Hrr na Rusa aneb propagandistický guláš nadivoko

Jiří Karen

Jiří Karen komentuje debatu o dnešním Rusku a o konfliktech východní a západní civilizace, která uzavřela festival dokumentárních filmů Jeden svět v Ostravě. Beseda nabídla pouze jeden rozměr celé problematiky.

V pátek 20. března vyvrcholil ostravský festival dokumentárních filmů Jeden svět „aktuální debatou o dnešním Rusku a o konfliktech východní a západní civilizace“. Debatující panelisté, představeni jako lidé s „erudicí, se kterou se jen tak nesetkáváme“, byli česká disidentka a publicistka Petruška Šustrová, český novinář a disident Jan Urban a redaktorka zahraničního zpravodajství České televize Kateřina Procházková.

Možná je vhodné zmínit fakt, že minulý rok byl festival (na téma „práce“) ukončen debatou s Karlem Schwarzebergem, tedy člověkem, který v Nečasově vládě navrhl zákon, který byl později zrušen Ústavním soudem s tím, že naplňuje definici „nucených prací“.

Vzhledem k faktu, že pořádající organizace Člověk v tísni aspiruje na vzdělávání pedagogů a studentů v rámci kultivace veřejného diskurzu, rozhodl jsem se závěrečný večer festivalu navštívit a zjistit, jakým způsobem chtějí pracovníci největší české neziskovky „prasknout bubliny“, které si kolem sebe vytváříme.

Nutno přiznat, že jsem byl plný předsudků. Tak trochu jsem očekával, že se debata bude točit kolem nebezpečného Putina — Hitlera, kterému se spravedlivý lidskoprávní Západ musí postavit, aby zachránil svobodu světa. Jaká že vlastně je kvalifikace disidentů minulého režimu mluvit o současné geopolitické situaci?

Stálo mě hodně úsilí vyčistit své předsudky, abych nepřišel na diskuzi plný stereotypních škatulek. Nicméně, co následovalo, to bych si opravdu nevymyslel ani v té nejabsurdnější fantazii po koktejlu LSD. Debata byla uvedena melodickou energickou písní:

„Zase ruské tanky, stejně jako v Katyni 35, stejně jako v Berlíně 45, stejně jako v Budapešti 56, stejně jako v Praze 68, budou dobývat, dobývat, dobývat. Zase ty jejich levárny, zase tomu budou říkat osvobození, kolik jich zase zabijou, co všechno zase ukradnou. Kdo jiný než my, národ Komenského, je naučí, že na sousedy se jednou provždy tanky nejezdí. My nebudeme mlčet, až budou dobývat náš svět. Stejně jako v Katyni 35, stejně jako v Berlíně 45, stejně jako v Budapešti 56, stejně jako v Praze 68, stejně jako v Doněcku 2015 budou dobývat, dobývat, dobývat náš svět.“

Na chvíli se mi odlehlo, že si ze sebe Člověk v tísni dokáže udělat tak drsnou legraci, ale posléze vyšlo najevo, že alarmující popěvek je myšlen zcela vážně jako morální imperativ. Asi třicet lidí v sále, mladšího a středního věku — typově hipsteři, intelektuálové, učitelé a podobná sorta — jenom pokyvovali hlavami.

Tématem letošního filmového festivalu Jeden svět je praskání bublin. Foto jedensvet.cz

Petruška Šustrová začala debatu tím, že náhle zjišťujeme, že Rusko vyznává zcela neevropské ideje, neuznává mezinárodní dohody a že až budou ruské tanky v Košicích, tak se budeme divit. Redaktorka zahraničního zpravodajství České televize Kateřina Procházková dodala, že se obává ruských agentů a charakterizovala práci novináře jako „boj proti ruské propagandě“.

Jan Urban si přisadil s tím, že se naše civilizace chystá spáchat sebevraždu, protože nechceme vidět problém Ruska. Podle jeho názoru už dávno jsme válce. Pokud si toto nepřiznáme, budeme trpět. Následně obvinil Putina, že využívá Islámský stát a džihádisty ke svým cílům. Tečka.

Při vědomí problematičnosti vytrhávání z kontextu je, myslím, vhodné uvést některé výroky, které na debatě zazněly:

„Já s tou písní zcela souhlasím. Jediné, co mi tam chybělo, byla Osetie“ (Petruška Šustrová)

„Řada lidí chce bojovat proti americkému imperialismu, což považuji za příšerné.“ (Petruška Šustrová)

„Nejvíce je třeba se bát ovládání českých politických špiček ruskými tajnými službami — to je nejdůležitější.“ (Kateřina Procházková)

„Pořád mluvíme, že nás osvobodili Rusové. Není to pravda. Osvobodil nás Sovětský svaz. Jednalo se o okupaci.“ (Jan Urban)

„Kdyby se nenašla Ukrajina, tak by si Rusové našli jinou záminku.“ (Kateřina Procházková)

„Západ neumí s Rusy jednat, protože západní politici jsou na rozdíl od ruských zvyklí držet slovo.“ (Petruška Šustrová)

„Touha po zisku způsobuje rusofilství a servilitu Putinovi.“ (Kateřina Procházková)

„Společnosti v ekonomické krizi mají tendenci svést všechny problémy na vnějšího nepřítele.“ (o Rusku) (Petruška Šustrová)

„EU je zlým snem Ruska. Stalin nechal zemřít spoustu lidí. V naší společnosti nefunguje pud sebezáchovy, protože vnímáme KSČM jako normální politickou stranu.“ (Jan Urban)

„Naše civilizace páchá sebevraždu — všechno se redukuje na peníze.“ (Petruška Šustrová)

„U moci jsou agenti KGB“ (Kateřina Procházková)

„Zeman zapomíná na ty, zabité komunismem. To je, jako kdyby dával Putinovi klíče od Hradu.“ (Jan Urban)

„Neuvědomujeme si, jak podlá je Čína a Rusko. Stydím se za české politiky. Vždyť jsme byli nezávislí! Podporovali jsme Tibet přece.“ (Kateřina Procházková)

„Naše země potřebuje západní orientaci. Nechápu, proč někdo chce protestovat proti americkému konvoji. Vždyť to jsou vojáci NATO, naši vojáci! Mé hodnoty jsou totožné s hodnotami USA.“ (Petruška Šustrová)

„Z dohody TTIP nemám vůbec strach. Otevírá naopak velké možnosti.“ (Jan Urban)

„Ano, máte pravdu, že to USA po roce 89 trochu zvorali. Jediné ale, co jim vyčítám, že nezůstali v Iráku déle.“ (Jan Urban)

„Nechápu, proč se Češi pořád musí bát nějakých strašáků, jako je TTIP. Proč se obávat Washingtonu? Proč se obávat Moskvy? Ehm, teda Moskvy se musíme bát.“ (Kateřina Procházková)

„Studená válka nikdy neskončila, to říkám s odpovědností člověka, který vývoj v Rusku dlouhodobě sleduje.“ (Jan Urban)

„Hodnoty Západu jaké jsou? No, ehm. Svoboda slova a parlamentní demokracie přece.“ (Jan Urban)

„Západ chtěl budovat nový svět a lepší hodnoty.“ (Petruška Šustrová)

A na otázku, jestli náhodou nevytváříme vnějšího nepřítele z Ruska:

„Největším nepřítelem českého národa je český národ. A kromě toho sovětští vojáci páchali na našem území zvěrstva. Víte, kolik českých žen znásilnili?“ (Jan Urban)

Nafukování nebo praskání bublin?

Rozebírat tento propagandisticko-ideologický guláš zřejmě nemá větší smysl. Vypadá to, že se opravdu celá myšlenková hloubka lidskoprávního uvažování debatujících dá shrnout ve stylu „Zlý rarach tam Putin, dobrý Bajaja tu Západ, on nám chtít vzít svobodu, bu bu.“

Na druhou stranu je nutno přiznat, že spousta problematiky načrtnuté v debatě má reálný základ. V České republice opravdu existuje řada lidí, která trpí „rusofilstvím“, lidé, kteří jenom přehodili znaménka a vnímají ruský režim pozitivně. Rusko objektivně zbrojí, hraje vysokou geopolitickou hru a aktivuje jaderné arsenály.

Nicméně situace je složitá a jednorozměrné vidění rozhodně nepřispívá k dlouhodobému řešení situace. Západ se nachází v hluboké ekonomické krizi (možná systémové) a najednou se haraší zbraněmi a opět se vážně mluví o hrozbě války. Neviděli jsme to už náhodou někde?

Člověk v tísni se dlouhodobě věnuje osvětové činnosti (a to i na školách — například projektem Jeden svět na školách), vlivně působí ve veřejném prostoru a tím na sebe přebírá ohromnou odpovědnost. Nicméně svým zabřednutím v disidentských schématech a bitvách minulého století spíše přispívá k vymývání mozků a nafukování ideologických bublin, než k jejich prasknutí.

Spojit vyšumělý antikomunismus s démonizací Ruska se zdá být poněkud krkolomnou přesmyčkou. Něco ve stylu komunismus je teror, teror je v Rusku, v Rusku je tudíž komunismus, proti komunismu je třeba bojovat?

