Jednotná Ukrajina a federalizační tendence v Evropě

Federalizace není řešením jen pro Ukrajinu. Je to přirozená tendence v řadě zemí Evropy a přirozené tíhnutí řady občanů také u nás.

Sapakaktual

Jan Sapák

17.03.2014 09:26

Související

Český ministr zahraničí nedávno v pohnutí prohlásil, že Ukrajina musí zůstat jednotná. Nemělo by na tom být nic divného, pokud by řekl celistvá, suverénní, s neporušenými hranicemi, což je unisono vyjadřovaný postoj politiků posledních dnů po celé planetě. Jenže jednotná není totéž, co nedílná, celistvá.

Jednotná je totiž unitární. Zatímco tedy nedotknutelnost hranic a nedělitelnost je – pokud jde o pohled mezinárodního společenství mimo diskuzi – je to aspekt mezinárodního práva a právě ostatní státy ji ověřují a hájí. Rozhodnutí o vnitřním uspořádání pak je jen věcí státu, kterého se to týká – čili chce-li zůstat unitárním, nebo má-li přejít na proces federalizace.

Jestli šlo jen o nedotknutelnost hranice (tedy celistvosti) nebo to myslel ministr zahraničí opravdu přesně tak jako to, co to v české odborné mluvě znamená, jisté není, ale vyslovit to neměl. Pokud to myslel tak, jak pravil (a jen se nepřeřekl), pak to stojí za pozornost. Radit bychom jim neměli, a když už tak naopak, pokud by to mělo být ku prospěchu oné celistvosti a neměnnosti hranic. Tím ovšem není unitární stát.


O Ukrajině nelze hovořit jako o příliš sourodém státu. Foto en.wikipedia.org

Ano, Ukrajina je nyní unitárním státem a stejně tak víme, že to je jeden z nejméně sourodých a nejvíce heterogenních a rozpolcených států. To sem nevneslo Rusko, ani Sovětský svaz, ani nikdo jiný, to je z podstatné míry přirozený teritoriálně historický fakt, daný mnohem delším vývojem, než jsme si ochotni narychlo uvědomit. Pokud k tomu Sovětský svaz nějak přispěl, pak jen připojením neorganických částí v nedávné minulosti, jakými je třeba Krym.

V kontrastu s ministrovým expozé byly výroky z poslední doby europoslance Miloslava Ransdorfa a bývalého velvyslance v Rusku Jaroslava Bašty, kteří se zmínili o absenci federalismu, a navrhovali ho jako řešení. Po pravdě řečeno vyřkli (v českém prostředí se zpožděním) to, co řada lidí, kteří alespoň přičichli k Ukrajině, ví léta, jak je to očividné.

Zůstává, záhadou proč to ministrovi zahraničí nestálo alespoň za letmý náznak, že někde zde muže být klíč jak známým nástrojem usilovat o soudržnost v rozmanitosti. Tedy federalismem. Právě absence životaschopného federalismu, zde dokonce jakéhokoliv federalismu, je nepochybně, když ne hlavní příčinou, tak alespoň jednou z příčin nesoudržnosti, nebo takové děje alespoň posiluje.

Přitom je to právě české prostředí a česká společnost, které by měl reflektovat zkušenosti s tím jak absence přirozeného federativního uspořádání, nedostatek instinktu nebo vůle k rozpoznání přirozených determinant politické geografie, vede k erozi státu. Jistě již slyším námitky, že ani federace nezachránila Československo od rozpadu, a nespasila ani Jugoslávii. Ovšem to jsem na mysli neměl. Je otázka, zda tyto tzv. federace byly funkčními, skutečnými federacemi, které nesou plody a výhody jenž nést mají. 

Jsem totiž toho přesvědčení, že Československo nikdy jako unitární stát nemělo vzniknout, mělo-li by mít alespoň naději na teritoriální soudržnost, stabilitu a hlavně vnitřní vitalitu k jednotě a celistvosti. Unitarismus byl jednoduše do československého prostředí narychlo a neorganicky naroubován v roce 1918.

Je až příznačné, že Československo reprodukovalo přesně ty stejné chyby, které předtím české elity vytýkaly starému Rakousku a přesadilo je ještě do absurdnějších teritoriálních souvislostí. Nejen že se Československo nechovalo k Podkarpatské Rusi jinak než jako koloniální paternalistická moc (a to i přesto, co velmi dobrého tam vykonalo).

