Sobotkova sankční stezka odvahy

Bohuslav Sobotka je obviňován ze zbabělosti kvůli svému postoji k protiruským sankcím Evropské unie. Pozice, kterou předseda vlády nyní zaujal, není populární, proto naopak vyžaduje mnoho odvahy.

Vojtech_srnka

Vojtěch Srnka

01.09.2014 09:43

Český premiér Bohuslav Sobotka si v sobotu dovolil vyjádřit názor, že je možné, že protiruské sankce Evropské unie neplní stanovené cíle, když jejich dosavadní uvalování nijak viditelně nedokázalo ovlivnit jednání Ruska na východě Ukrajiny. Vyslovil proto myšlenku, že by se EU měla více soustředit na diplomatické řešení konfliktu a zbytečně neroztáčet spirálu sankcí, ze které už bude jen velmi obtížné vystoupit.

Svůj postoj Sobotka vyjádřil i na summitu Evropské rady, kde kromě výběru nových funkcionářů diskutovali nejvyšší představitelé jednotlivých členských zemí také o dalším postupu vůči Rusku. Český premiér si vyhradil právo se plně nepřidat k dalšímu kolu sankcí bez ohledu na to, jaký by mohly mít dopad na českou ekonomiku. Podobně zdrženlivý krok učinili i další představitelé některých členských zemí EU.

V nedělních Otázkách Václava Moravce Bohuslav Sobotka své domněnky zopakoval. Nejkontroverzněji vyzněla jeho věta: „Nemůžeme za Ukrajinu zvládat její vojenské a ekonomické problémy“. Tato i další slova českého premiéra pro mnohé asi u nedělního obědu představovala opravdu příliš velké sousto, protože reakce na ně byla okamžitá, byla urážlivá a byla především naprosto iracionální.


To, že Bohuslav Sobotka je schopný veřejně uznat fakt, že spirála sankcí, do které se jako EU dostáváme, má dosud větší vliv na ekonomiky jednotlivých členských zemí, než na chování Ruska, v žádném případě nepředstavuje zbabělost. Foto en.wikipedia.org

Česká média stačila našeho premiéra ještě do konce víkendu obvinit z nebezpečné zbabělosti, pokusu o opakování Mnichova nebo dokonce z ucházení se o místo v ruské vládě v přímém přenosu televizních kamer. Z politického tábora se pak Sobotkovo jednání dočkalo označení za krátkozraké, alibistické, neslýchané, zbabělé nebo za šití kabátu z ostudy.

Každý ví, že dnešní doba sice volá právě po takovýchto zkratkovitých reakcích a heslech, ale situace, ve které se Evropa a Česká republika s ní nachází, vyžaduje pravý opak. Zkratky musí být nahrazeny skutečně propracovanými analýzami současné situace, hesla pak podrobnými vysvětleními našich názorů.

V žádném případě nelze ignorovat natož popírat nepřijatelnost ruské podpory separatistům na východě Ukrajiny, ale zároveň je třeba říct, že jakékoli sankce mají smysl pouze tehdy, pokud nás přibližují k cíli, který si v rámci jejich uvalování stanovíme.

Je jasné, že právě v tomto případě je naším cílem jejich prostřednictvím získat možnost korigovat ruské jednání. Při pohledu na dosavadní tamní dění je však jasné, že přes snahy uvalovat tvrdší a tvrdší sankce je chování Ruska ve skutečnosti přesně opačné, než jaké od něj EU vyžaduje.

Na podporu sankcí proti Rusku se často uvádí argument, že jejich potenciál připravit o peníze ruské oligarchy může vést k tomu, že se budou chtít zbavit Putina nebo ho alespoň donutit, aby svůj postup změnil. Sankce se sice neprojeví ihned, což může vést k tomu, že osoby, proti kterým jsou namířeny, jejich dopady pocítí až později. Pro mnohé to může představovat dostatečný důvod k jejich uvalování, ale takový postup k brzkému řešení situace na Ukrajině v žádném případě přispět nemůže.

Dalším problémem sankcí je navíc fakt, že je tamní veřejnost vnímá jako trest pro Rusko a spatřuje v postupu EU po jejím dlouholetém přehlížení jednání Izraele na palestinských územích nebo nečinném přihlížení americkým zločinům v Iráku velmi rozdílný dvojí metr.

Ve spojení s ruskou propagandou pak tento trest vnímá jako nespravedlivý, což vede k jejímu zatvrzení vůči Západu a k ochotě podporovat Putinovo jednání i přes nutnost utáhnout si opasky. Celé situaci nahrávají také svědectví některých ze statisíců Ukrajinců, kteří do Ruska prchají před násilím.

Situace na východě Ukrajiny dnes představuje ohrožení pro mír v Evropě a zároveň způsobuje humanitární krizi, dotýkající se milionů lidí. To jsou základní fakta, na jejichž řešení se EU musí zaměřit. Úspěšnost dosavadního postupu je však možné shrnout ve třech krátkých větách. První protiruské sankce unie schválila na počátku březnu. Na počátku června ukrajinský prezident Petro Porošenko oznámil svůj plán ukončit boje na východní Ukrajině do konce týdne. Dnes je prvního září.

