V souvislosti s průjezdem americké vojenské kolony přes území České republiky ze strany jeho podporovatelů často zaznívá, že se průjezdem konvoje zařazujeme mezi demokratické země západní Evropy. Stejně tak nás měla výstavba amerického radaru či obecněji americká vojenská přítomnost území přiblížit vysněnému cíli zapojení se do západního demokratického světa. Podobné úvahy odrážejí omyl v chápání pojmu demokracie.

Co je demokracie?

Jak se zdá, to, že je nějaký stát či sociální útvar demokratický, zvyšuje samo o sobě jeho hodnotu proti jiným, nedemokratickým státům. Demokracie tedy dokáže nějakým způsobem měnit samotnou podstatu těch institucí i jedinců, kteří jsou demokratičtí. Je proto jistě žádoucí vědět, v čem vlastně demokracie spočívá, co to vlastně demokracie je.

Taková otázka může znít naivně a zbytečně. Žijeme přeci v demokratické společnosti, za demokracii vedeme v řadě zemí války. Co to je demokracie, se učí děti na základní škole, demokracii jsme konečně kolektivně nastolili v listopadové revoluci... Budu riskovat výsměch a touto triviální otázkou se budu přesto zabývat.

Nejprve je třeba si vymezit sám pojem demokracie. To už je samo o sobě problematický úkol, přesto lze myslím provést přinejmenším jeho hrubé vymezení, které by odpovídalo vymezení pojmu demokracie v různých pramenech.

Tedy: demokracie je metodou kolektivního rozhodování, která je charakteristická základní mírou rovnosti mezi všemi účastníky rozhodovacího procesu. Dále je možné formulovat řadu zpřesnění, ta však nejsou pro mou úvahu podstatná. Podstatné je vymezení demokracie právě jako metody rozhodování.

Je myslím korektní označit demokracii za metodu společenské interakce, která je charakterizována právě svým důrazem na elementární rovnost a tím, že je principem základní rovnosti omezována. To, co pak demokracii dává její normativní váhu, je důraz na onu elementární rovnost v přístupu k rozhodování, který by měl v ideálním případě překonávat všechny genderové, rasové, třídní i jakékoli jiné rozdíly a garantovat každému člověku určitou základní míru podílu na rozhodování o osudu státu, sociální skupiny, spolku a jiných.

Demokracii lze tedy chápat jako určitou metodu jednání. Známý Masarykův výrok, že demokracie je diskuse, je vlastně variantou tohoto přístupu. K diskusi je potřeba v prvé řadě diskutujících, kteří se vzájemně ctí alespoň do té minimální míry, že připouštějí právo toho druhého diskutovat, tedy předkládat teze a argumenty pro jejich obhajobu.

Co není demokracie?

Výše napsané věty by vlastně měly být jen souborem tautologií. Zjištění, že demokracie je vládou lidu, tedy procesem, ve kterém „lid“, tedy každý jeden člověk, spolurozhoduje o směřování celku, je skutečně triviální. K opakování definic z občanské výchovy základní školy mě vede okolnost, že se mínění přinejmenším části západní společnosti od tohoto chápání pojmu demokracie evidentně odklání.

Možná, že jedním z problémů bude to, že sám pojem demokracie je podstatné jméno: je jménem něčeho — a tak máme přinejmenším podvědomou potřebu si demokracii představovat jako nějakou pseudoplatónskou entitu, která se zpřítomňuje v různých objektech, institucích či jedincích. Možná by bylo lepší užívat místo „demokracie“ nějaké sloveso, které by zdůraznilo to, že demokracie je proces a činnost, nikoli objekt či samostatná entita.

Výsledkem nicméně je, že ve veřejném diskursu neustále sílí tendence spojovat si demokracii s určitými institucemi. Ty jsou však jen produktem demokratické činnosti a jejich role musí být pouze instrumentální.

Parlament tak například není zdrojem demokracie, ale pouze nástrojem demokratického způsobu rozhodování, chceme-li přesněji, demokratického étosu společnosti. Tam, kde je parlament, nemusí nutně existovat demokracie a tam, kde je demokracie, nemusí nutně existovat parlament.

