Řecký premiér a předseda strany Syriza Alexis Tsipras vystoupil v pátek 26. června před půlnocí v televizi s nečekaným prohlášením: Vláda Syrizy vede už šest měsíců bitvu s věřiteli o dohodu, která obnoví prosperitu a sociální spravedlnost v zemi, její snahy o kompromis ale k důstojné dohodě nevedou. Namísto toho jsou Řecku vnucována stejná opatření, jako v minulých letech – taková, které většina Řeků odmítla v posledních volbách.
Vláda nedostala, uvedl Tsipras dále, mandát uzavřít dohodu, jež vede k prodlužování humanitární katastrofy a k politice dusící ekonomiku bez viditelného konce. Proto je na řeckém lidu, aby se k vnucovaným podmínkám dohody jednoznačně vyslovil, dokončil Tsipras s tím, že příslušné referendum bude vypsáno na neděli 5. července. 
Řecký premiér Alexis Tsipras. Doba úsměvů skončila. Foto archiv Die Linke
Vypsáním referenda o podmínkách dohody se Tsipras uchýlil k postupu, který chtěl použít, ale nakonec nepoužil, už jeho předchůdce George Papandreu v roce 2011, tedy v předchozí fázi krize. Tsipras i Papandreu přitom čelili, respektive čelí stejné kritice: že se uchylují k populistickému gestu, aby zakryli vlastní neschopnost efektivně jednat a zbavili se odpovědnosti, že si zahrávají s budoucností země i Evropy a že nemají dost odvahy, aby sami odstoupili a vypsali nové volby.
Domnívám se, že tato kritika je při zohlednění vývoje v posledních měsících ve všech bodech mylná a že je současné referendum naopak v podstatě dobrou zprávou. Může významně prospět nejen Řecku, ale i budoucnosti zbytku EU... když bude ovšem mít silnější strana sporu alespoň špetku sebereflexe.
To nejhorší nakonec
Osobně jsem patřil v posledních několika týdnech k té části pozorovatelů, kteří měli za to, že z dlouhých jednání mezi věřiteli a řeckou vládou vzejde kompromisní úmluva – sice nic převratného, ale alespoň něco, co bude zohledňovat prokazatelně negativní, ba destruktivní důsledky dosavadních reforem a respektovat politický posun v Řecku... i kdyby třeba jen proto, aby si všichni aktéři mohli zachovat tvář, než budou známy výsledky roční správy Řecka Syrizou a podzimních voleb ve Španělsku.
Nic takového se ovšem – zatím – nestalo. Navzdory opakovanému ubezpečování o postupném překonávání rozdílů a blížící se dohodě se zástupci věřitelů v posledním týdnu nejen zatvrdili, ale začali požadovat ještě více.
Ze sporu o výši výdajů na důchody a jednotlivá procenta DPH u několika položek se stal opět zásadní střet ve chvíli, kdy zástupci věřitelů vzali poslední řecký návrh jen na vědomí jako „základ pro další diskuzi“, třebaže od reforem prosazovaných předchozí řeckou vládou se lišil zásadně už pouze ve třech parametrech:
- absencí garance propuštění či snižování mezd ve státním sektoru,
- absencí zásady, že žádoucí reformy budou řecké vládě předepisovat experti Mezinárodního měnového fondu,
- kompromisním snížením požadovaného primárního přebytku řeckého rozpočtu.
Snad bylo poslední přitvrzení součástí vyjednávací taktiky – jednání měla pokračovat ještě v sobotu a v neděli, možná až do pondělního rána. Avšak poslední verzi věřitelského návrhu, jíž nazvala Angela Merkelová „velice štědrou nabídkou“, protože její součástí bylo poskytnutí dalších 15,5 miliard eur – tedy částky pokrývající velkou část řeckých dluhových splátek v tomto roce, ale už nic dalšího –, si vláda Alexise Tsiprase prostě nemohla dovolit přijmout. Ani politicky, ani objektivně.
Syriza se tudíž odhodlala nehrát už dále přetahovací hru, ve které se její konec pomyslného provazu zkrátil najednou skokově a násobně více, než se zkracoval dříve. Je nyní jedno, zda zástupci věřitelů skutečně stále nepochopili, jaké důsledky politika, jíž prosazují, v Řecku zanechává, anebo zda chtěli jen posílit svůj vliv ve finální fázi jednání. Podmínky hry se změnily... třebaže vše pokračuje dále.
Co bude nyní
Tsipras v pátečním projevu uvedl, že o referendu informoval předem Angelu Merkelovou, Françoise Hollanda i Maria Draghiho, guvernéra Evropské centrální banky (ECB). Právě ECB teď bude – spolu s politiky – první na tahu. S 30. červnem vyprší Řecku oficiální prodloužení režimu záchranného programu, v rámci nějž zásobuje ECB řecké banky levnou likviditou. Pokud by nyní s dodáváním levných eur přestala, na což má teoreticky právo, nezbylo by řecké vládě nic jiného, než začít tisknout nové – vlastní – oběživo. V zemi by tak začaly následně existovat dvě měny, anebo by Řecko fakticky opustilo euro, a tím i eurozónu.
Pokud by do úterý vznikla nějaká provizorní dohoda – Tsipras v projevu uvedl, že bude jednat o nouzovém prodloužení záchranného režimu o ještě týden – a ECB by s dodávkami likvidity pokračovala, bude nuceno Řecko vzápětí řešit, z čeho zaplatí červnovou splátku dluhu Mezinárodnímu měnovému fondu. Jedná se dohromady o 1,5 miliardy eur, což není suma, která by nešla zaplatit z nějakého mimořádného úvěru, pozdržení splátky by ovšem vedlo k faktickému defaultu, a tím dalšímu prohloubení nejistoty.
