Hrr na Rusa aneb propagandistický guláš nadivoko
Jiří KarenJiří Karen komentuje debatu o dnešním Rusku a o konfliktech východní a západní civilizace, která uzavřela festival dokumentárních filmů Jeden svět v Ostravě. Beseda nabídla pouze jeden rozměr celé problematiky.
V pátek 20. března vyvrcholil ostravský festival dokumentárních filmů Jeden svět „aktuální debatou o dnešním Rusku a o konfliktech východní a západní civilizace“. Debatující panelisté, představeni jako lidé s „erudicí, se kterou se jen tak nesetkáváme“, byli česká disidentka a publicistka Petruška Šustrová, český novinář a disident Jan Urban a redaktorka zahraničního zpravodajství České televize Kateřina Procházková.
Možná je vhodné zmínit fakt, že minulý rok byl festival (na téma „práce“) ukončen debatou s Karlem Schwarzebergem, tedy člověkem, který v Nečasově vládě navrhl zákon, který byl později zrušen Ústavním soudem s tím, že naplňuje definici „nucených prací“.
Vzhledem k faktu, že pořádající organizace Člověk v tísni aspiruje na vzdělávání pedagogů a studentů v rámci kultivace veřejného diskurzu, rozhodl jsem se závěrečný večer festivalu navštívit a zjistit, jakým způsobem chtějí pracovníci největší české neziskovky „prasknout bubliny“, které si kolem sebe vytváříme.
Nutno přiznat, že jsem byl plný předsudků. Tak trochu jsem očekával, že se debata bude točit kolem nebezpečného Putina — Hitlera, kterému se spravedlivý lidskoprávní Západ musí postavit, aby zachránil svobodu světa. Jaká že vlastně je kvalifikace disidentů minulého režimu mluvit o současné geopolitické situaci?
Stálo mě hodně úsilí vyčistit své předsudky, abych nepřišel na diskuzi plný stereotypních škatulek. Nicméně, co následovalo, to bych si opravdu nevymyslel ani v té nejabsurdnější fantazii po koktejlu LSD. Debata byla uvedena melodickou energickou písní:
„Zase ruské tanky, stejně jako v Katyni 35, stejně jako v Berlíně 45, stejně jako v Budapešti 56, stejně jako v Praze 68, budou dobývat, dobývat, dobývat. Zase ty jejich levárny, zase tomu budou říkat osvobození, kolik jich zase zabijou, co všechno zase ukradnou. Kdo jiný než my, národ Komenského, je naučí, že na sousedy se jednou provždy tanky nejezdí. My nebudeme mlčet, až budou dobývat náš svět. Stejně jako v Katyni 35, stejně jako v Berlíně 45, stejně jako v Budapešti 56, stejně jako v Praze 68, stejně jako v Doněcku 2015 budou dobývat, dobývat, dobývat náš svět.“
Na chvíli se mi odlehlo, že si ze sebe Člověk v tísni dokáže udělat tak drsnou legraci, ale posléze vyšlo najevo, že alarmující popěvek je myšlen zcela vážně jako morální imperativ. Asi třicet lidí v sále, mladšího a středního věku — typově hipsteři, intelektuálové, učitelé a podobná sorta — jenom pokyvovali hlavami.
Petruška Šustrová začala debatu tím, že náhle zjišťujeme, že Rusko vyznává zcela neevropské ideje, neuznává mezinárodní dohody a že až budou ruské tanky v Košicích, tak se budeme divit. Redaktorka zahraničního zpravodajství České televize Kateřina Procházková dodala, že se obává ruských agentů a charakterizovala práci novináře jako „boj proti ruské propagandě“.
Jan Urban si přisadil s tím, že se naše civilizace chystá spáchat sebevraždu, protože nechceme vidět problém Ruska. Podle jeho názoru už dávno jsme válce. Pokud si toto nepřiznáme, budeme trpět. Následně obvinil Putina, že využívá Islámský stát a džihádisty ke svým cílům. Tečka.
Při vědomí problematičnosti vytrhávání z kontextu je, myslím, vhodné uvést některé výroky, které na debatě zazněly:
„Já s tou písní zcela souhlasím. Jediné, co mi tam chybělo, byla Osetie“ (Petruška Šustrová)
„Řada lidí chce bojovat proti americkému imperialismu, což považuji za příšerné.“ (Petruška Šustrová)
„Nejvíce je třeba se bát ovládání českých politických špiček ruskými tajnými službami — to je nejdůležitější.“ (Kateřina Procházková)
„Pořád mluvíme, že nás osvobodili Rusové. Není to pravda. Osvobodil nás Sovětský svaz. Jednalo se o okupaci.“ (Jan Urban)
„Kdyby se nenašla Ukrajina, tak by si Rusové našli jinou záminku.“ (Kateřina Procházková)
„Západ neumí s Rusy jednat, protože západní politici jsou na rozdíl od ruských zvyklí držet slovo.“ (Petruška Šustrová)
„Touha po zisku způsobuje rusofilství a servilitu Putinovi.“ (Kateřina Procházková)
„Společnosti v ekonomické krizi mají tendenci svést všechny problémy na vnějšího nepřítele.“ (o Rusku) (Petruška Šustrová)
„EU je zlým snem Ruska. Stalin nechal zemřít spoustu lidí. V naší společnosti nefunguje pud sebezáchovy, protože vnímáme KSČM jako normální politickou stranu.“ (Jan Urban)
„Naše civilizace páchá sebevraždu — všechno se redukuje na peníze.“ (Petruška Šustrová)
„U moci jsou agenti KGB“ (Kateřina Procházková)
„Zeman zapomíná na ty, zabité komunismem. To je, jako kdyby dával Putinovi klíče od Hradu.“ (Jan Urban)
