Ani pro člověka, který si nepotrpí na emotivní výkřiky a slova o páté koloně českých putinofašistů v něm vzbuzují víc než co jiného udivené pokývání hlavou, není v těchto dnech jednoduché zachovat chladnou hlavu. Zvláštní náznaky, jakési reminiscence minulé doby, navrtávají povznesený nadhled, naordinovaný pro zachování duševní rovnováhy.

Ve vagonu pražského metra, na místě, kde před volbami pravidelně visí plakáty KSČM, se objevila nabídka kursů ruštiny. Tentýž den v teletextu probleskne zpráva, že tisková agentura Ruské federace ITAR-TASS se vrací k někdejšímu názvu ze sovětské éry TASS. V pozadí vystupuje tvář ruského prezidenta, který nevzrušeným hlasem připomíná světu — nu ano, máme jaderné zbraně. A máme jich opravdu hodně.

Strach je špatný rádce. Vyhnout se strachu je v těchto dnech prakticky nemožné. Asi i proto je tak těžké věcně a realisticky uvažovat o situaci na Ukrajině, vztahu Ruska a Evropy, sankcích Západu proti Rusku a Ruska proti Západu i o postoji, jaký by měla v tom všem zaujmout Česká republika.

Co jsme zapomněli říct Ukrajině

Dění na Ukrajině se dá asi nejjednodušším způsobem shrnout takto: Rusko, které po krátkém mezidobí rozpadu Sovětského svazu a jelcinovského chaosu znovu povstalo ke své obvyklé roli imperiální mocnosti, považuje Ukrajinu, přinejmenším její východní část, za svou sféru vlivu. Ukrajina, která fázi chaosu v podstatě nikdy nepřekonala, je snadnou obětí: je zemí rozdělenou nejen jazykově, ale i mentálně, se slabou a podfinancovanou armádou.

↗

V zemích východního křídla NATO, v Pobaltí, Polsku či Rumunsku, případně i na západní Ukrajině, podle Filipa Outraty vyrostou vojenské základny. Foto archiv Severoatlantické aliance, flickr.com