Řecko teď čeká nejspíše omezení výběru z bank a zavedení celkové kapitálové kontroly. Foto Berge Gazen, flickr.comZřejmě nejzásadnějším momentem příštích dnů však bude rozhodnutí, o jakých konkrétních podmínkách budou Řekové v neděli v referendu hlasovat. Pokud věřitelé přehodnotí svůj přístup, může být za týden na stole úplně jiná smlouva, kterou hlasující přijmou. Právě na to sází dnes Syriza nejspíše. Jestliže ale žádná nová dohoda nevznikne, postarají se věřitelé a řecké opoziční strany o atmosféru, která z referenda učiní rozhodnutí buď pokračovat v dosavadním režimu, nebo odejít z eurozóny, respektive úplně z Evropské unie.
Těžko říci, co si v takovém případě většina Řeků vybere a jak se bude chovat Syriza dále. Mezi znalci s výjimkou přesvědčených neoliberálů panuje celkem shoda, že by byl pro Řecko nejvýhodnější řízený default větší části dluhů a odchod s eurozóny, ale setrvání v EU a investiční pomoc od ostatních států, která by zemi pomohla znovuvybudovat ekonomiku. Potíž je ovšem, že takovouto pomoc by musely v rámci EU schválit stejné struktury, které dnes hájí zájmy věřitelů.
Odchod Řecka z eurozóny po zlém, to jest bez jakýchkoliv podpůrných dohod a s myšlenkou jednostranného defaultu, by zemi fakticky odstřihl alespoň na čas od finančních trhů, spolehlivě vyděsil většinu zahraniční investorů, zdražil veškeré dovážené zboží včetně pohonných hmot, zkomplikoval velkou část kontraktů místních podnikatelů se zahraničními partnery a znehodnotil peníze na kontech v řeckých bankách. Většina znalců před tímto scénářem varuje, někteří důsledně levicoví jej přesto Syrize doporučují.
Odchod Řecka z Evropské unie by pak oslabil zemi ještě více, rozvrátil unijní azylovou politiku a panuje vcelku shoda, že by pak Řecku nezbylo, než hledat pomoc u nějaké další velmoci či bloku, například u Ruska.
Volba věřitelů
V chystaném referendu čeká zásadní volba Řeky, ještě před ním se však musejí rozhodnout struktury a státy eurozóny, a to zvláště ty nejsilnější. Důsledky odchodu, či přesněji vytlačení Řecka ze spolku, pro zbytek EU jsou nejednoznačné – hovoří se o poklesu důvěry v celý euro-projekt i rizicích exitu dalších, třebas i silnějších států v budoucnosti, například Španělska nebo Itálie.
Zároveň ale platí, že eurozóna je na záchvěv, který by přišel bezprostředně po odchodu Řecka, připravená dnes více než kdy dříve – má stanoveny způsoby, jak reagovat na krizový vývoj na různých trzích, má obrovský ohranný val ESM a má slib Evropské centrální banky, že udělá pro záchranu eura vše, včetně vydání eurodluhopisů. Z těchto důvodů Tsiprasův tah zbytek Evropy bezprostředně neohrozí.
Zásadní volba reprezentací Německa, Francie, Nizozemí a dalších mocností bude v jiném dilematu: zda-li dát přednost evropským hodnotám typu solidarity, udržitelnosti, respektu k demokracii a schopnosti reflektovat vlastní chyby, anebo upřednostnit snahu učinit z eurozóny prostor svázaný pevně jednou politicko-ekonomickou ideologií – a tedy svým způsobem i jednotnější politický útvar.
Není pravda, že Řekové nevyjednávali poslední půlrok navážno, a není pravda, že neustupovali. Není ani pravda, že vláda Syrizy praktikovala jakousi neopodvědnou neomarxistickou politiku, jak se jí rovněž dnes vyčítá, a není pravda, že Tsipras dělá populistická gesta, pokud tedy nechápeme populismus jako politiku v zájmu většiny.
Referendum je ze strany řecké vlády sice riskantní krok (viz popis černých scénářů pro Řecko výše), ale zároveň krok vynucený. Program oktrojovaných reforem v minulých letech přivedl Řecko k mírnému hospodářskému růstu, avšak za cenu smrštění ekonomiky do stavu odpovídajícímu konci středně dlouhé války a sociální mizérie, která už poznamenala život Řeků na nejméně desítku let dopředu. Zimní volby ukázaly, že většina Řeků není přesvědčena, že by ozdravné reformy podstoupené za uvedenou cenu skutečně léčily – právě naopak. A bylo nesmírně pošetilé se domnívat, že vláda, kterou si tito nespokojení zvolili, nakonec kývne na de facto totéž.
Význam a přesahy
Referendum není konečné řešení. Ať tak či tak, Řecko je s ostatními v eurozóně natolik provázané, že se i po hlasování bude muset jednat. Určitě se však referendem alespoň zpřehlední terén. Jednak se ukáže, jak moc si reprezentanti států, které z eurozóny profitují nejvíce, váží neekonomického rozměru EU, a jednak odhalí, do jaké míry je pozice vlády Syrizy stále i názorem Řeků.
Řecké referendum neproběhne v atmosféře, jež by nabádala k věcné všeobecné diskuzi, zároveň ale ne jenom na základě emocí, ve faktickém vzduchoprázdnu. Bude připomínkou, že i o ekonomice mohou rozhodovat všichni občané, nejenom velcí podnikatelé, bankéři a vybraní ekonomové či politikové; bude symbolem upřednostnění demokratických pravidel před kupeckými.
Proto je řecké referendum v podstatě dobrou zprávou... i když bude z nouze a v krizi vypsané.
