Greece delenda est
Radovan BartošekEvropa je podle některých komentátorů rozdělena na země „demokratického kapitalismu“, které se snaží zachránit Řeky i eurozónu, a na „revolucionáře“ zosobněné duem Tsipras/Varufakis. Jaký je ale vůbec vztah mezi kapitalismem a demokracií?
Vláda řeckého premiéra Tsiprase se rozhodla vyhlásit referendum, ve kterém by se měli Řekové vyslovit pro podporu či odmítnutí dosavadních návrhů na pokračování finanční pomoci ze strany takzvané trojky. Hysterická reakce ostatních států Evropské unie i řady apologetů politiky austerity a neoliberalismu nám podává svědectví o stavu a vyhlídkách demokracie v dnešní západní společnosti.
Demokratický kapitalismus…
Rád bych se zaměřil na vztah kapitalismu a demokracie. Ten považuji pro osud demokracie v Evropě za zásadní. Pro mnoho lidí oba pojmy stále představují když ne synonyma, tak přinejmenším spojené nádoby. Tam, kde je kapitalismus, je i demokracie, a kde je demokracie, tam musí být v nějaké formě i kapitalismus.
Myslím, že je nutné jasně rozlišovat pojmy. Pokud demokracií rozumíme například náš současný životní styl, který je naplňován nedělními výlety do nákupní galerie a supermarketu a vlastnictvím posledního modelu mobilního telefonu, pak snad takové spojení platit může. Potom bychom ale byli nuceni za demokratické označit i země jako je například Čína či Saúdská Arábie, které v míře rozvinutosti konzumu západní svět často předčí. V takovém případě by se pojem demokracie stal neinformativním a zbytečným.
Jak jsem napsal v jednom ze svých starších textů, demokracie je něčím jiným. Je metodou redistribuce moci a rozhodovacích pravomocí ve společnosti. Je to metoda společenské a politické interakce, ve které má každý jedinec určitou garantovanou minimální míru svého podílu na spravování celku, jehož je členem.
Naproti tomu kapitalismus je, velmi zjednodušeně řečeno, systémem vytváření, zvětšování a přerozdělování kapitálu, který je abstraktním vyjádřením lidské práce. Minimální míra rovnosti, kterou vyžaduje demokracie pro participaci každého jedince, je pro kapitalismus zbytečná.
Kapitalismus nepotřebuje princip určité minimální rovnosti, zcela rozhodně ne v ekonomických vztazích — dynamika kapitalismu je konečně postavena na nerovnosti jednotlivých ekonomických aktérů. Nerovnost v míře politických práv je pak něco, co může být kapitalismu přinejlepším lhostejné.
Není tedy pravdou, že by kapitalismus nepřinášel demokracii: on ji přináší, a v to v míře historicky dokonce skutečně nemalé; jde ale o to, že je to přesně takový způsob demokracie, který je adekvátní základním principům fungování kapitalismu.
V kapitalismu je tedy člověk (pracovník) osobně svobodný, ale fakticky se musí prodávat (tedy přizpůsobit) ekonomicky dominantnímu kapitalistovi.
No a tento způsob demokracie je přesně ten samý: občan je sice osobně svobodný, a jako jednotlivec si může hlasovat pro to či ono - ale nakonec se musí přizpůsobit dané ekonomické realitě. A touto ekonomickou realitou je právě kapitalismus.
Máme tu tedy dokonale uzavřený kruh: kapitalismus přináší demokracii, ale takovou demokracii, která je plně podřízena potřebám kapitálu.
A z tohoto kruhu nijakým způsobem nevystupuje, ani neuniká to referendum, kterým má řecký lid údajně rozhodovat o svém budoucím osudu. Ve skutečnosti se jedná jenom o zcela fiktivní rozhodnutí: je to jenom rozhodování o tom, jestli se Řekové podrobí podmínkám dominantního evropského kapitalismu - anebo ale jestli se rozhodnou pro kapitalismus vlastní, řecký! Jejich rozhodování tedy naprosto není (jak se stále ještě věří u části levice) mezi kapitalismem a nějakým jiným, nekapitalistickým modelem ekonomiky.
Snad by opravdu nebylo od věci si uvědomit, že celá záležitost se nakonec točí jenom od toho, zda Řecko bude či ochotno splatit dluhy, které si v minulosti tak velkoryse nasekalo. O nějaký "antikapitalistický boj" se tu v žádném případě nejedná.
Ve svém dřívějším textu, na který odkazujete, rozlišujete zásadně mezi demokracií institucionalizovanou, a mezi demokracií jako procesem, jako způsobem existence.
Toto rozlišení může mít skutečně velice zásadní význam; ale v tom případě musíme zpochybnit veškerý systém demokracie, který se etabloval v celém postfeudálním a posttotalitním světě. A musíme uvést přesvědčivé argumenty pro to, že ten druhý, alternativní způsob demokracie skutečně povede k lepším výsledkům.
Naprosto nechci zpochybňovat, že právě tak tomu je. Chci jenom poukázat na to, že ta otázka demokracie je opravdu krajně složitá, a že ji nelze vyřešit jenom poukazem na jakéhosi "basisdemokraticky" smýšlejícího občana mimo etablovaných institucí a struktur.
A jak to, že tomu vašemu Německu mohly být dluhy na prahu hospodářského zázraku velkoryse odpuštěny - a teď nejhlasitěji a všemi prostředky brojí proti podobné velkorysosti vůči jihu Evropy. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, ale přesto byste tu tamní propagandu o rozežraném Řecku které si žilo na dluh a teď odmítá platit, nemusel baštit i s navijákem.
Jenže - teď přijde pointa - evropské dluhy drží převážně evropské subjekty. A že ECB nesmí monetizovat, co nesmí monetizovat, ani neplní roli centrální banky, nestojíc jakožto věřitel poslední instance - je čistě politické rozhodnutí prosazené Německem, irracionálně na základě historického resentimentu v důsledku (navíc zcela špatně pochopené) zkušenosti s pádivou inflací 20. let.
Takže jak v tom stařičkém vtipu z Velké války - situace je katastrofální, nikoli vážná. Katastrofální důsledky, vážná nikoli, řešení totiž existuje, minimálně v intencích toho japonského, jen si je Evropa (prostřednictvím Německa), volně, vědomě zakázala.