není „žádný důvod, aby sliby německých komunistů zaplatili němečtí dělníci“, je tak perfidním překroucením skutečného stavu věcí, že jej můžeme zařadit do sbírky nejtrapnějších poklesků v dějinách evropské sociální demokracie, přesně v tom duchu, který si právem vysloužil zesměšňování heslem Wer Hat Uns Verraten?

Sigmar Gabriel tím poskytl především výtečný doklad toho, proč SPD ve svém nynějším stavu nemá vůbec šanci přiměřeně sociálně citlivou konzervativní kancléřku Merkelovou ohrozit. Proč by měl někdo volit sociálně citlivé zástupce kapitálu vydávající se za sociální demokraty, když může volit relativně sociálně citlivé konzervativní zástupce kapitálu, kteří se nepřetvařují?

Přitom německým sociálním demokratům se silná alternativa nabízela a stále nabízí: mohou usilovat o koalici se zelenými a Die Linke, která by se stala ekologickou (díky obdivuhodné energetické politice), sociální (díky znovunalezené schopnosti solidarity) a také demokratickou (díky hledání principiální společné evropské politiky, jak zkrotit finanční kapitál) evropskou avantgardou. Sociální demokracie, která nechápe, že jejím spojencem je Tsipras, a nikoli Merkelová, má takřka úplný zmatek ve své identitě.

Evropskou sociálně-demokratickou avantgardu tak dnes představují Tsipras, Varoufakis a spol.: a mnohým sociálním demokratům jsou tak živoucím špatným svědomím. Zatímco prakticky všechny evropské sociální demokracie kolem nevyhnutelného konfliktu s finančním kapitálem opatrně našlapují, nesměle k němu sbírají síly či hledají výmluvy, anebo dokonce podle útočí na své řecké přátele, s nimiž by se měli solidarizovat, Tsipras koná.

V debatě o referendu v řeckém parlamentu řecký premiér řekl dnešním opozičním stranám, jež jeho Syriza vystřídala u moci: „Děláme to, co jste vy dělat chtěli, ale nenašli jste k tomu odvahu.“ Pravda o Řecku je skutečně prostá. Alexis Tsipras je mužem, kterým by každý evropský sociální demokratický předák toužil být, kdyby k tomu měl odvahu. Ať už řecký pokus uspěje nebo ne — a pro blaho celé Evropy si přejme, aby uspěl — ukazuje cestu a inspiraci, na níž se bude navazovat.