„Neuvědomujeme si, jak podlá je Čína a Rusko. Stydím se za české politiky. Vždyť jsme byli nezávislí! Podporovali jsme Tibet přece.“ (Kateřina Procházková)
„Naše země potřebuje západní orientaci. Nechápu, proč někdo chce protestovat proti americkému konvoji. Vždyť to jsou vojáci NATO, naši vojáci! Mé hodnoty jsou totožné s hodnotami USA.“ (Petruška Šustrová)
„Z dohody TTIP nemám vůbec strach. Otevírá naopak velké možnosti.“ (Jan Urban)
„Ano, máte pravdu, že to USA po roce 89 trochu zvorali. Jediné ale, co jim vyčítám, že nezůstali v Iráku déle.“ (Jan Urban)
„Nechápu, proč se Češi pořád musí bát nějakých strašáků, jako je TTIP. Proč se obávat Washingtonu? Proč se obávat Moskvy? Ehm, teda Moskvy se musíme bát.“ (Kateřina Procházková)
„Studená válka nikdy neskončila, to říkám s odpovědností člověka, který vývoj v Rusku dlouhodobě sleduje.“ (Jan Urban)
„Hodnoty Západu jaké jsou? No, ehm. Svoboda slova a parlamentní demokracie přece.“ (Jan Urban)
„Západ chtěl budovat nový svět a lepší hodnoty.“ (Petruška Šustrová)
A na otázku, jestli náhodou nevytváříme vnějšího nepřítele z Ruska:
„Největším nepřítelem českého národa je český národ. A kromě toho sovětští vojáci páchali na našem území zvěrstva. Víte, kolik českých žen znásilnili?“ (Jan Urban)
Nafukování nebo praskání bublin?
Rozebírat tento propagandisticko-ideologický guláš zřejmě nemá větší smysl. Vypadá to, že se opravdu celá myšlenková hloubka lidskoprávního uvažování debatujících dá shrnout ve stylu „Zlý rarach tam Putin, dobrý Bajaja tu Západ, on nám chtít vzít svobodu, bu bu.“
Na druhou stranu je nutno přiznat, že spousta problematiky načrtnuté v debatě má reálný základ. V České republice opravdu existuje řada lidí, která trpí „rusofilstvím“, lidé, kteří jenom přehodili znaménka a vnímají ruský režim pozitivně. Rusko objektivně zbrojí, hraje vysokou geopolitickou hru a aktivuje jaderné arsenály.
Nicméně situace je složitá a jednorozměrné vidění rozhodně nepřispívá k dlouhodobému řešení situace. Západ se nachází v hluboké ekonomické krizi (možná systémové) a najednou se haraší zbraněmi a opět se vážně mluví o hrozbě války. Neviděli jsme to už náhodou někde?
Člověk v tísni se dlouhodobě věnuje osvětové činnosti (a to i na školách — například projektem Jeden svět na školách), vlivně působí ve veřejném prostoru a tím na sebe přebírá ohromnou odpovědnost. Nicméně svým zabřednutím v disidentských schématech a bitvách minulého století spíše přispívá k vymývání mozků a nafukování ideologických bublin, než k jejich prasknutí.
Spojit vyšumělý antikomunismus s démonizací Ruska se zdá být poněkud krkolomnou přesmyčkou. Něco ve stylu komunismus je teror, teror je v Rusku, v Rusku je tudíž komunismus, proti komunismu je třeba bojovat?
Ostatně, když člověk vidí disidenty, kdysi bezpochyby statečné a inteligentní lidi, kteří vytvářejí směšné ideologické konstrukce, přichází na něj smutek. Ono to totiž vypadá, že naši bojovníci s „ideologickým monopolem komunismu“ svůj boj bohužel už dávno prohráli. V záchvatu boje proti jednomu ideologickému monopolu beznadějně propadli balastu druhého.
Ale proč na to mají doplácet mladí lidé zajímající se o okolní svět? Představa, že by nějaký učitel na základě zvacího hromadného e-mailu přivedl na debatu své studenty, aby se dozvěděli něco důležitého o současné geopolitické situaci, je vyloženě děsivá.
Debatu zakončil moderátor Daniel Konczyna poměrně upřímně:
„Chtěli bychom vám ukázat, že žijete v jedné z nejlepších zemí na planetě. A proto vlastně děláme tento festival.“
Aha.
Ale jestli stále pořádává sedánky s takto jednobarevným složením a jestli autor reprodukuje věrně to, co tvořilo jádro debaty... pak je to skutečně hrůza.
Petruška Šustrová se účastnila roční nenásilné činnosti v Hnutí revoluční mládeže (1968-1969) a byla za to asi dva roky vězněna. HRM bylo krajně levicové, samozřejmě kritické k USA a k americkému imperialismu. Byla pak, už po své konverzi k politické pravici, mluvčí Charty 77 v roce 1985. Byla v nedávných letech členkou rady ÚSTR, kde se - kvůli jednání Pavla Žáčka zejména - zasloužila o změnu vedení a celkového zaměření ÚSTR, a to k lepšímu. Antikomunismus ji ale neopustil.
I Jan Urban byl chartista a byl také členem Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, kde se organizovali prakticky výlučně jen lidé, vyhození z KSČ a z práce apod. On sám v KSČ nebyl, ale bylo to případ jeho otce, dlouholetého čs. velvyslance v Helsinkách, kde Jan Urban studoval rusko-finské gymnázium. Proto mluví dobře rusky. Z úcty k otci vstoupil do Obrody i Jan Urban. V listopadu 89 byl politicky ještě normální.
Nekonečné šarvátky mezi zastánci pronacionalismu. antikomunismu a anti........ nejsou víc, než doklad ideového burnout, ve kterém se ten náš neoliberální všední den odehrává.