Ostatně, když člověk vidí disidenty, kdysi bezpochyby statečné a inteligentní lidi, kteří vytvářejí směšné ideologické konstrukce, přichází na něj smutek. Ono to totiž vypadá, že naši bojovníci s „ideologickým monopolem komunismu“ svůj boj bohužel už dávno prohráli. V záchvatu boje proti jednomu ideologickému monopolu beznadějně propadli balastu druhého.

Ale proč na to mají doplácet mladí lidé zajímající se o okolní svět? Představa, že by nějaký učitel na základě zvacího hromadného e-mailu přivedl na debatu své studenty, aby se dozvěděli něco důležitého o současné geopolitické situaci, je vyloženě děsivá.

Debatu zakončil moderátor Daniel Konczyna poměrně upřímně:

„Chtěli bychom vám ukázat, že žijete v jedné z nejlepších zemí na planetě. A proto vlastně děláme tento festival.“

Aha.

    Diskuse
    March 25, 2015 v 16.26
    Mi v posledních letech přišlo, že se Člověk v tísni na levici až moc démonizuje, neboť takové to ideo-propagační působení je pouze malou částí jeho aktivit, zatímco ve většinové části své agendy -- humanitárních a sociálních projektech -- postupuje příkladně.

    Ale jestli stále pořádává sedánky s takto jednobarevným složením a jestli autor reprodukuje věrně to, co tvořilo jádro debaty... pak je to skutečně hrůza.
    ??
    March 26, 2015 v 9.17
    "jestli autor reprodukuje věrně "
    Dovolim si v tomto pripade naprostou duveru k autorovi a pridam vlastni zkusexnost. S clovekem v tisni jsem definitivne skoncoval po precteni propagandistickeho blabolu "Myty o socialistickych casech"". Mne konkretne vytocila pasaz nadepsana "Dobry den soudruzko ucitelko " (str. 15). Cituji doslovne bez interpunkce : Typicka souska z vypraveni po dvaceti letech je takove zvlastni stvoreni. Na hlave ma pulmetrovou trvalou nebo rusky cop,ma chlupate ruce i nohy, silnejsi postavu, chodi nemozne oblecena." Tak sprostou urazku moji zeny jsem uz nezkousnul. Ostatne dalsi obsah je ze znacne casti podobny propagandisticky odpad . Ze tenhle skvar vysel na kridovem papire je podnet pro investigativni novinare, aby se dopidili kteri Pankovi kamaradi si namazali kapsu. Hluboce nemoralni je , ze to provadeji i za penize naivnich darcu, domnivajicich se, ze prispivaji na hladove cernousky. Inu "lesk a bida kurtizan".
    FO
    March 26, 2015 v 11.08
    Pane Kuchejdo,
    s podporou Člověka v tísni jsem po letech dárcovství skoncoval z podobných důvodů jaké popisujete. Jejich činnost je neoddělitelné spojení některých pozitivních aktivit a propagandy. Lépe je tedy nepodporovat je vůbec.
    March 26, 2015 v 12.16
    Ano, Člověka v tísni podporovat nelze
    A dalo nám před deseti lety v Radě ČT hodně práce, než jsme dosáhli toho, že ČvT přestal požívat označení ČvT při ČT. Ta chyba byla od počátku, v založení novinářské agentury Jaromírem Štětinou, která zároveň distribuovala potřebnou pomoc a zároveň psala o poměrech v oné zemi, například v Rusku. To nikde není. ČvT prosazuje nepokrytě zájmy, o nichž si vláda USA myslí, že to jsou americké zájmy.

    Petruška Šustrová se účastnila roční nenásilné činnosti v Hnutí revoluční mládeže (1968-1969) a byla za to asi dva roky vězněna. HRM bylo krajně levicové, samozřejmě kritické k USA a k americkému imperialismu. Byla pak, už po své konverzi k politické pravici, mluvčí Charty 77 v roce 1985. Byla v nedávných letech členkou rady ÚSTR, kde se - kvůli jednání Pavla Žáčka zejména - zasloužila o změnu vedení a celkového zaměření ÚSTR, a to k lepšímu. Antikomunismus ji ale neopustil.

    I Jan Urban byl chartista a byl také členem Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, kde se organizovali prakticky výlučně jen lidé, vyhození z KSČ a z práce apod. On sám v KSČ nebyl, ale bylo to případ jeho otce, dlouholetého čs. velvyslance v Helsinkách, kde Jan Urban studoval rusko-finské gymnázium. Proto mluví dobře rusky. Z úcty k otci vstoupil do Obrody i Jan Urban. V listopadu 89 byl politicky ještě normální.
    PM
    March 26, 2015 v 21.55
    Rád bych zažil pokus o oboustraně podnětnou rozpravu
    nad možnostmi, které ruská společenskopolitická a mocensko vojenská etika nabízí té naší defektní západní civilizaci.
    Nekonečné šarvátky mezi zastánci pronacionalismu. antikomunismu a anti........ nejsou víc, než doklad ideového burnout, ve kterém se ten náš neoliberální všední den odehrává.
    March 27, 2015 v 18.49
    Co má společného kritika současného Ruska s antikomunismem?
    Moc nerozumím příspěvku pana Uhla. Souvisí nějak politická minulost Petrušky Šustrové a Jana Urbana s jejich současnými zahraničněpolitickými postoji?

    Jana Urbana oceňuji zejména pro to, že dokáže se kriticky postavit k tradičnímu česky nacionálnímu antiněmectví. Což mnozí čeští nacionální liberálové nedovedou.

    Kdo s kritiků této jednostrannosti mi dokáže, že tu jejich kritika není především v důsledku toho, že jsou protiruští a ne kvůli tomu, že by byli jednostranně nekritičtí?

    Problému takové kritiky, kterou sice respektuji jako legitimní, je to, že nezohledňuje současnou bezpečnostní realitu Evropy a ony kulturně-historické zkušenosti, které si kritici velmocenských choutek Ruska uvědomují. Meze této kritiky jsou právě v realitě, že opravdu největším nepřítelem českého národa je český národ, že ruští politici opravdu neumí držet slovo, že jsme byli fakticky okupováni Sovětským svazem a ruští vojáci tu páchali zvěrstva...

    No, kritizovat jednostrannost a černobílost formy vyjádření je to jediné, co s intelektuálním puncem můžeme vznést proti těm, kteří mají v něčem dost pravdu...
    March 27, 2015 v 19.48
    To se pane Ungere zeptejte oněch pravicových kritiků Ruska, proč si Rusko stále spojují s komunismem. Já taky nechápu souvislost Putina s komunismem, ale vím, že oni to tak prostě berou.
    March 27, 2015 v 20.43
    Možná je to zrcadlově stejné i na levici
    Píšete "pravicoví kritici Ruska", paní Hájková. Jsou ale nějací levicoví kritici Ruska? Nebo pravicoví příznivci Ruska? Jistě že ano. Spíš to vnímám jako rozdělení na "my" a "oni". Potom protože ti pravicoví jsou v někoho očích "kritici Ruska", tak já budu jeho zastáncem. Ale je to zvláštní. Britské listy jsou levicové, ale dokážou být vůči Rusku kritičtí. Chápu ale, že marxisté-leninisté, včetně trockistů, mají i neuvědomovanou tendenci být proruští a věřit socialismus v nejslabším článku. I když ten socialismus v Rusku nikdy nebyl, není a zřejmě dlouho nebude. Zeptejte se socialistů v Polsku, Pobaltí nebo Finsku, co si o tom myslí...
    March 27, 2015 v 20.45
    Táhneme na Rusa, nevíme proč,
    se zpívalo v letech 1914-1917, ale trochu nesmyslně. Tehdy bojovalo kulturně, průmyslově a sociálně vyspělé Rakousko-Uhersko (v čele se Zeměmi Koruny české) proti feudálnímu a všeobecně zaostalému carskému Rusku.
    March 27, 2015 v 20.53
    Například já jsem levicový kritik současného Ruska, i když to nedávám nijak hlasitě najevo. Možná proto mi to nikdo nebude věřit.
    Ale proč bych to vlastně měla dávat najevo?
    Vadí mi, jak jsme neustále tlačeni k následujícímu: Buď si vybereš Putina nebo Američany. Když si nevybereš Američany, hlasuješ automaticky pro Putina....
    March 27, 2015 v 21.16
    Nemusíte si vybírat, paní Hájková,
    ale pokud jste si nevšimla, tak náš stát je členem nějaké obranně-bezpečnostní aliance a má nějaké spojence. Na to spousta lidí v těchto dnech ráda zapomíná. A uznejte, že je bizarní, když já, jako občan dvou států a kritik české národní identity a nefunkčních stereotypů, na kterých stojí naše státnost, Vám to připomínám...
    March 27, 2015 v 21.22
    Taky jsem levicový kritik Ruska, paní Hájková
    a vlastně znám jen levicové kritiky Ruska, protože pravicově orientovaní lidé na Rusku často obdivují, že tam vláda oslavuje šlechtu, nadměrně podporuje církev, chválí Kozáky, kteří v uniformách chodí po Kremlu (Putin je jejich vrchním velitelem), utápí se v byzantské pompě a nečelí státnímu velkoruskému nacionalismu, úděsné homofobii a protikavkazské xenofobii, naopak je podněcuje i zákony. Znám ovšem země, kde jsou horší poměry, například na Ukrajině. Česká pravice, pokud je protiruská, je směsicí nacionalismu a antikomunismu a ten "komunismus" byl v Rusku, a proto to spojení.

