Řecko před referendem — proč tak zmateně?
Petr JedličkaTsiprasovy listy nejsou tím, zač se prohlašují, a Rada Evropy má v kritice referenda pravdu. V nedělním hlasování však půjde především o střet výkladů situace a všichni zainteresovaní to vědí. Právě dle toho teď jednají.
Výměna sdělení mezi vládou Alexise Tsiprase a zástupci věřitelů působí v posledních dnech poněkud zmateně: snahy o jednání střídají deklarace neústupnosti, nabídky kompromisů silácká prohlášení, demonstruje se jak pro, tak proti. Řecký premiér chce jeden den přijmout, co dosud odmítal, druhý den burcuje na obranu suverenity. Angela Merkelová a Jean-Claude Juncker poukazují na Tsiprasovu neodpovědnost, sami však apelativními projevy — mimochodem brilantně stavěnými — rozněcují vášně.
Celé to vypadá trochu jako hra, trochu jako zásadní konflikt a trochu jako pomsta všem zprávařům a analytikům deníkových médií. Věcná podstata střetů se rozplývá spolu s tím, jak jeden překrývá druhý, a debatám dominují opět zjednodušující soudy a emoce.
Co si v takových zmatcích vybrat a podle čeho se orientovat? Poslední vývoj a zřejmě i vývoj v nejbližších dnech má dvě základní osy: jednak rovinu snahy řecké vlády zvládat režim defaultu, do něhož se, i když zatím ještě ne naplno, dostala nesplacením půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu a koncem podpůrného programu eurozóny s 1. červencem — přičemž tato osa je důležitá zejména pro Řeky samotné — a jednak politickou rovinu: střet o výklad nedělního referenda. Tato osa je důležitá pro celou Evropu.
Jakkoliv je srovnání s loňským referendem na Krymu nemístné — stačí se podívat na pestrost názorů v řeckých médiích —, má Rada Evropy ve své středeční kritice pravdu, když uvádí, že nedělní referendum nesplňuje klasické standardy. Otázka je nesrozumitelná, času na přípravu je málo a hlubší debata skoro nemožná.
Řecké referendum ovšem bude především symbolické, ne o otázce samotné. A všichni zainetersovaní aktéři to vědí. A všichni velcí zainteresovaní právě dle toho teď jednají.
Střet výkladů a Tsiprasův ústup
Zástupci eurozóny a řecká opozice se snaží všemi slovy, gesty a kroky dát hlasování význam ano/ne budoucnosti Řecka v eurozóně, respektive ano/ne budoucí vstřícnosti eurozóny k Řecku, a zároveň a ano/ne stávající vládě Syrizy. Pro větší naléhavost se občas naznačí i význam ano/ne Řecku v EU, sem tam dokonce ano/ne „Řecku v Evropě“, což zní už téměř hrozivě.
Zástupci řecké vlády se naopak snaží o význam ano/ne vnucovanému typu reforem, ano/ne možnosti volit si svoji cestu z krize a zároveň — de facto — ano/ne dosavadní politice Syrizy. Pro symbolické vítězství jedné či druhé strany je přitom důležité, aby vzbudila dojem, že postupovala a postupuje nanejvýš vstřícně, racionálně a že vyzkoušela vše možné i nemožné, aby se dohodla — zkrátka že špatná strana je ta druhá.
Proto ta silná slova, proto ty emoce.
Faktem je, že řecká reprezentace byla proškrtáním svého návrhu z minulého týdne (mimochodem, už tak krajně ústupového) zahnána do kouta. Ale to, že Tsipras nemohl návrh proškrtaný od MMF ani přijmout, ani odmítnout, aniž by probudil doma bouři, to jest že mohl v dané situaci jenom buď vyhlásit referendum, anebo odstoupit, což by se fakticky rovnalo přijetí návrhu, se v projevech vysvětluje obtížně.
Dnešní pozice řecké vlády je navíc ztížena tím, že k překonání stávající krize nějakou dohodu se zástupci věřitelů potřebuje, ať už se rozhodne pro novou měnu, druhou měnu nebo cokoliv dalšího. Chce-li tedy uspět, nesmí dát protistraně možnost ji usvědčit, že jednání sama zřekla. A konečně — řecká reprezentace není v názoru na řešení zdaleka tak jednotná, jak se může zdát.
I proto ty Tsiprasovy dopisy, i proto ty nové návrhy a náznaky ustupování.
Dopady referenda
Ve vlastním nedělním referendu půjde symbolicky o vítězství jednoho nebo druhého výkladu situace, a pokud bereme jako základ demokracie zásadu, že reprezentant lidu — zde řecká vláda — má mít právo volit si cestu, jak dostát státním závazkům, pak také v důsledku o demokracii.
V čistě faktické rovině, tedy v rovině konkrétních dopadů, půjde však ještě o něco jiného — o to, s jakým mandátem a jakou symbolickou silou půjde jedna nebo druhá strana do dalších jednání.
To, že se bude po referendu jednat v každém případě, je neoddiskutovatelné. I při největším realisticky představitelném vyhrocení bude zapotřebí domluvit minimálně to, jak prakticky Řecko eurozónu opustí. Současné smlouvy totiž na něco takového nepamatují.
Nejen výsledek referenda, ale především vyústění celého konfliktu — modus dalšího soužití, respektive způsob urovnání — bude pak důležitý pro celou Evropskou unii. V posledku může celé Evropě ještě i prospět, anebo projekt EU jako něčeho většího než jen obchodní zóny s jednotnou politicko-ekonomickou ideologií zásadně poškodit. Ale o tom byla řeč podrobněji už jinde.
Pokud v referendu zvítězí výklad řecké vlády, bude důležité, aby se Alexis Tsipras nezačal chovat jako Achilles před Trójou a využil symbolického posílení rozumně. Ani vítězství varianty „ne“ ostatně nezmění nic na tom, že Řecko zažívá ohromný finanční otřes, že zástupci eurozóny budou i poté v daleko silnější pozici a že i kabinet Syrizy dohodu potřebuje — pokud se nehodlá zavázat někomu třetímu.
A jestli zvítězí v referendu bruselská a opoziční varianta „ano“, bude naopak důležité, aby si reprezentanti eurozóny uvědomili, že nejsou jen zástupci věřitelských zájmů, ale především Evropské unie — politického celku, v němž mají mít Řekové stejné právo na důstojný život jako Němci nebo Francouzi.
Přes propast tisíciletí má nakonec pravdu snad jedině Homér - zalít si uši voskem, nechat se přivázat ke stěžni, nedovolit změnit kurz, byť Sirény volají sebenaléhavěji, sebe svůdněji, byť člověka zmámí.
Alexis Tsipras to vlastně o víkendu udělal. Smekám.