Západ by se měl poučit z vlastních chyb vůči Rusku

To nejhorší, co se ve vztahu k dění na Ukrajině a Krymu dá podle Františka Kostlána udělat, je dopustit vzedmutí emocí a následnou hysterii, je třeba zachovat chladnou hlavu a poučit se z chyb z minulosti.

Kostl_n

František Kostlán

19.03.2014 08:50

Související

Situace na Ukrajině a v Rusku není snadná ani pro nás, pro naše posuzování, avšak to nejhorší, čeho bychom se v tuto chvíli mohli dopustit, je vzedmutí emocí a následná hysterie. Vystupňování emocí za pomoci mediální kampaně může v dnešní mediokracii lehce nastartovat dějinný zlom a otřes, který ho vždy provází.

Právě to se nyní dělo a děje na Krymu, kde je i „díky“ jednostrannému informování každý, kdo má jiný názor než zastánci připojení k Rusku, brán jako nepřítel. Neudělejme stejnou chybu jako ruská věrchuška, která rozpoutala hysterické mediální tažení proti Ukrajině, jelikož ta by mohla vést až k válce - té skutečné, nikoli „jen“ studené. Ruskem vyslaní provokatéři již řádí ve východoukrajinských městech, a ukrajinské tanky jsou již na hranicích s Ruskem.

Poučení z chyb
A co by mohlo k zachování chladné hlavy napomoci? Západ by se měl konečně poučit z chyb, kterých se vůči Rusku (Sovětskému svazu) dopouštěl v minulosti. Rusko není partnerem, kterému se dá věřit. Podstatou jeho státnosti je imperialismus a podle toho vždy jedná, bez ohledu na názory či přání druhých, bez ohledu na životy a zdraví lidí (včetně vlastních vojáků).

Připomenout jsme si to mohli během dvou válek v Čečensku, jejichž důsledkem byl příchod vypjaté formy islámu (vahábismus) do této části světa, v Gruzii i na dalších místech přilehlých k Rusku - nyní například v moldavském Podněstří, obsazeném ruskými vojáky, které se již také chce k Rusku připojit.

S Ruskem se tedy musí jednat tak, aby mělo co nejmenší možnost zaskočit či překvapit druhé.

Osudová chyba Německa
Na prvním místě je třeba vědět, že napomáhat Rusku k tomu, aby se z něj opět stalo něco více než regionální mocnost, se nevyplácí. Fatální chybu v tomto směru udělalo Německo, které vyšlo Rusku v rámci „politiky důvěry“ vstříc více, než je zdrávo, jak politicky, tak ekonomicky. Bylo dokonce ochotno kvůli novému plynovodu Nord Stream obejít Ukrajinu, ba dokonce i Polsko, svého partnera v Evropské unii.


Současný ruský premiér Medveděv po spuštění plynovodu Nord Stream zdůrazňoval, že se zvýšila energetická bezpečnost Evropy. Foto Downing Street, flickr.com

Angela Merkelová označila Nord Stream za příkladný projekt spolupráce mezi EU a Ruskem. „Ukazuje zároveň, že sázíme na spolupráci s Ruskem i v budoucnu,“ řekla německá kancléřka koncem roku 2011. Tehdejší ruský prezident Medveděv při čechrání pavích per zdůraznil, že se díky novému plynovodu zvýšila energetická bezpečnost Evropy. Ruské dodávky byly totiž předtím několikrát přerušeny kvůli sporům Moskvy s Ukrajinou a Běloruskem, přes jejichž území vedou starší plynovody.

Německo (respektive Evropská unie) tak napomohlo k významnému posílení Ruska a zároveň k umenšení významu Ukrajiny na geopolitické mapě. A zároveň rozsáhle expandovalo na ruský trh. Za tyto chyby bude nyní tvrdě platit nejen Německo samo, ale všichni, včetně Ruska samého, které je kdykoli ochotno kvůli svým imperiálním choutkám nechat vlastní občany dlouhodobě strádat.

Teprve nyní můžeme patřičně ocenit přechod České republiky z trhů RVHP na trhy západoevropské, který započal v 90. letech. Tuto změnu si průběžně pochvalovala většina analytiků a komentátorů a znovu se ukazuje, že oprávněně.

Osudová chyba USA
Zaspaly i Spojené státy. Lehkomyslně přesouvají svou hlavní pozornost do Asie a nechávají Evropu, ať si „své problémy“ řeší sama. A zapomínají přitom, že kdykoli Evropa tuto možnost měla, skončilo to dříve či později válkou. A to včetně obou válek světových, během nichž Američané museli přispěchat s pomocí, což je stálo životy i gigantické prostředky.

