Není zrovna běžným zvykem vzpomínat nekulatá výročí organizací včetně těch světových. Smysl takovému připomínání dává, ocitne-li se příslušná organizace v komplikované situaci. Severoatlantická aliance v souvislosti s ukrajinskou krizí v ní určitě je. Navíc šestnácté výročí našeho vstupu do aliance svádí při srovnání s vrcholící událostí krize jugoslávské, kdy byl bombardován Bělehrad, k nejrůznějším analogiím s krizí ukrajinskou. Zvláště pokud jde o Kosovo.

Naši občané mají k NATO podle výzkumů veřejného mínění tu převážně pozitivní, jindy méně výrazný vztah, v němž je patrná jistá odtažitost. Roli v tom asi ještě hrají rezidua minulosti, kdy jsme byli vystaveni militantní protialianční propagandě, dále jistě rozporné hodnocení jedné z nejdelších operací aliančního krizového managementu, jímž byl Afghánistán, a naposled zmíněná Ukrajina, v níž podle veřejného mínění Severoatlantická aliance nesehrála odstrašující roli. Ale převažuje přesvědčení, že být v alianci je prospěšné, jedná se o záruku bezpečnosti, jakkoli s ní musíme sdílet i společné hrozby.

V souvislosti s Ukrajinou je však nutné podotknout, že možnosti Severoatlantické aliance reagovat na krizovou situaci jsou v případě nečlenského státu poněkud omezené. Což má svou přísnou logiku.

Veškeré výhody bezpečnostních garancí a kolektivní obrany jsou totiž vázány podpisem Severoatlantické smlouvy, tedy členstvím v NATO. To je základní smysl a účel Severoatlantické organizace. Pro státy zúčastněné v programu Partnerství pro mír (PfP), kterými je nejen Ukrajina, ale i Rusko, je k dispozici řada nástrojů, ale v žádném případě možnost použití sil a prostředků NATO.

Vojenský analytik z Centra pro strategická a mezinárodní studia Anthony Cordesman napsal: „Omezené pozemní síly v Evropě nejsou vytvořeny na to, aby náhle během několika dní namířily síly na Rusko.“

Jsme vždy o krok pozadu?

Když byli generálními tajemníky NATO Jaap de Hoop Scheffer, či následně Anders Fogh Rasmussen, soustředila se Severoatlantická aliance zejména na zahraniční mise, afghanizovala se. Ve vztahu k Ukrajině byla ve hře spíše Evropská unie, která se zaměřila zejména na přípravu vlastní asociační dohody a méně na to, aby pro její uzavření připravila na Ukrajině vhodnou půdu, včetně případných konzultací se Severoatlantickou aliancí.

Při novodobých krizových situacích býváme někdy svědky opožděných či opatrných reakcí mezinárodního společenství, které se řídí zažitými a tradičními stereotypy, což se dá říci i o Severoatlantické alianci. Připomíná to známé pořekadlo o generálech, že se vždy připravují na válku minulou.