Jana Urbana oceňuji zejména pro to, že dokáže se kriticky postavit k tradičnímu česky nacionálnímu antiněmectví. Což mnozí čeští nacionální liberálové nedovedou.
Kdo s kritiků této jednostrannosti mi dokáže, že tu jejich kritika není především v důsledku toho, že jsou protiruští a ne kvůli tomu, že by byli jednostranně nekritičtí?
Problému takové kritiky, kterou sice respektuji jako legitimní, je to, že nezohledňuje současnou bezpečnostní realitu Evropy a ony kulturně-historické zkušenosti, které si kritici velmocenských choutek Ruska uvědomují. Meze této kritiky jsou právě v realitě, že opravdu největším nepřítelem českého národa je český národ, že ruští politici opravdu neumí držet slovo, že jsme byli fakticky okupováni Sovětským svazem a ruští vojáci tu páchali zvěrstva...
No, kritizovat jednostrannost a černobílost formy vyjádření je to jediné, co s intelektuálním puncem můžeme vznést proti těm, kteří mají v něčem dost pravdu...
Ale proč bych to vlastně měla dávat najevo?
Vadí mi, jak jsme neustále tlačeni k následujícímu: Buď si vybereš Putina nebo Američany. Když si nevybereš Američany, hlasuješ automaticky pro Putina....
Na otázku pana Ungra, zda a jak souvisí politická minulost mých dávných přátel s jejich současnými zahraničněpolitickými postoji, je asi zbytečné odpovídat, protože pan Unger vidí svět černobíle. Zdůrazním jen. že jsem tehdy o upřímnosti postojů svých přátel nepochyboval, a měli je dost promyšlené. Z jejich dnešních projevů se zdá, že i dnes to myslí upřímně. Já o tom ale pochybuju, z určitých jiných jejich vyjádření soudím, že vědí, že dnes mluví a píšou účelově. Tak radikální změna názorů ale svědčí o nedostatku osobní integrity. To činí jejich dnešní postoje nevěrohodnými.
Jinak v Rusku nebyl žádný komunismus, a "komunismus", který asi myslí pan Uhl, byl i jinde. Mimochodem i v Německu po první světové válce. I ze strachu z něj vznikl nacismus.
Pokud se Petruška Šustrová účastnila "roční nenásilné činnosti" Hnutí revoluční mládeže v roce 1968, přece to neznamená, že teď nemůže mít protiruské názory. A klidně tzv. "černobílé".
Pokud byl Jan Urban před listopadem 1989 členem Obrody, mimochodem z úcty ke svému otci, mluví rusky a studoval v Helsinkách rusko-finské gymnázium, neznamená to také, že nemůže nyní být protiruský. Možná je protiruský právě proto, že studoval v Helsinkách a umí dobře rusky.
A i kdyby došlo "k radikální změně názorů", tak to přece ještě nesvědčí o nedostatku osobní integrity. V jistých životních fázích je radikální změna názorů obvyklá, pro lidi s některými typy osobnostních struktur pochopitelná a nemusí být nutně anomální...
V článku jsem zmiňoval, že situace je složitá a že přes všechnu ideologickou veteš v sobě debata skrývá zrnka pravdy (zbrojení Ruska atd.).
Osobně se nestavím na stranu žádné imperiální velmoci, ani USA, ani Ruska. I když je pravda, že v současnosti třeba USA mají na svědomí několikanásobně více obětí než Rusko (v důsledku svých intervencí porušujících mezinárodní právo), rozhodně nehodlám bagatelizovat nebo snižovat Putinův autoritativní kapitalistický režim poháněný nacionálně-imperialistickou ideologií. Také se můžu prohlásit za levicového kritika Ruska.
Mám za to, že současné chování Ruska je z velké částí reakcí (jistěže neomluvitelnou) na jednání a postoj Západu v 90. letech (taktéž neomluvitelný). Když se podíváme, jakým způsobem bylo Rusko rozvráceno za pilné podpory tzv. demokratických zemí v 90. letech, když se podíváme, jak MMF tlačil na Rusko v roce 1998 (podle některých zdrojů v důsledku snahy politiků USA Rusko "jednou provždy konečně potopit), je zřejmé, že se zde nejedná o problém boje "svobodného Západu" proti "hitlerovskému Rusku".
Je třeba diplomatické řešení, které bude reálně akceptovat geopolitickou pozici Ruska.
Já osobně se rozhodně necítím "občanem politického Západu", který bych měl hájit. NATO není mou militaristicky agresivní organizací a polofašistické USA rozhodně nejsou "mí spojenci".
K této větě musím poznamenat, že já osobně si podobné závazky také nepřipouštím. Nejsou to moje závazky. Ani já se tedy necítím být "občanem politického Západu", podobně jako Jiří. Neodmítám princip občanství. To by ale muselo mít jinou podobu, než "TINA".
Připadá mi, že dnešní občan je často stavěn před hotovou věc: musíš souhlasit s tím a tím, abys zůstal občanem a dělo se to v souhlase s tvou vůlí. Jinak se totéž bude dít bez tvé vůle a ty už nebudeš občanem.
Po zhroucení Sovětského svazu ztratil největší nástupnický stát mnoho z někdejší velmocenské pozice a tehdejší světový hegemon opakovaně testoval, co by ještě mohl urvat -- vyplňování mocenského vákua vyvolaného zhroucením militantní velmoci lze ale sotva označit za "rozvracení". Ruské hospodářství, které nebylo už v osmdesátých letech 20. století v právě skvělé kondici, s transformačními procesy a ztrátou mocensky udržovaných satelitních trhů prakticky zhroutilo -- zase nic, co by přišlo zvenčí. Vznikla vrstva oligarchů -- tj. státní vlastnictví a jeho byrokraticka třída se rychle změnilo v extrémní případ monopolního kapitalismu se silně korporativními prvky. Zase nic zvenčí. Se zadluženou zemí se zacházel v rukavičkách, srovnejte dnešní tlak na Řecko, tlak na latinsko-americké země atd. a postup věřitelksého klubu vůči Rusku, včetně měkkého dopadu de facto dvou státní bankrotů.
