Podle Zachara Popoviče je největší tragédií ukrajinské levice fakt, že se v rámci probíhající ukrajinské krize prakticky přidala na stranu Ruskem podporovaných separatistů. Popovič to uvedl v rámci diskuze o současné krizi na Ukrajině z levicové perspektivy, kterou pořádalo sdružení POLIS. Zdůvodňoval tak fakt, že Komunistická strana Ukrajiny — jediná levicová strana, která kandidovala v posledních ukrajinských volbách — nezískala ani 5 % hlasů a poprvé v historii se nedostala do Verkhovné rady.

Zachar Popovič je ukrajinský levicový ekonom a občanský aktivista, který se účastnil Euromajdanu. Nijak si však neidealizuje dění posledních měsíců na Ukrajině a jako velmi aktivní účastník Majdanu označuje počátek tamního dění za iniciativu některých ukrajinských oligarchů namířenou proti stále větší chamtivosti rodiny bývalého ukrajinského prezidenta Janukovyče.

Popovič ani nijak nepopírá vliv fašistických sil na dění na Majdanu a velmi dobře si uvědomuje také fakt, že se v důsledku Majdanu staly různé formy inklinování k nacionalismu na Ukrajině obecně přijímaným postojem.

Co se týče asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií, Popovič je přesvědčen o tom, že bude mít velmi negativní dopad na ukrajinské hospodářství a především na východní regiony země. Nezastírá ani pochyby o tom, do jaké míry je za válku na východě země zodpovědná samotná ukrajinská vláda a její „antiteroristická“ operace.

Nicméně nic z toho pro něj nepředstavuje ani zdaleka dostatečný důvod pro to, aby Rusko mělo mít právo anektovat Krym nebo poslat své vojáky na východ Ukrajiny. Popovič proto kritizuje ukrajinskou levici za schvalování ruského postupu, který bezesporu ohrožuje celistvost jejich země, protože v důsledku toho z ukrajinského politického prostředí naprosto vymizí tolik potřebný levicový hlas.

Poučení pro českou levici

Výsledek ukrajinských voleb by měl zafungovat jako poučení také pro českou levici. Tamní dění se v České republice stalo zahraničněpolitickým tématem číslo jedna a způsob, kterým se k němu čeští politici v jeho průběhu postavili, proto má zásadní důsledky na jejich popularitu mezi voliči.

V České republice až překvapivě vysoký počet obyvatel nesdílí většinový západní pohled na ukrajinské dění a přirozeně se tak našlo i mnoho politiků, kteří jejich postoj zastávají veřejně. Valná většina takovýchto politiků bohužel pochází z levicových řad.

↗

Jedině, pokud česká levice přestane předstírat, že ruské aktivity na Ukrajině jsou v pořádku, má šanci získat legitimitu k tomu, aby se zapojila do celospolečenské diskuze o tamní situaci. Foto en.wikipedia.org

Jejich pohled vychází především z geopolitického hlediska a vykresluje tamní dění pouze jako přetahovanou mezi Západem a Ruskem, ve které si mnozí zástupci české levice pouze zvolili svého favorita a toho už téměř rok za každou cenu hájí. Takový přístup však vede k naprostému ignorování ukrajinských obyvatel a jejich osobních zájmů, kterými samozřejmě je především to, aby jejich země měla šanci se přiblížit Evropě a hlavně, aby nebyla rozdělena v důsledku ruského tlaku.

Je s podivem sledovat vychvalování Ruska ze strany české levice tak nekritického, že by se k němu odhodlal jen málokterý Rus. Většinová ruská společnost den co den zažívá všechna negativa, která s sebou přináší reálný kapitalismus a vypořádává se tak s velkou nerovností. Jejím důsledkem přitom je především to, že moc ve společnosti mají jen někteří, zákony platí jen pro někoho a obyčejní Rusové netuší, co přijde druhý den. Není to snad něco, proti čemu by se levice měla naopak vymezovat?

