Vláda řeckého premiéra Tsiprase se rozhodla vyhlásit referendum, ve kterém by se měli Řekové vyslovit pro podporu či odmítnutí dosavadních návrhů na pokračování finanční pomoci ze strany takzvané trojky. Hysterická reakce ostatních států Evropské unie i řady apologetů politiky austerity a neoliberalismu nám podává svědectví o stavu a vyhlídkách demokracie v dnešní západní společnosti.

Demokratický kapitalismus…

Rád bych se zaměřil na vztah kapitalismu a demokracie. Ten považuji pro osud demokracie v Evropě za zásadní. Pro mnoho lidí oba pojmy stále představují když ne synonyma, tak přinejmenším spojené nádoby. Tam, kde je kapitalismus, je i demokracie, a kde je demokracie, tam musí být v nějaké formě i kapitalismus.

Myslím, že je nutné jasně rozlišovat pojmy. Pokud demokracií rozumíme například náš současný životní styl, který je naplňován nedělními výlety do nákupní galerie a supermarketu a vlastnictvím posledního modelu mobilního telefonu, pak snad takové spojení platit může. Potom bychom ale byli nuceni za demokratické označit i země jako je například Čína či Saúdská Arábie, které v míře rozvinutosti konzumu západní svět často předčí. V takovém případě by se pojem demokracie stal neinformativním a zbytečným.

Jak jsem napsal v jednom ze svých starších textů, demokracie je něčím jiným. Je metodou redistribuce moci a rozhodovacích pravomocí ve společnosti. Je to metoda společenské a politické interakce, ve které má každý jedinec určitou garantovanou minimální míru svého podílu na spravování celku, jehož je členem.

Naproti tomu kapitalismus je, velmi zjednodušeně řečeno, systémem vytváření, zvětšování a přerozdělování kapitálu, který je abstraktním vyjádřením lidské práce. Minimální míra rovnosti, kterou vyžaduje demokracie pro participaci každého jedince, je pro kapitalismus zbytečná.

Kapitalismus nepotřebuje princip určité minimální rovnosti, zcela rozhodně ne v ekonomických vztazích — dynamika kapitalismu je konečně postavena na nerovnosti jednotlivých ekonomických aktérů. Nerovnost v míře politických práv je pak něco, co může být kapitalismu přinejlepším lhostejné.

Kapitalismus nepotřebuje demokracii. Demokracie a kapitalismus mohou vedle sebe v určité míře koexistovat a vzájemně se omezovat, oba nicméně představují odpovědi na různé otázky a ztělesňují rozdílné typy hodnot.

↗

Obviňovat Tsiprase z toho, že je odpůrcem demokratického kapitalismu, je absurdní. Používat takový tlach jako argument proti pozici Syrizy je pak vyslovenou fraškou. Foto archiv eKathimerini.com

… a jeho apologeti

Právě to ale v lamentaci nad „šílenými Řeky“ zaniká. Například Martin Šimečka nám ve svém článku Revolucionáři podává následující obraz: Evropa je rozdělena na země „demokratického kapitalismu“, které se snaží zachránit lehkomyslné Řeky i eurozónu, a na „revolucionáře“ zosobněné duem Tsipras — Varufakis.

Co to přesně znamená spojení „demokratický kapitalismus“ mi ve světle výše nastíněných úvah opravdu jasné není. Demokracie zde pravděpodobně slouží v prvé řadě jako přídomek, který má kapitalismus polidštit, upozornit nás, že kapitalismus má v tomto případě pozitivní hodnotový náboj, a zároveň se vymezit proti pomyslné druhé straně, „revolucionářům“. Ti logicky demokraty nejsou, protože se proti demokratickému kapitalismu vymezují.