Neidealizuji si MMF, ale přijde mi, že věty o tom, jak "bylo Rusko rozvraceno s pomocí západu", dávají smysl jen v ruské nacionalistické ideologii, ve které oligarchové vyprávějí masám, kdo za to může.
Totiž, Rusko - kromě všech těch faktorů které už vypočítal pan Profant - především v podstatě pokračovalo v tom samém způsobu ekonomiky jako za sovětských časů: nedošlo ke skutečné industrializaci ve smyslu efektivní tržní ekonomiky, celá ekonomika stála (a nadále stojí) v podstatě jenom na vývozu surovin. To jest, ekonomika není postavena na tvorbě reálných hodnot (Marx by řekl: užitných hodnot), nýbrž jenom na exploataci nerostného bohatství především Sibiře.
Právě tohle pak také zřejmě do značné míry vedlo k té bezbřehé oligarchizaci ruské ekonomiky: rozhodujícím činitelem ruské ekonomiky se nestal průmyslník (který přece jenom musí vykazovat určité reálné schopnosti), nýbrž právě jenom ten, kdo se dokázal prostě zmocnit zdrojů.
Tento stav má pak zřejmě fatální dopad i na mentalitu celé ruské společnosti: industrializace (skutečná) časem vede k racionálnějším formám jednání a myšlení, zatímco tento národní oligarchismus vede k mentalitě báťuškovství, která pak nachází svůj výraz v přepjatém nacionalismu.
Pane Karene, pokud píšete, že "současné chování Ruska je z velké částí reakcí (jistěže neomluvitelnou)" a potom zmiňujete, "jakým způsobem bylo Rusko rozvráceno za pilné podpory tzv. demokratických zemí v 90. letech...", tím vlastně onu "reakci" Ruska omlouváte. Proč tedy píšete, že je neomluvitelná?
Americký ekonom Jeffrey Sachs nedávno ve své přednášce pro BBC zmínil, že postoj Západu vůči například Polsku a Rusku byl zásadně odlišný. Zatímco Polsko bylo oddluženo, MMF zatlačil na skoro zbankrotované Rusko s požadavkem okamžitě splacených dluhů. Sachs tam poukazuje na rozhovor amerických politických špiček, z něhož vyplývá snaha Rusko udržet co nejdéle na kolenou.
Jistě by se toho našlo víc. Snaha o rozšiřování NATO na východ, podpora tzv. "demokratizačních revolucí" atd. atd. Ta snaha USA "došlápnout" svého odvěkého rivala se mi zdá poměrně zřejmá.
Kombinace neoliberalismu a oligarchických struktur podle mě uvrhla Rusko do situace, ze které se snaží dostat "pevnou rukou Putina".
Nicméně mám pocit, že tyhle geopolitické tahanice zastírají hlavní podstatu. A to, že se debata o sociálně-ekonomických problémech, nesouměřitelnosti a systémové krizi kapitalismu překuklila do analýz jednotlivých tahů imperií.
Přemýšlení o transformaci rozpadajícího ho se společenského řádu nahrazuje rétorická figura "Hle, tam zlý Rus!".
Ale prožívat státnost? Z toho už jsem asi opravdu vyrostla.
Jinak samozřejmě, v případě Jelcina se prosadila absurdní představa západní diplomacie, že nejlepší způsob, jak zbrzdit příliš rychlý pád příliš velkého regionu (nežádoucí pád, protože by se ztratily tržní příležitosti), je podpořit nastolení autoritativního politického vůdce. Ono to sice západu poprvé selhalo už tehdy, když se Karel Veliký pokoušel stabilizovat s pomocí takto podporovaného vládce Avárii ( místo toho měli Frankové za pár desítek let na hranicích Velkou Moravu), ale zkouší se to pořád.
J. Sachs nemá tak úplně pravdu, tohle přece už všichni pamatujeme, vždyť v tom věřitelském klubu, který odepisoval ruské dluhy byla i Česká republika.
Ale netvrdím, že se USA či západní Evropa chovaly k Rusku nějak mimořádně přátelsky či ohleduplně, jde mi o nebezpečnou představu, že Rusko bylo zvnějšku rozvráceno a že ho západ či USa ponižovaly. Prostě o obraz nepřítele, který může za naše (v tomto případě za ruské) potíže – s posláním, podporujte své národní vykořisťovatele a tyrany. Ten by nebyl pravdivý, i kdyby byl Jelci placený agent CIA.
Davidovi Ungerovi
Ano, máme závazky k našim spojencům v NATO. Ale ty rozhodně nezahrnují demonstrativní, logisticky absurdní průjezd cizího vojska našim územím v době míru. On nikdo neprotestoval při řadě jiných příležitostí, kdy tu v rámci cvičení, exhibice atd. byli vojáci z členských zemí NATO, nikdo neprotestoval ani nad mezipřistáními vojenských letadel s vězní. Ten konvoj je mi úplně lhostejný, ale není mi lhostejné, když pan ministr pro vojenskou industrii veřejně žvaní o tom, že vztah ke konvoji vyjadřuje náš vztah ke spojeneckým závazkům. Pořád si ještě myslím, že mezi slovy spojenec a vazal je určitý rozdíl.