    Na otázku pana Ungra, zda a jak souvisí politická minulost mých dávných přátel s jejich současnými zahraničněpolitickými postoji, je asi zbytečné odpovídat, protože pan Unger vidí svět černobíle. Zdůrazním jen. že jsem tehdy o upřímnosti postojů svých přátel nepochyboval, a měli je dost promyšlené. Z jejich dnešních projevů se zdá, že i dnes to myslí upřímně. Já o tom ale pochybuju, z určitých jiných jejich vyjádření soudím, že vědí, že dnes mluví a píšou účelově. Tak radikální změna názorů ale svědčí o nedostatku osobní integrity. To činí jejich dnešní postoje nevěrohodnými.
    March 27, 2015 v 22.35
    Černobílé vidění
    Dělení lidí na ty, kteří vidí černobíle a ty, kteří vidí jinak - snad barevně či v odstínech šedi - mi připadá dost černobílé. Petr Uhl také někdy vidí černobíle, například zde Člověka v tísni.
    March 27, 2015 v 22.47
    Zajímalo by mě,
    proč si pan Uhl myslí a dle čeho usuzuje, že vidím svět černobíle. Snad to není pro to, že se mi teď nechce v debatách o zahraniční politice myslet především na to, aby se dnes Rusko "ve svém nejširším prostoru" cítilo bezpečně...

    Jinak v Rusku nebyl žádný komunismus, a "komunismus", který asi myslí pan Uhl, byl i jinde. Mimochodem i v Německu po první světové válce. I ze strachu z něj vznikl nacismus.

    Pokud se Petruška Šustrová účastnila "roční nenásilné činnosti" Hnutí revoluční mládeže v roce 1968, přece to neznamená, že teď nemůže mít protiruské názory. A klidně tzv. "černobílé".

    Pokud byl Jan Urban před listopadem 1989 členem Obrody, mimochodem z úcty ke svému otci, mluví rusky a studoval v Helsinkách rusko-finské gymnázium, neznamená to také, že nemůže nyní být protiruský. Možná je protiruský právě proto, že studoval v Helsinkách a umí dobře rusky.

    A i kdyby došlo "k radikální změně názorů", tak to přece ještě nesvědčí o nedostatku osobní integrity. V jistých životních fázích je radikální změna názorů obvyklá, pro lidi s některými typy osobnostních struktur pochopitelná a nemusí být nutně anomální...
    March 27, 2015 v 23.22
    Guláš proti guláši
    Jiří Karen zde presentuje jakýsi guláš sestavený z útržků výroků, které snad padly na tom festivalu. Co si o Rusku myslí sám, neprozradil. Přijde mi to zbabělé.
    JK
    March 28, 2015 v 8.39
    Rusko
    Článek měl být informací o tom, co přesně zaznělo na debatě a jakým způsobem zasahuje ČvT do veřejného diskurzu. Propagandisticky a jednostranně. Tento hystericky agresivní tón považuji za extrémně nebezpečný, protože přilévá olej do ohně napjatých mezinárodních vztahů. Každé zařvání "Rus je zlo, musíme na něj tvrdě" nás tlačí k hrůzné válce, jejíž dopady by byly nepředstavitelné.

    V článku jsem zmiňoval, že situace je složitá a že přes všechnu ideologickou veteš v sobě debata skrývá zrnka pravdy (zbrojení Ruska atd.).

    Osobně se nestavím na stranu žádné imperiální velmoci, ani USA, ani Ruska. I když je pravda, že v současnosti třeba USA mají na svědomí několikanásobně více obětí než Rusko (v důsledku svých intervencí porušujících mezinárodní právo), rozhodně nehodlám bagatelizovat nebo snižovat Putinův autoritativní kapitalistický režim poháněný nacionálně-imperialistickou ideologií. Také se můžu prohlásit za levicového kritika Ruska.

    Mám za to, že současné chování Ruska je z velké částí reakcí (jistěže neomluvitelnou) na jednání a postoj Západu v 90. letech (taktéž neomluvitelný). Když se podíváme, jakým způsobem bylo Rusko rozvráceno za pilné podpory tzv. demokratických zemí v 90. letech, když se podíváme, jak MMF tlačil na Rusko v roce 1998 (podle některých zdrojů v důsledku snahy politiků USA Rusko "jednou provždy konečně potopit), je zřejmé, že se zde nejedná o problém boje "svobodného Západu" proti "hitlerovskému Rusku".

    Je třeba diplomatické řešení, které bude reálně akceptovat geopolitickou pozici Ruska.

    Já osobně se rozhodně necítím "občanem politického Západu", který bych měl hájit. NATO není mou militaristicky agresivní organizací a polofašistické USA rozhodně nejsou "mí spojenci".

    March 28, 2015 v 9.25
    Pan Unger mi píše: "pokud jste si nevšimla, tak náš stát je členem nějaké obranně-bezpečnostní aliance a má nějaké spojence. Na to spousta lidí v těchto dnech ráda zapomíná...."
    K této větě musím poznamenat, že já osobně si podobné závazky také nepřipouštím. Nejsou to moje závazky. Ani já se tedy necítím být "občanem politického Západu", podobně jako Jiří. Neodmítám princip občanství. To by ale muselo mít jinou podobu, než "TINA".
    Připadá mi, že dnešní občan je často stavěn před hotovou věc: musíš souhlasit s tím a tím, abys zůstal občanem a dělo se to v souhlase s tvou vůlí. Jinak se totéž bude dít bez tvé vůle a ty už nebudeš občanem.
    MP
    March 28, 2015 v 11.03
    Jiřímu Karenovi
    Jsem rád, že jsem potkal někoho, koho se můžu zeptat? čtu to častěji a stále tomu nerozumím. Jak bylo, prosím Vás, Rusko rozvraceno v devadesátých letech za pilné podpory demokratických zemí?
    Po zhroucení Sovětského svazu ztratil největší nástupnický stát mnoho z někdejší velmocenské pozice a tehdejší světový hegemon opakovaně testoval, co by ještě mohl urvat -- vyplňování mocenského vákua vyvolaného zhroucením militantní velmoci lze ale sotva označit za "rozvracení". Ruské hospodářství, které nebylo už v osmdesátých letech 20. století v právě skvělé kondici, s transformačními procesy a ztrátou mocensky udržovaných satelitních trhů prakticky zhroutilo -- zase nic, co by přišlo zvenčí. Vznikla vrstva oligarchů -- tj. státní vlastnictví a jeho byrokraticka třída se rychle změnilo v extrémní případ monopolního kapitalismu se silně korporativními prvky. Zase nic zvenčí. Se zadluženou zemí se zacházel v rukavičkách, srovnejte dnešní tlak na Řecko, tlak na latinsko-americké země atd. a postup věřitelksého klubu vůči Rusku, včetně měkkého dopadu de facto dvou státní bankrotů.
    Neidealizuji si MMF, ale přijde mi, že věty o tom, jak "bylo Rusko rozvraceno s pomocí západu", dávají smysl jen v ruské nacionalistické ideologii, ve které oligarchové vyprávějí masám, kdo za to může.
    JP
    March 28, 2015 v 13.21
    Ruská ekonomika a mentalita
    Ano, musím vyjádřit ten samý názor jako pan Profant. To, že se posovětské Rusko v devadesátých létech finančně a hospodářsky zhroutilo, bylo především důsledkem toho, že - třeba na rozdíl od české ekonomiky - naprosto nezvládlo transformační přechod od plánované ekonomiky k ekonomice průmyslově-tržní.

    Totiž, Rusko - kromě všech těch faktorů které už vypočítal pan Profant - především v podstatě pokračovalo v tom samém způsobu ekonomiky jako za sovětských časů: nedošlo ke skutečné industrializaci ve smyslu efektivní tržní ekonomiky, celá ekonomika stála (a nadále stojí) v podstatě jenom na vývozu surovin. To jest, ekonomika není postavena na tvorbě reálných hodnot (Marx by řekl: užitných hodnot), nýbrž jenom na exploataci nerostného bohatství především Sibiře.

    Právě tohle pak také zřejmě do značné míry vedlo k té bezbřehé oligarchizaci ruské ekonomiky: rozhodujícím činitelem ruské ekonomiky se nestal průmyslník (který přece jenom musí vykazovat určité reálné schopnosti), nýbrž právě jenom ten, kdo se dokázal prostě zmocnit zdrojů.

    Tento stav má pak zřejmě fatální dopad i na mentalitu celé ruské společnosti: industrializace (skutečná) časem vede k racionálnějším formám jednání a myšlení, zatímco tento národní oligarchismus vede k mentalitě báťuškovství, která pak nachází svůj výraz v přepjatém nacionalismu.
    March 28, 2015 v 13.52
    K paní Hájkové a panu Karenovi
    Paní Hájková, nejsou to Vaše závazky? Se vztahem k českému státu a s prožíváním státnosti to tedy nemáte nějak slavné. Takže ten závazek je asi jen na papíře a platí jen tehdy, pokud půjde Čechům o krk. Když půjde o Estonce, Lotyše, Litevce, Poláky nebo Rumuny, nenecháme projet přes naše území ani vojenský kontingent. Proč taky? A to nám nerozbíjí silnice jako Sověti a nenechávají za sebou desítky mrtvých jako sovětští vojáci u nás nechali jen během svých vojenských cvičení... Je zkrátka asi podle někoho užitečné (podle mě ne), pokračovat v tradicích československé zahraniční politiky, kdy v čele s Benešem v r. 1920 odmítla průjezd vojenské pomoci z Francie a Británie pro bolševiky napadené Polsko.