Na Ukrajině se stále válčí. Porošenko, jako by stále doufal, že může vojensky zvítězit, nadále odmítá jednat se separatisty, což vede ke zhoršování celé situace a prohlubování krize. Umírají zde stovky nevinných civilistů, společnost v západní části země se radikalizuje, zatímco lidé na východě se v důsledku přehnaně brutálního počínání ukrajinských jednotek od zbytku země čím dál více odklánějí.

Samozřejmě můžeme doufat, že další kolo sankcí Putina zastraší. Když se tak nestane, můžeme doufat, že se to povede dalšímu, pak případně dalšímu, a tak dále. O kolik se však krize na východní Ukrajině mezitím prohloubí? Kolik stovek nevinných lidí zde zemře? Bude ještě vůbec pro EU existovat nějaká cesta ven z dané situace nebo se mezitím naplno rozhoří válka, jejíž průběh již žádné sankce neovlivní?

Někomu se to může zdát jako zbabělost, ale je třeba si uvědomit, že prioritou číslo jedna pro EU nepředstavuje ekonomické zničení Ruska ani pomoc kyjevské vládě dosáhnout vojenského vítězství na východě země. Prioritou číslo jedna je nastolení dlouhodobého míru. Jeho základem musí být vzájemný kompromis, který v sobě bude zahrnovat legitimní zájmy Kyjeva a jeho prostřednictvím Západu, ale také legitimní zájmy východních regionů Ukrajiny a s nimi Ruska.

Je jasné, že nalézt takový kompromis bude velmi složité především proto, že konečný výsledek se nebude líbit ani jedné ze zúčastněných stran. To je však základní vlastností každého kompromisu, který má šanci přinést dlouhodobé řešení situace. Předpoklad, že se míru na Ukrajině v dohledné době podaří dosáhnout bez něj, představuje hluboký omyl.

Jedině EU má přitom dostatečnou důvěru i diplomatický vliv na všechny strany konfliktu, aby je přiměla na takový kompromis přistoupit. Proto je třeba, aby tento vliv začala naplno využívat, což právě navrhuje český premiér.

To, že Bohuslav Sobotka je schopný veřejně uznat fakt, že spirála sankcí, do které se jako EU dostáváme, má dosud větší vliv na ekonomiky jednotlivých členských zemí, než na chování Ruska, v žádném případě nepředstavuje zbabělost. Uvalování sankcí se nesmí stát předmětem touhy ideologů, kteří chtějí Rusko potrestat, nesmí být ani nástrojem politiků, pomocí kterého sbírají politické body.

Pozice, kterou Sobotka nyní zaujal, není populární. Na jednu stranu, na rozdíl od mnohých levicových ideologů, naplno prohlašuje, že ruské jednotky operují na východě Ukrajiny, stejně jako to, že tento stav považuje za nepřijatelný. Na druhou stranu však nesouhlasí se sankcemi navrhovanými unií dostatečně bezpodmínečně, aby jej to neuvrhlo v nemilost pravicových médií.

Proto se mýlí ti, kteří tvrdí, že se Sobotka vydal cestou pro zbabělce. Tato cesta naopak bude vyžadovat hodně odvahy a jeho vnitropolitickou pozici ohrozí mnohem více, než by ji ohrozila cesta pasivního souhlasu se sankcemi.

Když už se na ni vydal, nezbývá než doufat, že se k jeho snaze nalézt alternativní řešení současné situace přidá dostatek představitelů evropských zemí, kteří mají pocit, že čekali a doufali, že sankce začnou fungovat, už příliš dlouho. Čekat a doufat za situace, kdy na východě Ukrajiny zuří válka, umírají stovky nevinných lidí a statisíce utíkají ze svých domovů, totiž v žádném případě nestačí.

A co si myslíte vy? Diskuse (25 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

To čekání a doufání Pondělí, 1.Září 2014, 15:43:21

Ta poslední patertická věta článku má snad sugerovat, že v článku je obsažen jakýsi výklad toho, jak dipomatická jednání bez sankcí povedou k rychlejšímu výsledku než sankce+diplomatické jednání. Ale nic takového tam není, jen nejbanálnější obecné fráze o nutnosti hledání kompromisu diplomatickou cestou.

Problém není v tpm, že by s Putinem nikdo nejednal, problém je v tom, že Putin si možná rád popovídá, ale vzápětí po jednání dává v praxi přednost rychlým vojenským akcím, které mění situaci v terénu ve prospěch Ruska.

To, že "jedině EU má přitom dostatečnou důvěru i diplomatický vliv na všechny strany konfliktu, aby je přiměla na takový kompromis přistoupit." jednoduše není pravda. Vliv EU na separatisty je nulový a na Putina zatím mizivý. Jaky vliv by měly radikálnější sankce asi neví nikdo.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 1.Září 2014, 16:28:17

Problém těch jednání od počátku dodnes, že jediný návrh, s nímž strana západu přišla, je "vzdejte se, nic se vám nestane". Požadavek na naprostou a bezpodmínečnou kapitulaci a prosazení 100 % západních požadavků.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Syndrom české kotliny Pondělí, 1.Září 2014, 16:49:7

Připadne mi, že nyní Sobotka oživil zase klasický český postoj v Evropě, který se tváří, že český představitel ví vše nejlíp, je s názory vepředu a může radit ostatním. Zažili jsme to u Zemana, u Klause nebo u Kavana.

