Zápisky z Donbasu

Politolog a znalec rusko-ukrajinských reálií strávil s novinářským průkazem DR několik posledních dní na separatistické území. Zevrubné reportáže z místa teprve připravuje. Zde však již první ochutnávka v podobě jeho deníkových zápisků.

A1

Vojtěch Boháč

08.02.2015 03:33

Související

26. ledna 2015 (Kyjev)
Zpět v Kyjevě. Všude je bílo, stále je všude kolem všechno euro – eurookna, eurodveře, eurosklepy, evropské vlajky a evropský sen o tom, že už jen krok a budeme v Unii, bohatí a spokojení. Donbas se vedle toho definitivně změnil na místo plné teroristů, slovo „povstalci“ se prý nemá používat, je to citlivé téma a naprosto zcestné označení.

“Ukrajina přestává být to, co zbylo po rozpadu SSSR a stává se díky válce na východě zemí s pevnou identitou, národní myšlenkou a jasným vymezením hranic, částečně stavěná jako předvoj demokratizace a rozvoje východní Evropy,“ říkají místní.

Otázek k prozkoumání je dost, mám na to dva týdny, nový foťák, poprvé i novinářský průkaz, abych se mohl dostat k povstalcům a napsat něco z jejich světa. Před pár dny nicméně Ukrajina zavedla speciální pasy pro lidi, kteří chtějí jet na území, které nekontroluje ukrajinská armáda – vyřízení trvá deset dní – a k tomu začaly na celé délce fronty ostré boje a masivní bombardování. Dost možná tak zůstanu u psaní jen z ukrajinské strany. Uvidíme, jak se to vyvine.

29. ledna 2015 (Slavjansk)
Donbas je pod sněhem, nebe je po ránu šedé a za oknem kavárny ve Slavjansku poletuje pár vloček sněhu. Vlak z Kyjeva byl poloprázdný – ještě jsem asi v Ukrajině tak zpustlým vlakem nejel. Průvodčí říkal, ať sem taky raději nejezdíme, že tu nic pěkného k vidění není. Město nicméně vypadá po ránu klidně a babička na ulici se z podšály pěkně usmívá, když se ptáme na cestu.

Na autobusovém nádraží nám říkají, že na jih do přístavního Mariupolu nic nejede, protože cestu bombardují. Do sto kilometrů vzdáleného Doněcku prý něco můžeme chytit, ale nikdo neví kdy. Někdy tam odjedou dva autobusy za den, někdy žádný – podle toho, jestli se nějaký řidič zrovna odváží. Atmosféru dokresluje, když vyjdeme z budovy nádraží a malá dcera s brekem křičí na mámu u autobusu, že nikam nepojede, že se bojí.

Z 90 kilometrů vzdáleného Debalceva, které leží přímo na linii fronty, se dnes snaží dobrovolníci odvézt v autobusech co nejvíce lidí, kteří tam ještě zbyli. Povstalcům se daří poslední dny místy postupovat lehce vpřed, ale jinak se fronta drží na stejném místě, na kterém byla v září, při naší poslední návštěvě. Hřivna padla zase o kousek níž, takže náklady na život jsou minimální – kafe, čaj, rizoto a salát z červené řepy na snídani dohromady za 45 korun. Pronájem bytu 1+1 za 100 korun na noc, když člověk ví, kde hledat. Jdeme se ubytovat a pak se uvidí, co nás čeká dál.

30. ledna 2015 (Artěmovsk)
Dneska jsem jel na výlet do Artěmovsku, asi 40 km jihovýchodně od Slavjansku. Toto město je jedním ze sedmi, kde se dělají „propusky“ – pasy, na základě kterých mohou nově lidé jezdit do a ze zóny ,antiteroristické operace‘. Ve frontě na propusk stálo asi 50 lidí, věkový průměr byl hádám okolo 65 let. Když jsem se zeptal, jak dlouho se ve frontě čeká, jedna z babiček mi odpověděla, že ona čeká už dva dny jen na to, aby mohla podat dokumenty. Pak bude muset čekat zhruba deset dní na vyřízení propusku a nakonec ještě pár dní na jeho vyzvednutí, vysvětlili mi ostatní.