    Pane Karene, pokud píšete, že "současné chování Ruska je z velké částí reakcí (jistěže neomluvitelnou)" a potom zmiňujete, "jakým způsobem bylo Rusko rozvráceno za pilné podpory tzv. demokratických zemí v 90. letech...", tím vlastně onu "reakci" Ruska omlouváte. Proč tedy píšete, že je neomluvitelná?
    JK
    March 28, 2015 v 14.03
    Západ - Rusko
    Nu, pokud vím, tak třeba Boris Jelcin, za jehož prezidentství bylo Rusko rozvráceno, byl v mnohých neoliberálních reformách podporován z USA (jeho nadstandartní vztahy s Billem Clintonem atd.).

    Americký ekonom Jeffrey Sachs nedávno ve své přednášce pro BBC zmínil, že postoj Západu vůči například Polsku a Rusku byl zásadně odlišný. Zatímco Polsko bylo oddluženo, MMF zatlačil na skoro zbankrotované Rusko s požadavkem okamžitě splacených dluhů. Sachs tam poukazuje na rozhovor amerických politických špiček, z něhož vyplývá snaha Rusko udržet co nejdéle na kolenou.

    Jistě by se toho našlo víc. Snaha o rozšiřování NATO na východ, podpora tzv. "demokratizačních revolucí" atd. atd. Ta snaha USA "došlápnout" svého odvěkého rivala se mi zdá poměrně zřejmá.

    Kombinace neoliberalismu a oligarchických struktur podle mě uvrhla Rusko do situace, ze které se snaží dostat "pevnou rukou Putina".

    Nicméně mám pocit, že tyhle geopolitické tahanice zastírají hlavní podstatu. A to, že se debata o sociálně-ekonomických problémech, nesouměřitelnosti a systémové krizi kapitalismu překuklila do analýz jednotlivých tahů imperií.

    Přemýšlení o transformaci rozpadajícího ho se společenského řádu nahrazuje rétorická figura "Hle, tam zlý Rus!".

    JK
    March 28, 2015 v 14.30
    Zdroj informací
    Jinak informace ohledně vlivu Západu a jeho neoliberální ideologie na Rusko jsou dobře zpracovaný v Šokové doktríně Naomi Kleinové.
    March 28, 2015 v 15.00
    Prožívat státnost?
    Chápu pane Ungere, že člověk má ke svému státu nějaké povinnosti - například platit daně a j.
    Ale prožívat státnost? Z toho už jsem asi opravdu vyrostla.
    MP
    March 28, 2015 v 16.51
    Jiřímu Karenovi
    On je obrovský rozdíl mezi "byl podporován" a "byl donucen".
    Jinak samozřejmě, v případě Jelcina se prosadila absurdní představa západní diplomacie, že nejlepší způsob, jak zbrzdit příliš rychlý pád příliš velkého regionu (nežádoucí pád, protože by se ztratily tržní příležitosti), je podpořit nastolení autoritativního politického vůdce. Ono to sice západu poprvé selhalo už tehdy, když se Karel Veliký pokoušel stabilizovat s pomocí takto podporovaného vládce Avárii ( místo toho měli Frankové za pár desítek let na hranicích Velkou Moravu), ale zkouší se to pořád.
    J. Sachs nemá tak úplně pravdu, tohle přece už všichni pamatujeme, vždyť v tom věřitelském klubu, který odepisoval ruské dluhy byla i Česká republika.
    Ale netvrdím, že se USA či západní Evropa chovaly k Rusku nějak mimořádně přátelsky či ohleduplně, jde mi o nebezpečnou představu, že Rusko bylo zvnějšku rozvráceno a že ho západ či USa ponižovaly. Prostě o obraz nepřítele, který může za naše (v tomto případě za ruské) potíže – s posláním, podporujte své národní vykořisťovatele a tyrany. Ten by nebyl pravdivý, i kdyby byl Jelci placený agent CIA.

    Davidovi Ungerovi
    Ano, máme závazky k našim spojencům v NATO. Ale ty rozhodně nezahrnují demonstrativní, logisticky absurdní průjezd cizího vojska našim územím v době míru. On nikdo neprotestoval při řadě jiných příležitostí, kdy tu v rámci cvičení, exhibice atd. byli vojáci z členských zemí NATO, nikdo neprotestoval ani nad mezipřistáními vojenských letadel s vězní. Ten konvoj je mi úplně lhostejný, ale není mi lhostejné, když pan ministr pro vojenskou industrii veřejně žvaní o tom, že vztah ke konvoji vyjadřuje náš vztah ke spojeneckým závazkům. Pořád si ještě myslím, že mezi slovy spojenec a vazal je určitý rozdíl.
    JK
    March 28, 2015 v 17.34
    Pane Ungere, je přece rozdíl mezi "vysvětlením / pochopením" určitého chování a jeho "omluvitelností / neomluvitelností". Můžeme například porozumět faktu, že terorismus je z větší části důsledkem amerických zahraničních intervencí, aniž bychom jej tímto omlouvali.

    Pane Profante, situace v Rusku rozhodně nebyla způsobena jenom geopolitickými tahy amerického impéria. Ale hlavně nástupem neoliberálního kapitalismu a jeho ideologie kombinovaného s ruskými autoritářsko-oligarchickými mechanismy. Samozřejmě, že nešlo o plánovaný komplot CIA.

    Nicméně pořád prostě vidím linii - konec studené války - dominance USA jako jediného hegemona - neoliberální rozvrat Ruska - autoritářství Putina - velká krize kapitalismu 2008 - vyostření geopolitické situace....
    MP
    March 29, 2015 v 13.29
    Jiřímu Karenovi
    V té linii se shodneme. Až jednu drobnost, ekonomický rozvrat Ruska nezačal v devadesátých letech minulého století, ale už v éře Sovětského svazu; relativní stabilita fungovala jen v mocenských a sociálních vztazích, v těch později jmenovaných za cenu drsného snížení základního standardu.
    Transformace nemusela nutně probíhat podle scénáře těch chudších duchem z chicagské školy, ale radikální reforma byla nezbytná. A jakkoliv se nemá v historii říkat kdyby, pravděpodobnost zhroucení byla díky podlomené kondici země vysoká při jakémkoliv transformačním scénáři, právě tak jako risiko oligarchizace společnosti.
    March 29, 2015 v 15.13
    Paní Hájkové i dalším
    Součástí identity každého jedince je i kolektivní dimenze identity - vztah k nějakému celku, regionu, zemi, národu (nejen v etnicko-jazykovém smyslu z 19. století), státu. Každý máme kolektivní identitu nějakou individuální. Ta česká třeba proti polské není nijak silná, to asi všichni známe, tušíme nebo cítíme. Stát, ke kterému nemají jeho občané tak silnou vazbu, je v situaci ohrožení bezpečnosti v regionu jistě více handicapován, než stát, ke kterému mají občané vazbu silnější. Neříkám, jak "je to správné", ale myslím si, že jsme v situaci, kdy hrozí světový konflikt a intelektuálské debaty o tom, kdo komu šlápl před dvaceti lety na kuří oko ztrácejí smysl.

    Když se zde analyzuje to, jak bylo Rusko v devadesátých letech poníženo nebo znevýhodněno oproti jiným státům, patřila by sem i diskuse, jak bylo Německo poníženo po první světové válce, zda byl udržitelný Versailleský mírový systém a v reakci na co vlastně vznikl nacismus? Jistěže ne.

    Jsme nyní v první polovině 21. století a ptáme se, zda nějaká velmoc má mít v našich očích exkluzivní postavení, staráme se o jeho geopolitickou bezpečnost, ptáme se, zda sousedící státy a bývalé okupované státy touto velmocí měli právo na to být bez jejího souhlasu součástí nějakého obranného paktu. Máme se starat o to, aby Rusko nebylo jako velmoc (nikoli jako stát) ohroženo? Neměli bychom se starat především o to, aby jsme byli bezpeční my a naši sousedé, se kterými nás spojuje hospodářská, politická a bezpečnostní unie, rozmanitá a dlouhá společná historie?
    March 29, 2015 v 17.57
    K vyjádření pana Ungera
    Jistě, všichni jsme si přinesli na svět nějakou fyzickou identitu - ať už etnickou nebo lokální. Ale neznamená to ještě, že ji musíme nějak prožívat. Člověk k tomu prožívání musí být buďto vychován nebo k němu musí dospět vlastní cestou, což se neděje nikterak automaticky. Proti prožívání takové vrozené kolektivní identity navíc silně působí složitost či spletitost života - ať už života jedince nebo příslušného kolektivu. Časy se mění, lidé taky, a s nimi se mění i ta identita.
    Máte pravdu, že česká identita je vůči té polské slabá. Nejsem si ovšem jistá, zda ji ten americký konvoj nějak posílí.
    Já osobně se vůbec nezlobím na americké vojáky, kteří koneckonců dělají jen svou práci - tedy to, co jim někdo nařídil. Ale pokud jde o ty nadšené vítače a podobné lidi, o jakých je řeč v článku, chtě nechtě si říkám: co já mám s nimi vůbec společného? Proč proboha musíme tvořit jeden národ?
    March 29, 2015 v 18.22
    Pro upřesnění: neznamená to vůbec, že mám problém vycházet s názorově, kulturně případně jinak odlišnými lidmi, případně s cizinci.
    Spíš jde o to, že mám potřebu se od nich nějak výrazněji odlišit a není jak. Maximálně se tady nabízí pojmenování levice x pravice. A to je dost vágní.
    March 29, 2015 v 18.45
    Identita je identitou právě tehdy, je-li prožívána
    To, co je součástí individuální nebo kolektivní identity, je prožíváno. Z definice. Neprožívaná identita je nesmysl. Buď je to součástí identity a je to i prožíváno, nebo to součástí identity není. Identita také není vrozená věc, jak o ni, paní Hájková, píšete, ale vrozené jsou jen dispozice k identitě, kterou pak získáváme v průběhu vývoje.