Ve skutečnosti je Sobotkův postoj strategickým tahem do vlastních řad. Chce získat silnější pozici ve straně mezi členskou základnou a voliči. Česká levice je totiž od sesazení posledního předsedy skutečně evropského formátu Bohumíra Šmerala (tedy od r. 1918) tradičně nacionální a rusofilní. Vzpomeňme např. podporu bolševiků v r. 1920 ve válce proti Polsku, nebo nepodání demisí sociálnědemokratickými ministry v únoru 1948.

Sobotka, který se snaží udržet svou pozici, tak nemůže tímto tahem ztratit. Kdyby byl k západnímu postoji loyální, zatímco Zeman rezervovaný, uškodilo by mu to.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Kolaříku, Pondělí, 1.Září 2014, 17:35:13

zatím jste neprozradil, jak si představujte ukončení konfliktu vy. Chcete Putina porazit? A jak? Válkou - ale to znamená nesmírné škody, nejistotu a chaos a obrovské utrpení lidí... A nejistý výsledek...

Že někdo s Putinem mluví, nic neznamená. Podstatné je, zda je Západ ochoten přistoupit na nějaký kompromis. A to zatím evidentně není. Kdo chce "vítězný" mír, ten chce nejprve tvrdou a bezohlednou válku. Skutečný mír chce pouze ten, kdo chce mír kompromisní.

Zkrátka, pane premiére, díky. (Zaorálek musí jít!)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Kolaříku, Pondělí, 1.Září 2014, 20:24:50

souhlasím s Vámi. Chápu i nynější Vaše očekávání od premiéra Sobotky. Nechť se nyní ukáže jako státník.

Ale spíš sázím na českého národního prezidenta. Jen Miloš Zeman je tak inteligentní a nad věcí, že dokáže s Obamou a Putinem vyjednat světový mír. Je to ten ideální prostředník. Potom může být společně s Putinem navržen na Nobelovu cenu. Česko bude opět mostem mezi Západem a Východem, jako za Beneše.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Takže pánové Kolaříku a Ungere, Pondělí, 1.Září 2014, 21:38:16

mír tedy, jak jsem pochopil, nechcete a stačí vám k vašemu uspokojení, že budeme "věrně" (jak hezky řekl Karel Schwarzenberg) držet basu s EU a USA, ať se děje, co se děje... Hlavně ta loajalita, že je to loajalita s pitomou, neúčinnou a nadto nanejvýš nebezpečnou politikou, to je vám jaksi jedno.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Hra s nenulovým součtem Úterý, 2.Září 2014, 23:39:33

Ve hře s nenulovým součtem rozhodně není nutný kompromis, který nevyhovuje ani jedné ze zúčastněných stran. Ve hře s nenulovým součtem mohou všichni vespolek prohrát, stejně jako všichni dohromady zvítězit.

Západ, ke kterému se dnes počítáme i my, vede dlouhodobě vůči Rusku nepřátelskou politiku, a tak se dostal do postavení, ve kterém mu nemá čím hrozit. To ovšem neznamená, že Západ nemá na Rusko žádný vliv: nemáme mu čím hrozit, zato mu máme co nabídnout.

Naše hloupost, s jakou se sami poškozujeme sankcemi vůči Rusku, je taky k něčemu dobrá. Nutíme tak Rusko urychlit posilování spolupráce v rámci BRICS, které prozatím jen: „Představily, prozatím skrovnou, výzvu současnému globálnímu řádu, stále ještě institucionálně ovládanému Západem.‟ http://www.blisty.cz/art/74300.html

Lepší, zejména pro nás, by ovšem bylo změnit taktiku a přijít s plánem mírové hospodářské spolupráce mezi Evropskou unií, Ruskem a jednotnou Ukrajinou. Takový plán musí být přitažlivý pro Rusko, a také by měl zahrnovat hospodářskou pomoc Ukrajině: skutečnou pomoc, ne její zardoušení Mezinárodním měnovým fondem a rozsápání mrtvoly ukrajinského hospodářství našimi korporátními hyenami.

Rusku dát lákavou nabídku určitě můžeme, už ji dával Putin nám: http://www.blisty.cz/art/73346.html

„V roce 2010 navštívil Putin Německo a při té příležitosti kancléřce Merkelové představil projekt zóny ‚harmonického ekonomického společenství sahajícího od Lisabonu po Vladivostok‛. Tato myšlenka byla posazena do kontextu krize, tj. pokus o oživení EU i Ruska. Jak víme, tato idea bylo odmítnuta.
...
Merkelová přímo uvedla, že návrh zóny volného obchodu ‚musí polít studenou vodou.‛‟