Pane Profante, situace v Rusku rozhodně nebyla způsobena jenom geopolitickými tahy amerického impéria. Ale hlavně nástupem neoliberálního kapitalismu a jeho ideologie kombinovaného s ruskými autoritářsko-oligarchickými mechanismy. Samozřejmě, že nešlo o plánovaný komplot CIA.
Nicméně pořád prostě vidím linii - konec studené války - dominance USA jako jediného hegemona - neoliberální rozvrat Ruska - autoritářství Putina - velká krize kapitalismu 2008 - vyostření geopolitické situace....
Transformace nemusela nutně probíhat podle scénáře těch chudších duchem z chicagské školy, ale radikální reforma byla nezbytná. A jakkoliv se nemá v historii říkat kdyby, pravděpodobnost zhroucení byla díky podlomené kondici země vysoká při jakémkoliv transformačním scénáři, právě tak jako risiko oligarchizace společnosti.
Když se zde analyzuje to, jak bylo Rusko v devadesátých letech poníženo nebo znevýhodněno oproti jiným státům, patřila by sem i diskuse, jak bylo Německo poníženo po první světové válce, zda byl udržitelný Versailleský mírový systém a v reakci na co vlastně vznikl nacismus? Jistěže ne.
Jsme nyní v první polovině 21. století a ptáme se, zda nějaká velmoc má mít v našich očích exkluzivní postavení, staráme se o jeho geopolitickou bezpečnost, ptáme se, zda sousedící státy a bývalé okupované státy touto velmocí měli právo na to být bez jejího souhlasu součástí nějakého obranného paktu. Máme se starat o to, aby Rusko nebylo jako velmoc (nikoli jako stát) ohroženo? Neměli bychom se starat především o to, aby jsme byli bezpeční my a naši sousedé, se kterými nás spojuje hospodářská, politická a bezpečnostní unie, rozmanitá a dlouhá společná historie?
Máte pravdu, že česká identita je vůči té polské slabá. Nejsem si ovšem jistá, zda ji ten americký konvoj nějak posílí.
Já osobně se vůbec nezlobím na americké vojáky, kteří koneckonců dělají jen svou práci - tedy to, co jim někdo nařídil. Ale pokud jde o ty nadšené vítače a podobné lidi, o jakých je řeč v článku, chtě nechtě si říkám: co já mám s nimi vůbec společného? Proč proboha musíme tvořit jeden národ?
Spíš jde o to, že mám potřebu se od nich nějak výrazněji odlišit a není jak. Maximálně se tady nabízí pojmenování levice x pravice. A to je dost vágní.
Máte pravdu v tom, že tento americký konvoj českou identitu těžko nějak posílí, maximálně opět odhalí její slabiny.
Pořád mi vrtalo hlavou, kde se bere taková podpora ruským imperiálním zájmům u generace, která zažila invazi v roce 1968. Možná je to tím, že soustavná masáž o bratrském Rusku, resp. Sovětském svazu měla ve výchově generace přece jen významný vliv. A působí i panslavistická kontinuita už od konstituování moderního českého národa, přes 1. republiku a Beneše, přes mýty o mostu mezi Západem a Východem, přes komunistickou totalitu i naivitu reformních komunistů v roce 1968, kdy do posledních chvil byli až na hranici bludu přesvědčeni o tom, že k nám přijet nemohou, vždyť to jsou bratři a my naší politikou směřujeme přece k posílení tohoto bratrství. To nebyla však otázka jen reformního vedení KSČ, ale celospolečenská naivní atmosféra, kdy i řadoví občané a nestraníci v ČSSR odmítali věřit varování těch, kteří měli s Ruskem historické zkušenosti. Od Jánose Kádára po běžné příslušníky neruských národů v SSSR.
V současné zahraničněpolitické situaci nedám na české intelektuály, ať jsou liberální nebo levicoví. Dám na zkušenost představitelů Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska. To jsou ti, jejichž imunita byla utvářena s dlouhodobými reálnými zkušenostmi s Ruskem. Žádná obrozenecká idealizace jako u nás.
To, že si vůbec někdo klade rovnítko mezi pojmy jako ruský národ = SSSR = komunismus je totální ignorantství, ze kterého pak plyne ten propagandistický „guláš“, který popisuje autor.
Takže, představme si: jedné zemi je jejím sousedem urvána část jejího území, tato země se - zcela přirozeně - snaží ono uchvácené území získat zpět; ale podle pana Klusáčka právě tím provádí "agresi"!!
Takovýmto způsobem kdysi převracela fakta na hlavu režimní komunistická propaganda, pan Klusáček se ukazuje být jejím učenlivým žákem.
Ne díky. Já třeba prožívám svou identitu spíše třídně :) Mám daleko víc společného s černochy z amerických ghett či chudými Rusy než s Barackem Obamou či Andrejem Babišem (přestože mluví česky a možná pije pivo :)
Mám pocit, že právě absence reálné třídní identity neprivilegovaných z velké části způsobuje vyostřování současné situace.
Jenže i národy vznikají a po čase se rozpadají. Jako všechno ostatní.
Další příklad, na který se dost zapomíná. Podle sčítání lidu na Kubáni, která je dnes součástí Ruska, většina obyvatel v roce 1897 mluvila ukrajinsky. O sto let později, po 75 letech vlády bolševiků, tvořili v Krasnodarském kraji Ukrajinci slabá 2%, v Stavropolském necelá 2%.
Mluvíte o třídní identitě skoro o jako jediné formě kolektivní identity. Obávám se, zda to není vulgárně marxistické bludařství. Kolektivní identita zemská, národní, regionální, lokální či státní je přeci postavena na určitých kulturních a historických tradicích, reálných zkušenostech společenství předávaných vědomě i nevědomě dalším generacím. Není jen pouhým odrazem od ekonomické základny.
