Už 25. ledna čekají Řecko volby, které spolu s Řeky vyhlíží netrpělivě i celá Evropa. Na první příčce volebních preferencí se totiž objevuje SYRIZA — vlajkonoš evropské progresivní levice s charismatickým Alexisem Tsiprasem v čele. V českém mediálním prostředí zůstává řecká sjednocená levice velkou neznámou. Po několika vystrašených textech přinášíme tentokrát pokus o střízlivější zhodnocení ekonomických perspektiv tohoto levicového experimentu.

Řecká koalice malých komunistických, ekologických a socialistických stran kráčí k vítězství v parlamentních volbách. Jejím hlavním cílem je vyvést Řecko z hospodářské pasti, z níž jako by nebylo úniku. „Osvědčené“ nástroje utahování opasků, které v zemi již řadu let ordinuje Troika (Evropská Unie, Evropská Centrální Banka a Mezinárodní Měnový Fond), přinesly kromě nekonečného ekonomického strádání i deficit sociální a demokratický.

Řekům však stojí v cestě oceán. Dokáže Tsipras přimět vody, aby se rozestoupily?

Tsiprasův evropský New Deal

SYRIZA si slibuje, že Evropě ukáže takovou cestu z krize, která bude alternativou neoliberálním reformám. Na horizontu této cesty se má tyčit demokratická, sociální, mírová, ekologická a feministická Evropa bez jednostranně proamerických brýlí v hodnocení geopolitických sporů.

Klíčovým programovým bodem „sjednocené levice“ je jakýsi evropský New Deal charakteristický mohutnými investicemi financovanými Evropskou Investiční Bankou. Nastal čas zapomenout na neviditelnou ruku a, stejně jak to prosazoval Roosevelt při Velké hospodářské krizi 30. let, přiložit k dílu ruce vlastní.

Druhým bodem na Triprasově check-listu je přimět Evropskou Centrální Banku k monetární expanzi (tedy k zvýšení objemu peněz v ekonomice). Eurozóna se potýká s hrozbou deflace, tradičním průvodním jevem krize.

„Kvantitativní uvolňování“ (nákup aktiv centrální bankou, které vede k zvýšení objemu peněz v ekonomice) by mohlo působit jak proti stagnaci Eurozóny, tak proti deflaci. Toho si je vědom i guvernér ECB Mario Draghi. V opozici k tomuto řešení však stojí nejsilnější možný soupeř — Německo.

Německo bylo historicky nejúzkostlivějším správcem vlastní měny. Bundesbanka byla ve své éře dávána za vzor guvernérům na celém světě. V takové politice chtějí Němci samozřejmě pokračovat i poté, kdy marku vyměnili za euro. Dnes k tomu však mají ještě jeden silnější důvod: Němci jsou třetími největšími věřiteli na světě, přičemž v Řecku jsou největším národním věřitelem vůbec. Případný nárůst inflace v Eurozóně by je postihl zdaleka nejvíce.

Od dluhu k dluhu

Řecký dluh je jedním z hlavních témat debat Alexise Tsiprase s předními politickými a ekonomickými elitami Evropy. Dluh ve výši více než 175 % HDP totiž omezuje jakékoliv snahy o změnu. Ocelová koule dluhu drží Řeky pěkně u dna, a nezbývá jim tak než zavádět úsporná opatření diktovaná Troikou.

Z toho důvodu SYRIZA požaduje odepsání větší části řeckého dluhu — mimochodem přesně podle vzoru Německa, kterému byla v roce 1953 část dluhu rovněž odpuštěna. Na zbylou část dluhu pak chtějí řečtí „superlevičáci“ zavést tzv. „růstovou klauzuli“, tedy splácení zbývajícího dluhu jen ekonomickým růstem země. Jeho splácení z veřejného rozpočtu by totiž vedlo zpět do dluhové pasti.

Angela Merkelová už se k tomuto plánu vyjádřila ve prospěch „rozpočtově zodpovědné“ strany Nové Demokracie Antonise Samarase. Kancléřka totiž diskusi o řeckém dluhu podmínila pokračováním politiky úspor a škrtů, proti které SYRIZA brojí. Pokud nenastane přestavba dluhu, SYRIZA bude do nového vládního období vstupovat se svázanýma rukama.