Fronta na podání dokumentů funguje tak, že se člověk zapíše jménem na list s pořadovými čísly a pořadová čísla jsou postupně vyvolávána k okénku. Předevčírem, kdy se podací místnost přemístila kvůli bombardování z Debalceva do Artěmovsku, v této frontě čekalo pár stovek lidí. Včera to už bylo přes tisíc a dneska večer 3800.

Když jsem tam byl okolo čtvrté hodiny (pracovní doba je 9:00–17:00 s hodinovou přestávkou), volali zrovna číslo 280. To znamená, že za tři dny práce stihli na úřadě přijmout dokumenty 280 lidí. Tímto tempem dostanou svůj propusk lidé, kteří se do fronty zapsali dnes, zhruba za dva měsíce.

Když jsem se dál bavil s babičkou ve frontě (80 let), proč potřebuje zpět do Doněcku, řekla mi, že když odjela, tak si nevzala teplé oblečení a je jí zima kdykoli vyjde na ulici. Za svůj důchod 1500 hřiven (asi 2200 korun) si prý stěží nakoupí jídlo, takže nakupovat ještě oblečení si nemůže dovolit. I přesto malý důchod a šikanující byrokracii považovala Ukrajinu za lepší, než Doněckou lidovou republiku.

„Na referendu jsem hlasovala pro odtržení, všechno vypadalo nadějně a pochopitelně. Měli jsme obrovskou radost z toho, co se stalo na Krymu, a měla jsem ráda Putina. Pak jsem ale zjistila, že DNR žádné sliby neplní, vypnuli mi Ukrajinskou televizi a ještě začali vymývat hlavu tou ruskou. Pak začala válka a teď mi hrozí, že když nebudu v Doněcku, tak mi ,lidová republika‘ znárodní byt. Pak mi nic nezůstane.“

Pak dodala, že v Artěmovsku má ještě zdarma ubytovnu pro uprchlíky, ale chtěla se vrátit do Doněcku na 9. únor, protože to bude Rinat Achmetov (nejbohatší ukrajinský oligarcha se zisky z uhlí a železa na Donbase) zase rozdávat ve městě zdarma jídlo.

„Jsou to vždy jenom nějaké špagety, ale díky bohu aspoň za ně. Achmetov je teď jediný, kdo v Doněcku lidem opravdu pomáhá a nenechá je umřít hlady,“ říká. „Zároveň bych zkontrolovala byt, jestli je ještě v pořádku, ale na vyřízení propusku mi zbývá 11 dní a to se nemůže stihnout.“

Podle dalších hovorů bych tipoval, že přesně tohle jsou problémy, kvůli kterým si vyřizuje propusk asi 80 procent z těch 3.800 lidí, kteří byli na seznamu, když jsem tam dnes přišel.

31. ledna 2015 (Svjatogorsk)
Po cestě do Svjatogorsku za mnou seděla v maršutce paní z Horlivky, která se právě dozvěděla po telefonu, ze ji dopadla mina (rozuměj: letecká puma či dělostřelecký granát) někde kolem domu. Hned volala svému manželovi, který zůstal doma, ale nemohla se dovolat. Během pul hodiny jízdy obvolala asi deset sousedů, aby se dozvěděla, kam miny přesně dopadly a jestli zasáhly jejich byt. Věichni byli pryč, po sklepech, nebo už mimo těžce ostřelovanou Horlivku. Těsne před tím, než jsme vystoupili, jí manžel zavolal zpět, že byl ve sklepe, a tak neměl signál. Mina zasáhla plynovod na ulici a další mina příjezd k jejich domu.

Já sedím ve Svjatogorsku a čekám, až přijede autobus, který vyváží lidi z nedalekého, podobně bombardovaného Debalceva. Od včerejška odtud vyvezli asi 320 lidi, většinu z nich právě sem – do městečka, které mělo ještě před půl rokem 5000 obyvatel, dnes tu žije několik desítek tisíc utečenců z území DNR/LNR a ostřelovaných míst na frontě. Ulice jsou plné lidí, kteří se procházejí sem a tam, postávají anebo se chodí modlit do zdejšího kláštera na druhé straně reky Doněc. Město je prý hodně drahé, takže většinu z nich čeká další přesun dál na západ.

Po několika dnech dneska poprvé prosvítá slunko a místy je vidět i modra obloha.

