26. ledna 2015 (Kyjev)

Zpět v Kyjevě. Všude je bílo, stále je všude kolem všechno euro — eurookna, eurodveře, eurosklepy, evropské vlajky a evropský sen o tom, že už jen krok a budeme v Unii, bohatí a spokojení. Donbas se vedle toho definitivně změnil na místo plné teroristů, slovo „povstalci“ se prý nemá používat, je to citlivé téma a naprosto zcestné označení.

“Ukrajina přestává být to, co zbylo po rozpadu SSSR a stává se díky válce na východě zemí s pevnou identitou, národní myšlenkou a jasným vymezením hranic, částečně stavěná jako předvoj demokratizace a rozvoje východní Evropy,“ říkají místní.

Otázek k prozkoumání je dost, mám na to dva týdny, nový foťák, poprvé i novinářský průkaz, abych se mohl dostat k povstalcům a napsat něco z jejich světa. Před pár dny nicméně Ukrajina zavedla speciální pasy pro lidi, kteří chtějí jet na území, které nekontroluje ukrajinská armáda — vyřízení trvá deset dní — a k tomu začaly na celé délce fronty ostré boje a masivní bombardování. Dost možná tak zůstanu u psaní jen z ukrajinské strany. Uvidíme, jak se to vyvine.

29. ledna 2015 (Slavjansk)

Donbas je pod sněhem, nebe je po ránu šedé a za oknem kavárny ve Slavjansku poletuje pár vloček sněhu. Vlak z Kyjeva byl poloprázdný — ještě jsem asi v Ukrajině tak zpustlým vlakem nejel. Průvodčí říkal, ať sem taky raději nejezdíme, že tu nic pěkného k vidění není. Město nicméně vypadá po ránu klidně a babička na ulici se z podšály pěkně usmívá, když se ptáme na cestu.

Na autobusovém nádraží nám říkají, že na jih do přístavního Mariupolu nic nejede, protože cestu bombardují. Do sto kilometrů vzdáleného Doněcku prý něco můžeme chytit, ale nikdo neví kdy. Někdy tam odjedou dva autobusy za den, někdy žádný — podle toho, jestli se nějaký řidič zrovna odváží. Atmosféru dokresluje, když vyjdeme z budovy nádraží a malá dcera s brekem křičí na mámu u autobusu, že nikam nepojede, že se bojí.

Z 90 kilometrů vzdáleného Debalceva, které leží přímo na linii fronty, se dnes snaží dobrovolníci odvézt v autobusech co nejvíce lidí, kteří tam ještě zbyli. Povstalcům se daří poslední dny místy postupovat lehce vpřed, ale jinak se fronta drží na stejném místě, na kterém byla v září, při naší poslední návštěvě. Hřivna padla zase o kousek níž, takže náklady na život jsou minimální — kafe, čaj, rizoto a salát z červené řepy na snídani dohromady za 45 korun. Pronájem bytu 1+1 za 100 korun na noc, když člověk ví, kde hledat. Jdeme se ubytovat a pak se uvidí, co nás čeká dál.

30. ledna 2015 (Artěmovsk)

Dneska jsem jel na výlet do Artěmovsku, asi 40 km jihovýchodně od Slavjansku. Toto město je jedním ze sedmi, kde se dělají „propusky“ — pasy, na základě kterých mohou nově lidé jezdit do a ze zóny ,antiteroristické operace‘. Ve frontě na propusk stálo asi 50 lidí, věkový průměr byl hádám okolo 65 let. Když jsem se zeptal, jak dlouho se ve frontě čeká, jedna z babiček mi odpověděla, že ona čeká už dva dny jen na to, aby mohla podat dokumenty. Pak bude muset čekat zhruba deset dní na vyřízení propusku a nakonec ještě pár dní na jeho vyzvednutí, vysvětlili mi ostatní.

Fronta na podání dokumentů funguje tak, že se člověk zapíše jménem na list s pořadovými čísly a pořadová čísla jsou postupně vyvolávána k okénku. Předevčírem, kdy se podací místnost přemístila kvůli bombardování z Debalceva do Artěmovsku, v této frontě čekalo pár stovek lidí. Včera to už bylo přes tisíc a dneska večer 3800.

Když jsem tam byl okolo čtvrté hodiny (pracovní doba je 9:00—17:00 s hodinovou přestávkou), volali zrovna číslo 280. To znamená, že za tři dny práce stihli na úřadě přijmout dokumenty 280 lidí. Tímto tempem dostanou svůj propusk lidé, kteří se do fronty zapsali dnes, zhruba za dva měsíce.

