Ostře sledovaný alianční summit. Oprávněně?

Výsledky summitu Severoatlantické aliance ukazují, že i v alianční agendě, stejně jako v politice obecně, platí umění možného. Plánované záměry byly splněny jen zčásti. Mnohými očekávaná tvrdá reakce na počínání Ruska zůstala někdy více v rétorice.

Summit Severoatlantické aliance v Newportu ve Walesu byl očekáván kvůli ukrajinské krizi se zájmem. Po jugoslávské krizi se ohnisko napětí znovu vrátilo do Evropy, a to v rozsahu, že se začalo mluvit o nové studené válce či dokonce hrozbě války velké. K tomu nechtěně přispělo, že jsme vzpomínali sté výročí vzniku první války světové.

Bylo zřejmé, že připravovaný program summitu se bude muset upravit, i když alianční velení od původního ustupovat nechtělo. Ukrajinská krize se měla jen ostatními programovými body prolínat. Nastalá situace vedení NATO zaskočila, žilo si poměrně v poklidu, asymetrické války se vedly mimo evropské území.

Jednání se tak stalo testem alianční akceschopnosti, jaká okamžitá a dlouhodobá opatření jsou její členové schopni a ochotni přijmout. Z těch okamžitých připadala logicky v úvahu již probíhající, jako je letecké hlídkování nad Pobaltím, v našem případě aktuálně nad Islandem, a posílení jeho protivzdušné obrany. A dále rozšíření námořní přítomnosti v Baltickém a Černém moři. Má být i víc společných vojenských cvičení.

Aliance přijala Akční plán připravenosti. Má zajistit pomoc ohroženým členským zemím. Je patrný odvrat od zahraničních misí a již akutní návrat k teritoriální obraně euroatlantického prostoru. Ale to může být jen přáním. Z Afghánistánu zřejmě nebude jen tak snadné odejít. I když se počítá i s tzv. nulovou variantou, že v roce 2015 tu spojenci už nebudou.

Prezident Hamíd Karzáí na summit ani nepřiletěl a dva prezidentští kandidáti se ještě nedohodli, kdo vlastně bude vládnout. Zlí jazykové tvrdí, že brzy zase Taliban. Navíc vznikla tři ohniska nová – Irák, Sýrie a Libye, nemluvě o těch méně rozsáhlých v dalších afrických zemích. Ta alianci brzo zaměstná víc, než jsme si připouštěli.

Za inovaci lze označit vytvoření jednotek rychlé reakce, jakési hrotové síly k poskytnutí bezprostřední pomoci ohroženým členským zemím. Má být realizována do osmačtyřiceti hodin od rozhodnutí zasáhnout. VJTF - Very High Readiness Joint Task Force by mělo být součástí již existujících aliančních sil rychlé reakce (NRF). Také ty mají být reformovány.

Zprvu se hovořilo o tom, že VJTF budou ve velikosti divize, zůstalo u brigády v počtu čtyř tisíc vojáků. Britský premiér David Cameron, nejspíš inspirátor návrhu, nejdříve nabídl 3500 vojáků, poté počet snížil na tisíc. Jednotka představuje méně než půl procenta počtu aliančních vojsk.


Prezident Hamíd Karzáí na summit Severoatlantické aliance ani nepřiletěl. Foto isafmedia, flickr.com

Česká republika se zavázala přispět sto padesáti vojáky s vrtulníky, méně než procentem početního stavu armády, resp. 2,5 procenty vojáků schopných nasazení (z cca dvaceti tisíc našich vojáků je to zhruba šest tisíc). Neznamená to zvýšení početních stavů, jen vyčlenění konkrétního počtu vojáků z 601. skupiny speciálních sil v Prostějově.

Zprvu se předpokládalo, že na území východoevropských členských zemí budou vytvořeny základny pro alianční vojska. Z vojenského hlediska by to bylo riskantní. Rusko by na budování nových vojenských základen poblíž jeho hranice mohlo odpovědět odstoupením od dohody o zákazu raket krátkého a středního doletu.