    Máte pravdu v tom, že tento americký konvoj českou identitu těžko nějak posílí, maximálně opět odhalí její slabiny.

    Pořád mi vrtalo hlavou, kde se bere taková podpora ruským imperiálním zájmům u generace, která zažila invazi v roce 1968. Možná je to tím, že soustavná masáž o bratrském Rusku, resp. Sovětském svazu měla ve výchově generace přece jen významný vliv. A působí i panslavistická kontinuita už od konstituování moderního českého národa, přes 1. republiku a Beneše, přes mýty o mostu mezi Západem a Východem, přes komunistickou totalitu i naivitu reformních komunistů v roce 1968, kdy do posledních chvil byli až na hranici bludu přesvědčeni o tom, že k nám přijet nemohou, vždyť to jsou bratři a my naší politikou směřujeme přece k posílení tohoto bratrství. To nebyla však otázka jen reformního vedení KSČ, ale celospolečenská naivní atmosféra, kdy i řadoví občané a nestraníci v ČSSR odmítali věřit varování těch, kteří měli s Ruskem historické zkušenosti. Od Jánose Kádára po běžné příslušníky neruských národů v SSSR.

    V současné zahraničněpolitické situaci nedám na české intelektuály, ať jsou liberální nebo levicoví. Dám na zkušenost představitelů Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska. To jsou ti, jejichž imunita byla utvářena s dlouhodobými reálnými zkušenostmi s Ruskem. Žádná obrozenecká idealizace jako u nás.
    March 29, 2015 v 19.04
    Já si naopak myslím, že i ta neidentita je vytvářena zkušenostmi generací. Zejména těmi špatnými.
    VK
    March 29, 2015 v 21.39
    Dám ještě jeden tip, proč ti zatracení Češi podporují imperiální Rusko. Dokud trvá agrese Kyjeva proti východu vlastní země, politická, hospodářská, posléze vojenská, je zatěžko bezpodmínečně odsoudit tamní angažovanost Ruska vč. vojenské.
    VK
    March 29, 2015 v 21.51
    NATO mimochodem není žádná obranně bezpečnostní aliance, nýbrž blok vytvořený USA v hloubi studené války pro konfrontaci s blokem SSSR a zase jeho satelitů. Jak se k vlastní velké lítosti přesvědčilo nešťastné Řecko, napadané vojensky Tureckem, oba členy téže aliance NATO. O povaze politických struktur nevypovídají zhola nic podstatného ani vzletné fráze psané v preambulích základních dokumentů, ani vlastní wishfull-thinking, přání otcem myšlenky.
    March 30, 2015 v 7.16
    Panu Ungerovi
    Myslím si, že za dob SSSR byla potlačena spíš ruská národní identita než identity jiných národů. Byla totiž téměř beze zbytku ztotožněna s identitou sovětskou čili zastřešující, zatímco identity dalších národů byly respektovány.
    To, že si vůbec někdo klade rovnítko mezi pojmy jako ruský národ = SSSR = komunismus je totální ignorantství, ze kterého pak plyne ten propagandistický „guláš“, který popisuje autor.
    JP
    March 30, 2015 v 12.34
    Agrese proti vlastnímu území?...
    Tak ve všech těch nesmyslech, které padají kolem rusko-ukrajinské krize, nyní skutečně zazářil pan Klusáček: podle něho "Kyjev vede agresi proti východu vlastní země"!!

    Takže, představme si: jedné zemi je jejím sousedem urvána část jejího území, tato země se - zcela přirozeně - snaží ono uchvácené území získat zpět; ale podle pana Klusáčka právě tím provádí "agresi"!!

    Takovýmto způsobem kdysi převracela fakta na hlavu režimní komunistická propaganda, pan Klusáček se ukazuje být jejím učenlivým žákem.
    VK
    March 30, 2015 v 13.42
    Veškeré tyto dejme tomu ostře prokyjevské úvahy staví na poněkud zjednodušujícím předpokladu nějaké abstraktní Ukrajiny, jednolité, bez částí, dokonce jejich občanů majících své zájmy, neřkuli s přítomností oligarchů. Plus na předpokladu, že žádná jiná než vojenská agrese neexistuje, že není agrese politická a hospodářská. O čemž se má možnost na vlastní kůži přesvědčit to samé nešťastné Řecko i v rámci EU. Nicméně děkuji za kompliment.
    VK
    March 30, 2015 v 13.47
    Měli-li na Majdanu Ukrajinci nárok provést povstání proti vládě která se rozhodla k pro ně neakceptovatelným zahraničně politickým a hospodářským krokům, za nějaké podpory svých spojenců, mají tentýž nárok i Ukrajinci na východu země. Povstat proti majdanské vládě, provádějící pro ně neakceptovatelné zahraničněpolitické a hospodářské kroky. S nějakou podporou zase svého spojence.
    JK
    March 30, 2015 v 16.22
    Identita?
    Etnická identita? Státní identita? To jako že je vhodné podporovat abstraktní "MY" (konstruované mocenským diskurzem vládnoucích) jenom protože jsem se někde narodil?

    Ne díky. Já třeba prožívám svou identitu spíše třídně :) Mám daleko víc společného s černochy z amerických ghett či chudými Rusy než s Barackem Obamou či Andrejem Babišem (přestože mluví česky a možná pije pivo :)

    Mám pocit, že právě absence reálné třídní identity neprivilegovaných z velké části způsobuje vyostřování současné situace.
    March 30, 2015 v 16.35
    Souhlasím, jenže každý to takhle nemá. Národy jsou pro většinu lidí daleko viditelnější než třídy. Navíc k nim lidé citově lnou, což se o třídě říct nedá a nemělo by se to podceňovat. Lenin tohle věděl a proto prosazoval, aby se práva národů a národností respektovala. Považoval je za reálnou věc, nikoli za umělý konstrukt.
    Jenže i národy vznikají a po čase se rozpadají. Jako všechno ostatní.
    March 30, 2015 v 21.43
    Obávám se,
    že Lenin prosazoval práva národů a národností jen pro to, aby národnostní hnutí neutralizoval, protože zpočátku byli bolševici slabí. To se později výrazně změnilo. Pokud Lenin podporoval rozvoj národností, proč tedy napadl samostatnou Ukrajinu, Azerbajdžán, Bělorusko, Gruzii, Arménii, středoasijské republiky, Litvu, Lotyšsko a Estonsko, severní Ingrii, federaci Idel Ural a Horskou severokavkazskou republiku?

    Další příklad, na který se dost zapomíná. Podle sčítání lidu na Kubáni, která je dnes součástí Ruska, většina obyvatel v roce 1897 mluvila ukrajinsky. O sto let později, po 75 letech vlády bolševiků, tvořili v Krasnodarském kraji Ukrajinci slabá 2%, v Stavropolském necelá 2%.

    Mluvíte o třídní identitě skoro o jako jediné formě kolektivní identity. Obávám se, zda to není vulgárně marxistické bludařství. Kolektivní identita zemská, národní, regionální, lokální či státní je přeci postavena na určitých kulturních a historických tradicích, reálných zkušenostech společenství předávaných vědomě i nevědomě dalším generacím. Není jen pouhým odrazem od ekonomické základny.

    Zajeďte se podívat do Innviertelu v dnešním Horním Rakousku. Tam společná bavorská kolektivní identita nevymřela ani po více než 200 letech pod Rakouskem, přestože v Bavorsku i Rakousku se mluví stejným jazykem a dokonce v jedné nářeční skupině. Co je proti tomu třídní solidarita? Ta kolikrát trvá do prvního zvýšení mzdy...

    Pokud bude pan Karen nebo paní Hájková hledat společnou českou identitu s panem Babišem, obávám se, že budou ve slepé uličce. zkuste se poohlédnout třeba po identitě slezské. I když ta v důsledku zásahů českých nacionalistů a zejména bolševických sovětských okupantů utrpěla velmi. A to se ji po válce národní komunisté (!) jako Vlado Clementis snažili dokonce vzkřísit...