Když jsem se dál bavil s babičkou ve frontě (80 let), proč potřebuje zpět do Doněcku, řekla mi, že když odjela, tak si nevzala teplé oblečení a je jí zima kdykoli vyjde na ulici. Za svůj důchod 1500 hřiven (asi 2200 korun) si prý stěží nakoupí jídlo, takže nakupovat ještě oblečení si nemůže dovolit. I přesto malý důchod a šikanující byrokracii považovala Ukrajinu za lepší, než Doněckou lidovou republiku.

„Na referendu jsem hlasovala pro odtržení, všechno vypadalo nadějně a pochopitelně. Měli jsme obrovskou radost z toho, co se stalo na Krymu, a měla jsem ráda Putina. Pak jsem ale zjistila, že DNR žádné sliby neplní, vypnuli mi Ukrajinskou televizi a ještě začali vymývat hlavu tou ruskou. Pak začala válka a teď mi hrozí, že když nebudu v Doněcku, tak mi ,lidová republika‘ znárodní byt. Pak mi nic nezůstane.“

Pak dodala, že v Artěmovsku má ještě zdarma ubytovnu pro uprchlíky, ale chtěla se vrátit do Doněcku na 9. únor, protože to bude Rinat Achmetov (nejbohatší ukrajinský oligarcha se zisky z uhlí a železa na Donbase) zase rozdávat ve městě zdarma jídlo.

„Jsou to vždy jenom nějaké špagety, ale díky bohu aspoň za ně. Achmetov je teď jediný, kdo v Doněcku lidem opravdu pomáhá a nenechá je umřít hlady,“ říká. „Zároveň bych zkontrolovala byt, jestli je ještě v pořádku, ale na vyřízení propusku mi zbývá 11 dní a to se nemůže stihnout.“

Podle dalších hovorů bych tipoval, že přesně tohle jsou problémy, kvůli kterým si vyřizuje propusk asi 80 procent z těch 3.800 lidí, kteří byli na seznamu, když jsem tam dnes přišel.

31. ledna 2015 (Svjatogorsk)

Po cestě do Svjatogorsku za mnou seděla v maršutce paní z Horlivky, která se právě dozvěděla po telefonu, ze ji dopadla mina (rozuměj: letecká puma či dělostřelecký granát) někde kolem domu. Hned volala svému manželovi, který zůstal doma, ale nemohla se dovolat. Během pul hodiny jízdy obvolala asi deset sousedů, aby se dozvěděla, kam miny přesně dopadly a jestli zasáhly jejich byt. Věichni byli pryč, po sklepech, nebo už mimo těžce ostřelovanou Horlivku. Těsne před tím, než jsme vystoupili, jí manžel zavolal zpět, že byl ve sklepe, a tak neměl signál. Mina zasáhla plynovod na ulici a další mina příjezd k jejich domu.

Já sedím ve Svjatogorsku a čekám, až přijede autobus, který vyváží lidi z nedalekého, podobně bombardovaného Debalceva. Od včerejška odtud vyvezli asi 320 lidi, většinu z nich právě sem — do městečka, které mělo ještě před půl rokem 5000 obyvatel, dnes tu žije několik desítek tisíc utečenců z území DNR/LNR a ostřelovaných míst na frontě. Ulice jsou plné lidí, kteří se procházejí sem a tam, postávají anebo se chodí modlit do zdejšího kláštera na druhé straně reky Doněc. Město je prý hodně drahé, takže většinu z nich čeká další přesun dál na západ.

Po několika dnech dneska poprvé prosvítá slunko a místy je vidět i modra obloha.

2. února 2015 (Doněck)

Po devíti měsících jsem zase v Doněcku. Ukrajinskou Press kartu jsem si nakonec nevyřídil, bylo na to málo času. Zkusil jsem tedy ráno sednout do autobusu Slavjansk-Doněck a dojet. Město jsme objížděli asi 150kilometrovým obloukem, protože ze severní strany (od Slavjansku a Horlivky) se vedou nejtěžší boje. Na prvním blokpostu mě chtěli vojáci vyhodit z autobusu, ale když jsem jim řekl, že zahraniční novináři press kartu nepotřebují, tak mě nechali projet (nevím, jestli potřebují nebo ne). Na druhém blokpostu se mě už jen zeptali, jestli sem opravdu chci jet. Chtěl jsem. Dálnice mezi posledním ukrajinským a prvním DNR blokpostem byla úplně pustá. Většinu času jsme byli jediné auto na všech čtyřech proudech. Kolem cest byly popadané vysoké železné sloupy vysokého napětí. Občas sražené v půlce, jindy spadlé na zem, někde jen přervané dráty.