Zatímco na balistické rakety dlouhého doletu lze v případě omylu reagovat do dvaceti minut, aby nedošlo k odvetě, zmiňované rakety doletí k cíli za desítky vteřin a reagovat už nejde. Nelze vyloučit, že na krátké a střední vzdálenosti mohou být použity i rakety strategického doletu, i když je to nákladnější a složitější.

Tento fakt byl nejspíš v pozadí rozhodnutí premiéra Bohuslava Sobotky, který sice nic nenamítal proti potenciálním základnám v Polsku či v Pobaltí, ale dal najevo, že s něčím podobným nepočítáme.

Nakonec zůstalo u rozhodnutí, že budou vybudovány vojenská zařízení v Polsku, Pobaltí a Rumunsku, kam by se v případě akutní bezpečnostní krize jednotky VJTF přesunuly. K tomuto kompromisu se došlo na základě postoje Německa, Francie a Itálie. V dlouhodobém výhledu se počítá, že v tomto prostoru budou vybudována také alianční vojenská velitelství, pokud jde o VJTF tak pravděpodobně ve Štětíně.

Kompromisem skončilo i jednání o zvýšení vojenského rozpočtu, kde zůstalo de facto znovu jen u doporučení, ale naléhavějším než tomu bylo v minulosti. Určitě to neuspokojilo zbrojařskou lobby, která je vždy v pozadí podobných událostí. Není bez zajímavosti, že objeví-li se v ročence švédského institutu SIPRI informace, že zbrojní výdaje klesají, brzy se někde něco začne dít. Teď už výdaje klesly dva roky za sebou.

Jaké máme výdaje na obranu?
Naše vláda se rozhodla postupně zvyšovat vojenský rozpočet do roku 2020 na úroveň 1,4 % HDP. To se ve srovnání s ostatními členskými státy zdá přiměřené. Navíc bude-li naše země prosperovat a HDP poroste, vojenský rozpočet to fakticky dál zvýší. Představuje to však reálně jen pětinu vojenského rozpočtu, jaký jsme měli v roce 1990. Vzhledem k počtu vojáků je to ale částka dvojnásobně vyšší; udržování armády je pro vysoké ceny zbraňových systémů a profesionalizaci stále nákladnější.

Za poslední čtvrtstoletí dostal rezort obrany nominálně v současné hodnotě dva biliony korun. Příliš hospodárně s nimi nepracoval. Zatímco v roce 1992-1993 při rozdělení armády měla ta česká majetek ve výši 418 miliard Kč, tedy dvanáctinásobek tehdejšího ročního vojenského rozpočtu, nyní má hodnotu jen osmdesát miliard, tzn. dvojnásobku ročního rozpočtu. I když srovnání není jednoduché, o lecčems to vypovídá.

Přitom se nezdá, že by se situace radikálněji zlepšovala. Stačí uvést předražené opravy letecké techniky, chyby při prodeji armádních nemovitostí nebo statisícové odměny poradcům u vojenských představitelů, kteří by dost těžko zdůvodňovali, proč tyto poradenské služby potřebují. Jak na to rezort zareagoval, nevíme.

Podobně je tomu i v NATO. I když mají členské země trojnásobný počet vojáků než Rusko, plní sice Aliance preventivní funkci, ale Putina neodstrašila natolik, aby se neodvážil anektovat Krym a nepodporoval separatisty. Aliance ani tak nepotřebuje radikálnější zvýšení rozpočtů jako spíš lepší kooperaci a koordinaci. V tomto ohledu si lépe počínal generální tajemník George Robertson (1999-2004) než odstupující Anders Fogh Rasmussen.

Nelze přehlédnout, že se objevily scénáře orientující se na uzbrojení Ruska, jako tomu bylo za Reaganova prezidentství v době existence Sovětského svazu. I když Ruská federace v posledních letech vojenské výdaje každoročně výrazně zvyšovala až na současných 109 miliard USD, Vladimír Putin určitě na toto nebezpečí nezapomíná, i když nebylo hlavní příčinou rozpadu SSSR, ta byla systémová.

