Pravda o současné řecké krizi je nakonec relativně prostá. Tsiprasovo Řecko stojí za nejryzejšími zájmy demokracie a představuje naději na poklidnou transformaci Evropské unie v soustátí, které bude především hájit zájmy svých občanů. Německo, bruselský establishment a Mezinárodní měnový fond usilují o udržení statu quo, který principiálně před zájmy občanů upřednostňuje zájmy finančního kapitálu.

Nejedná se o konflikt mezi komunisty a demokraty, jak se jej dnes snaží v kuriozní shodě líčit Robert Fico i Martin Šimečka (Řecko totiž své komunisty klasického střihu má a ti jsou i díky Syrize v opozici), jedná se o konflikt mezi sociálně-ekologickou demokracií, reprezentovanou Syrizou, a její kapitalistickou karikaturou. Když si slovenský ministr financí Kažimír posteskl, že mu a jeho kolegům jeho řecký protějšek Varoufakis dává přednášky, lze mu odpovědět prostě: přestaňte sloužit zájmům J&T, Penty a spol., začněte sloužit zájmům slovenských lidí a můžete přednášet s Varoufakisem.

Řecko se na své dnešní obdivuhodné trajektorii neocitlo náhodou. Ocitlo se v hluboké krizi (κρίσις), z níž se pokouší vymanit katarzí (κάθαρσις): optimálním a pro celou evropskou demokracii (δημοκρατία) užitečným východiskem. I jeho kulturní výbava je k tomu jakoby předurčuje.

Ve dnešní dluhové pasti se Řecko ocitlo ze tří příčin. První jistě spočívá v desetiletích fatálně nekompetentních zkorumpovaných řeckých vlád, které před zájmy svých voličů upřednostňovaly zájmy místní oligarchie a nadnárodních korporací. To by nás mohlo zajímat.

Druhá spočívá v bezstarostném a nezodpovědném počínání mezinárodních finančních institucí, které řeckým vládám půjčovaly, a to i v době, kdy už dávno věděly, že to obnáší značné riziko. I ony by měly dnes nést část odpovědnosti a především ztrát.

Třetí důvod řecké krize spočívá v pěti letech katastrofálně nekompetentních ekonomických reforem, které Řecku naordinovala tzv. Trojka zahraničních institucí: Evropské centrální banky, Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu. Devadesát procent z takzvané pomoci putovalo na splácení toxických úvěrů zahraničních věřitelů, z velké části německých: šlo tedy především, jako obvykle v podobných situacích, o pomoc soukromým bankám, tíhu převzaly veřejné rozpočty.

A jako obvykle v podobných situacích ochranu zájmů finančního kapitálu provázely brutální sociální škrty zdůvodňované příslibem zvýšení ekonomického výkonu, který Řecko znovu postaví na nohy. Jenomže nic takového se nedělo a z tisíckrát popsaných důvodů ani dít nemohlo. Škrty nefungují. Situace v Řecku se tak prakticky ve všech ohledech dál zhoršovala.

MMF takhle škodil vždy a všude