Spoléhat se na oblíbené rčení mnohých intelektuálů, že vznikem Evropské unie se rapidně snížila možnost válek, je velmi lehkomyslné, což prokazuje i současná situace.

Ukázkou nepochopení toho, jak je Rusko zvyklé jednat, je typ navržených sankcí. USA, EU, Japonsko a Kanada se rozhodly několika jednotlivcům, mezi nimiž není Putin ani ministr zahraničí Lavrov, zabrat peníze na kontech a neudělovat jim víza.

Jak by asi napsal izraelský humorista Efraim Kišon, Putin se z této hluboce zaťaté rány tak strašně vylekal, že vzápětí schválil dekret o nezávislosti Krymu. Je opravdu velkou otázkou, jestli sankce jsou to pravé, co by mělo celou věc řešit, ale když už se pro ně někdo rozhodne, musí z nich čišet ráznost a sebejistota, jinak je to ruské věrchušce k smíchu, protože jiné řeči nerozumí.

Tvrzení, že se sankce posílí, když Západ následně zablokuje konta i Putinovi, Lavrovovi a dalším, je nutno přijímat s notnou dávkou humoru. Za prvé, tyto sankce byly dlouho dopředu avizované, bohatí Rusové mezi oligarchy a politiky měli tedy dost času, aby stáhli své prostředky z kont v západních bankách. Za druhé, i kdyby tak neučinili, odírat vlastní obyvatelstvo nejspíše nepřestanou, takže brzy přijdou ke slušnému majetku znovu.

A ukázkou nepochopení role Ruska, jak ji vnímají Putin a spol., jsou současné nářky některých politiků, že s Ruskem se nelze rozhádat, protože bez něj nelze řešit světové problémy, například dění v Íránu, Afghánistánu, Pákistánu atd.

Realita je však taková, že Rusko řešení těchto problémů blokuje, protože ke všemu přistupuje v rámci svých imperiálních představ a potřeb, nejde mu o alespoň přijatelný stav světa, ale o to, aby mělo vlastní břuch řádně nacpaný. Ruští mocní se málokdy se svými evropskými i americkými partnery shodnou na řešení těchto problémů a málokdy přistoupí na jiný způsob než je jejich vlastní.

Válka? V žádném případě
Na druhou stranu není rozumné ani skřehotání jestřábů na Ukrajině i jinde, kteří volají po dotlačení Ruska do kýžených pozic za každou cenu, tedy třeba i ozbrojenou silou Západu. To jsou nesmyslná vyjádření, která jsou prvním krokem k válce v celém regionu, která pochopitelně mohou postupně zasáhnout celou Evropu i Spojené státy.

Rusko nikam nezmizí, i nadále bude sousedem Ukrajiny, i nadále si bude hlídat území, které pokládá vzhledem k poloze vlastního státu a ke zvolené strategii v zahraniční politice za strategická. Tomu se těžko někdo může divit, Spojené státy ostatně dělají totéž v bleděmodrém. To samozřejmě neomlouvá anexi Krymu či případně i dalších částí Ukrajiny, nicméně hysterie k řešení této situace napomoci nemůže.

Ukrajina se bez Ruska neobejde ani v budoucnu. A nejde jen o energetické zdroje, ale o nejbližší a nejrozsáhlejší trh vůbec. Ukrajina by se navíc v budoucnu mohla stát zprostředkovatelem spolupráce mezi Západem a Východem, v níž by i Rusko přistupovalo k ostatním jako k rovnocenným partnerům, nikoli jako k nádobí na jedno použití, jak to činilo doposud.

Posílení euroatlantické spolupráce
Co by tedy měl Západ nyní dělat? V jednotlivých krocích vzato těžko říci, ale všechny by měly vycházet z odlišné strategie vůči Rusku než byla ta dosavadní. Ta nová by neměla vycházet z jednotlivých siláckých gest vůči Rusku, ale v opětovném posílení euroatlantické spolupráce. Rozvolňování NATO a snaha o vytvoření vlastní armády EU jsou krokem špatným směrem.

Spojené státy by se měly „vrátit do Evropy“, protože, jak ukazuje i historický pohled, právě ta je místem navýsost strategickým a k zachování míru a rovnováhy ve světě asi nejdůležitějším. Věci by také napomohlo celkové otevření trhů, amerického i unijního, v podobě usnadnění vzájemného přístupu.

Rusko přímo potřebuje cítit sílu, dalo by se možná i říci, že potřebuje mít „čeho se obávat“. Takového partnera dnes „díky“ dosavadní americké i unijní politice appeasementu nemá. Bohužel.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.