Podobně opatrná je i při modernizaci armády Čína, která na ni nyní vydává 166 miliard USD, čtyřikrát méně než USA. Ale není jisté, zda v Číně i Rusku nejsou některé vojenské výdaje hrazeny z jiných rozpočtových položek, např. ve vojenské vědě a výzkumu.

Také představa některých vedoucích činitelů Aliance, že Rusko opustí Krym, stáhne své vojenské jednotky od hranic a přestane podporovat separatisty před vyřešením budoucího statutu jihovýchodní Ukrajiny je mimo realitu.

Pokud jde konkrétněji o Ukrajinu, Aliance se bezprostředně soustředí na pomoc při reformě dost destabilizované ukrajinské armády, a to v týlovém zabezpečení, řízení, velení, komunikaci, vzdělávání velitelů, kybernetické bezpečnosti a zdravotnictví. Slíbená částka patnácti milionů euro moc nezmění.

Sarkasticky by k tomu bylo možné poznamenat, že je to méně, než o kolik si údajně měl říct za pomoc při nákupu pandurů Marek Dalík. Zbraně Ukrajincům slíbeny nebyly, i když ukrajinský prezident Porošenko k překvapení a nelibosti západních politiků na summitu řekl, že je Ukrajina již dostává, dokonce i ty nejmodernější.

Zatím hlavně rétorika
Aliance zůstává u dosavadní strategické koncepce, jejímiž prioritami jsou obrana euroatlantického prostoru – nyní posilovaná východním směrem, potenciální zahraniční operace a spolupráce s partnery, z nichž teď i při formálním zachování vztahů NATO – Rusko logicky vypadává Rusko. Na jak dlouho je těžké předvídat. Mnoho závisí na způsobu vyřešení ukrajinské krize, ale pravděpodobně daleko víc na expanzi mezinárodního terorismu, kde by v boji proti němu Rusko chybělo podstatně.

Nelze totiž bojovat na dvou frontách. O tom se již dvakrát v moderní době přesvědčilo Německo. I Spojené státy vyčerpala realizace doktríny vést dvě asymetrické války. Západní společenství se tak brzo může ocitnout v izolaci.

Hrozí i nebezpečí, že mezinárodní terorismus se přesune znovu výrazněji i do Evropy. Podle zjištění Aliance má dva tisíce teroristů operujících na iráckém území schengenské pasy. I když je to záležitost vnitřní bezpečnosti evropských zemí, musí tomu věnovat pozornost i NATO.

Výsledky summitu ukazují, že i v alianční agendě, stejně jako v politice obecně, platí umění možného. Plánované záměry byly splněny jen zčásti. Mnohými očekávaná tvrdá reakce na počínání Ruska zůstala někdy víc v rétorice. Ale Aliance jako organizace založená na konsensu musí předem počítat s tím, co je společně průchodné.

Co bude přijatelné pro země s kritičtějším pohledem na Rusko (Spojené státy, Velká Británie, Polsko, Rumunsko, pobaltské země) i zvláště s postojem liberálnějším (Německo, Francie, Španělsko, Itálie, Norsko, Slovensko, Maďarsko).

Vladimír Putin, jak se dalo čekat, význam summitu otupil, když v den jeho ukončení došlo na základě jednání představitelů ukrajinské vlády a separatistů k uzavření příměří. Zároveň tím Putin implicitně přiznal, že má podstatný vliv na počínání separatistů. Závěry summitu mu na čele moc vrásek nepřidá. Možná jen zdánlivě. Je ale stále dost prostoru pro to nezhoršovat si vzájemné vztahy. Obrana západních hodnot není jen v prezentovaném odhodlání a ve financích, ale ve strategii a diplomacii, zkrátka v inteligenci.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.