Koloniální moc nemusí být vždy jen brutální, vykrádající a zlovolná. Podstatné je, že nikdy nenaplnilo očekávání postupného předání moci místní rusínské reprezentaci, byť v ústavě byla autonomie a jasná legislativní moc sněmu Podkarpatské Rusi jasně vyznačena.

Omluvou pro to nemůže být ani nesrovnatelně horší osud, který ji čekal po II. světové válce, ani oprávněný strach z Bely Kuna v prvním období po I. válce.

Chybný byl model unitarismu i pro ostatní části státu jako celku. Nakonec i staré české korunní země po dlouhá staletí existovaly v jednom z nejstarších protofederativních svazků Evropy a byl to ten první a hlavní základní kámen nového státu, bez kterého by nikdy nebyl možný.

Československé elity všeho druhu se v Podkarpatské Rusi jen vzhlíželi, a za těch dvacet let jsme mohli, kdybychom jen chtěli, načerpat opravdu hodně zkušeností, jak se věci mají. Bohužel se tak nestalo.

Drama na Ukrajině nechť je mementem, že absence federalismu a deficit jeho výhod nezachrání pozdní lítost, jako nezachránila Rakousko-Uhersko ani kvapná snaha o federalizaci ve chvíli, kdy už bylo dávno pozdě. Stejně pozdě přispěchali se svým poznámkami Bašta i Ransdorf jakkoliv jejich hlas není vůbec rozhodující a šlo o soukromé, a snad i dobře míněné komentáře.

Asi je na čase vzít v potaz, že v Evropě je více států a území, které by správně měli být federativní, a že jen zaběhnutý zvyk a pohled zvenčí vidí Evropu jako soubor velkých centralizovaných států, jak se formovaly především v 19. století, některé však i dříve. Přitom teritoriální, společenský, kulturní profil tomu v řadě z nich vůbec neodpovídá.

Proto můžeme pozorovat pro některé překvapivý pohyb ve Španělsku, Británii ale i v Itálii, kde nejsou přirozené podmínky pro centralizovaný unitární stát, jakkoliv takto po relativně dlouhou dobu přežíval. Británie a Španělsko vybavují některé své části stále silnější až maximální autonomií, k federalizaci celku zde ale vůle není.

Možná že i v České republice nastává čas, abychom bedlivě studovali a uvědomili si, co jsou přirozené kořeny naší státnosti a jaké jsou věrohodná a stále silněji se probouzející střízlivá přání nemalého množství občanů.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Děkuji autorovi Pondělí, 17.Března 2014, 16:33:45

Moc pěkný článek, vystihuje podstatu současného dění i možnost řešení nejen na Ukrajině, ale v celé Evropě včetně Česka.

Důležitá je i dějinná reflexe včetně období 1918-1938 a postoje Československa s pražským centrem nejen vůči Podkarpatské Rusi, ale i ke Slovensku, Moravě, Slezsku a v rovině národnostní především k našim Němcům. Podobně jako Rakousko nabídlo prohloubení federace až pozdě, tedy na sklonku války, nabídl příliš pozdě prezident Beneš "své plány", k federalizaci Československa došlo až po 50 letech existence, a to v zcela nešťastné formě.

Československo, Jugoslávie i Sovětský svaz, stejně jako dnes Rusko, nejsou skutečnou federací a i v našem jazyce bychom měli toto slovo i zásady rehabilitovat tak, aby neevokovaly jen normalizaci a rozdělení státu. Ty nastaly právě proto, že se nám nepodařilo dostatečně stát federalizovat a vytvořit funkční spolek.

Poznání přirozených kořenů naší státnosti jsou jistě cestou. Jen nevím, jak ji protlačíme přes centralistické elity, které vytvářejí systematicky už jedno století hráz proti tomu, aby si občané rozpomněli na to, co u nás fungovalo a co může být překonáním nacionalismu 19. a 20. století se všemi jeho následky.

Čím dál tím více jsem přesvědčen, že autentický federalismus v Evropě je nutným rámcem pro to, aby byl udrženy a prohloubeny evropské hodnoty sociálního státu, sociálně tržního hospodářství a trvale udržitelného rozvoje.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.