Demokracie jako životní styl
Radovan BartošekDemokracii nelze redukovat na soubor formálních procedur a institucí, musí se promítat do žité každodennosti.
V souvislosti s průjezdem americké vojenské kolony přes území České republiky ze strany jeho podporovatelů často zaznívá, že se průjezdem konvoje zařazujeme mezi demokratické země západní Evropy. Stejně tak nás měla výstavba amerického radaru či obecněji americká vojenská přítomnost území přiblížit vysněnému cíli zapojení se do západního demokratického světa. Podobné úvahy odrážejí omyl v chápání pojmu demokracie.
Co je demokracie?
Jak se zdá, to, že je nějaký stát či sociální útvar demokratický, zvyšuje samo o sobě jeho hodnotu proti jiným, nedemokratickým státům. Demokracie tedy dokáže nějakým způsobem měnit samotnou podstatu těch institucí i jedinců, kteří jsou demokratičtí. Je proto jistě žádoucí vědět, v čem vlastně demokracie spočívá, co to vlastně demokracie je.
Taková otázka může znít naivně a zbytečně. Žijeme přeci v demokratické společnosti, za demokracii vedeme v řadě zemí války. Co to je demokracie, se učí děti na základní škole, demokracii jsme konečně kolektivně nastolili v listopadové revoluci... Budu riskovat výsměch a touto triviální otázkou se budu přesto zabývat.
Nejprve je třeba si vymezit sám pojem demokracie. To už je samo o sobě problematický úkol, přesto lze myslím provést přinejmenším jeho hrubé vymezení, které by odpovídalo vymezení pojmu demokracie v různých pramenech.
Tedy: demokracie je metodou kolektivního rozhodování, která je charakteristická základní mírou rovnosti mezi všemi účastníky rozhodovacího procesu. Dále je možné formulovat řadu zpřesnění, ta však nejsou pro mou úvahu podstatná. Podstatné je vymezení demokracie právě jako metody rozhodování.
Je myslím korektní označit demokracii za metodu společenské interakce, která je charakterizována právě svým důrazem na elementární rovnost a tím, že je principem základní rovnosti omezována. To, co pak demokracii dává její normativní váhu, je důraz na onu elementární rovnost v přístupu k rozhodování, který by měl v ideálním případě překonávat všechny genderové, rasové, třídní i jakékoli jiné rozdíly a garantovat každému člověku určitou základní míru podílu na rozhodování o osudu státu, sociální skupiny, spolku a jiných.