Blížící se výročí 17. listopadu nabízí vhodnou možnost zamyšlení se nad dosavadním vývojem. Kořeny řady ekonomických problémů je totiž možno hledat právě v transformaci české ekonomiky (a společnosti).

Ekonomická transformace Československa, resp. České republiky probíhala pod silným vlivem esence neoliberálního přístupu tzv. Washingtonského konsenzu, který byl — ještě před tím, než ho MMF, Světová banka a americké ministerstvo financí „hodily na papír“, aplikován v 80. letech zemích Latinské Ameriky, postižených dluhovou krizí.

Rozpad východního bloku umožnil vyzkoušet „experiment“ na mnohem větším teritoriu a s větším množstvím obyvatel (obzvláště Rusko skýtalo zajímavou oblast). Čtenáři si jistě i dnes vybaví základní hesla této tzv. transformace: skok do tržní ekonomiky (J. Sachs), šoková terapie, trh bez přívlastků atd. Zajímavé je, že se, minimálně na počátku 90. let nehovořilo o budování kapitalismu, ale o tržní ekonomice. Trh je přitom nástroj kombinovatelný s mnoha společenskými uspořádáními (trh s otroky), základním znakem kapitalismu není trh, ale převaha soukromého vlastnictví.

Základním výchozím předpokladem transformace byl program uvolnění stavidel (liberalizace obchodu, cen, investic, privatizace) bez ohledu na způsob provedení s tím, že „se to optimálně nastaví samo od sebe.“ Přestože se jedná o zcela zpitvořený konstrukt zakladatele institucionální ekonomie R. Coase, institucionální podmínky (od zvyků po regulativní rámec) nebyly vůbec brány v úvahu. Rovněž ignorovány byly (a bohužel stále jsou) empirické výsledky zemí, které přicházely na globalizovaný světový trh jako „late comers“ — snažily se tedy včlenit do systému, který vytvořil někdo jiný.

Nejúspěšněji si přitom vedly země, které tuto asymetrii vzaly v úvahu a jejichž vlády se rozhodly, nezařadit se kamkoliv s tím, že se to „upraví samo“, ale cílevědomě budovat takovou ekonomickou strukturu, která zemi nepošle do skupiny ekonomické periferie.

U zemí se zpožděnou industrializací je nejlepším příkladem Německo, které v 19. století aplikovalo ochranu nezletilého průmyslu tak, aby mohlo jako rovné s rovným konkurovat Velké Británii, které měla náskok několika desetiletí.

V novější době je to případ Číny. Země, které opožděně vstupují na, dnes již globální trh, logicky volí cestu export-led growth (růst čistým exportem), protože domácí kupní síla je na „rozjezd“ ekonomiky nevhodná. Čína tuto strategii kombinovala spolu s přílivem investic do ekonomiky. Ale: nikdy neuvažovala tak, že by se spokojila s tím, že bude pasivním příjemcem investic a výrobcem textilu a hraček pro zbytek světa. Naopak, čínské vedení cílevědomě vytvářelo oligopolní strukturu trhu s (nejen) finanční podporou státu tak, aby vytvořilo firmy dostatečně silné na to, aby se mohly postavit již zavedeným transnacionálním korporacím. A výsledek? Stačí se podívat do žebříčku největších nadnárodních firem světa na počátku 90. let a dnes. Přestože firmy pocházející ze zemí Západu stále dominují, najdeme mezi největšími firmami i čínské, brazilské či ruské.

Je totiž nutné si uvědomit, že volný obchod (a toky kapitálu, včetně investic) absolutně nevyhovuje všem zemím ve všech etapách jejich vývoje, ale těm, které již mají náskok a silnější postavení (a proto ho také prosazují — ovšemže k tomu využívají ideologii volného obchodu).

Česká republika ovšem postupovala plně v dikci Washingtonského konsenzu. Nástroje (privatizace, liberalizace) byly často vydávány za cíl sám o sobě, přičemž optimální fungování ekonomiky se považovalo za samozřejmé. Liberalizace obchodu, podobně jako při založení NAFTA (Mexiko), vůbec nebrala v úvahu asymetricky slabší postavení české ekonomiky. Ignorováno bylo a stále je, že globální trh vůbec není učebnicově „volný“, ale že 2/3 světového obchodu ovládají nadnárodní firmy, fungující v sítích a kontrolující světovou dělbu práce. Vůbec se nehovoří o tom, že ceny v globálním měřítku skutečně nevytváří trh, ale právě tyto korporace, používající tzv. vnitrofiremní ceny, které jim umožňují se sofistikovaně vyhýbat placení daní a přelévat kapitál tam, kde se to zrovna hodí. Všechna tato základní fakta jsou dlouhodobě ignorována, na počátku 90. let se zdálo, jakoby se ČR integrovala ne do reálného ekonomického světa, ale do učebnice, kde stačí umět nakreslit tři grafy a je hotovo.