Ten, kdo odmítá kapitalismus, tedy odmítá i demokracii. Co na tom, že revoluční odmítnutí demokracie má být provedeno aktem všelidového hlasování. Aby bylo zcela jasné, kdo tu hraje klaďase a kdo padoucha, zdůrazní pan Šimečka, jak jsou naši dva „revolucionáři“ plní negativních emocí: Demokratickým kapitalismem „pohrdají“, dokonce prý oprašují Leninovo heslo „čím hůře, tím lépe“. Vyhlášení referenda je tak bytostně antidemokratickým krokem, který má stát na začátku revoluce, která smete kapitalismus a s ním i demokracii.

Suverénem v současném světě jednoduše není lid, ale právě kapitál. Ve chvíli, kdy se stále ještě formální vláda nějakého státu rozhodne, že vliv kapitálu a jeho moc nad životy svých občanů omezí, přichází tvrdý protiúder. Od liberálních novinářů se najednou dozvídáme, že cílem současných kroků evropských věřitelů Řecka je svržení demokraticky zvolené vlády.

Pokud Řekové dostanou rozum a v referendu vysloví s úspornými opatřeními souhlas (a vláda Syrizy tak bude zdiskreditována a s největší pravděpodobností padne), měla by je „Evropa“ odměnit a nabídnout jim „světlo na konci tunelu“.

Nevím, zda tím chtěli v Respektu říct, že Řecko už konečně dostane kýženou eutanázii utažením opasku až k prasknutí páteře, či že vykoupení se dostane jen těm, kteří se během života obětují pro blaho věřitelů. Za naprosto nehorázné však považuji už jen to, že někdo může takovouto úvahu skutečně veřejně napsat a ještě se u toho tvářit jako bojovník za zachování demokracie.

Pokud o tom, kdo bude premiérem nějaké země, rozhoduje nadnárodní kapitál, pak prostě a jednoduše o demokracii nadále hovořit nelze. Nevíme, jak referendum dopadne. Jeho samotné vyhlášení je nicméně krokem, který je výsostně demokratický, jelikož rozhodování o osudu země vrací zpět do rukou řeckého lidu.

Se Syrizou lze nesouhlasit v celé řadě jejích kroků, pokud na ni však někdo útočí právě kvůli vyhlášení referenda a právě kvůli němu se snaží Tsiprasovu vládu svrhnout, pak bojuje za zájmy věřitelů a proti demokracii.

Rozcestí

Rozpory mezi neoliberálním pojetím kapitalismu a demokracií euroatlantického typu se projevují již několik dekád. Dokud byla jejich nejviditelnějším dějištěm Čína nebo Indie, mohli jsme se snad tvářit jako roduvěrní idealisté, kteří jsou doma přesvědčenými demokraty a kterým zároveň nic nebrání v tom čile obchodovat s autoritářskými či otevřeně totalitními režimy.

Ujgur, demokratický aktivista či příznivec Fa-lun-kungu šijící jako otrok kalhoty západních značek jsou zřejmě přehlédnutelní. Problémem Řecka je, že je mnohem blíž a oči nad ním donekonečna zavírat nelze.

Řecké referendum tak funguje jako jakýsi katalyzátor. Nutí nás pro volbu mezi zájmy kapitálu na straně jedné a demokracií na straně druhé. Musíme se rozhodnout, zda chceme být v prvé řadě demokraty, nebo kapitalisty.

Veřejný sektor ustupuje kapitálu prakticky již od dob vlády Thatcherové, respektive od transformačních 90. let. Je otázkou, zda v těchto dnech v Řecku nezačíná narážet na hranice vlastního zániku a zhroucení.

Podle dosavadních reakcí evropských vůdců a některých novinářů se zdá, že zatím vítězí trh. Za rozhodného vedení našich politických vůdců se tak rychle přibližujeme realitě globálního jihu, realitě, ve které o složení vlád rozhodují nadnárodní korporace a kapitál.

Nechť si každý zváží, zda je tohle skutečně modelem společenského uspořádání, ve kterém chce žít.