Chci přispět X

O Severoatlantické alianci mimo kulaté výročí

Severoatlantická aliance se dnes nachází v komplikované situaci. V souvislosti s blížícím se šestnáctým výročím našeho vstupu do NATO, je dobré si připomenout, že základní cíle a závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy stále platí.

Není zrovna běžným zvykem vzpomínat nekulatá výročí organizací včetně těch světových. Smysl takovému připomínání dává, ocitne-li se příslušná organizace v komplikované situaci. Severoatlantická aliance v souvislosti s ukrajinskou krizí v ní určitě je. Navíc šestnácté výročí našeho vstupu do aliance svádí při srovnání s vrcholící událostí krize jugoslávské, kdy byl bombardován Bělehrad, k nejrůznějším analogiím s krizí ukrajinskou. Zvláště pokud jde o Kosovo.

Naši občané mají k NATO podle výzkumů veřejného mínění tu převážně pozitivní, jindy méně výrazný vztah, v němž je patrná jistá odtažitost. Roli v tom asi ještě hrají rezidua minulosti, kdy jsme byli vystaveni militantní protialianční propagandě, dále jistě rozporné hodnocení jedné z nejdelších operací aliančního krizového managementu, jímž byl Afghánistán, a naposled zmíněná Ukrajina, v níž podle veřejného mínění Severoatlantická aliance nesehrála odstrašující roli. Ale převažuje přesvědčení, že být v alianci je prospěšné, jedná se o záruku bezpečnosti, jakkoli s ní musíme sdílet i společné hrozby.

V souvislosti s Ukrajinou je však nutné podotknout, že možnosti Severoatlantické aliance reagovat na krizovou situaci jsou v případě nečlenského státu poněkud omezené. Což má svou přísnou logiku.


Základním cílem obranného plánování NATO je zajistit, aby aliance byla v případě nutnosti schopna vygenerovat potřebné schopnosti k obraně napadeného člena nebo celé aliance. Foto en.wikipedia.org

Veškeré výhody bezpečnostních garancí a kolektivní obrany jsou totiž vázány podpisem Severoatlantické smlouvy, tedy členstvím v NATO. To je základní smysl a účel Severoatlantické organizace. Pro státy zúčastněné v programu Partnerství pro mír (PfP), kterými je nejen Ukrajina, ale i Rusko, je k dispozici řada nástrojů, ale v žádném případě možnost použití sil a prostředků NATO.

Vojenský analytik z Centra pro strategická a mezinárodní studia Anthony Cordesman napsal: „Omezené pozemní síly v Evropě nejsou vytvořeny na to, aby náhle během několika dní namířily síly na Rusko.“

Jsme vždy o krok pozadu?
Když byli generálními tajemníky NATO Jaap de Hoop Scheffer, či následně Anders Fogh Rasmussen, soustředila se Severoatlantická aliance zejména na zahraniční mise, afghanizovala se. Ve vztahu k Ukrajině byla ve hře spíše Evropská unie, která se zaměřila zejména na přípravu vlastní asociační dohody a méně na to, aby pro její uzavření připravila na Ukrajině vhodnou půdu, včetně případných konzultací se Severoatlantickou aliancí.

Při novodobých krizových situacích býváme někdy svědky opožděných či opatrných reakcí mezinárodního společenství, které se řídí zažitými a tradičními stereotypy, což se dá říci i o Severoatlantické alianci. Připomíná to známé pořekadlo o generálech, že se vždy připravují na válku minulou.

U organizace s tak výrazným vojenským elementem, jakou je Severoatlantická aliance, se určitá setrvačnost v myšlení předpokládá, či je dokonce žádoucí, protože má stabilizující účinek. Někdy však bývá na škodu, což u Severoatlantické aliance platí například v případě obranného plánování, které je považováno za jeden ze čtyř pilířů NATO. Těmi dalšími je Severoatlantická smlouva, bezpečnost informací, alianční solidarita a soudržnost.

Určité kladné zkušenosti aliance získala
Základním cílem obranného plánování je zajistit plnění článku 5 Severoatlantické smlouvy, tj. aby aliance byla v případě nutnosti schopna vygenerovat potřebné schopnosti k obraně napadeného člena nebo celé aliance. S příchodem operací krizového managementu, počínaje Balkánem, se ale ukazovalo, že pro tyto operace některé schopnosti chybějí nebo jsou nedostatečné, např. strategická přeprava vojsk, zbraňových systémů a materiálu.

Tak se začaly rodit dodatečné iniciativy k rutinnímu obrannému plánování jako například DCI (Defence Capability Initiative) nebo PCC (Prague Capability Commitments). Nyní se aliance zabývá tzv. Smart Defence, v níž jde spíše než o novou iniciativu o chytré, resp. účelné využívání existujících schopností.

Situace by byla jistě lepší, kdyby všichni spojenci: a) alokovali dostatečné prostředky na obranu a b) bezezbytku plnili své závazky v rámci obranného plánování. Jinak budeme stále tahat za kratší konec provazu přesto, že schopnost realizovat všechny typy operací včetně těch podle článku 5 (Full Spectrum of Missions) se stále objevuje v základních strategických dokumentech aliance.