Abychom tedy mohli Rusku nabídnout něco, oč bude stát, stačí nám možná jen polít studenou vodou Angelu Merkelovou a zeptat se Putina, jestli o tu spolupráci má ještě zájem. Můžeme zároveň zapojit do takové spolupráce Ukrajinu, aby z toho měla něco lepšího než vyplenění pod diktátem Mezinárodního měnového fondu, jaké jí předpověděla Ilona Švihlíková v březnu http://www.blisty.cz/art/72707.html ? To bude větší problém, Ilona Švihlíková to v únoru viděla dost černě: http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/1322035

„Když si uvědomíte, jak vypadá řecká ekonomika, tak nebylo dost zdrojů na to zachraňovat, teď myslím skutečně zachránit, ne půjčit a vysát z té země, ale zachránit Řecko, což je podstatně menší ekonomika, než Ukrajina...‟

Přesto i pro Ukrajinu bychom možná něco našli, jen kdybychom jí skutečně chtěli pomoci. Určitě bychom podle Yannise Varoufakise a jeho knihy „Globální Minotaurus‟ takto mohli najít účinnou pomoc pro Řecko a eurozónu:

„(str. 215) Situace by se dala účinně napravit třemi následujícími kroky.
...
(str. 216) Když to shrneme, první dva kroky by zahnaly dluhovou krizi a třetí by postavil eurozónu na pevný základ...
Jestliže by se měla krize eura rychle a bezbolestně vyřešit, pak by Německo (...) přišlo o nesmírnou vyjednávací moc...
...
(str. 217) Zdá se tedy, že eurokrize je z ekonomického hlediska zcela zbytečná, že ale slouží k tomu, aby si Německo udrželo v Evropě roli, kterou si vybudovalo za vlády Globálního Minotaura. A teď, když je Minotaurus kaput, je Evropa v krizi a Německo pořád říká ‚nein‛.
...
(str. 246) Tento postoj souvisí s morální samolibostí, která probouzí v srdcích a myslích dobrých lidí sklon vyžadovat potrestání marnotratníků — i když tím zčásti trestají sami sebe.‟

Zdá se tedy, že i pro pomoc Ukrajině by se cesta dala najít, jen kdybychom dokázali zkrotit Německo a morální samolibost, nejen Němců, ale nás všech. Žádné trestání marnotratníků, žádné trestání zrádců, žádné trestání Putina: použít ekonomickou racionalitu, zájmy Evropy nadřadit zájmům jednotlivých států a zájmy států a jejich občanů nadřadit sobeckým zájmům úzké elity bankéřů, spekulantů a oligarchů.

Můžeme vyhrát všichni, stačí netrvat na porážce soupeře.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Morální samolibost Středa, 3.Září 2014, 10:24:39

Škoda slov.

Marek Franěk - Praha 3

Neexistence mírového hnutí Středa, 3.Září 2014, 12:47:4

To, čemu se divím, je, že v záležitosti války na Ukrajině neexistují v Evropě viditelné promírové iniciativy.
I když samozřejmě nemám čas sledovat západní tisk či tamní diskuse, zjevně se nekonají takové akce, jako proti americké válce v Afganistánu či Iráku.
Proč Irák vzrušoval západoevropany více než Ukrajina? Nebo se podařilo na Západě dokonale vymýt mozky, stejně jako v případě bombardování Srbska v roce 1999? Je v tom nějaký přirozený rasismus západoevropanů, kdy východoevropany považují za lidi druhé kategorie, proto není třeba se zajímat o jejich osudy?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Demonstrace proti komu či pro koho? Středa, 3.Září 2014, 14:49:14

Proti americké válce v Afganistánu a Iráku se demostrovalo, proože tam Američané válčili. Na Ukrajině žádné západní armády neválčí ani se k tomu nechystají. Tam vede válku Rusko a Ukrajina.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Česko-slovenské kroky mají tradici Středa, 3.Září 2014, 17:40:14

Čeští i slovenští představitelé jdou ve stejných šlépějích jako jejich předchůdci a sledují postoje svých nacionálně-levicových voličů. Vzdálený "Bratr Rus" zaslouží podporu bez ohledu na to, jaký je u něj režim. Ti menší a bližší jsou pro jistotu vždy "fašisté" a tudíž nepřijatelní.

Československo již v roce 1920 nejen že nepomohlo Polsku ve válce s bolševickým Ruskem, ale dokonce bylo odmítnuto i to, aby přes jeho území šly dodávky pro Polsko. SSSR to Československu v budoucnu dvakrát vrátil - v r. 1938 spojeneckou nepodporou a v roce 1968 bratrskou pomocí. Naše reprezentace však jede dál opět ve stejném gardu.

http://tomaskrystlik.blogspot.cz/2013/05/strety-s-polskem.html

Marek Franěk - Praha 3

Panu Kubičkovi Středa, 3.Září 2014, 18:01:25

Moc asi nesledujete, co se děje. Jednak pan Obama dnes v Estonsku prohlásil ""Spojené státy budou nadále nabízet výcvik a pomoc ukrajinské armádě tak, aby nadále posilovala," dodal americký prezident." A mohli bychom ještě dodat to, co nedodal. Ono je vždy pohodlnější a elegantnější nastrčit jiné, ať bojují za nás.
A pak ty válečnické řeči, které vedou stále silněji a silněji všichni evropští politici. Jen více zbrojit, jen více vojenských základen, a hlavně co nejblíže ruským hranicím. Jen hluchý neslyší, jen slepý nevidí. Anebo ten, "kdo se na svět dívá a ke všemu kývá".
Ale nikdo vás nenutí,abyste byl proti válce. Můžete jít klidně s mainstreamem, je to pohodlnější.
Také bych chtěl být takový. A věřit tomu, co se píše v novinách, i když se to periodicky mění.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 4.Září 2014, 07:30:49