Zajeďte se podívat do Innviertelu v dnešním Horním Rakousku. Tam společná bavorská kolektivní identita nevymřela ani po více než 200 letech pod Rakouskem, přestože v Bavorsku i Rakousku se mluví stejným jazykem a dokonce v jedné nářeční skupině. Co je proti tomu třídní solidarita? Ta kolikrát trvá do prvního zvýšení mzdy...
Pokud bude pan Karen nebo paní Hájková hledat společnou českou identitu s panem Babišem, obávám se, že budou ve slepé uličce. zkuste se poohlédnout třeba po identitě slezské. I když ta v důsledku zásahů českých nacionalistů a zejména bolševických sovětských okupantů utrpěla velmi. A to se ji po válce národní komunisté (!) jako Vlado Clementis snažili dokonce vzkřísit...
A nyní střih: Ukrajina- Rusko. Zde najednou máme jasno. Agrese a basta, imperialismus (samozřejmě jen ten ruský!), sankce tvrdé, tvrdší a ještě tvrdší, až budou úplně nejtvrdší na celém světě...:)
Je evidentní, že zde působí stará traumata a resentimenty. Jenže právě ty je potřeba překonávat. Česká společnost je díkybohu dospělejší a mnohem západnější než společnost polská či pobaltských zemí (i když tam to není kupodivu tak jednoznačné), protože u nás nevládne tak strašlivý iracionální Denkverbot, který zatemňuje mozek a znemožňuje jakoukoli objektivnější a věcnější analýzu. Čili v žádním případě se nechodit učit do Varšavy!
Prostě je smutné, že někteří lidé u nás mentálně nevyrostli z minulého režimu a jeho křivd a že se jich zmocňuje amok, když slyší Rusko, a pak:
- nechtějí kriticky vidět americký a vůbec západní podíl na nynější krizi, resp. chcete-li vinu Západu
- každého, kdo výše zmíněné vidí, označují zcela pobolševicku za agenta Putina
- nechápou, že i Rusové jsou lidé a mají nárok na občanská práva (v Pobaltí) a jako stát mají nárok na bezpečnost, ano, jsou i velmocí a budou velmocí (to nezvrátí ani deset konvojů)
- že jediné řešení je v posilování mezinárodní spolupráce, vytváření vzájemných dohod a bezpečnostních záruk a kontrolních mechanismů, nikoli ve zvyšování napětí a hrozbách válkou
- že Ukrajina není žádný Západ a k západním hodnotám má bohužel podobně daleko jako Rusko
Pokud z protiruských afektů nevyrosteme, ani se nepřiblížíme řešení krize a lidé budou trpět, bohužel možná nejen na východní Ukrajině.
Čím více bude Záapd a Kyjev usilovat o členství Ukrajiny v NATO, tím více se bude zvyšovat motivace Ruska udržovat si spřátelené předpolí (tedy Donbas) na svých hranicích.
Ptáte se proč nepřipustil samostatnost sovětských národů? No protože on nechtěl politické národy (v nichž by zase vládla buržoazie), on chtěl jenom kulturní národy. A domníval se, že kulturu (a tedy identitu) národa lze uchovat, i když nebudou politickými národy - čili státy. Stát totiž považoval za nástroj třídního útlaku.
Pokud jde o tu třídní identitu, já osobně si nemyslím, že by mohla mít trvalou hodnotu, že by snad mohla být cílem. Mohla by být pouze nástrojem revoluční změny světa, pokud si představujeme, že revoluce přijde.
Cílem může podle mého názoru být jedině to všeobecné a všelidské bratrství, o kterém jsem se tu v různých diskusích už párkrát zmínila. A já nevidím důvod, proč by to bratrství neměli sdílet lidé všech národů, zemí, států, kulturních okruhů...
Nevidím zkrátka důvod, proč bych se měla upíchnout právě na Slezsko, i když mi můj domov není cizí. Jo, takhle kdybychom žili v socialismu a míru, kdy by nikomu nic nehrozilo, to bych se mohla v klidu a pohodě věnovat domácí historii a o nic jiného se nestarat. Jenomže taková doba není, to já poznám.
„Nikdy jsem nepatřil celým srdcem státu, vlasti, družině přátel, ba ani užší rodině, ale choval jsem ke všem těmto svazkům pocit neutuchající cizoty i potřeby býti sám.“
A pak v tomtéž textu ještě napsal:
“Kdybych necítil, že se shoduji se stejně smýšlejícími, ...jevil by se mi život prázdný.“
Jaká asi byla jeho identita?
Sovětské Rusko dost často princip sebeurčení respektovalo, jakkoli to komplikovala občanská válka a intervence. Vzdalo se ruské části Pobaltí včetně Finska (rusko-estonská válka vypukla před bolševickou revolucí, v rusko-finské šlo o hranice, nikoli o pokus obnovit ruské panství). Ukrajina a Bělorusko se staly bojišti sovětsko- polské války, USSR byla sice jen jedna z ukrajinských vlád, soupeřících o uznání, nicméně by člověk musel hodně ohýbat dějiny, aby ruskou vojenskou pomoc proti polské intervenci na Levobřeží označil za napadení samostatné Ukrajiny atd.
Faktickou změnu národnostní politiky nepřinesla transformace Sovětského Ruska do Svazu sovětských republik, ale spíše až doba po Leninově smrti a ovšem po roce 1929 (ještě sovětská ústava ze třicátých let poskytuje formálně v této oblasti obrovský nadstandard, v praxi nerealizovaný).