Zda je nějaká sociální skupina demokratická, by tedy mělo být možno posoudit pouze tím, zda mají všichni její členové svůj minimální podíl na rozhodovacím procesu. Pokud jej nemají, o demokracii hovořit nelze.

Přesto se zdá, že ve společnostech, které samy sebe označují jako demokratické, je demokracie čím dál častěji ztotožňována právě se systémem institucí, které by měly zajišťovat demokratický provoz společnosti. Sama vůle lidu je stále častěji chápána jako přítěž či zbytečná komplikace, kterou je třeba čistě pro forma respektovat nanejvýš v době voleb.

Rozhodování o řadě zásadních kroků společnosti se od občanů přesouvá na takzvané odborníky, a případné demokratické rozhodnutí je současným systémem trpěno jen v případě, že očekávaný výsledek neohrozí předem stanovené cíle. Místo toho, aby měl občan poslední slovo v rozhodování o směřování společnosti, je jako nekompetentní z rozhodovacího procesu systematicky vylučován.

Skvělým příkladem takového jednání moci může být proces přípravy a ratifikace Transatlantické dohody o volném obchodu TTIP.

Takovým krokům zajišťuje legitimitu a zdání demokratičnosti právě přesouvání významu demokracie z procesu rozhodování na ztotožnění demokracie s institucemi a s fetišizací symbolů, jež jsou s těmito institucemi spojeny. Tato kvazidemokracie vlastně není demokracií, ale jen určitou specifickou formou korporativismu, který svou legitimitu čerpá z odkazu k demokracii.

Tak lze hovořit o tom, že TTIP neztrácí svou legitimitu, protože je připravována byrokratickými aparáty institucí, které jsou přece samy o sobě demokratické — a které (kvazi)demokracii tvoří. Že to má se samotným výkonem vlády lidem společného skutečně pramálo, se jaksi ztrácí v mediálním provozu.

Ztotožnění demokracie s množinou určitých symbolů a institucí se ovšem netýká zdaleka jen TTIP, ale také například zahraniční politiky Západu. Známý „vývoz demokracie“ do zemí Blízkého východu a severní Afriky je toho možná nejkřiklavějším příkladem.

Kdo je demokratem?

Demokratem tedy rozhodně není ten, kdo si napíše slovo demokracie na pažbu své pušky, se kterou pak jde postřílet své názorové oponenty. Demokracie nesmí být pouze deklarovaná, musí se především dít. A dít se pro demokracii znamená odehrávat se v rámci diskuse, kde má každá ze stran garantováno právo vyjádřit své stanovisko a následně se spolupodílet na rozhodování o svém vlastním osudu.

A tak by nás mnohem více než přítomnost zahraničních vojáků na našem území k ideálu demokratické společnosti přiblížilo transparentní rozhodování o důležitých aspektech společenského a politického dění, a především ochota poslouchat názor a stanovisko druhého.

Místo toho se ovšem ve veřejném prostoru pronášejí vážně míněné úvahy o zavedení jakési cenzury pro demokracii „nepřátelských“, v našem případě „proruských“, názorů a o umlčování názorových oponentů, kteří se kriticky vymezují například vůči současnému postupu Západu vůči Ukrajině. Přitom právě takovými nápady se myšlenkově přibližujeme putinismu mnohem víc, než by nám mělo být příjemné.

Demokraty se nestanou ani příslušníci dobrovolnických bojůvek na Ukrajině, když si vedle runy Wolfsangel připnou vlaječku EU. Je otázkou, zda lze o demokracii v situaci, kdy stát upírá třetině svých obyvatel občanství, protože chtějí hovořit rodným jazykem.

Demokraty z nás neudělá ani americký radar, ani mávání nějakou vlajkou nad hlavou, demokraty prostě musíme být v našem každodenním životě, jednáním, které bude tolerovat právo druhého na odlišnost. Abych parafrázoval jeden známý vtip: demokracie prostě není značka, demokracie je životní styl.