Z těchhle diskusí o konfliktu Ukrajina x Rusko se mi dělá na nic.
Pane Ungere, vaše představy o velkém množství nacionálně-levicových voličů tíhnoucích za všech okolností k Rusku jsou báchorkou. Proč k němu netíhli například v roce 1968?
Lidi, přestaňte být už v zajetí těch svých různých ideologických předsudků, přestaňte věřit, že může být spravedlivá válka, přestaňte věřit, že se můžete poučit z dějin a přestaňte věřit, že budete moci žít tak, jak jste dosud byli zvyklí, děj se co děj.

Oto Novotný - politický analytik

Jedna informace do diskuse Čtvrtek, 4.Září 2014, 10:19:32

S oprávněností sankcí proti Rusku souhlasí 57% české populace. Mezi voliči ČSSD:
- určitě ano 12%
- spíše ano 36%
- spíše ne 28%
- určitě ne 21%
Neví 3%
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/285041-lide-v-cr-sankcim-spise-prikyvuji-strasi-je-demon-studene-valky/

David Unger - psycholog, Kroměříž

Paní Hájková Čtvrtek, 4.Září 2014, 22:30:56

říkáte báchorkou, já říkám mýtem, který velmi silně působí minimálně posledních několik desetiletí. Když jsme byli Rusům vzdáleni, byl silnější. Když jsme je poznali na vlastní kůži v srpnu 1968 a po něm, samozřejmě slábl. Ale víte, jak mnoho lidí bylo v šoku z toho, "jak jste nám něco takového vy, naši slovanští bratři, mohli udělat?"

Ano, jsem asi naivní, když si myslím, že je možné poučit se z dějin. U Němců to vnímám, u Čechů ani omylem.

Říkám si, proč tak obranná vaše poslední reakce. Vadí Vám dehonestace mýtu, zpochybňování postoje naší reprezentace nebo relativizace toho, co jste se o našich dějinách učila ve škole? Jaký je váš postoj k současnému režimu v Rusku a k Putinovi?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 5.Září 2014, 05:29:32

Já si myslím, že báchorkou (nebo mýtem) je naopak to, že Češi tomu mýtu o slovanských bratrech tolik věří. Moje zkušenost tomu nenasvědčuje. Někteří snad ano, ale setkala jsem se daleko častěji s lidmi spíš opačného postoje – s takovými, kteří považovali Rusy za nepřátele.
Jaký je můj postoj k současnému Rusku a Putinovi? Nedělím státy na hodné a zlé. Rusko je kapitalistický stát, jako dnes už všechny ostatní; ukazuje se, že dokonce imperialistický stát. Není proto důvod mít k němu zvláštní sympatie (ovšem pro mě ani k Ukrajině ne). Já ostatně se státy nijak nesympatizuji. Ale s obyčejnými lidmi ano, ať jsou odkudkoliv.
Putina ráda nemám, ba nesnáším ho. Mimo jeho osobní vlastnosti a jiné věci mi na něm vadí i to, že považuje Lenina a revolucionáře z roku 1917 za zrádce ruského národa. Rusové bohužel nacionalisté jsou, ale co jiného jim zbývá, když padl mýtus o „sovětském člověku“ a jeho mimořádných vlastnostech? Něčemu musí věřit. Nedivím se ostatně, že si Putina Rusové zvolili, poté, co zažili Jelcinovu éru. Ta byla horší katastrofou než druhá světová válka. A Putin jim z toho trochu pomohl. Zatím je pro Putina v Rusku živná půda, ale třeba ho Rusové časem začnou mít dost a pošlou ho do háje.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Paní Hájková, Pátek, 5.Září 2014, 19:15:55

s obhajobou Lenina souhlasím, přestože jeho výklad marxismu mi vůbec není blízký, praktická politika byla ovšem spíše státně-kapitalistická. Ale hlavně udělal pro neruské národy v tehdejším ruském impériu tolik, co žádný ruský car ani pozdější vůdce SSSR. Uzavřel brestlitevský mír, kdy se k veliké radosti Ukrajinců, Bělorusů, Litevců, Poláků, Volžských Němců, Donských Kozáků a především ruských Židů (nemluvím o dalších neruských národech kolem Uralu, na Kavkaze a na Sibiři) dostala pod správu Centrálních mocností (Německé a Rakousko-uherské říše). Sice jen na půl roku, ale lepší než nic.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Nacionalista Unger se odkopal Sobota, 6.Září 2014, 00:47:7

- a to již definitivně.