Ta obrozenecka idealizace by se nemela tykat zadneho naroda. Zide casto vzpominaji, jak ochotne a s potesenim "spolupracovali" zejmena Lotysi a Litevci pri jejich vrazdeni. Na Tesinsku dodnes vzpominaji , ze "wermacht byl zlaty ve srovnani s Polaky". A kdyz se podivam na soucasne politiky, nevim proc bych si mel delat iluze, ze jsou inteligentnejsi, nez kdysi. I ti polsti.
Idealizace je přistoupením na jejich hru. Člověk se zdravým rozumem by si měl držet odstup od dnešního propagandistického bláznění a měl by dát těm nahoře jasně najevo, že jej nedonutí dělat jim osla. Že jim neschválí válečnické běsnění.
Bohužel musím konstatovat, že imunitu vůči propagandě mnoho lidí nevykazuje. Ba co víc, jsou se schopni nechat natolik vybláznit, že vidí v jiných, než vrchností daných pohledech práci nějakých agentů. A to už je opravdu předposlední stupeň zblblosti. Pak už následuje jen udávání, případně fyzická likvidace těch s jiným názorem.
Товарищ Сталин, вы большой учёный,
в языкознанье большой познавший толк.
А я простой советский заключённый,
и мне товарищ – серый брянский волк.
Část české společnosti prosazuje nebo aspoň trpně přejímá rovnici Rusko = komunismus, abych parafrázoval právě Evu Hájkovou, a důležité přitom pro ně je nediferencovat. Prostě Rusko, a je jedno, zda carské, bolševické, stalinské, Brežněvovo nebo Putinovo. A taky nediferencovat ten „komunismus“, je jedno, zda kambodžský za Pol Pota nebo jugoslávský za Tita. Záměr takovou jednoduchou rovnici prosadit v české společnosti mají možná i někteří účastníci této debaty.
Debatu poznamenává i jazykový omyl, založený na skutečnosti, že slovo „národy“ je v češtině množným číslem jak od slova „národ“, tak i „lid“. K tomu přistupuje i to, že (americká) angličtina, která v ČR postupně nahrazuje češtinu, užívá slovo Nation a National výhradně v neetnickém a v politickém slova smyslu. Naopak slova „stát“ a „státní“ se v USA týkají jednotlivých států USA, opět v neetnickém smyslu. Jsme proto v Evropě, nejen v ČR, zavaleni národními agenturami, národními zákony, národními vládami a parlamenty a také národními zájmy. Náběh na to byl už dříve, viz národní hospodářství, národní zdraví nebo Krkonošský národní park, který přece nebyl zřízen jen pro etnické Čechy. Ve středověké češtině se místo „národ“ používalo také slovo „jazyk“.
V dnešní češtině se slovo národ chápe ale stále většinou etnicky, ne státně či politicky, to na rozdíl od západních jazyků. Slovo „národ“ často vytěsňuje dosavadní výrazy „společnost“ nebo „lid“.
V SSSR existovala teritoria s určitou samosprávou, zvaná nacionaľnyj okrug, dnes autonomní okruh nebo autonomní oblast. Do češtiny se to překládalo jako národnostní okruh, ale správnější by bylo národní okruh.
Mírně nacionalistická část (a nebyla to ani většina) poslanců Federálního shromáždění v roce 1991 nesouhlasila, aby se etnické menšin y nazývaly nadále buď etnické, nebo národní. Zůstaly národnostními.
Ruština (a také srbochorvatština třeba) důsledněji než čeština rozlišuje „národní“ a „lidový“. Běloruská lidová republika (1918 – 1919), založená bolševiky jako samostatný stát (první stát v běloruské historii vůbec) se v ČR často uvádí jako Běloruská národní republika, aby se zveličil etnický aspekt při založení tohoto státu. Název nacionaľnaja gvardija, tedy národní garda, symbolizuje na dnešní pomajdanovské Ukrajině „vítězství“ názoru, že je možno etnicky a jazykově odlišit Rusy od Ukrajinců (tedy před rokem 1917 Malorusů), hovořících spíše suržykem, ale také častěji rusky než ukrajinsky, a také Bělorusy, mluvící rusky a trasjankou (Lukašenko), výjimečně bělorusky.
České slovo „národnostní“ se těžko překládá do jiných jazyků, jen v němčině to je „völkisch“, ale to má dnes politickou konotaci, je to často ironizování nacistického či jinak pravicového národovectví. Němčina je také jedním z mála západních jazyků, které znají rozdíl mezi Staatseingehörigkeit (Staatsbürgerschaf) a Nationalität. Slova „the nationality“, „la nationalité“, „la nacionalidad“ nemají s etnickým národem, tedy „národností“, nic společného, etnicitu jako právní kategorii a národnost jako skupinu lidí zná na celém světě jen část Evropy na východ od Rýna a na sever od Alp.
V ČSSR žily dva národy a pak další národnosti, tak to bylo podle ústavy z roku 1960. V Československu jsme ale zrušili přijetím Listiny základních práv a svobod v lednu 1991 slovo národnost jako pojem pro označení etnické skupiny lidí, a ponechali jsme si ho (což platí i v ČR) jen pro takovou identifikaci či spíše sebeidentifikaci člověka jako je náboženství, víra (bezvěrectví), vzdělání, profese, či pocit zemské příslušnosti. Vše to jsou kategorie dobrovolné, každý se může a nemusí do kterékoliv z nich zařadit, jak chce. Tyto údaje o komkoliv se nikde neuvádějí. V ČR přestává mít národnost význam, při posledním sčítání lidu v roce 2011 nás už bylo 26 procent obyvatel, tedy dva a tři čtvrtě milionu obyvatel ČR, kteří jsme odmítli národnost uvést, byť se zjišťovala s hodnověrným příslibem anonymity. Národnost jsme odmítli uvést třeba proto, že se k žádné národnosti ani nehlásíme. V případě náboženství je nás ještě víc a třeba na pocit zemské identity se tu ani nikdo neptá.