Oslavná slova na adresu Ruska ukazují na to, že levicové postoje jejich autorů jdou v tomto případě stranou a jsou nahrazovány antiestablishmentovými názory a konzervativními hodnotami, které ruský režim zastává.

Hlavním motorem nespokojenosti Ukrajinců se svou životní situací přitom byl především nedostatek levicových myšlenek, které by v tamním parlamentu byly uváděny v praxi. Stejně tak Rusko neztratilo vliv na Ukrajině proto, že budoucnost, kterou jí mohlo nabídnout, by byla příliš levicová, ale naopak proto, že neměla s levicí absolutně nic společného.

Je až trapné sledovat levicové politiky, jak popírají přítomnost ruských vojáků na Ukrajině. Nesmyslnost takového popírání je přitom podobná jako popírání toho, že Izrael okupuje Palestinu, podpora jejich přítomnosti na Ukrajině je stejně nepochopitelná jako podpora nelegální invaze do Iráku.

To, že ta část české veřejnosti, která teď odsuzuje Rusko, takové konání v minulosti podporovala, v žádném případě není důvodem k tomu nyní souhlasit s ruskými aktivitami. Naopak. Diskriminující izraelská okupace Palestiny mnoho let funguje jako motor roztáčející spirálu tamního násilí a ohrožuje tak i celý západní svět. Tragický vývoj v Iráku po nelegální americké invazi dnes už bohužel zná každý. Je zřejmé, že podpora podobných nepravostí má tragické důsledky, a přesně proto je nutné se jí i v tomto případě vyhnout.

Diskuze bez levicových názorů

Jedině, pokud česká levice přestane předstírat, že ruské aktivity na Ukrajině jsou v pořádku, má šanci získat legitimitu k tomu, aby se zapojila do celospolečenské diskuze o tamní situaci. Ta zřetelně trpí nedostatkem takových levicových názorů, které by se k řešení situace na Ukrajině skutečně snažily přispět a nevymýšlely jen, která část Ukrajiny a z jakého důvodu by měla být samostatná nebo dokonce součástí Ruska.

Jejich nedostatek přitom vede k zobrazování Ruska jako největší hrozby pro budoucnost světa a v České republice mnohdy také k nesmyslné rusofobii. Uznání toho, že ruské aktivity na východě Ukrajiny jsou nepřijatelné, neznamená a nesmí znamenat podléhání těmto náladám, ale naopak může přispět k racionalizaci celé debaty.

Debata o sankcích, které mají negativní vliv na ruské obyvatele, ale za půl roku nezměnily ruský přístup směrem k Ukrajině, by se tak mohla obejít bez označování jejich odpůrců za nebezpečné zbabělce. To samé se týká i legitimních zájmů Ruska na Ukrajině.

Uznání toho, že ruské aktivity nejsou přípustné, v žádném případě nesmí vést k cílenému přehlížení tak negativních skutečností jako, že šéfem kyjevské policie se stal neonacista z Azovského praporu, že se ukrajinské dobrovolnické prapory dopouštějí válečných zločinů, nebo že syn amerického viceprezidenta se stal členem dozorčí rady jednoho z místních energetických gigantů.

O tom všem a mnohém dalším je sice třeba se bavit, ale nesmíme zapomínat, že se jedná o problémy Ukrajiny. Ty tak nedávají právo Rusku posílat tam své vojáky nebo dokonce anektovat část jejího území. Ruské aktivity ukrajinské problémy samozřejmě v žádném případě nevyřeší, podpora Ruska naopak přispívá k jejich prohlubování.

Česká levice by přístup k ukrajinské krizi měla založit na skutečně levicových myšlenkách, na zájmech tamních lidí, a proto se z velké části oprostit od geopoliticky černobílého pohledu. Měla by podpořit Ukrajince v tom zvolit si vlastní budoucnost bez ruského vojenského tlaku. V první řadě je ale nutné si přiznat, že současné aktivity Ruska na Ukrajině nejsou přijatelné a odmítnout je. Na základě toho pak bude moci do celé diskuze přispět racionálně vyváženým názorem, který v ní dnes tak zoufale chybí.