Kdo by si snad myslel, že p. Unger je nepřítelem nacionalismu per se a že jako jeho alternativu v dějinách by viděl jakýsi "anacionalismus" a "antinacionalismus" ztělesněný např. v moravském zemském vlastenectví, ten je definitivně vyveden z omylu.
Unger má jediné kritérium a jediný spolehlivý kompas, jak posuzovat dějiny i současnost: to je hledisko německého (a zvláště sudetoněmeckého) nacionalismu a německých (často imperiálních) zájmů.

Dosaďme si do této rovnice a uvidíme, že výsledek bude vždycky sedět jako ve spořitelně.
Tak je U. je zásadně protiruský, protože český nacionalismus se ve svých protiněmeckých snahách často o Rusko opíral a navíc Rusko se ve své imperiální politice na Balkáně střetávalo s Německem a Rakousko-Uherskem. Zatímco ovšem u Ruska bude U. mluvit o imperialismu, v případě Německa a R-U kdeže, no fuj! U. nemá pochopení pro Slováky, protože jejich nacionalismus se obracel proti Maďarům a ti byli nejpozději od r. 1867 spojenci Němců. Srbové budou u U. vždy hodnoceni negativně (byli protiněmečtí), takže U. bude jistě souhlasit se zásahem NATO proti Srbsku a odtržením Kosova. Naopak Chorvaté, jejichž nacionalismus nebyl nepřátelský vůři Němcům (naopak, viz ustašovský stát), naleznou v Ungerových očích milost. Ukrajinský nebo pobaltský nacionalismus bude U. podporovat a obhajovat (viz i současná krize), protože co je proti Rusům, je vždy dobré. Problém má U, tradičně s Polskem: Poláci jsou u něj pojímáni schizofrenně. Pokud bojovali proti Rusům, všechno v pořádku, pokud se ovšem postavili proti Němcům nebo R-U, chyba lávky, to si dovolili moc...

Podobně šablonovitě hodnotí p. Unger i Západ. Francie je mu protivná prý pro svůj etatismus, vsadil bych se však, že více mu vadí, že Francouzi byli až do de Gaullových a Adenauerových časů zásadními odpůrci Němců. Negativně a na rusofoba s podivuhodným despektem se U. vyjadřuje o USA - ale i to je v jeho optice vysvětlitelné. Američané dvakrát vyprášili Němcům kožich (dvě vítězné světové války). Proto U. existenci amerického imperialismu uznává (ale jen ve vztahu k Latinské Americe, v Evropě jej vidět nemůže, protože jeho rusofobie je silnější). Nedobře u U. pochodila i Velká Británie (důvod stejný jako u USA) - a proto se již nikdo nemůže divit, že U. sympatizuje se skotským nacionalismem a separatismem a jistě by se také zastal nacionalismu irského (i vilémovské Německo podporovalo Iry proti Britům).

Myslím, že myšlenkové podhoubí názorů p. Ungera je osvětleno dostatečně a jasně.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Hysterická a černobílá reakce pana Plevy Sobota, 6.Září 2014, 11:44:26

Nevím, co mají moje názory společného s nacionalismem. Jen jsem konstatoval, že naprostá většina neruských národů přivítala raději německou (IMPERIÁLNÍ, pane Plavo) OKUPACI, než nadvláda (taky imperiální) ruského samoděržaví.

Budete se divit, ale v roce 1999 jsem bombardování Jugoslávie, ani vznik Kosova později neschvaloval. Nějak Vám to nesedí. Ano, Chorvaté jsou mi (nám) bližší, protože jsme společně s nimi dlouhodobě sdíleli jeden stát a jedno kulturní prostředí. I na jižní Moravě žili Moravští Chorvaté několik staletí, než byli po r. 1945 neprávem československým režimem označeni za zrádce a kolaboranty a sprostě vysídleni ze svých domovských obcí. Ale o tom se nemluví, zločiny Čechů po roce 1945 jsou pro nacionální levičáky tabu.

Francie byla centralistická a etatistická ještě dávno před sjednocením Německa. V německy mluvících zemích měla tradičně spojence i nepřátele - proti Habsburské monarchii tradičně bojovala, ale v Sedmileté válce byla např. jejím spojencem, Bavorsko bylo tradičním spojencem Francie, za Napoleona dokonce celý Rýnský spolek. Takže že byli Francouzi odpůrci Němců Vám zase nesedí.

Skotská národní strana reprezentuje spíše skotský patriotismus než nacionalismus, rozdíly mezi těmito pojmy asi neznáte. Mimochodem skotská autonomní politika je mnohem sociálnější a levicovější než britská konzervativní. Jste tedy konzervativní a nejste levicový? Ano, souhlasím se skotskými separatisty, je to vhodnější řešení pro celou EU. Vy byste v r. 1918 patrně souhlasil zase se separatisty českými.

Pokud srovnáme současné skotské separatisty se separatisty českými z roku 1918, tak dnes rozdělení Spojeného království v době globalizace a Evropské unie, která může logicky převzít spoustu dříve národních agend (měna, obrana, zahraniční politika) je logická a přirozená záležitost. Naopak rozbití Rakouska-Uherska v roce 1918 v tehdejším kontextu bylo škodlivé a obhajitelné jen ve znamení nacionalistické koncepce z 19. století. Takže skotští separatisté, přestože se je tu rétoricky snažíte démonizovat, mají dnes mnohem vyšší racionální oporu než separatisté čeští...