    MP
    March 31, 2015 v 1.19
    Šermování s pojmy
    - tak například ta "agrese". V posledních dnech jsme se např. z médií dozvěděli, že Saúdská Arábie vtrhla do Jemenu. O intervenci snad požádal jemenský prezident, který byl svržen povstáním/převratem, víme, že někteří obyvatelé Saúdy vítali, jiní byli ostře proti... Co si máme myslet? Těžko říct. Každopádně je zajímavé, že nikdo u nás ani na Západě nevolá po sankcích vůči Saúdské Arábii a nemetá po ní pojmem agrese...

    A nyní střih: Ukrajina- Rusko. Zde najednou máme jasno. Agrese a basta, imperialismus (samozřejmě jen ten ruský!), sankce tvrdé, tvrdší a ještě tvrdší, až budou úplně nejtvrdší na celém světě...:)
    Je evidentní, že zde působí stará traumata a resentimenty. Jenže právě ty je potřeba překonávat. Česká společnost je díkybohu dospělejší a mnohem západnější než společnost polská či pobaltských zemí (i když tam to není kupodivu tak jednoznačné), protože u nás nevládne tak strašlivý iracionální Denkverbot, který zatemňuje mozek a znemožňuje jakoukoli objektivnější a věcnější analýzu. Čili v žádním případě se nechodit učit do Varšavy!

    Prostě je smutné, že někteří lidé u nás mentálně nevyrostli z minulého režimu a jeho křivd a že se jich zmocňuje amok, když slyší Rusko, a pak:
    - nechtějí kriticky vidět americký a vůbec západní podíl na nynější krizi, resp. chcete-li vinu Západu
    - každého, kdo výše zmíněné vidí, označují zcela pobolševicku za agenta Putina
    - nechápou, že i Rusové jsou lidé a mají nárok na občanská práva (v Pobaltí) a jako stát mají nárok na bezpečnost, ano, jsou i velmocí a budou velmocí (to nezvrátí ani deset konvojů)
    - že jediné řešení je v posilování mezinárodní spolupráce, vytváření vzájemných dohod a bezpečnostních záruk a kontrolních mechanismů, nikoli ve zvyšování napětí a hrozbách válkou
    - že Ukrajina není žádný Západ a k západním hodnotám má bohužel podobně daleko jako Rusko

    Pokud z protiruských afektů nevyrosteme, ani se nepřiblížíme řešení krize a lidé budou trpět, bohužel možná nejen na východní Ukrajině.
    MP
    March 31, 2015 v 1.27
    P. Poláčku,
    tak např. vy zcela pomíjíte, že jde TAKÉ o vnitroukrajinský konflikt, že zkrátka východ je jiný a chce něco jiného než západ země - a ano, Rusko samozřejmě této situace využívá a podněcuje ji, avšak problém existuje i tak.

    Čím více bude Záapd a Kyjev usilovat o členství Ukrajiny v NATO, tím více se bude zvyšovat motivace Ruska udržovat si spřátelené předpolí (tedy Donbas) na svých hranicích.
    March 31, 2015 v 5.29
    Panu Ungerovi
    Já nechci Lenina nějak adorovat, mnoho mu lze jistě vytýkat, ovšem některé jeho myšlenky byly přínosné. A nejen pro toho, kdo chce vládnout.
    Ptáte se proč nepřipustil samostatnost sovětských národů? No protože on nechtěl politické národy (v nichž by zase vládla buržoazie), on chtěl jenom kulturní národy. A domníval se, že kulturu (a tedy identitu) národa lze uchovat, i když nebudou politickými národy - čili státy. Stát totiž považoval za nástroj třídního útlaku.
    Pokud jde o tu třídní identitu, já osobně si nemyslím, že by mohla mít trvalou hodnotu, že by snad mohla být cílem. Mohla by být pouze nástrojem revoluční změny světa, pokud si představujeme, že revoluce přijde.
    Cílem může podle mého názoru být jedině to všeobecné a všelidské bratrství, o kterém jsem se tu v různých diskusích už párkrát zmínila. A já nevidím důvod, proč by to bratrství neměli sdílet lidé všech národů, zemí, států, kulturních okruhů...
    Nevidím zkrátka důvod, proč bych se měla upíchnout právě na Slezsko, i když mi můj domov není cizí. Jo, takhle kdybychom žili v socialismu a míru, kdy by nikomu nic nehrozilo, to bych se mohla v klidu a pohodě věnovat domácí historii a o nic jiného se nestarat. Jenomže taková doba není, to já poznám.
    March 31, 2015 v 10.38
    Ještě k identitě
    Albert Einstein v jednom textu napsal:
    „Nikdy jsem nepatřil celým srdcem státu, vlasti, družině přátel, ba ani užší rodině, ale choval jsem ke všem těmto svazkům pocit neutuchající cizoty i potřeby býti sám.“
    A pak v tomtéž textu ještě napsal:
    “Kdybych necítil, že se shoduji se stejně smýšlejícími, ...jevil by se mi život prázdný.“
    Jaká asi byla jeho identita?
    MP
    March 31, 2015 v 14.38
    Evě Hájkové
    Ono je to u Lenina s tou národnostní politikou přeci jen složitější. Určitě by nepoužil pojem kulturní národy, přinejmenším v obvyklém významu slova.
    Sovětské Rusko dost často princip sebeurčení respektovalo, jakkoli to komplikovala občanská válka a intervence. Vzdalo se ruské části Pobaltí včetně Finska (rusko-estonská válka vypukla před bolševickou revolucí, v rusko-finské šlo o hranice, nikoli o pokus obnovit ruské panství). Ukrajina a Bělorusko se staly bojišti sovětsko- polské války, USSR byla sice jen jedna z ukrajinských vlád, soupeřících o uznání, nicméně by člověk musel hodně ohýbat dějiny, aby ruskou vojenskou pomoc proti polské intervenci na Levobřeží označil za napadení samostatné Ukrajiny atd.
    Faktickou změnu národnostní politiky nepřinesla transformace Sovětského Ruska do Svazu sovětských republik, ale spíše až doba po Leninově smrti a ovšem po roce 1929 (ještě sovětská ústava ze třicátých let poskytuje formálně v této oblasti obrovský nadstandard, v praxi nerealizovaný).

    ??
    March 31, 2015 v 16.55
    Obrozenecke idealizace jednoho psychologa z Kromerize.
    " Dám na zkušenost představitelů Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska. To jsou ti, jejichž imunita byla utvářena s dlouhodobými reálnými zkušenostmi s Ruskem. Žádná obrozenecká idealizace jako u nás."

    Ta obrozenecka idealizace by se nemela tykat zadneho naroda. Zide casto vzpominaji, jak ochotne a s potesenim "spolupracovali" zejmena Lotysi a Litevci pri jejich vrazdeni. Na Tesinsku dodnes vzpominaji , ze "wermacht byl zlaty ve srovnani s Polaky". A kdyz se podivam na soucasne politiky, nevim proc bych si mel delat iluze, ze jsou inteligentnejsi, nez kdysi. I ti polsti.

    March 31, 2015 v 17.50
    Idealizace.
    To je ten správný výraz. Idealizujeme si hlavně naše současné "přátele". Idealizujeme si převrat na Ukrajině, idealizujeme si americký konvoj, který tu je jen proto, aby posílil válečnické nálady a utlumil protesty proti nim. Stupeň idealizace je tak vysoký, že část národa přivírá oči nad veřejnými pochody nácků, nad snahou řešit problémy silou, vojensky, místo politicky. Ovšem vrcholem idealizace je představa, že každý musí být buď protiruský, nebo proruský. Kdo tvrdí, že takový není, prý nutně lže. Je to idealizovaná hloupost. Když nejsem Sparťan, nemusím být nutně Slávista. A navíc nemusím mít rád ani fotbal, ani hokej. A já nemám rád dnešní vládce. ať v Rusku, či v USA. Jsou to stejní darebáci a potřebovali by po pazourech a to pořádně. Aby kvůli jejich imperiálním bojům nemuseli umírat zbytečně lidé. Aby kvůli jejich ziskům nestrádali další lidé.
    Idealizace je přistoupením na jejich hru. Člověk se zdravým rozumem by si měl držet odstup od dnešního propagandistického bláznění a měl by dát těm nahoře jasně najevo, že jej nedonutí dělat jim osla. Že jim neschválí válečnické běsnění.
    Bohužel musím konstatovat, že imunitu vůči propagandě mnoho lidí nevykazuje. Ba co víc, jsou se schopni nechat natolik vybláznit, že vidí v jiných, než vrchností daných pohledech práci nějakých agentů. A to už je opravdu předposlední stupeň zblblosti. Pak už následuje jen udávání, případně fyzická likvidace těch s jiným názorem.
    March 31, 2015 v 19.53
    K panu Profantovi
    S tím respektem národního sebeurčení ze strany Ruska to je vůči Rusku opravdu jednostranný pohled. Ruští bolševici napadli Ukrajinu již v prosinci 1917. V lednu 1918 vyhlásila Ukrajina samostatnost a ruští bolševici na ni okamžitě zaútočili. A o rok později, po odchodu rakousko-uherských a německých vojsk v lednu 1919 zaútočili znovu. Pokud to nebyla agrese, ale respektování práva národa na sebeurčení, tak nevím, co by potom byla agrese.
    March 31, 2015 v 21.23
    Nejenom Ukrajinci, ale i Rusové se museli v té době "sebeurčovat" pouze pod vládou bolševiků, takže na tom nebyli nikterak lépe. Já totiž bolševiky za Rusy příliš nepovažuji, i když rusky nepochybně mluvili.
    March 31, 2015 v 21.46
    Já jsem politický dědic bolševiků, které zlikvidoval Stalin,
    ale v zásadě souhlasím s Evou Hájkovou a Vojtěchem Klusáčkem. Eva Hájková ale vyvolala reakce, tedy protiruské (nacionalistické) a protileninské (antikomunistické) svou poznámkou, že „Lenin prosazoval, aby se práva národů a národností respektovala“. A vůči těm reakcím se chci ozvat. Před 50 lety jsem trochu studoval Leninovy texty a nevzpomínám si, že by psal o „národnostech“. Národnosti – ve smyslu skupin obyvatel etnicky nějak spojených – navíc přestaly všude v Evropě (až na Bosnu a Hercegovinu) existovat, pojmově je nahradily národní (národnostní) menšiny nebo jazykové komunity, jako v Belgii nebo ve Španělsku. Přes národ ani nebyl expertem Lenin, nýbrž Stalin. Na Gulagu se zpívalo:
    Товарищ Сталин, вы большой учёный,
    в языкознанье большой познавший толк.
    А я простой советский заключённый,
    и мне товарищ – серый брянский волк.

