26. ledna 2015 (Kyjev)

Zpět v Kyjevě. Všude je bílo, stále je všude kolem všechno euro — eurookna, eurodveře, eurosklepy, evropské vlajky a evropský sen o tom, že už jen krok a budeme v Unii, bohatí a spokojení. Donbas se vedle toho definitivně změnil na místo plné teroristů, slovo „povstalci“ se prý nemá používat, je to citlivé téma a naprosto zcestné označení.

“Ukrajina přestává být to, co zbylo po rozpadu SSSR a stává se díky válce na východě zemí s pevnou identitou, národní myšlenkou a jasným vymezením hranic, částečně stavěná jako předvoj demokratizace a rozvoje východní Evropy,“ říkají místní.

Otázek k prozkoumání je dost, mám na to dva týdny, nový foťák, poprvé i novinářský průkaz, abych se mohl dostat k povstalcům a napsat něco z jejich světa. Před pár dny nicméně Ukrajina zavedla speciální pasy pro lidi, kteří chtějí jet na území, které nekontroluje ukrajinská armáda — vyřízení trvá deset dní — a k tomu začaly na celé délce fronty ostré boje a masivní bombardování. Dost možná tak zůstanu u psaní jen z ukrajinské strany. Uvidíme, jak se to vyvine.

29. ledna 2015 (Slavjansk)

Donbas je pod sněhem, nebe je po ránu šedé a za oknem kavárny ve Slavjansku poletuje pár vloček sněhu. Vlak z Kyjeva byl poloprázdný — ještě jsem asi v Ukrajině tak zpustlým vlakem nejel. Průvodčí říkal, ať sem taky raději nejezdíme, že tu nic pěkného k vidění není. Město nicméně vypadá po ránu klidně a babička na ulici se z podšály pěkně usmívá, když se ptáme na cestu.

Na autobusovém nádraží nám říkají, že na jih do přístavního Mariupolu nic nejede, protože cestu bombardují. Do sto kilometrů vzdáleného Doněcku prý něco můžeme chytit, ale nikdo neví kdy. Někdy tam odjedou dva autobusy za den, někdy žádný — podle toho, jestli se nějaký řidič zrovna odváží. Atmosféru dokresluje, když vyjdeme z budovy nádraží a malá dcera s brekem křičí na mámu u autobusu, že nikam nepojede, že se bojí.

Z 90 kilometrů vzdáleného Debalceva, které leží přímo na linii fronty, se dnes snaží dobrovolníci odvézt v autobusech co nejvíce lidí, kteří tam ještě zbyli. Povstalcům se daří poslední dny místy postupovat lehce vpřed, ale jinak se fronta drží na stejném místě, na kterém byla v září, při naší poslední návštěvě. Hřivna padla zase o kousek níž, takže náklady na život jsou minimální — kafe, čaj, rizoto a salát z červené řepy na snídani dohromady za 45 korun. Pronájem bytu 1+1 za 100 korun na noc, když člověk ví, kde hledat. Jdeme se ubytovat a pak se uvidí, co nás čeká dál.

30. ledna 2015 (Artěmovsk)

Dneska jsem jel na výlet do Artěmovsku, asi 40 km jihovýchodně od Slavjansku. Toto město je jedním ze sedmi, kde se dělají „propusky“ — pasy, na základě kterých mohou nově lidé jezdit do a ze zóny ,antiteroristické operace‘. Ve frontě na propusk stálo asi 50 lidí, věkový průměr byl hádám okolo 65 let. Když jsem se zeptal, jak dlouho se ve frontě čeká, jedna z babiček mi odpověděla, že ona čeká už dva dny jen na to, aby mohla podat dokumenty. Pak bude muset čekat zhruba deset dní na vyřízení propusku a nakonec ještě pár dní na jeho vyzvednutí, vysvětlili mi ostatní.

Fronta na podání dokumentů funguje tak, že se člověk zapíše jménem na list s pořadovými čísly a pořadová čísla jsou postupně vyvolávána k okénku. Předevčírem, kdy se podací místnost přemístila kvůli bombardování z Debalceva do Artěmovsku, v této frontě čekalo pár stovek lidí. Včera to už bylo přes tisíc a dneska večer 3800.

Když jsem tam byl okolo čtvrté hodiny (pracovní doba je 9:00—17:00 s hodinovou přestávkou), volali zrovna číslo 280. To znamená, že za tři dny práce stihli na úřadě přijmout dokumenty 280 lidí. Tímto tempem dostanou svůj propusk lidé, kteří se do fronty zapsali dnes, zhruba za dva měsíce.

Když jsem se dál bavil s babičkou ve frontě (80 let), proč potřebuje zpět do Doněcku, řekla mi, že když odjela, tak si nevzala teplé oblečení a je jí zima kdykoli vyjde na ulici. Za svůj důchod 1500 hřiven (asi 2200 korun) si prý stěží nakoupí jídlo, takže nakupovat ještě oblečení si nemůže dovolit. I přesto malý důchod a šikanující byrokracii považovala Ukrajinu za lepší, než Doněckou lidovou republiku.

„Na referendu jsem hlasovala pro odtržení, všechno vypadalo nadějně a pochopitelně. Měli jsme obrovskou radost z toho, co se stalo na Krymu, a měla jsem ráda Putina. Pak jsem ale zjistila, že DNR žádné sliby neplní, vypnuli mi Ukrajinskou televizi a ještě začali vymývat hlavu tou ruskou. Pak začala válka a teď mi hrozí, že když nebudu v Doněcku, tak mi ,lidová republika‘ znárodní byt. Pak mi nic nezůstane.“

Pak dodala, že v Artěmovsku má ještě zdarma ubytovnu pro uprchlíky, ale chtěla se vrátit do Doněcku na 9. únor, protože to bude Rinat Achmetov (nejbohatší ukrajinský oligarcha se zisky z uhlí a železa na Donbase) zase rozdávat ve městě zdarma jídlo.