Řecko před referendem — proč tak zmateně?
Petr JedličkaTsiprasovy listy nejsou tím, zač se prohlašují, a Rada Evropy má v kritice referenda pravdu. V nedělním hlasování však půjde především o střet výkladů situace a všichni zainteresovaní to vědí. Právě dle toho teď jednají.
Výměna sdělení mezi vládou Alexise Tsiprase a zástupci věřitelů působí v posledních dnech poněkud zmateně: snahy o jednání střídají deklarace neústupnosti, nabídky kompromisů silácká prohlášení, demonstruje se jak pro, tak proti. Řecký premiér chce jeden den přijmout, co dosud odmítal, druhý den burcuje na obranu suverenity. Angela Merkelová a Jean-Claude Juncker poukazují na Tsiprasovu neodpovědnost, sami však apelativními projevy — mimochodem brilantně stavěnými — rozněcují vášně.
Celé to vypadá trochu jako hra, trochu jako zásadní konflikt a trochu jako pomsta všem zprávařům a analytikům deníkových médií. Věcná podstata střetů se rozplývá spolu s tím, jak jeden překrývá druhý, a debatám dominují opět zjednodušující soudy a emoce.
Co si v takových zmatcích vybrat a podle čeho se orientovat? Poslední vývoj a zřejmě i vývoj v nejbližších dnech má dvě základní osy: jednak rovinu snahy řecké vlády zvládat režim defaultu, do něhož se, i když zatím ještě ne naplno, dostala nesplacením půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu a koncem podpůrného programu eurozóny s 1. červencem — přičemž tato osa je důležitá zejména pro Řeky samotné — a jednak politickou rovinu: střet o výklad nedělního referenda. Tato osa je důležitá pro celou Evropu.
Jakkoliv je srovnání s loňským referendem na Krymu nemístné — stačí se podívat na pestrost názorů v řeckých médiích —, má Rada Evropy ve své středeční kritice pravdu, když uvádí, že nedělní referendum nesplňuje klasické standardy. Otázka je nesrozumitelná, času na přípravu je málo a hlubší debata skoro nemožná.
Řecké referendum ovšem bude především symbolické, ne o otázce samotné. A všichni zainetersovaní aktéři to vědí. A všichni velcí zainteresovaní právě dle toho teď jednají.
Přes propast tisíciletí má nakonec pravdu snad jedině Homér - zalít si uši voskem, nechat se přivázat ke stěžni, nedovolit změnit kurz, byť Sirény volají sebenaléhavěji, sebe svůdněji, byť člověka zmámí.
Alexis Tsipras to vlastně o víkendu udělal. Smekám.