    Část české společnosti prosazuje nebo aspoň trpně přejímá rovnici Rusko = komunismus, abych parafrázoval právě Evu Hájkovou, a důležité přitom pro ně je nediferencovat. Prostě Rusko, a je jedno, zda carské, bolševické, stalinské, Brežněvovo nebo Putinovo. A taky nediferencovat ten „komunismus“, je jedno, zda kambodžský za Pol Pota nebo jugoslávský za Tita. Záměr takovou jednoduchou rovnici prosadit v české společnosti mají možná i někteří účastníci této debaty.
    Debatu poznamenává i jazykový omyl, založený na skutečnosti, že slovo „národy“ je v češtině množným číslem jak od slova „národ“, tak i „lid“. K tomu přistupuje i to, že (americká) angličtina, která v ČR postupně nahrazuje češtinu, užívá slovo Nation a National výhradně v neetnickém a v politickém slova smyslu. Naopak slova „stát“ a „státní“ se v USA týkají jednotlivých států USA, opět v neetnickém smyslu. Jsme proto v Evropě, nejen v ČR, zavaleni národními agenturami, národními zákony, národními vládami a parlamenty a také národními zájmy. Náběh na to byl už dříve, viz národní hospodářství, národní zdraví nebo Krkonošský národní park, který přece nebyl zřízen jen pro etnické Čechy. Ve středověké češtině se místo „národ“ používalo také slovo „jazyk“.
    V dnešní češtině se slovo národ chápe ale stále většinou etnicky, ne státně či politicky, to na rozdíl od západních jazyků. Slovo „národ“ často vytěsňuje dosavadní výrazy „společnost“ nebo „lid“.
    V SSSR existovala teritoria s určitou samosprávou, zvaná nacionaľnyj okrug, dnes autonomní okruh nebo autonomní oblast. Do češtiny se to překládalo jako národnostní okruh, ale správnější by bylo národní okruh.
    Mírně nacionalistická část (a nebyla to ani většina) poslanců Federálního shromáždění v roce 1991 nesouhlasila, aby se etnické menšin y nazývaly nadále buď etnické, nebo národní. Zůstaly národnostními.
    Ruština (a také srbochorvatština třeba) důsledněji než čeština rozlišuje „národní“ a „lidový“. Běloruská lidová republika (1918 – 1919), založená bolševiky jako samostatný stát (první stát v běloruské historii vůbec) se v ČR často uvádí jako Běloruská národní republika, aby se zveličil etnický aspekt při založení tohoto státu. Název nacionaľnaja gvardija, tedy národní garda, symbolizuje na dnešní pomajdanovské Ukrajině „vítězství“ názoru, že je možno etnicky a jazykově odlišit Rusy od Ukrajinců (tedy před rokem 1917 Malorusů), hovořících spíše suržykem, ale také častěji rusky než ukrajinsky, a také Bělorusy, mluvící rusky a trasjankou (Lukašenko), výjimečně bělorusky.
    České slovo „národnostní“ se těžko překládá do jiných jazyků, jen v němčině to je „völkisch“, ale to má dnes politickou konotaci, je to často ironizování nacistického či jinak pravicového národovectví. Němčina je také jedním z mála západních jazyků, které znají rozdíl mezi Staatseingehörigkeit (Staatsbürgerschaf) a Nationalität. Slova „the nationality“, „la nationalité“, „la nacionalidad“ nemají s etnickým národem, tedy „národností“, nic společného, etnicitu jako právní kategorii a národnost jako skupinu lidí zná na celém světě jen část Evropy na východ od Rýna a na sever od Alp.
    V ČSSR žily dva národy a pak další národnosti, tak to bylo podle ústavy z roku 1960. V Československu jsme ale zrušili přijetím Listiny základních práv a svobod v lednu 1991 slovo národnost jako pojem pro označení etnické skupiny lidí, a ponechali jsme si ho (což platí i v ČR) jen pro takovou identifikaci či spíše sebeidentifikaci člověka jako je náboženství, víra (bezvěrectví), vzdělání, profese, či pocit zemské příslušnosti. Vše to jsou kategorie dobrovolné, každý se může a nemusí do kterékoliv z nich zařadit, jak chce. Tyto údaje o komkoliv se nikde neuvádějí. V ČR přestává mít národnost význam, při posledním sčítání lidu v roce 2011 nás už bylo 26 procent obyvatel, tedy dva a tři čtvrtě milionu obyvatel ČR, kteří jsme odmítli národnost uvést, byť se zjišťovala s hodnověrným příslibem anonymity. Národnost jsme odmítli uvést třeba proto, že se k žádné národnosti ani nehlásíme. V případě náboženství je nás ještě víc a třeba na pocit zemské identity se tu ani nikdo neptá.
    MP
    March 31, 2015 v 23.30
    Petrovi Uhlovi
    „Völkisch“ by se do čestiny dalo přeložit jako „národovecký“, ale určitě bych se neodvážil překládat „Völkischer Beobachter“ jako „Národnostní pozorovatel“. Němčina ovšem má nejméně od šedesátých let 19. století ustálenou dvojici „Nation – Nationalität“ odpovídající české dvojici „Národ – Národnost“. Národnost se přitom od národa lišila tím, že se v rámci státního národa nerealizuje a nechce se realizovat prostřednictvím vlastních politických institucí. Dobrovolnost onoho "nechce" byla ovšem vždy diskutabilní. Dnes přinejmenším v zemích Unie už opravdu spíše jazykový přežitek.
    A v těch příspěvcích výše, v tom máte určitě pravdu, se slušelo psát o „politice ohledně národů“, což se nedá vyjádřit jako národní politika, a proto se obvykle i v tomto případě v češtině používá národnostní (např. ve vztahu Čechů a Slováků v době, kdy se v preambuli ústavy jasně mluvilo o „dvou národech“).

    Davidovi Ungerovi
    Agrese uprostřed frontové linie? Jak se to pozná? Tím, že agresor nakonec ustanovil Ukrajinu s její vlastní vládou?
    April 1, 2015 v 22.52
    K panu Uhlovi a Profantovi
    Moc nerozumím tomu, co chce pan Uhl vlastně říci tou menší studií (i když zajímavou) na téma národnost-státnost-národní-lidový. Mimochodem Běloruskou lidovou republiku nezaložili bolševici, ti ji naopak dobyli. Kdo chce, tak si dosadí "osvobodili". Bělorusové považují historicky za svůj stát i Litevské velkoknížectví, což se projevilo např. i v symbolice Běloruské lidové republiky.

    To, co píše pan Profant o agresi uprostřed frontové linie je zavádějící. Bolševici samostatnou Ukrajinu napadli, potom jí pod tlakem německé frontové linie sami uznali, aby je po válce znovu napadli a obsadili. Už bez frontové linie. Chápu ovšem, že pro některé je uznání bolševické agrese již před nástupem Stalina dle jejich světonázoru nepřijatelné. I já měl své trockistické období, které často patří k revoltujícímu mládí, i když u některých zůstane do dalších let.

    Pokud pan Profant myslí bolševiky "ustavenou Ukrajinu s vlastní vládou" , tedy Ukrajinskou SSR, byl pro nás zbytečný rok 1989, protože jsme tu měli před tím "vlastní vládu". Tedy "vládu věcí tvých, ó, lide český a moravský", jak psal J. A. Komenský.

    Když zmiňuje pan Uhl výsledky posledního sčítání lidu, i to, že 26% obyvatel odmítne jakoukoli národnost uvést (česká je výrazně předtištěna, přesto ji mnozí lidé nezaškrtli) a tak trochu se stylizuje do roli mluvčího těchto lidí, tak bych rád věděl, zda existuje jiný stát, kde občané vyplňují kolonku národnost dobrovolně a čtvrtina z nich ji vynechá. Případně jestli je nějaká analogie, kdy podíl státního národa klesl z 90% na 63% za 10 let, tedy že se ke "své" národnosti přestalo hlásit 2,8 milionu Čechů. Je to známka pokrokové denacionalizace nebo krize státnosti?