Na vstupu do DNR zastavili autobus na místě, kde přímo do mého okýnka mířila hlaveň tanku. Dovnitř vešel voják s nějakým upilovaným samopalem, pozorně si nás všechny přejel pohledem a hlubokým hlasem pronesl: „Vítejte!“ Žádná kontrola, žádné otázky.

Předměstí byla hodně zpustlá, centrum je o něco živější. Lidé se drží většinou na místech pohromadě: v obchodním centru, u vchodů do domů, v podjezdech. Plakáty Armády DNR na ulicích říkají: „Svěříme tank, zn. do dobrých rukou.“ Nad městem pořád hřmí dělostřelecká palba. Sedím teď ve třetím patře obchodního centra a pohled na město říká, že miny ani rakety na dohled centra nedopadají. Hodně obchodů je zavřených, ale hodně jich taky funguje. Nebe je šedé a mrholí, ale je teplo. Na ulicích je cítit docela všudypřítomný smrad ohně. Jdu si udělat novinářskou registraci a pak se ubytovat. Další zprávy později.

3. února 2015 (Doněck)

Včera kolem páté jsem se ubytoval v hostelu nedaleko od centra města. Poslední host odjel včera ráno, takže jsem přišel do prázdného bytu, dveře mi otevřela kamarádka majitelky. Hned mi vysvětlila, z jakého směru létají rakety a kdy se bombarduje míň a kdy víc. Včera ráno miny zasahovaly budovu naproti a banku vedle mého domu (jsem asi 10 minut chůze od centra města). Jedna mina zasáhla včera taky střechu nedaleké školy. Byl jsem rád, že hostel je orientovaný na východ, odkud střely nelítají.

Ještě než sousedka odešla, zablikalo světlo a vypadla elektřina. Řekla, že se to teď stává často, že to zase za hodinu nahodí. Nenahodili to až do rána, kdy jsem odešel z domu. Protože nefungovalo světlo v celé čtvrti, raději jsem zůstal doma a četl jsem si. Usnul jsem kolem osmé večer a jen párkrát za noc mě vzbudilo, jak se třepou okna od dopadů min, které podle všeho lítaly do přilehlé čtvrti. Sousedka mi říkala, že proti včerejšku to nic není. Ráno byl klid, teď už to ale zase začíná padat.

Lidé pokuřují na ulici a nevěnují hřmění velkou pozornost. Chodí do práce, do školy, na návštěvy. Paní a pánové v oražových vestách zametají chodníky, aby bylo čisto. Kavárna, ve které jsem, je úplně prázdná, z rádia hrají evropské a americké hity. Piju americano. Na některých obchodech je červeno-modro-černá nálepka hlásající: „Pod ochranou DNR“. Lidé v obličejích nemají žádný výraz, ale to možná proto, že je ráno. Hlavy mají většinou schované mezi rameny.

Skočím si pro akreditaci a asi vyrazím na východ blíž ruským hranicím, kde se nebombarduje.

3. února (dodatek)

Dneska dopoledne mě poprvé prohledávali. Seděl jsem před obchodem, kam mi měli dodat nabíječku na foťák. V tom přišel člověk v maskáčích se symboly Novoruska, podívali jsme se na sebe, vyžádal si doklady a press kartu. Když jsem začal hledat doklady, protože jsem je měl na dně batohu, řekl, že když nemám doklady, tak půjdu s ním. Po cestě parkem jsem je našel, podíval se na ně a pak se zeptal, jestli mám peníze. Měl jsem s sebou 250 hřiven. Vzal si dvoustovku a řekl, že takovými platí chunta (kyjevská fašistická vláda, podle jeho slov) svým lidem a je třeba to prověřit. Šli jsme na prokuraturu, kde mě nechal stát venku. Asi za minutu se vrátil a chtěl po mě ještě jednou novinářský průkaz, že je třeba udělat kopii. Zase na minutu odešel. Když se vrátil, dal mi zpět průkaz a řekl, že se nemám bát — peníze se prověřují, ať jdu a oni si mě sami najdou a vrátí mi je. Tak jsem zvědavý, jestli je vrátí nebo ne.