Inu, potřebujete v diskusi nepřátele, proto si ho vytváříte, tentokrát ze mě (ale jinde zase z jiných). Jen mi to nesedí k Vašim údajně promírovým a "prokompromisním" názorům k východní krizi.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Ungere, Neděle, 7.Září 2014, 21:26:9

s tím Kosovem jste mě mile překvapil.
Pokud jde o Francii, myslel jsem samozřejmě dobu po sjednocení Německa, vracet se do 18. století (nebo ještě dříve), čili do doby před vznikem moderního nacionalismu, nemá smysl. Tehdy spolu přece neválčili "Němci a Francouzi", nýbrž Bourboni, Habsburkové, Wittelsbachové atd.

Pasáž o moravských Chorvatech nebo obhajoba skotské nezávislosti nemá s meritem mého příspěvku nic společného.

Jde mi o to, abyste konečně prohlédl, že jste proti nacionalismu jen "velmi výběrově". Když pořád vyčítáte (v různých obměnách) Čechům, že se odtrhli od R-U, ba často i to, že se vůbec jako národ ustavili, proč nedoporučujete Lotyšům či Estoncům - anebo Ukrajincům, že měli zůstat v SSSR (když komunistický režim se i v Rusku samotném v r. 1991 hroutil)? A jestliže byste si nepokrytě přál, aby se Češi kdysi místo národního obrození raději rozplynuli v německém moři, proč netvrdíte o Polácích či Finech, že se měli raději rozplynout v ruském moři?

Zkrátka jednou je pro vás nacionalismus dobrý a jindy ne...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Já to vidím takhle Pondělí, 8.Září 2014, 10:22:8

Nacionalismus dobrý není, ale vlastenectví může být dobré. Někdy se to ovšem těžko rozlišuje. Jedním z kritérií může být rozdělení národů na utlačující a utlačované. Ale je to možno chápat i tak, že to první je negativistické vymezování se proti jiným národnostem, kdežto to druhé je pozitivní vztah k zemi, kde člověk žije. Vím z dějin našeho Slezska, že kdysi se za vlastence pokládali lidé, kteří prostě milovali svou vlast (nejvíce samozřejmě tu nejbližší - své rodiště, bydliště, svůj kraj a všechno, co s ním souviselo – jeho historii, geografický popis, paleontologii, botaniku a zoologii – všechno se to nazývalo prostě vlastivědou. Takoví lidé zakládali první muzea. Zakladatelé slezského zemského muzea se sami nazývali také vlastenci. Mluvili německy, ale neříkali si ještě Němci. To přišlo až později. Jednalo se o zemské vlastenectví. Češi jim nevadili, necítili se jimi ohroženi, jenomže bylo málo Čechů, kteří se za zemské vlastence pokládali. Německý nacionalismus nastoupil až později.
Pan Unger pravděpodobně soudí, že Češi nepatří k národům, které mají toto pozitivní zemské vlastenectví (jak on říká - zemskou identitu), ale spíše to negativistické vlastenectví, čili vymezování se vůči jiným národnostem, které u nich může plynout z pocitu ohrožení. Možná to bere jako psychologickou diagnózu národa. Každopádně neuškodí se nad sebou zamyslet.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Prostě to není černobílé Pondělí, 8.Září 2014, 21:51:8

Pane Plevo, pokud myslíte Francii za třetí republiky (a to bylo už dávno po vzniku moderních národů), tak zde byl silný protiněmecký revanšismus. Málokdo ovšem ví, že Bismarck, kterému vděčíme za hlavní pilíř soc. státu - povinné zdravotní pojištění, nesouhlasil s tím, aby Německé císařství anektovalo Alsasko-Lotrinsko (přestože alsasština je německým nářečím). Nesouhlasil také s tím, aby bylo Německo koloniální velmocí. Císař Vilém II. chtěl dokonce Francii Alsasko-Lotrinsko vrátit a setkal se s paradoxním obviněním Bismarckovým dětí z kolaborantství. Není to tedy černobílé. Rivalita mezi Německem a Francií nějakou dobu před Adenauerem existovala. Ale nyní je překonána. Když se Francie shodne s Německem nebo Polskem na společném postupu proti Rusku, tak se Vám to nezdá. Já bych ocenil především společnou obrannou politiku EU za existenci společné armády a tajných služeb. To je nadějný model skutečné evropské "kolektivní bezpečnosti". Nikoli nechat ruské vojáky omývat si boty v řece Labi.

Pokud srovnáváte Ruské carství a podunajskou monarchii pod vedením Habsburků, srovnáváte nesrovnatelné. Zatímco Habsburkové se dostali na český nebo uherský trůn volbou zemskými sněmy a země nikdy nezrušili, Polsko bylo Ruskem dobyto. Rusové v roce 1831 rozdělili Polské království do gubernií. České království nebo Moravské markrabství nikdy za Rakouska rozděleno nebylo, to rozdělili až Češi do krajů (gubernií). Slezské vévodství zůstalo přesným zbytkem původního Slezska.