A v těch příspěvcích výše, v tom máte určitě pravdu, se slušelo psát o „politice ohledně národů“, což se nedá vyjádřit jako národní politika, a proto se obvykle i v tomto případě v češtině používá národnostní (např. ve vztahu Čechů a Slováků v době, kdy se v preambuli ústavy jasně mluvilo o „dvou národech“).
Davidovi Ungerovi
Agrese uprostřed frontové linie? Jak se to pozná? Tím, že agresor nakonec ustanovil Ukrajinu s její vlastní vládou?
To, co píše pan Profant o agresi uprostřed frontové linie je zavádějící. Bolševici samostatnou Ukrajinu napadli, potom jí pod tlakem německé frontové linie sami uznali, aby je po válce znovu napadli a obsadili. Už bez frontové linie. Chápu ovšem, že pro některé je uznání bolševické agrese již před nástupem Stalina dle jejich světonázoru nepřijatelné. I já měl své trockistické období, které často patří k revoltujícímu mládí, i když u některých zůstane do dalších let.
Pokud pan Profant myslí bolševiky "ustavenou Ukrajinu s vlastní vládou" , tedy Ukrajinskou SSR, byl pro nás zbytečný rok 1989, protože jsme tu měli před tím "vlastní vládu". Tedy "vládu věcí tvých, ó, lide český a moravský", jak psal J. A. Komenský.
Když zmiňuje pan Uhl výsledky posledního sčítání lidu, i to, že 26% obyvatel odmítne jakoukoli národnost uvést (česká je výrazně předtištěna, přesto ji mnozí lidé nezaškrtli) a tak trochu se stylizuje do roli mluvčího těchto lidí, tak bych rád věděl, zda existuje jiný stát, kde občané vyplňují kolonku národnost dobrovolně a čtvrtina z nich ji vynechá. Případně jestli je nějaká analogie, kdy podíl státního národa klesl z 90% na 63% za 10 let, tedy že se ke "své" národnosti přestalo hlásit 2,8 milionu Čechů. Je to známka pokrokové denacionalizace nebo krize státnosti?
Obávám se, že pan Uhl nesprávně ztotožňuje to, že kritika imperiálních praktik Ruska je totéž co protiruský nacionalismus. Stejně jako kritika bolševické teorie i praxe má být totéž, co antikomunismus. Já si to nemyslím a hlásím se k prvním dvojicím.
Je to jejich chyba? Nějaká úchylka? Nebo jsme divná společnost, když je tohle možné?
Já myslím to druhé.
Vzpomenu zde mého učitele, Jaroslava Šabatu, který byl mým učitelem doslova, ne jen v duchovním smyslu jako některých jiných tady na DR. Ten vykonal za svůj život bizarní cestu "od Krista k Marxovi a od Marxe ke Kristovi", jak výstižně poznamenal jeho přítel a také můj učitel prof. Vladimír Smékal. Jinak otázka po věku na diskusním fóru mi nepřijde na místě, ale chci vás ubezpečit, že nejsem tak mladý, jak si možná myslíte. U článků na DR mám také dost starou a neaktuální fotku, ať vás nemate. Jinak mám děti, které chodí do mateřské školy a nastávající školáky. Nějak to staví do jiného světla moje názory tady? Pamatuji si ohrazení se paní Recmanové proti "slečně", takže já nejsem "mlaďoch", nebojte.
Samozřejmě je možné, že někdo vykoná i cestu netypicky, tedy od konzervatismu k levici. Možná k levici stále konzervativní. Úchylka to být nemusí.
Ale trochu jsme se vzdálili od podstaty diskuse. Možná to byl obranný mechanismus, jakému ve tvarové terapii říkáme deflexe, tedy odvedení pozornosti někam jinam.
I Jan Urban a Petruška Šustrová mají navzdory členství v trockistickém hnutí v roce 1969 nebo v klubu Obroda právo se dnes zastávat zahraniční politiky USA proti Rusku. Navíc pokud jsou to dvě naprosto rozdílné věci. Levicovost a blízkost ke komunistickému hnutí jednoznačně neimplikuje vztah ke kulturním hodnotám - západním, východním a určitým politickým zvykům.
Nejsem na cestě od konzervatismu k levicovému konzervatismu, jak naznačujete. Možná spíš od levicového konzervatismu k levicovému něčemu úplně jinému. Ano, dá se o mně také říct, že jsem na bizarní cestě - od Marxe ke Kristovi. Ale pro jistotu si nechám oba dva.
Petruška Šustrová a Jan Urban mají samozřejmě právo na jakýkoliv názor. A všichni ostatní mají právo je za ten názor kritizovat.
Ve slovenské ústavě (a ostatně i v české Listině) jsou menšiny národnostní i etnické. Národnostní menšinou jsou prý Romové (Cikáni), zatímco etnickou menšinou jsou cikáni (s malým "c"). "Etnikum" jed ve vztahu k Romů až urážlivé. Žertem proto mluvím o českém etniku, ale o velkém evropském romském národě, abych české národovce pozlobil.
Pokud jde o cestu od Marxe ke Kristovi je samozřejmě diskutabilní, ta cesta přeci neznamená, že musel Marxe odvrhnout. Vždyť v Marxovi je Krista hodně. Prof. Smékal měl na mysli především jeho směřování ke křesťanským hodnotám v sociální demokracii a důrazu na spolupráci mezi sociálními a křesťanskými demokraty v opozici k zemanovské smluvně-opoziční linii po r. 1998.
Železné vynálezy ovšem zklamaly...
A stejne si myslim, ze idealy by se mely sdilet. Samozrejme ne je nekomu vnucovat, ale hledat lidi s podobnymi idealy.