2. února 2015 (Doněck)
Po devíti měsících jsem zase v Doněcku. Ukrajinskou Press kartu jsem si nakonec nevyřídil, bylo na to málo času. Zkusil jsem tedy ráno sednout do autobusu Slavjansk-Doněck a dojet. Město jsme objížděli asi 150kilometrovým obloukem, protože ze severní strany (od Slavjansku a Horlivky) se vedou nejtěžší boje. Na prvním blokpostu mě chtěli vojáci vyhodit z autobusu, ale když jsem jim řekl, že zahraniční novináři press kartu nepotřebují, tak mě nechali projet (nevím, jestli potřebují nebo ne). Na druhém blokpostu se mě už jen zeptali, jestli sem opravdu chci jet. Chtěl jsem. Dálnice mezi posledním ukrajinským a prvním DNR blokpostem byla úplně pustá. Většinu času jsme byli jediné auto na všech čtyřech proudech. Kolem cest byly popadané vysoké železné sloupy vysokého napětí. Občas sražené v půlce, jindy spadlé na zem, někde jen přervané dráty.

Na vstupu do DNR zastavili autobus na místě, kde přímo do mého okýnka mířila hlaveň tanku. Dovnitř vešel voják s nějakým upilovaným samopalem, pozorně si nás všechny přejel pohledem a hlubokým hlasem pronesl: „Vítejte!“ Žádná kontrola, žádné otázky.

Předměstí byla hodně zpustlá, centrum je o něco živější. Lidé se drží většinou na místech pohromadě: v obchodním centru, u vchodů do domů, v podjezdech. Plakáty Armády DNR na ulicích říkají: „Svěříme tank, zn. do dobrých rukou.“ Nad městem pořád hřmí dělostřelecká palba. Sedím teď ve třetím patře obchodního centra a pohled na město říká, že miny ani rakety na dohled centra nedopadají. Hodně obchodů je zavřených, ale hodně jich taky funguje. Nebe je šedé a mrholí, ale je teplo. Na ulicích je cítit docela všudypřítomný smrad ohně. Jdu si udělat novinářskou registraci a pak se ubytovat. Další zprávy později.

3. února 2015 (Doněck)
Včera kolem páté jsem se ubytoval v hostelu nedaleko od centra města. Poslední host odjel včera ráno, takže jsem přišel do prázdného bytu, dveře mi otevřela kamarádka majitelky. Hned mi vysvětlila, z jakého směru létají rakety a kdy se bombarduje míň a kdy víc. Včera ráno miny zasahovaly budovu naproti a banku vedle mého domu (jsem asi 10 minut chůze od centra města). Jedna mina zasáhla včera taky střechu nedaleké školy. Byl jsem rád, že hostel je orientovaný na východ, odkud střely nelítají.

Ještě než sousedka odešla, zablikalo světlo a vypadla elektřina. Řekla, že se to teď stává často, že to zase za hodinu nahodí. Nenahodili to až do rána, kdy jsem odešel z domu. Protože nefungovalo světlo v celé čtvrti, raději jsem zůstal doma a četl jsem si. Usnul jsem kolem osmé večer a jen párkrát za noc mě vzbudilo, jak se třepou okna od dopadů min, které podle všeho lítaly do přilehlé čtvrti. Sousedka mi říkala, že proti včerejšku to nic není. Ráno byl klid, teď už to ale zase začíná padat.

Lidé pokuřují na ulici a nevěnují hřmění velkou pozornost. Chodí do práce, do školy, na návštěvy. Paní a pánové v oražových vestách zametají chodníky, aby bylo čisto. Kavárna, ve které jsem, je úplně prázdná, z rádia hrají evropské a americké hity. Piju americano. Na některých obchodech je červeno-modro-černá nálepka hlásající: „Pod ochranou DNR“. Lidé v obličejích nemají žádný výraz, ale to možná proto, že je ráno. Hlavy mají většinou schované mezi rameny.

Skočím si pro akreditaci a asi vyrazím na východ blíž ruským hranicím, kde se nebombarduje.