Rakousko bylo vždy decentralizovaným soustátím, Rusko oproti tomu tradičně centralistickým samoděržavím. Poměrně vypovídající je i snaha Poláků v Rusku o připojení k Rakousko-Uhersku. Kdyby nebylo rozbito, pravděpodobně by došlo k připojení dalších významných částí Polska včetně Varšavy k podunajské monarchii. Bylo to téměř dohodnuté.

Paní Hájková, že Češi jsou definováni spíše negativně než pozitivně (tj. vymezování se vůči ostatním), zdaleka netvrdím jen já. Zeptejte se sociologů, jak to vidí. Svým způsobem je to historicky odůvodnitelné. Není se třeba divit tomu, že dnes nepovažují Čechy za Čechy Romy nebo Vietnamce narozené v Česku s českým občanstvím, když nepovažovali za Čechy ani české Němce!

Např. ti slezští zemští vlastenci s Čechy problém před vznikem německého a českého nacionalismu problém ani mít nemohli. Češi tehdy ještě netvrdili, že slovanští obyvatelé Opavska nebo Frýdecka jsou Češi. Z Čechy (Böhme) Slezané vlastně ani nesousedili, Kladsko bylo od roku 1742 součástí Pruska.

O Skotsku jsem, pane Plevo psal z toho důvodu, že jste zmínil mé sympatie se skotskými "separatisty". Tento výraz v češtině s pejorativním nádechem jsem si dovolil srovnat se separatismem českým. Aby bylo jasno.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Jedna perlička Pondělí, 8.Září 2014, 21:53:16

Nedávno v určitém oficiálním kontextu v souvislosti s výročím narozením Ferdinanda Porscheho jeden člověk prohlásil: "To byl přece Čech, všechno nám vždycky ukradli, i jeho." I když Porscheho a další si ukradli spíš Češi sami...

Já mu na to odpověděl: "Ano, vlastně to byl Čech."

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 9.Září 2014, 05:24:29

Právě u historických osobností je někdy dost těžké stanovit, co vlastně ti lidé byli. Jako dítě jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že např. Mendel byl Němec. Zvlášť když se mu říkalo Řehoř. Teprve později mi došlo, že on byl vlastně Gregor.
Máte pravdu, že Češi ve Slezsku původně nebyli Češi, ale Slované žijící ve Slezsku. Němci, kteří se tehdy ještě nepovažovali za Němce, nýbrž za Rakušany jim říkali "Slawen". Prostě slovanský živel ve Slezsku. Někteří k nim možná měli i takový postoj: jako k nějakému živlu. Ale netřeba paušalizovat. Jistě ne všichni.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Ungere, Čtvrtek, 11.Září 2014, 23:42:11

buď uznáváte legitimitu nacionalismu (tedy v podmínkách střední a východní Evropy etnicky, jazykově definovaného národa), anebo ne.

Pořád přecházíte od teritoriálního k etnickému a jazykovému pojetí národa a zase zpět, jak se vám to hodí. Kdyby car zavedl decentralizované zemské zřízení, avšak s tím, že by se smělo mluvit pouze rusky, bylo by to v pořádku?

Argument, že Rakousko-Uhersko bylo liberálnější než carské Rusko, jsem čekal a nehodlám jej nijak zpochybňovat. Avšak i vy patrně uznáte, že dnešní Velká Británie je ještě liberálnější než někdejší R-U, a přesto mají Skotové plné právo usilovat o samostatnost. Podobně i Slováci již v demokratické ČSFR po r. 1989. Zkrátka, právo národa na sebeurčení není možno primárně vázat na liberálnost režimu toho celku, od něhož se onen národ chce oddělit. Pojem "národnostní útlak" je vždy výsostně neobjektivní, ale přesto platí, že rozhodující je spíš pocit toho kterého národa.

Na druhé straně právo národa na sebeurčení se dostává pochopitelně do konfliktu s jinými právy a principy, zejm. státní suverenitou a také s hledisky historickými. Ke zcela spravedlivému řešení nikdy dojít nemůžeme, ale měli bychom se řídit zásadou, že pokud už národní stát určitého etnika existuje, mělo by toto etnikum žijící na území jiného národního státu přijmout status národnostní menšiny. Nejlepším řešením by pak byl samozřejmě úplný odchod od etnického pojetí národa, ale k tomu je v podmínkách střední a východní Evropy bohužel ještě hodně daleko.

Avšak útoky (některých) sudetských Němců a proněmeckých aktivistů, habsburkofilů a blouznivých moravistických zemských patriotů na český národ a jeho koncept jako takový a na českou státnost nepřipívají k uklidňování národnostních vášní a k překonávání nacionalismu, nýbrž právě naopak. Protože národně česky cítící část obyvatelstva se takové neomalené agresivitě pochopitelně brání a nacionální boje se rozhořívají, místo aby utichaly.

Ale ještě jednou opakuji - pokud uznáme právo na samostatný stát Finů, Estonců, Lotyšů, nebo dokonce Ukrajinců, pak musíme samozřejmě pokládat za plně legitimní i vznik ČSR a českou státnost. A vice versa.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.