Co by se Srbsku mohlo stát nejhoršího? Že by mu Kosovo opět někdo předal do správy. Bonmot, který jistě pobouří zastánce hesla Kosovo je Srbsko, v lecčems vystihuje dnešní stav věci.

Stačí si představit zemi velikosti České republiky, jak obsazuje území velikosti Jihočeského kraje. Onen kraj má patnáct let po válce, po které se odtrhl, vlastního prezidenta, vládu a parlament. Místní obyvatelstvo je těmto orgánům více méně loajální. Naprostá většina obyvatel má jinou národnost i jazyk než lidé ve zbytku země. Onen kraj je také chudší než beztak chudá země, která se ho znovu chystá spravovat.

Kromě nezbytných financí na správu takto získaného území by tedy byly potřeba rozsáhlé rozvojové investice. A aby správa a investice byly vůbec možné, muselo by dojít i k nasazení rozsáhlých vojenských a policejních sil, bez nichž by se nové moci získané území jen těžko podařilo udržet pod kontrolou. Návrat srbské správy na území Kosova by totiž dnes nebyl ničím jiným než okupací spojenou s nutností okupační správu platit.

I proto buďme rádi, že dnes ani v samotném Srbsku nejsou relevantní síly, které by takový postup požadovaly. A že Bělehrad s Prištinou jednají o úpravě vztahů v různých oblastech života. Snaha usnadnit dnes život místním lidem je totiž něco jiného než souhlas či nesouhlas s bombardováním Jugoslávie před patnácti lety a souhlas či nesouhlas s uznáním nezávislosti Kosova vládou Mirka Topolánka v květnu 2008.

Ani válku, ani uznání nezávislosti zpět nevrátíme. Zlepšovat podmínky pro život počínaje ochranou před násilím a pokračuje podporou demokratických správních struktur a tvorby pracovních míst můžeme okamžitě. Jde o výzvu tím větší, že jsme coby mezinárodní společenství za patnáct, resp. devatenáct let nezvládli funkční státy vybudovat ani v Kosovu, ani v Bosně a Hercegovině. A že nás ten stejný úkol čeká v nejbližší době na Ukrajině, ať už budou její hranice jakékoli.

Postjugoslávské státy - Kosovo, Bosna a Hercegovina a částečně i Makedonie drží pohromadě jen pod vnějším tlakem. O územní integritu Ukrajiny se dnes Spojené státy, Evropská unie a Rusko přetlačují.

Ani na Ukrajině, ani na Balkáně ale nepřijde klid bez strukturálních reforem, které posílí stabilitu a výkonnost správních struktur a zlepší ekonomickou situaci místních obyvatel. V rámci spolupráce jistě můžeme vyžadovat přijetí zákonů o státní službě, které budou na rozdíl od českého případu nejen schválené, ale i platné a účinné.

Můžeme požadovat zřízení struktur politického a občanského vzdělávání i podporu odborového sdružování a ochranu odborových práv. Že z peněz Evropské unie budou bohatnout i ukrajinští oligarchové, bude daní za snad úspěšný pokus předejít zhroucení druhého největšího evropského státu.

Tak jako dnes není mírová cesta, jak území Kosova předat znovu pod správu Bělehradu, není zjevně mírová cesta, jak Krym udržet ve státním svazku s Kyjevem. To, o co se ale máme pokusit, je udržet územní integritu Ukrajiny i balkánských zemí. Nabídnout jim perspektivu modernizace a podpořit tvorbu, resp. posilování funkčních správních struktur. Je to jedna z nejsnazších cest, jak předejít dalším konfliktům.