3. února (dodatek)
Dneska dopoledne mě poprvé prohledávali. Seděl jsem před obchodem, kam mi měli dodat nabíječku na foťák. V tom přišel člověk v maskáčích se symboly Novoruska, podívali jsme se na sebe, vyžádal si doklady a press kartu. Když jsem začal hledat doklady, protože jsem je měl na dně batohu, řekl, že když nemám doklady, tak půjdu s ním. Po cestě parkem jsem je našel, podíval se na ně a pak se zeptal, jestli mám peníze. Měl jsem s sebou 250 hřiven. Vzal si dvoustovku a řekl, že takovými platí chunta (kyjevská fašistická vláda, podle jeho slov) svým lidem a je třeba to prověřit. Šli jsme na prokuraturu, kde mě nechal stát venku. Asi za minutu se vrátil a chtěl po mě ještě jednou novinářský průkaz, že je třeba udělat kopii. Zase na minutu odešel. Když se vrátil, dal mi zpět průkaz a řekl, že se nemám bát – peníze se prověřují, ať jdu a oni si mě sami najdou a vrátí mi je. Tak jsem zvědavý, jestli je vrátí nebo ne.

Jinak při žádosti o press kartu v kanceláři v sedmém patře budovy vlády velice chválili Člověka v tísni – prý jako jedna z mála organizací opravdu pomáhají lidem, kteří to potřebují. Staví střechy, dávají balíčky, nepletou se do politiky. Celkově byli v tiskové kanceláři velice milí, když se dozvěděli, že jsem z Česka. Prý jsem tu teď jediný novinář z Česka i Slovenska a hlavně mám psát pravdu. Tak se o to budu snažit. :-)

4. února 2015 (k ruské hranici)
Dneska jsem si dal celodenní výlet k ruské hranici. Potkávat tanky je v oblasti u Saur Mohyly (místo nejtvrdších letních bitev pár kilometrů od hranice) na denním pořádku. Nikoho, kromě oficiálních vyjádření dvou starostů, se kterými jsem se dnes bavil, ani nenapadne zpochybnit, že přijíždějí z Ruska – na to je to moc očividné. Je jich hodně a nejsou to T-34, které se dají zabavit někde v muzeu či najít v garáži po dědovi.

Východní část Donbasu je něco, co chcete vidět. Byla zima a foukal silný vítr, ale pod trhanými mraky se objevovalo modré nebe. Domy jsou sice často rozbombardované, ale i ve vesnicích, kde šla v létě fronta, je jich dle mého odhadu maximálně do 30 procent z celkové zástavby, spíš podstatně méně. Doprava funguje, až do návratu do Doněcku jsem se cítil velice bezpečně.

Krom toho v těchto místech už neprobíhají žádné boje a ukrajinská artilerie sem zdaleka nedostřelí. Život tu jde při starém, někteří lidé jsou za Ukrajinu, podstatně víc jich je za Rusko. To, že dům v centru Sněžného zničila bomba shozená ze stíhačky NATO (kterou následně rebelové sestřelili, a tím z trosek bylo naprosto jasné, že jde právě o stroj NATO) je zde často nezpochybnitelným faktem. Stejně jako to, že na ukrajinských blokpostech stojí černoši z US Army.

Když jsem se vrátil do Doněcku, pálili zase jako šílení. Se známým jsem si ještě skočil na pivo a cestou domů jsem pak šel indiánskou chůzí. Když uslyšíte hvízdnutí, tak máte pět vteřin, po kterých v okruhu pár set metrů kolem vás spadne mina. Mezi místy, kde byl nějaký úkryt, za který se dá skočit, jsem si to dával raději klusem. Asi zbytečně, ale pořád prostě nejsem zvyklý. Každopádně jsem v pořádku doma. Za oknem pokračuje vydatná letní bouře.

5. února 2015 (cesta zpátky)
Po čtyřech dnech jsem opustil DNR. Nejraději bych tam ještě pár týdnů zůstal, čtyři dny rozhodně nestačí na to, aby se člověk pořádně zorientoval.

Ráno jsem ještě vyfotil opevněnou budovu bývalé Bezpečnostní služby Ukrajiny, kde má nyní Doněcká lidová jakýsi vojenský štáb. Pět minut nato mě o pár ulic dál chytil zadýchaný voják a řekl, že půjdu s ním – mám prý problém, protože chodím a fotím budovy strategického významu. Následně přiběhl zhruba dvanáctiletý kluk, ukázal mi své pověření a s vážným výrazem po mě chtěl doklady a novinářský průkaz. Působilo to trochu absurdně, nicméně tenhle iniciační rozměr války si hodně lidí chválí. Prý už po ulicích nechodí zženštilé nicky a opilí burani, ale opravdoví muži. Jak mě odvedli stranou, tak jsem ukázal doklady a fotky a nechali mě jít dál, dokonce bez promazávání. Omluvili se ještě za zdržování a popřáli pěkný den.