    Obávám se, že pan Uhl nesprávně ztotožňuje to, že kritika imperiálních praktik Ruska je totéž co protiruský nacionalismus. Stejně jako kritika bolševické teorie i praxe má být totéž, co antikomunismus. Já si to nemyslím a hlásím se k prvním dvojicím.
    MP
    April 2, 2015 v 11.23
    Davidovi Ungerovi
    Ano, my jsme před rokem 1989 měli vlastní vládu. A také jsme měli vlastní instituce zajišťující plné národní sebeurčení dvou národů. Neměli jsme plnou státní suverenitu a žili jsme v despocii, o které si můžeme namlouvat, že by se bez podpory cizí mocnosti neudržela, ale národnostní útlak Čechů a Slováků (pro Petra Uhla "národní", ale ona se tomu čeština vzpírá) se opravdu nekonal -- plné spektrum národních kulturních institucí, svobodné určení výdajů na provoz těchto institucí v rukou československé vlády, vzdělávací i úřední řeč byla národní, přístup ke vzdělání nebyl omezen podle národního klíče (pro příslušníky státních národů, měl jsem maďarské spolužacky, které šly studovat ze Slovenska do Prahy, protože by se v Bratislavě na školu nedostaly -- ale to byl národnostní útlak, který jsme provozovali my, nikoli okupační moc). Zkuste dneska vykládat Baskovi, že to nebyl slušný standard.

    PM
    April 2, 2015 v 11.47
    Nojo pane Profante, diferencovat až do alelujá jde vždy
    .........národnostní útlak tehdy bolel v hlavách tzv. sebeurčených národovců, ujařmených administrativou jak pražských tak moskevských despotů....svobodné ruce nesvobodné vlády svobodně určovali výdaje na indoktrinaci pouze národní vzdělávací a úřední řečí .....a......ale co s tím?
    April 2, 2015 v 11.51
    Panu Ungerovi
    Tak vy jste byl v mládí trockista a teď jste konzervativec? Prosím vás, kolik vám je? Mně připadáte poměrně mladý. Ale to je fuk. Taková je obecná představa. Ale představte si, že existují lidé, kteří jsou konzervativci v mládí, kdežto na stará kolena jsou - nechci říct trockisti, ale možná něco trochu podobného. Nemám zkrátka ten správný pojem.
    Je to jejich chyba? Nějaká úchylka? Nebo jsme divná společnost, když je tohle možné?
    Já myslím to druhé.
    April 2, 2015 v 17.14
    Odpověď paní Hájkové a poděkování za poznámku panu Kolaříkovi
    Paní Hájková, není moc přesné to, že jsem byl v mládí trockista a teď jsem konzervativec. To mě možná takto označujete. Měl jsem určité revoltující trockistické období kolem 20 let, už je to opravdu dost dávno, postupně se moje přesvědčení vyvinulo i vlivem křesťanství směrem k nějakému křesťansko-sociálnímu nebo sociálně-konzervativnímu světonázoru s plným respektem k evropskému modelu sociálního státu, ekologickým aspektům a vztahu ke kulturně-konzervativním hodnotám a zejména decentralizaci.

    Vzpomenu zde mého učitele, Jaroslava Šabatu, který byl mým učitelem doslova, ne jen v duchovním smyslu jako některých jiných tady na DR. Ten vykonal za svůj život bizarní cestu "od Krista k Marxovi a od Marxe ke Kristovi", jak výstižně poznamenal jeho přítel a také můj učitel prof. Vladimír Smékal. Jinak otázka po věku na diskusním fóru mi nepřijde na místě, ale chci vás ubezpečit, že nejsem tak mladý, jak si možná myslíte. U článků na DR mám také dost starou a neaktuální fotku, ať vás nemate. Jinak mám děti, které chodí do mateřské školy a nastávající školáky. Nějak to staví do jiného světla moje názory tady? Pamatuji si ohrazení se paní Recmanové proti "slečně", takže já nejsem "mlaďoch", nebojte.

    Samozřejmě je možné, že někdo vykoná i cestu netypicky, tedy od konzervatismu k levici. Možná k levici stále konzervativní. Úchylka to být nemusí.

    Ale trochu jsme se vzdálili od podstaty diskuse. Možná to byl obranný mechanismus, jakému ve tvarové terapii říkáme deflexe, tedy odvedení pozornosti někam jinam.

    I Jan Urban a Petruška Šustrová mají navzdory členství v trockistickém hnutí v roce 1969 nebo v klubu Obroda právo se dnes zastávat zahraniční politiky USA proti Rusku. Navíc pokud jsou to dvě naprosto rozdílné věci. Levicovost a blízkost ke komunistickému hnutí jednoznačně neimplikuje vztah ke kulturním hodnotám - západním, východním a určitým politickým zvykům.
    April 2, 2015 v 18.00
    Tak to mě těší, že nejste konzervativní "mlaďoch". Zato já jsem tak trochu revoltující bába.
    Nejsem na cestě od konzervatismu k levicovému konzervatismu, jak naznačujete. Možná spíš od levicového konzervatismu k levicovému něčemu úplně jinému. Ano, dá se o mně také říct, že jsem na bizarní cestě - od Marxe ke Kristovi. Ale pro jistotu si nechám oba dva.
    Petruška Šustrová a Jan Urban mají samozřejmě právo na jakýkoliv názor. A všichni ostatní mají právo je za ten názor kritizovat.
    April 2, 2015 v 18.21
    K národnostnímu útlaku - pro Martina Profanta
    Děkuju za poznámku, že pro mne není ten útlak národnostní, nýbrž jistě národní., Ano, jak často ležím v těch cizích jazycích, mám potíže s dorozuměním v češtině. Pro mne existuje jen útlak etnický, není ani národnostní, ani národní. Nemohu totiž za člověka, který se hlásí k nějakému etniku, zda se hlásí k národu (definovaného pěti Stalinovými znaky), nebo "jen" k národnosti.
    Ve slovenské ústavě (a ostatně i v české Listině) jsou menšiny národnostní i etnické. Národnostní menšinou jsou prý Romové (Cikáni), zatímco etnickou menšinou jsou cikáni (s malým "c"). "Etnikum" jed ve vztahu k Romů až urážlivé. Žertem proto mluvím o českém etniku, ale o velkém evropském romském národě, abych české národovce pozlobil.
    April 2, 2015 v 18.38
    K Jaroslavu Šabatovi
    Můj tchán Jaroslav Šabata, pocházející z katolické rodiny - jeho matka byla silně věřící - nešel cestou od Marxe ke Kristovi. Marxistou zůstal a až do své smrti netíhl k návratu k víře či nadpřirozenosti (jako Václav Havel, který ale také se nepovažoval za křesťana), jak by se mohlo zdát z reakce jeho žáka. Křesťanské postoje a přístupy považoval za obohacující pro celé společenství, tedy pro Chartu 77 nebo i českou společnost. V tom jsme se shodovali.
    April 2, 2015 v 19.02
    Ještě k Jaroslavu Šabatovi k lepšímu porozumění
    Jeho cesta od Krista k Marxovi je nezpochybnitelná - katolická rodina v prostředí převážně německy mluvící dědiny jižní Moravy, slovansko-německá rodina, mladická revolta proti katolickému prostředí těsně po válce.

    Pokud jde o cestu od Marxe ke Kristovi je samozřejmě diskutabilní, ta cesta přeci neznamená, že musel Marxe odvrhnout. Vždyť v Marxovi je Krista hodně. Prof. Smékal měl na mysli především jeho směřování ke křesťanským hodnotám v sociální demokracii a důrazu na spolupráci mezi sociálními a křesťanskými demokraty v opozici k zemanovské smluvně-opoziční linii po r. 1998.
    April 3, 2015 v 10.03
    Jiří Wolker napsal o sobě v básni Svatý Kopeček optimisticky, že je „socialista věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista“.
    Železné vynálezy ovšem zklamaly...
    April 3, 2015 v 22.18
    Víra v člověka také selhala, paní Hájková. Takže zbývá věřit v dobrého Ježíše Krista.
    April 3, 2015 v 22.18
    Víra v člověka také selhala, paní Hájková. Takže zbývá věřit v dobrého Ježíše Krista.
    April 4, 2015 v 10.59
    On taky nenapsal, ze veri v cloveka, ale ze veri v sebe. A Wolker, pokud vim, nijak nezklamal nebo neselhal. Leda tim, ze umrel tak mlady.
    April 4, 2015 v 18.22
    Paní Hájková,
    Tak věřte v sebe a ne v (obecného) člověka, že vytvoří nějaký ráj na zemi v podobě ideální komunistické společnosti. Víru v sebe jako psychoterapeut jednoznačně podporuji.
    April 4, 2015 v 18.58
    Ale neznamena verit v sebe zaroven verit ve sve idealy a hledat cestu k jejich uskutecneni? Aniz bychom cekali nejake "konecne reseni"?
    A stejne si myslim, ze idealy by se mely sdilet. Samozrejme ne je nekomu vnucovat, ale hledat lidi s podobnymi idealy.
    + Další komentáře