Ideologie neoliberalismu získala rozpadem Východního bloku křídla. A nezapomínejme — tím, že byla tak brutálně aplikována (nejvíce v Rusku) si neoliberální globální kapitalismus „koupil“ dodatečný čas a prodloužil své působení (jak v rovině hospodářské politiky, tak ideologie).

Podívejme se, jak vypadá situace dnes po integrací ČR do globální ekonomiky. ČR se v žebříčku globální dělby práce nachází na střední úrovni, ekonomika má do značné míry obslužný charakter (montáž). Téměř celá průmyslová páteř a velmi silně bankovní sektor jsou v zahraničních rukou. Nejde zde o projevy nějakého nacionalismu , pokud tato fakta kritizujeme, ale o jasné dopady na českou ekonomiku. Nadnárodní korporace u nás neinvestují pro to, že by nás měly tak v oblibě, ale protože z toho chtějí mít zisk. Již od roku 2005 převyšuje odliv zisků a dividend reinvestovaný zisk, což je jasný následek „dozrávání“ investic. Doc. Chlumský se přímo domnívá, že „přímé zahraniční investice se stávají hlavním nástrojem transferu bohatství z rozvojových do vyspělých tržních ekonomik. Nejprostším ukazatelem této skutečnosti může být deficit bilance výnosů v rámci platební bilance státu. Když vezmeme rekordní hodnoty, jichž bylo dosaženo například v Irsku, tak se tyto transfery rovnaly před počátkem hospodářské krize zhruba 20% HDP. V evropských postsocialistických státech to bylo kolem 10% HDP. Tyto zisky zahraničních společností jim pak slouží k další expanzi a posilování pozic v těchto státech.“

Nejde jen o odliv zisků, které tvrdě zatěžují náš běžný účet (viz zde), ale také o to, že „české“ firmy nemají kontrolu nad cenovou politikou. Jednoduše řečeno, musejí se orientovat podle ceny stanoveného mateřskou firmou. Za celé roky se jen málokdo v politické sféře zabýval tím, z čeho bude česká ekonomika žít? Pasivní přijímání ceny, resp. neschopnost stanovit cenovou politiku, vede k negativnímu vývoji směnných relaci (viz zde) a k tlaku na nákladovou stránku ekonomiky. To odrážejí všechny možné „strategie“ konkurenceschopnosti, které se zaměřují nikoliv na to, jak ekonomiku strukturovat tak, aby byla schopná generovat výnosy, ale jak ještě více „sešlápnout“ náklady (především mzdové, neboť stát se svou hloupou politikou de facto vzdal možnosti ovlivňovat např. ceny energií).

A naše vláda? Ta žádnou vizi neměla a nemá — pokud tedy za ní nepovažujeme to, že si „pořádně došlápne na nemakačenka, co měli mejdan a rozežrali budoucnost našich dětí“ — což jsou v jejím pojetí zejména důchodci, kteří celý život pracovali, invalidé apod.

Naplňování její ekonomické „strategie“ je tragikomické:

• přestože většina vyspělých zemí má určitou linku, kterou chce v ekonomické politice prosazovat, naše vláda má mimo rozežranosti nejchudších jasno v tom, že hodnoty v ekonomice tvoří jen podnikatelé. Jak se ovšem tito podnikatelé uplatní na globálním trhu, který je již dávno rozdělen, to již neví.
• ekonomika je nastavena na export-led growth. Je to nevyvážený typ růstu, který se skutečně může aplikovat pro země, které mají velké zpoždění. Místo, aby se vláda snažila tuto nerovnováhu potlačit, ještě více svými diletantskými opatření utlumuje domácí poptávku. I kdybychom přijali tezi, že ČR bude, zavěšená jako klíště na Německo, aplikovat vnějšně orientovaný růst, vláda tomu velmi pomáhá tím, že ruší zastupitelské úřady v zahraničí, čímž zabraňuje nutné diverzifikaci našeho exportu. ČR se tak musí spoléhat, že a)Německo bude nadále dostávat kontrakty od Číny a USA — na což ČR nemá žádný vliv b) krize Západu nebude pokračovat — opět ČR nemá žádný vliv c) Německo bude ČR nadále využívat jako svou 17. Bundesland volné výrobní kapacity.
• vláda nechápe a neví, co se v globální ekonomice děje, což je pro aplikaci vnějšně orientovaného růstu úplně to nejlepší. Fascinující je se dívat na „ekonomické“ ministry, kteří se opakovaně diví, že je „zase“ krize.

České vládě se aplikací této „politiky“ zřejmě splní sen — ekonomika se tak nějak rozloží sama — protože to tak chtěla neviditelná ruka trhu a vláda s tím samozřejmě nemohla udělat vůbec, ale vůbec nic…

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.