V průběhu alianční operace ISAF (International Security Assistance Force) v Afghanistánu se ukazovalo, že pro úspěšné pokračování operace je nutné disponovat také tzv. civilními schopnostmi. Ty určitým způsobem vybočovaly z tradičního budování čistě vojenských schopností NATO, a proto s jejich vytvářením měli někteří spojenci koncepční problémy.

Civilní schopnosti měly být využívány v rámci komplexního přístupu k vedení operace (tzv. comprehensive approach). Tento koncept přesahuje běžně používanou doktrínu civilně-vojenské spolupráce (CIMIC).

V Afghánistánu se totiž ukázalo, že stejně těžké jako vyhrát válku je také „vyhrát mír“, neboli podle slovníku aliance získat si srdce a mysl (hearts and minds) civilního obyvatelstva. V praktické rovině k tomu došlo vytvořením konceptu Provinčních rekonstrukčních týmů (PRT – Provincial Reconstruction Team), při němž se spojily bojové operace s civilními schopnostmi realizovanými civilními experty.

Aktuálně je patrná nedostatečná připravenost na vedení hybridní války jako jistého typu nebo modifikace války asymetrické. Za nové bezpečnostní situace je varovným poznatkem, jako by se nesporné přednosti Schengenské smlouvy a současná imigrační politika obracely proti evropským zájmům. Když se dozvídáme, že například v samotných Brémách sleduje německá policie 360 islámských radikálů, tak zatrne.

Rychle se dostat z poafghánského období
Současná krize zastihla alianci v tzv. poafghánském období. Namlouvat si, že modely současných armád zaměřené na zahraniční mise a zkušenosti z asymetrických válek jsou dostatečné i pro obranu, by se nemuselo vyplatit. Stačí poukázat na spojeneckou akci Velké Británie a Francie v Libyi.

Stále platí, že budoucí válka by se kromě asymetrické mohla odehrávat za použití desítek tzv. neletálních zbraní, tj. takových, které nezabíjejí živou sílu, jen ji vyřazují z boje, což ovšem pro nevyzkoušenost těchto zbraní často neplatí.

Ukrajina ukazuje, že ozbrojené střetnutí, vyloučíme-li použití zbraní hromadného ničení, by mohlo mít podobný charakter jako ve druhé světové válce. Paradoxní je, že by v něm našly uplatnění i bitevníky L-159, které jsou právě pro takový boj určeny a jichž se zbavujeme.

Z bezpečnostního hlediska je složitý i rozhodovací proces o sankcích, které obvykle mají bumerangový efekt. Srovnávat evropské sankce s údajně razantnějšími americkými není nejmoudřejší. U Američanů rozhodně nehraje takovou roli energetická bezpečnost. Kdo se navzdory realitě rozhodne pro sankce, které by mohly být spojeny s takovým rizikem, musí za ně převzít odpovědnost. Pražské cvičení k blackoutu je varovné.

Americká vojenská přítomnost je ve srovnání s rokem 1989 nižší o osmdesát pět procent, i když se v posledních měsících v souvislosti s ukrajinskou krizí zvyšuje. Během studené války bylo v Evropě 400 000 amerických vojáků, nyní cca 67 tisíc.

Článek 5 Washingtonské smlouvy v nové situaci
Článek 5 Severoatlantické smlouvy zní takto: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru.

Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Článek 5 je jedním ze základních závazků, který přijímá každý člen Severoatlantické aliance v průběhu akcesních rozhovorů a potvrzuje podpisem Severoatlantické smlouvy. Proto je nutné na tomto místě odmítnout pochybnosti některých politiků či komentátorů o tom, zda by pomoc byla poskytnuta skutečně v každém případě. Aktuálně se o tom znovu začalo hovořit v souvislosti s možným ohrožením pobaltských republik.

I když je to hrozba spíše preemptivního charakteru, protože by to pro Rusko mohlo být těžko v něčem efektivní, lze souhlasit s naším ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem, že alianční země by svůj závazek splnily. Pro takový zásah začalo NATO plněním Akčního plánu připravenosti zvyšovat i své schopnosti. V opačném případě by to organizaci podkopalo v samotných základech.

Aliance, slovy našeho velvyslance při NATO Jiřího Šedivého, nepředpokládá v reálném čase, s výjimkou Makedonie při souhlasu Řecka s názvem země, s rozšířením svých členských řad. Napravuje se tak vážná chyba aliančního summitu v roce 2008 v Bukurešti, kde se předpokládalo přijetí právě Ukrajiny a Gruzie.

Jiří Šedivý také nepředpokládá, že by se aliance zabývala dodávkami zbraní Ukrajině: „V alianci to absolutně není téma. NATO nevyváží zbraně, nepřeprodává zbraně, nedaruje zbraně.“ Aliance až na výjimky také žádné zbraně nevlastní. Má jen letouny AWACS, určité množství bezpilotních sledovacích prostředků, počítačové komunikační systémy, přenosné ubytovací prostory ad. NATO má možnost ukrajinskou vládu podporovat jen finančně a konzultacemi, což také dělá.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.