Koupil jsem kytky a skočil je ještě se včerejší nadílkou od starostky Sněžného dát kamarádčině babičce, která bydlí v bombardovaném kyjevském rajónu. Kytky se teď prý prodávají méně než dříve a když už, tak smuteční. U babičky jsem popíjel čaj a jedl buchtu, ona povídala o své vnučce, venku svítilo slunko a jediné, co nesedělo do idilického dne, bylo, že za oknem co chvíli hlasitě třáskaly miny. Asi padaly na nedaleké vlakové nádraží, ze kterého zůstalo jen o málo víc, než ze slavného doněckého letiště.

Po cestě pryč jsem potkal ještě pána, který šel do svého domu poblíž nádraží nakrmit kočku a psa. Z domu prý skoro nic nezůstalo, ale kočka a pes tam jsou, protože se s ním nevejdou do maličkého bytu v centru, který si teď pronajímá. Tak je chodí aspoň jednou za den krmit. Podle jeho slov bylo dnešní dopoledne velice klidné, padala zhruba jedna mina za pět minut, ale o dni se prý dá soudit až večer. Pozval mě tedy, ať zatím jdu s ním, že mi ukáže, co zbylo z domu, a nakrmíme spolu zvířata. Bohužel na to nebyl čas, ale slíbil jsem, že se ještě během jara vrátím.

Celkový dojem z DNR naprosto neodpovídá představě, se kterou jsem tam jel. Nebezpečno je na frontě a v její blízkosti, stejně jako z ukrajinské strany. Jinde – opět jako z ukrajinské strany – může člověka zasáhnout zbloudilá mina, ale pravděpodobnost je velice malá. Po setmění bych raději nevycházel ven, nicméně když jsem dvakrát za tmy venku byl, nic se se mnou nestalo. Někteří místní ale říkali, že v noci se dá lehce natrefit na opilé vojáky, kterým samopaly dodávají na nesmlouvavosti a kteří si občas chtějí něco přivydělat od náhodných kolemjdoucích.

Od jedenácté večer je ostatně zákaz vycházení, který tohle z části řeší. Jednou jsem se nechal blbě okrást, ale to byla z velké části moje vina – jsem si skoro jistý, že kdybych si vyžádal průkaz, který jej k podobným prohlídkám pověřuje a zapsal si jeho jméno, tak by se ten voják bál mi cokoli vzít. Za podobné chování jsou tu prý hodně tvrdé tresty. Později už jsem si od každého průkaz vyžádal a další problémy nebyly.

Naproti varování z různých stran, že denně uvidím desítky mrtvol na ulicích, jsem neviděl ani jednu. Stejně jako jiní lidé, kteří byli na daleko horších místech. Jsem rád, že tuhle zkušenost si můžu nechat na jindy. Kromě větší přítomnosti armádní techniky, množství lidí v maskáčích, pustého města po setmění, občasných výpadků proudu, neustálého hřmění, občasných kontrol a místy ohořelých domů by si člověk většinu času ani nemusel uvědomit, že je nedaleko fronty na území, které u nás bývá přirovnáváno skoro k lehké verzi islámského státu. Spíš jde o válku, která má svá pravidla.

Zdá se mi, že ukrajinská strana má podstatně víc zvládnutou disciplínu ve všech směrech, ale rozhodně nejde o nějaké teroristické bojůvky, unášení, náhodné a šikanující výslechy cizinců a podobně.

Hlavní otázkou pro mě stále zůstává, kdo bombarduje civilní obyvatelstvo v Doněcku a jiných městech, kterými přímo neprobíhá fronta, a proč to dělá. Tohle si nechám jako otázku pro další návštěvu Donbasu, kdy si s sebou už snad vezmu přilbu, vestu a vojenskou akreditaci na obě strany. Do té doby se loučím z míst, kde to hoří!


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.